Kněz a žena ...

Takže Petro,jsme zase ,tam kde jsem byli ,to myslím bychom měly přiznat všechny.

Přesně jak píšete je to začarovaný kruh podvědomého citu,který jakoby se nedostává nazpátek k tomu člověku,který jej vyžaduje od určité osoby,což je v tomto případě kněz..pro nás všechny tři.Myslím si,že tohle je o člověku,o jeho vnímání druhých,možná i sebe samého,jak jesm již uváděla v předešlých příspěvcích,ale také o jeho charakteru.Člověk,který byť třeba cítí náklonnost k druhému,měl by znát míru,kam až je schopen dojít ,a kam je mu zakázáno a jestli oni kněží,dělají naděje především marné někomu,kdo o tu naději stojí,je to také hřích,když se tím pak trápí a oni tohle samozřejmě zřetelně nebo matně vnímají,ale nejsou schopni na tohle patřičně reagovat. Pokud v jejich životě nastane nějaká takováto situace,pro ně téměř neřešitelná,(tedy pokud chce zůstat ve službách Božích,)měl by z dotyčnou osůbkou prokonzultovat na rovině jakéhosi přátelství,v čem spočívá jejich náklonnost oboustranná a slušným způsobem vyjádřit potěšení,ale zároveň taktně naznačit,že tahle skutečnost,by nepřipadala v úvahu a nabídnout přátelství,vskutku jen přátelství.

Zcela jistě,by nebylo toliko zlámaných srdcí,třeba i dospělých žen,které jen hledají útěchu, v jejich strasti plném životě.

Moc děkuju Josefovi, Pavle, Evě a Jarce za reakci a sdělené zkušenosti.
Na Augustinovo Vyznání se chystám už dlouho, jen na tu Mariinu proměnu-transformaci nemám ani dost vnitřní disciplíny ani dost hnacích impulsů; a když už, tak teď spíš jen těch negativních.

Jen ten totalitní katolík mi na něj nesedí, na to jsem si s ním příliš rozuměla. Stává se, že s někým věčně polemizujete, a přesto si s tím člověkem rozumíte jako s nikým. Protože je inteligentní, férový, velkorysý a dokáže vidět do podstaty. Takových lidí potkáte za život asi tolik, co by se dalo sečíst na prstech jedné ruky. Ať je to katolík, ateista, komunista, přítel nebo nepřítel, dojdete přes různost úhlů pohledu k nějakému společnému bodu, k nějaké syntéze, která jde nad rozpory, nad nepřátelství. To je strašně obohacující, přesažné a osvobozující. Na takové okamžiky se prostě nezapomíná. Většinou jde jen o záblesky porozumění, ale s oním knězem šlo o dlouhodobé sdílení. Vždycky se mi sice jevil rozpolcený, ostatně ledasco jsme si o sobě řekli, takže by mě vlastně nemělo nic překvapovat.

Ale nevěřím tomu, že neexistuje nějaké východisko, nějaká společná řeč, která by pomohla přenést se přes všechny ty vnitřní i vnější rozpory, které tady holky popisují. Asi je to právě víra. Jenže jak ji udělat životaschopnější bez vzájemného sdílení, které aspoň někteří z nás potřebují, rozpory nerozpory? Asi je to začarovaný kruh.

Zvláštní. Já mám hodně...Jarko,jestli by jste chtěla můžeme si psát osobně,jen bych vám chtěla říci,že vám alespoň odepsal,i když v záporném smyslu,což vás jistě bolelo,ale takřka jste věděla ,jak to bude v dalších dnech...tedy také nic,jako my dvě s Petrou,kdežto kněz z naší farnosti raději nereaguje,ale schovává se,což je úplně hloupé a dětinské.Rovněž jsem z něj zmatená,jistě,a jak jsem již zmínila i on je dle mého úsudku zmaten,sám ze sebe i z mých emailů,které obsahovaly na něj samou kritiku a mé nepochopení jeho chování.Jeho upřímnost by pro něj znamenala jisté potíže,a třeba by se bál,že se to dostane mezi lidi.Na druhou stranu musím konstatovat,že ho i chápu.

Nejsem už bohužel dívka...Zvláštní. Já mám hodně podobnou zkušenost.
Taky jsem se zamilovala do jednoho kněze a dlouho jsem si myslela, že je to oboustrané. Nikdy jsme neměli příležitost si to vzájemně vyříkat, ale i tak to bylo velmi krásné a naplňující, ale i bolestivé zároveň.
Připadalo mi, že se napětí i city stupňují a tak jsem se rozhodla reagovat. Napsala jsem mail, kde jsem upřímně popsala své pocity , a pak jsem dostala sice chápavou, ale zápornou odpověď. No a pak následovaly další projevy náklonosti. I když odpověď byla záporná, tak chování nikoliv. Takže to vše ve mně vyvolávalo naprostý citový chaos. No a pak jsem začala mít pocit, že si onen kněz najednou začal myslet, že jsem vše jen hrála a moje city nejsou opravdové a taky mi to dost silně dal najevo. To mi připadalo nejvíc nefér a bolelo to. Nikdy mi nedal možnost si o všem otevřeně promuvit a pak mě jednoduše zavrhl ze dne na den a já vůbec nechápu proč? Přitom on o mě věděl víc než já o něm a já jsem mu nikdy v ničem nelhala. Takže mě ze všeho nakonec zbyla jen ztráta energie, naprostý vnitřní chaos a ještě pocit bezmoci. Byl to skvělý muž a pořád mu přeji jen to dobré a pořád ho tajně miluji. Ale jakékoliv vztahy s kněžími jsou strašně, strašně těžké.

Jo Pavli, tak na tohle se dá...Samozřejmě,že mám radosti,které mi zpestřují život,třeba úspěchy mých třech dětí,pak jsem dosti často v kontaktu s mým dlouholetým kamarádem,který se momentálně rozvádí a považuje mne za svou vrbu,tak to mně lichotí a jinak pracuji s dětmi jako vychovatelka,tak to je svým způsobem můj lék na bolístky a rozhodně nejsem typ,který by si ndokázal řící tak dost,jedeme dále.Je faktem,že mne velmi mrzelo chování jistého kněze,poněvadž v začátcích naší přítomnosti na mších jsem to nemohla pochopit,proč se takto zvláštně chová,až po čase mně došlo,že je v tom něco jiného a on také asi tušil mou náklonnost,ale chci říci,že kněží by mněli být i dobří psychologové,také ji ještě studuji na fakultě spec.pedagogiky,ale přijde mi,že mnohdy by spíše kněží potřebovali psychologa,než aby jej dělali někomu druhému,třeba u svátosti smíření a mnoho jich zapomíná,že kněžské povolání je i o lásce,tak jako bylo psáno v Josefově příspěvku.Tady jde i o to,být sám k sobě upřímný a ne si hrát na tvrdého haura a nebo dokonce despotu,to je politování hodné,vůči tomuto posvátnému povolání.

Jo Pavli, tak na tohle se dá říct už jenom amen. Je to již takové smířlivé. Když vzpomenu na ty první příspěvky jak jsme se zde křesali, tak se mi zdá že to nabírá dobrý směr. Pavlo máš nějaké životní radosti, něco o co se můžeš buď opřít nebo co ti dělá radost?

Ženy, cožpak víra v Boha...Ano mohu říci Evo,že se cítím více či méně jako vítěz,to nepopírám.To jestli se nad tím zamýšlel onen kněz ,tuším,že ano,ale co mu probíhá v mysli to vi jen Bůh,snad ho povede správnou cestou,ať už je jakákoliv,a mne rovněž.

Možná ještě nabídka hodně netradičního pohledu na P.Marii od A.Grüna

A. Grün: Mária - tá, ktorá premieňa

Erich Neumann opísal na základe Jungovej psychológie archetyp ženy, ktorá premieňa. Už od dávnych vekov je žena spojená s premenou - prostredníctvom pórodu, smrti, výchovy a vlastnej premeny. Obraz materského lona, v ktorom dieťa prechádza postupne všetkými vývojovými štádiami, bol v istej dobe chápaný tak, že žena je ako nádoba, v ktorej sa uskutočňujú premeny. Ženy dnes chápu archetypický obraz premeny veľmi podobne ako v dávnych vekoch: v ich bezprostrednom okolí sa deje premena. Ich deti sa im pred očami menia, a preto ženy osobitne citlivo reagujú na procesy premeny v rodine a v spoločnosti. Často práve svojimi otázkami podnietia nejakú zmenu.
http://www.farnost-most.cz/gruen-maria-ta-ktora-premiena

Totalitní katolík

Žil byl jeden člověk ve 21. století. Věřil v Boha, byl od mládí vychováván především k lásce k Němu i k bližním. Dospěl. Studoval teologii, možná se stal knězem, možná vstoupil do nějakého řádu. Četl Písmo a všechny ty zbožné knihy od moudrých teologů, patriarchů a myslitelů. Postupně se ale jaksi stalo, že mu srdce tvrdlo. Srdce tvrdlo, oči ztrácely lesk. Natolik, že viděl pouze čísla kánonů a předpisů, za vším spatřoval jen hřích, prostopášnost, spoutanost a pro krásný svět mu nezbývalo místa v jeho zorném poli. Kde mohl, dokazoval svoji pravdu a svoje nízké sebevědomí si léčil na ostatních dokazováním malicherností.

Tvářil se však navenek velmi mile, dokonce přitahoval lidi. Ale bál se přátelství, bál se vztahu a emocí se úplně děsil. Cítil, že má nad lidmi moc. Že ho lidi svým způsobem obdivují, nikdo s ním však nechtěl navázat opravdové přátelství. Věděli, že by se spálili při prvním nesouhlasu s ním. V postatě se ho obávali, ale křičeli všude o tom, jaký je to skvělý člověk. Zpívali na něho ódy, ale báli se mu podívat do očí.

Tento člověk velice uznával autoritu biskupů a kněží. Uznával ji nekriticky, viděl v nich své dokonalé vůdce. Vlastně celé jeho smýšlení představovalo smýšlení totalitní. Pokud však o jiných kněžích a biskupech, kteří snad byli jeho kolegové, před ním někdo mluvil příliš dlouho, zavedl řeč jinam, protože tuze žárlil na tyto svoje "konkurenty".

Kdo mu pochleboval a měl stejný názor, toho zavedl do svého paláce, každou neděli a ve svátek nařídil tleskání na jeho počest a nabídl mu tykání. Měl výsadní postavení a mohl se dopustit i závažných přečinů proti mravům a lidskosti. Bez trestu. Stačilo jen souhlasit, mít stejný názor s tímto našim katolíkem. Případně mlčet. Mlčet. Ten, kdo se choval nebo se upřímně snažil chovat slušně, poctivě a opravdově, ale měl jiný názor, byl pro tohoto katolíka protivnou lúzou, která měla zhynout na popravišti hořící hranice. Alespoň v jeho mysli.

Byl to katolík s despotickým smýšlením. Katolík, který se urputně bránil emocím, opravdové komunikaci, chybám i odpuštění. Odpuštění sobě, ale především odpuštění druhým. Byl to "hluboce věřící" křesťan, který nepřipouštěl milosrdenství. Totalitní katolík, který zapomněl na lásku.

Může nenaplněný vztah prohloubit vztak k Bohu? Nebo oslabit. Ano.

Víra je obrovský dar a cest k ní je tolik, kolik je lidí. A "nenaplněný" vztah může vést k hledání jako u sv. Augustina. Objevil se moc pěkný film na DVD u paulínek. Moc vřele doporučuji.

Svoje hledání (a že to měl až bujaré) popsal v knize Vyznání. Je tam také řečeno, že nepokojná je duše, dokud nespočine v Bohu.

Otázkou velkou a velmi těžkou a bolestnou je to, jak nám lidé pomáhají nebo ubližují na této cestě. Hodně krásně o tom píše Henry Nouwen, dost často jej doporučuji a něco maličko máme na farním webu.

V případě kněží je to neuvěřitelné, jak můžeme pomáhat a také ubližovat. Myslím, že přichází doba, kdy se o tom bude víc otevřeně mluvit.

Snad maličká nápověda v příběhu jednoho mladého člověka, který jsem použil v kázání. Něco z vnitřních dilemat a bojů v jakési nadsázke ale dosti trefně nabízí v podobenství o totalitním katolíkovi.
http://yetti.signaly.cz/1005/totalitni-katolik

Ženy, cožpak víra v Boha může být tak vratká, že přichází či odchází s přízní muže? Jelikož můj dědeček strávil 12 let v komunistickým lágru, tak vím, že člověk nemusí přijít o svoji víru ani když se potká s "peklem". A když popisujete reakce kněží, tak se ani nedivím, že jsou takové. Což nechápete, že jsou zmateni, zaskočeni, a to, že jsou muži ještě neznamená, že se jako muži budou chovat. Tak jako to zaskočilo Vás a trápí Vás to. Buďte tedy Vy ty silné, Pavli je to venku, úleva jak píšeš přišla a nech ho už být. Buď nad věcí, ale rozhodně si nenech vzít víru v Boha. Ta musí být intimní jen ty a On, bez ohledu na to jaké je počasí.
Petři, nedivím se tomu "tvému", že si vybral NIC. Jednou jsem zde popisovala svůj mimomanželský vztah, který mi přivodil jak píšeš plusy, ale taktéž velké zdravotní problémy z nenaplněného a taktéž jsem si v závěru musela vybrat NIC místo přátelství.Nešlo to jinak, musela bych se rozvést či co já vím co.Ale nemohla jsem být přítel s mužem, který mne sexuálně nesmírně přitahoval. Jak by to asi dopadlo? Teď po letech už je to jiné. Zamilovanost již přešla a já jsem schopna se sním stýkat, aniž by to nějak rozhodilo mé emoce. takže chápu to NIC. Těším se na příspěvek Josefa. Holky, přeju dobrý, čestný a vyhraný boj!

Nejsem už bohužel dívka...Jestli mohu budu reagovat na tento váš příspěvek: Jak píšete Petro v závěru,že tahle zkušenost s knězem může prohloubit naši víru,ale také naopak o ní můžeme definitivně přijít.U mne je to právě to druhé,a obávám se,že cesta,která byla vcelku složitá,jak najít víru,jak najít tu správnou cestičku k Bohu a je to .let od mého přijetí ponejprv těla Kristova a tím,že se onen kněz velmi pochybně začal projevovat,nejen vůči mne ale i k dětem,jsem tu cestičku mé víry najednou jakoby začla ztrácet,náhle mi vše připadalo absurdní,stupidní a nespravedlivé,takže mohu říci,že tento kněz mne připravil o víru,svým mnohdy neuváženým počináním,to se nedá vyprávět,to musí člověk zažít na vlastní kůži,jen vím,že ten onen kněz má zcela jistě výčitky svědomí,poněvadž,když jsme se nedávno potkali v jednom zařízení(zdravotnickém),schoval se do koutku a seděl jako přibitý.pa

Nejsem už bohužel dívka ani slečna, ale zkušenost s "tajnou láskou" ke knězi mám taky. A vůbec se nedivím Pavle a některým dalším, že se neodvažují "svému" knězi svěřit.
V mém případě by to bylo snad i zbytečné, on už to asi poznal sám. A možná proto náhle přerušil naše kontakty. Zpočátku byl velice milý, věnoval mi hodně času. Rodilo se pěkné přátelství, tak jsem to aspoň pociťovala. Pak začal být náladový, a dnes mám pocit, že mě vyloženě úmyslně a cíleně deptá.
Jen jednou jsem se ho odvážila zeptat, jestli bych zase nemohla přijít. Odpověď byla opět záporná, a tak se už raději na nic neptám.
Byly okamžiky, kdy jsem měla pocit, že náklonnost je oboustranná, dokonce jakoby naznačoval, že chce něco víc. Vzápětí obracel o 180 stupňů a já jsem si připadala jako v totálním bludu a iluzi.
Tak jako tak mi bylo jasné, že jediná volba je přátelství nebo nic. Do poslední chvíle jsem věřila, že si vybere přátelství. Ale on si vybral NIC.

Ty jobovky z jeho strany mě ale zároveň dokázaly pokaždé "nakopnout", vrátit na tu správnou kolej. Nikdy jsem neprožívala tak intenzivní vztah k Bohu, jako když jsem s ním byla "v mínusu". Jenže to mínus trvá už dlouho a když není prokládáno žádnými plusy, začíná to vyčerpávat. Prožívám vnitřní tupost, prázdnotu, a připadám si jako řeka, které zastavili všechny přítoky, takže když konečně pochopila, že teče do moře, vyschla.

Je možné, že nenaplněný vztah může prohloubit vztah k Bohu? Nebo ho naopak oslabit až zničit? Máte někdo podobnou zkušenost, nebo je to jen můj osobní blud?

Moc bych uvítala radu, třeba od Josefa. Děkuji

Pro Evu,ano přineslo mi to dosti velkou úlevu a Bůh ví jakou reakci nečekám,je mi jasné,že se bojí a je jistě zmatený,já jsem jen chtěla,aby věděl,že já o něm vím, tedy,že je tam něco co být nemělo,alespoň v jeho případě,jelikož je kněz.Neodpovídal na žáden email,snad ani nevěděl,jak by reagoval,ale ženské řekněte,proč třeba neodporuje,že jesm se eventuélně zbláznila,nebo tak něco?Potkali jsme se v nemocnici,a on se schoval do koutku,snad se i modlil,nevím,bylo to zajímavé setkání,takové jako znamení shůry.Napsala jsem mu,že už raději nebudu chodit na jeho mše,aby se zbytečně neznepokojoval,nevím,jestli to bylo úplně správné rozhodnutí,ale chci tomu nějak udělat přítrž a ne se neustále trápit.pa

Anino, napiš co u tebe...No, zvládám nezvládám. Holčička roste, nespí, pořád pláče. Já jsem unavená, vyčerpaná, prostě standardní problémy osamělé matky.

Anino, napiš co u tebe nového, jak se daří a jak vše zvládáš....

Ahoj Pavlo, dlouho jsem na...zcela souhlasím...Hlavně abys Pavlo nedopadla jako já...

Ahoj Pavlo, dlouho jsem na tuhle diskusi nekoukala, jelikož nebylo co číst. Můj pohled na Tebou posanou situací je asi takový. Za prvé se domnívám, že je dobře, žes mu o tom řekla. Z mého pohledu jsi to co tě tížilo dostala ze sebe ven. I za cenu toho, že si pak člověk připadá jako kretén. Ale co je to venku. Ten chuchvalec jsi prostě vyplivla ven, vlastně jsi tak trochu svůj problém přehrála na něj a míček je na jeho straně. Ovšem proč nereaguje nevím,možná má strach a sám je zmatený a tudíž momentálně není schopen tuhle situaci vyřešit. Ale tuším, že od toho nemůžeš nic čekat a raděj ani nic nečekej. Je to celý k ničemu. V klidu se posaď, běž do svýho nitra a ptej se zda chceš čelit obrovskému tlaku, který by situace (opětovaného vztahu) přinesla. Přineslo Ti přiznání úlevu?

knezi urcite taky mysli na sex. zajimalo by me jestli si to delaji SAMI. Nebo cely zivot nic.

Novojičínsko ukrývá stovky památek - kostely, zámky i náměstí
Doslova jako na dlani jsou stovky památek na Novojičínsku.