Kněz a žena ...

Nevím, jestli jste správně...Ty nepoznáš,že to nepsal kněz,ale někdo úplně jiný odpovídal?

Nevím, jestli jste správně porozuměl mé otázce, ani mně tak nejde o názor Jana Pavla II, jako o váš vlastní, Otče.

Otče Josefe, co je pro tebe...Jan Pavel II říká,že netušíme,kolik duchovního bohatství je v celibátu skryto,dospěl k této myšlence bezpochyby časem,rostoucí duchovní zkušeností,kterou vždycky neměl.

Otče Josefe, co je pro tebe rozkoší?

a máte ženu?Tuto otázku za mě někdo přidal.Myslím si,že se to nedělá.

Proto jste tak zkušený.
My máme u nás ve městě také skvělého kněze.
Srdečný pozdrav.

Jsem celibátním knězem. Za chvíli mi bude 45 roků a mohu děkovat za skvělé přátelé mezi muži i ženami, kteří mi pomáhají dobře prožívat mé poslání.

a máte ženu?

Ano.

O smutku nebo zklamání v...vy jste kněz ?

Otče Josefe, vy JSTE ale filosof. Moc pěkné příběhy, zvláště ten včerejší je hodně poučný. Ten dnešní je sice krtší, ale o jeho kráse a hloubce nelze pochybovat.
Děkujeme

O smutku nebo zklamání v tomto příběhu nic není. Ale také asi prožívala svá trápení. O tom je další příběh.
"Ale Jonathan Livingston Racek se nestyděl, raději znovu rozepjal křídla v té nezvykle ostré křivce – a znovu ztrácel rychlost a propadal se jako kámen. Nebyl to zkrátka obyčejný pták. Většina racků se ani nesnaží naučit víc než základní prvky létání. Stačí jim vědět, jak se mají odlepit od břehu, popadnout něco k jídlu a fr! zpátky. Většině racků totiž nezáleží na létání, ale na jídle. Našemu rackovi však šlo především o létání, a ne o jídlo."
Jonathan Livingston Racek (Richard D. Bach)
http://www.shaman.cz/uryvky/bach-jonathan-livingston-racek.htm

Jedna malá můra s něžnou duší...Otče Josefe, mohla být ta můra někdy smutná, zklamaná nebo naštvaná? Na tu hvězdu, že je tak moc daleko? Nebo na ostatní můry, že jí nerozumí?

to si nenechte ujit www.tojesila.cz

Jedna malá můra s něžnou duší se zamilovala do jedné hvězdy. Svěříla se s tím své matce a ta jí radila, aby se raději zamilovala třeba do stínidla. "Hvězdy nejsou stvořeny k tomu, aby se k nim dalo letět. Zato k lampám se dá krásně létat."
"V lampě můžeš aspoň na něčem přistát," přidal se otec. "Když poletíš ke hvězdě, nepřistaneš na ničem."
Ale můra nedala na rady jednoho ani druhého. Každý večer, jakmile zapadlo slunce a vyšla ta hvězda, vydala se na cestu za ní. A každé ráno, když svítalo, se vracela, nesmírně vyčerpaná a unavená marnou námahou.
Jednou si ji otec zavolal k sobě a řekl jí: "Za celé dlouhé měsíce nemáš ani kousek křidélka popáleného a bojím se, že se nespálíš nikdy. Všichno tvoji bratři jsou už nádherně ožehnutí, protože denně obletují pouliční lampy. A všechny tvé sestry se už krásně připálily, jak obletují lampy v domě. Dej se do toho, ať už máš taky nějakou krásnou popáleninu. Taková silná pěkná můra jako ty, a nemá znamení dospělosti.
Můra opustila otcovský dům, ale nedala se ani do obletování pouličních lamp, ani se nepustila za lampičkami v domě. Pokračovala ve svých pokusech, aby dostihla svou vytouženou hvězdu, která byla vzdálená tisíce světelných let. Můra ale přece věřila, že se její hvězda jednou zachytí v nejvyšších větvích starého dubu.
A tak zkoušela znovu a znovu, noc za nocí dosáhnout své hvězdy. Přinášelo jí to radost, a i když své hvězdy nikdy nedosáhla, žila tak až do svého pozdního věku. Rodiče, bratři i sestry byli už dávno mrtví, protože uhořeli, ještě když byli mladí

jeden pěkný příběh o může a hvězdě jako nápověda těm, kdo přemýšlí o životě.

vice pribehu na www.tojesila.cz

Hlavne brzdi.

1. ......Já vím, že druhé lidi nepředělám, ani se o to už nesnažím. Člověk může měnit jen sám sebe a svůj pohled na svět. To bylo spíš jen konstatování toho, čeho si kolem sebe všímám. Samozřejmě že mám kolem sebe i spoustu báječných lidí, protože se jimi snaží obklopovat a ty, co mi nesedí nebo kteří nejsou tak báječný, si prostě držím od těla a nevšímám si jich, ať si žijí podle svého. Já taky nejsem zdaleka bez chyb, mám jich fůru a jak psal otec Josef, vím, že nejsem hloupá, ale rozhodně bych o sobě nenapsala, že jsem moudrá. Člověk se pořád učí a vyvíjí.
A já nepotřebuji chodit do kostela, abych věřila. Já věřím, jen v něco vlastního. A i o tom to je...Ale to už odbíhám od tématu diskuse...
Prostě se mi líbilo, jak zdejší přispěvatelé/ky řešili své citové problémy, to, že když se žena zamilovala do kněze, nesnažila se hned urvat co nejvíc pro sebe bez ohledu na následky, jaké to bude mít pro ni i pro toho muže. Když to srovnám třeba s diskusemi na podobná témata o vztazích apod., kam píší "bezvěrci", tak mi z toho jednoznačně vychází, že tam berou nevěru, lhaní a podvádění jako něco normálního a běžného, co vlastně dělají všichni, tak proč ne já? Je to smutný čtení a když jsem tam jednou napsala odlišný názor, že pro mě např. nevěra není samozřejmost a řešení, byla jsem označena za naivku, obludnou frigidu a exota. :)

Snad něco maličko od Jara Křivohlavého na téma kompas.
Jádrem moudrosti je rovnováha mezi poznáním a pochybnostmi. Imrich Ruisel
Kde najít moudrého člověka? A jak ho najít? To jsou otázky, jež si kladou ti, kteří se snaží poznat něco více o moudrosti.

Na nejzákladnější rovině je možno vidět, že z hlediska moudrosti existují dva druhy lidí. Jedni, kteří se sami za moudré považují, a ti druzí, kteří klidně řeknou „já moc moudrý nejsem“. S těmi druhými to není tak zlé. Horší je to s těmi prvními. I mezi nimi však existují rozdíly.

Měl jsem možnost setkat se s některými lidmi, kteří vypadali, že jsou velice moudří. Rádi diskutovali s druhými. A jejich diskuse byla jednoznačná. Ať jim kdokoli řekl cokoliv, vždy se mu snažili dokázat, že to tak není, že je to problematické, že to nemá pevný základ, že je to postaveno na vodě – prostě že vlastně ten, kdo to říká, o tom, co to je, nemá ani ponětí. Z každé takové diskuse odcházeli tito rádoby moudří lidé s aureolou nad jiné chytřejšího člověka. Pro jejich nepředstavitelnou kritičnost se s nimi po chvíli lidé přestali bavit, báli se jich a oni odcházeli jako pávi. Při tom je třeba poznamenat, že mimo tisíce kritických výtek se za nimi obvykle neobjevilo téměř žádné ovoce – nic, co hodnotného by oni sami vytvořili či udělali.
Kdyby zaujalo, tož něco maličko víc na netu:
http://www.vira.cz/index1.php?sel_id=938

Hlavne brzdi.

1. ... bezohlední, plní zloby, ve stresu a pak si často sami vytvářejí problémy, kde nejsou...chybí jim úcta. ...
Na tuhle vetu rychle zapomen, pokud je chces predelat. Lide se nezmeni a bude ti z nich nekdy spatne. Ne z tech lidi, ale z bezmocnosti, ze pro to nemuzes nic udelat, ze jim nemuzes pomoct.
2. I kdyz pokrteny jsem, neznamena to ze jsem lepsi nez ti nepokrteni. Proto si myslim, pokud nechces byt v RK cirkvi, nemusis tuhle otazku resit. Boha ma mit clovek v srdci, ale to muze byt i vztah k clovek, k prirode, zpusob chovani. A kdyz navic potesi radost druhych, je to takova ocistna koupel, jako ta zpoved.

Katko, na co potrebujes...Bearnsdorfe, já neměla v úmyslu jít ke zpovědi pro alibistický pocit, že teď už jsem bez hříchu a bez viny, že všechno co jsem udělala špatnýho, se najednou smaže. To vůbec. Jen mě to zajímalo jako zkušenost. Nikdy jsem nebyla ani u psychologa, vždycky jsem spoléhala sama na sebe a svoje schopnosti, ale když jsem se probírala touhle diskusí, tak jsem hodně přemýšlela, jak vlastně věřící lidé žijí, myslí a vnímají svět a ostatní lidi. A líbila se mi ta pokora. Možná mají spoustu věcí v životě jednodušších, protože jsou pokorní nejen před druhými, ale hlavně před sebou, víc přemýšlejí o důsledcích toho, co dělají. Přijde mi, a vadí mi to (a neříkám, že se tak občas taky nechovám), jak jsou dneska lidi bezohlední, plní zloby, ve stresu a pak si často sami vytvářejí problémy, kde nejsou...chybí jim úcta. Já sama bych na sobě taky měla víc pracovat a neříkám, že tím, že půjdu ke zpovědi, tak ihned dostanu odpovědi na všechny svoje otázky. A upřímně - vzhledem k tomu, že bych se musela nechat pokřtít, tak "do toho asi nepůjdu", jen jsem to chtěla zkusit. Byla jsem zvědavá. To je celý. Jak jsem už psala - spoléhám se hlavně sama na sebe, nečekám boží odpuštění. Vím, že když udělám něco zlýho, musím se s tím srovnat hlavně sama v sobě a před sebou. Že odpustit musím hlavně sama sobě, že to za mě nikdo neudělá. Chápeš?