Kněz a žena ...

Dotírající pocit osamělostí chápeme jako příležitost nejen k přijetí, ale k dobrovolnému přijetí této samoty, a dokonce jako výzvu, abychom si ji zamilovali, protože nám pak umožňuje totální a nerozdělenou lásku ke Kristu. Opravdu nejsme sami. Pocit samoty by se pokaždé měl stát odrazovým můstkem ke skutečnosti, a tou je fakt, že Pán je nám vždycky nablízku. Bude ostatně moudré, zůstaneme-li realisty a nebudeme-li v sobě hýčkat naivní sny o tom, že manželství absolutně vylučuje samotu. Velikým utrpením manželů totiž často bývá právě pocit osamělostí. Pro duchovního doprovázejícího žijícího v manželství může být obětí to, že jedinečný manželsky vztah vylučuje možnost vstoupit do totálního duchovního přátelství s někým, s nímž eventuálně prožívám hlubší duchovní souznění než se svým manželským partnerem. Život už je ale takový, a abychom jej dokázali žít skutečně lidsky, musíme zvolit jedno a druhého se zříct.
U celibátníka, který se zřekl tepla domácího krbu a každodenní opory v blízkosti ženy, může duchovní vztah dosáhnout větší hloubky a dokonalejší odevzdanosti. Takový vztah či přátelství nelze vyhledávat nebo vyvolávat: jde totiž o dar, jímž Bůh často zahrnuje toho, kdo ho celým srdcem hledá. Tento dar navíc může nést plody před Pánem pouze tehdy, nežádají-li v něm oba partneři nic jiného než právě jeho.
Někteří celibátníci nikdy plně neakceptovali a nepřijali svou samotu, což má často za následek jejich příkrost a občas určitou zahořklost. Pak je ovšem velice těžké předávat někomu Boží lásku. Kdo však pochopil smysl samoty celibátu, dokáže si ji zamilovat a děkovat za ni.
Nebyl-li někdo ve svém celibátu a jeho samotě šťastný, bude se chovat velice nerozvážně, naváže-li hlubší vztah k druhému člověku. Nejčastěji tu jde o únik. K tomuto typu přátelství ale dozrává člověk zpravidla teprve po dlouhých letech života ve šťastné samotě. Kazatel říká, že „všecko má svůj čas na všechno musí byt vhodná doba
Zásadní a rozhodující pravidlo, jímž se má duchovní průvodce řídit je být bdělý a rozvážný tak aby v žádném případě nevyhledával u penitentů ze své strany uspokojení a aby si uvědomoval, jak rafinované cestičky je schopno si najít jeho vlastní sobectví. V duchovním vedení nejde nikdy o čest anebo o duchovní pokroky doprovázejícího, ale výhradně o růst jeho svěřenců v Bohu.

Snad ještě 2 maličké poznámky:

Je-li rádcem muž žijící v celibátu, jak je tomu v případě katolických kněží, bývá při emocionálních projevech žen častokrát mnohem naivnější než muž žijící v manželství. Ženatý muž žijící ve šťastném manželství a prožívající hluboký vztah ke své partnerce si uchovává přirozenou rovnováhu v oblasti vlastních citů. Je pro něho naprosto samozřejmé (a tak tomu má v každém případě být), že věrnost manželce je předpokladem udržení určitého odstupu k ostatním ženám, které se mu svěřují. U těch, kteří si zvolili celibát, není emocionální život harmonizován tak hmatatelným způsobem. Ovšem jak pro toho, kdo žije v manželství, tak pro celibátníka je pro správný způsob vztahu k penitentům určující právě věrnost vlastnímu povolání.

Doufám, že tím neobtěžuji a spíše je to pro vysvětlení, jak některé mechanismy platí i pro kněze i pro vztah ke knězi. Zdá se mi, že si to jako kněží málo připouštíme a pak se to krásné a důležíté může jaksi vymknout kontrole. Mám na mysli šanci na hezké obohacující přátelství

Akceptuje-li ovšem, že mu pacient přisuzuje určitou roli (např. autoritativního otce), avšak brání se ji přijmout, je na místě položit si otázku PROČ. Miluje-li skutečně svého pacienta, chce pro něho dobro a snaží se mu pomoci, aby dokázal dotyčný vykročit z bludného kruhu stále se opakujících schematických reakcí. Pokud ho pacient nenávidí, neodpovídá mu nenávistí, ale nakolik je to možné, uchová si pokoj a nevzrušuje se. Když mu pacient naopak projevuje svou lásku, nevztahuje ji výlučně na sebe a neodpovídá na ni týmž způsobem. Jeho odpovědi má být láska mnohem hlubší, která nespoutává, nýbrž naopak osvobozuje. Tak terapeut dokazuje nejen slovy, ale celou svou bytosti, že existuje ještě jiná možnost než ta, kterou si zvolil jeho pacient, a že není třeba vylévat si na něm žluč anebo ho úplně vysát, nýbrž že je naopak možné vytrvat ve vztahu - a to v hlubokém a osvobozujícím. Tak může dotyčnému pomoci prorazit bludný kruh chybných vztahů k ostatním a způsobit, že se začne chovat zralým způsobem.
To všecko se týká stejnou měrou duchovního doprovázejícího. Ten svěřencův přenos sice akceptuje, ale brání se přijmout roli, kterou od něho penitent očekává. Dá-li duchovnímu průvodci najevo svou lásku, ten ji nemusí okamžitě drsně a kategoricky odmítnout, protože by to vedlo jen k další mu svěřencovu zranění. Může naopak lásku pokojně přijmout se slovy: „Děkuji! Tvá náklonnost mě těší a dojímá. Ale jak je to s tvou modlitbou? Stalo se v tom směru něco od našeho posledního rozhovoru?“ Tím se pokouší navrátit penitenta k původní záležitosti, jíž je v případě duchovního vedení vždycky vztah k Bohu.

To však klade na terapeuta požadavek veliké zkušenosti. Vždyť i on má svá psychická zranění, a možná i on v dětství prožil traumata, jež se mohou snadno stát příčinou uvedené schematické reakce. Měl-li on sám autoritativního otce, rozpozná ho i ve svém agresivním pacientovi. V takovém případě hovoříme o protipřenosu. Pokud on sám v dětství zakusil jen málo lásky, vzniká u něho riziko, že začne příliš ukvapeně odpovídat na potřebu lásky svého pacienta, čímž ho k sobě připoutá. Je mimořádně důležité, aby si terapeut uvědomoval své frustrace, a tím od nich získal potřebný odstup.

Zkusím ještě malinko (od již citovaného autora, dám brzy na farní web celý úryvek z knihy) na téma spíše psychologické, má to ovšem co říci i do vztahových záležitostí ...

Přenos a protipřenos

Nelze hovořit o pastoračním vztahu, aniž bychom se několika slovy nezmínili o mechanismu přenosu a protipřenosu. Na tento jev upozornil především Freud, ačkoliv sám tento fenomén byl znám už dříve. Freud zjistil, že jeho pacienti na něho přenášeli nebo projektovali emoce, které v dětství chovali ke svým rodičům. Měl-li klient autoritativního otce, i ve svém pozdějším životě narážel na tohoto autoritativního otce vždycky, když navázal kontakt s jakoukoli formou autokracie. Pokaždé pak prožíval tytéž pocity strachu a bez mocného vzteku. Šlo-li skutečně o případ potlačených emocí, tedy takových, které nemohl nebo ne dokázal v dětství vyjádřit, projevily se (pokud se vůbec dostaly ke slovu) s mimořádnou intenzitou a silou. Ten, kdo v dětství nedostal od své matky dost lásky, bude o ni po celý svůj život žebrat. V každém setkání bude mlčky nebo i slovy prosit: Měj mě rád!“

Nikdo není nikdy...No coment!!!!!!!

Nikdo není nikdy sám,
je stále v přítomnosti Boží,
je jeho dítětem nejmilejším.
Stačí, jen když se ztiší
a v myšlenkách zalétne ke svému Stvořiteli.
Bůh je všechno, a tedy nic.
Je všude a ve všem, co žije.
Je tvořivou energií věčna
i všelásky harmonie.
Když se nám podaří
zdolat bariéru ,,Já",
staneme se nulou a tedy i vším
a naší novou existencí bude
Boží jas a vnitřní harmonie
a nesmrtelnost vyplývající
z pochopené pravdy,
že žijeme ve všem a jsme vším…
,,Když v našich srdcích zavládne láska a klid, kdy plně prožíváme přítomný okamžik a cítíme, že Bůh je nám nablízku, pak můžeme stejně tak jako Ježíš říci : ,,Mám pokrm, o němž nic nevíte." V těchto povznášejících momentech, kdy naše duše je naladěna na ducha uvnitř nás a naše myšlenky jsou zahaleny do jeho hávu lásky, pociťujeme Jeho nevýslovně sladkou přítomnost a uvědomujeme si, že vše je, jak má být."

,,Jak vzdálené a nesmyslné nám připadají naše obvyklé tužby a přání. Vždyť co může přinést naši duši větší uspokojení než tento pocit hlubokého klidu a usebranosti, kdy naše mysl je soustředěna na Něj a je oproštěna od všech pozemských strastí a zájmů. Tento klid není jen pouhou absencí konfliktů a vnitřních tenzí, ale je posvěcen neustále kolem nás přítomnou láskou."

,,Mysleme na Něj, hovořme s Ním co nejčastěji, vzpomeňme si na Něj, když se ráno probudíme anebo když večer uleháme ke spánku, když se potkáme s některými se svých méně šťastných sester či bratrů. Poděkujme Mu za Jeho štědrost, kdykoliv usedneme k našemu jídlu, vzdejme Mu hold za každé dobro, jež obohatilo a prosvětlilo náš život, a Jeho přítomnost bude neustále s námi a bude vést, řídit a ovlivňovat každý náš pohyb a každé naše rozhodnutí."
,,K Bohu mají nejblíže ne ti, kteří mají potřebu sedat na čestných místech, stát se slavnými či majetnými, a nebo ti, kteří si za svůj cíl vytýčili dobýt svět, ale ti jejichž touhou je zůstat nenápadnými a nezištně pomáhat svým bližním. Jsou laskaví a trpěliví."

,,Uvědomují si, že Otec je uvnitř nich samých samých a aspoň několikrát za den k Němu obrátí svou pozornost. Pak se s ním mohou setkávat v tváří v tvář, neboť naše tělo je chrámem Božím. V těchto chvílích si připomenou, že veškeré jsoucno je manifestaci Boha a že Bůh je nejenom uvnitř nás, ale i všude kolem nás."

,,Zjevuje se nám v překrásných přírodních scenériích, hvězdné oblohy, při západu slunce, ale i v tom malém broučkovi, který si sedl na naši ruku, aby si odpočinul. Řídí jak příliv tak odliv moře, tak i tlukot našeho srdce. Nejkrásnější lidská díla, obrazy, sochy či hudební díla byla inspirována dotekem božské ruky a vypovídají o jeho vznešenosti a dobrotě."

,,Bůh je našim Otcem, sdílejícím veškeré naše strázně a tragédie, a my jsme Jeho děti. Čeká od nás jediné, abychom Jej jako jeho děti milovali. Říka-li Bible, že Bůh nás má rád, pak toto je jedna ze základních pravd, jež by si každý z nás měl uvědomit. Bůh je tvořivá síla, jež nás stvořila a bude nás mít ráda vždy a za všech okolností, nezávisle na míře našich provinění a chyb, jichž jsme se jako neposlušné děti dopustily."
,,Poznání této pravdy je nutným předpokladem k tomu, abychom byli schopni se řídit prvním Ježíšovým přikázáním, tj. Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého a ze vší duše své, a ze vší mysli své. Vězme, že Bůh stejně tak jako náš pozemský otec nám přeje jen to nejlepší a raduje se z každého našeho úspěchu a je zarmoucen, kdykoliv na své cestě klopýtneme a jednáme v rozporu s jeho vůlí."

,,Bůh je uvnitř každého z nás - Já a Bůh jedno jsme - a tak, jak se chováme ke svým bližním, tak se chováme i ke svému Bohu. Nenechme se šálit vnější formou, ta může být mnohdy velmi matoucí a zavádějící. Nezapomínejme na to, že my všichni jsme především nehmotné duše dočasně uvězněné ve hmotných tělech. Díváme-li se na našeho bližního, snažme se proniknout za vnější slupku či fasádu a uvědomit si, že za ní sídlí nesmrtelná duše, jenž je našim bratrem či sestrou."
,,Naladíme-li se na Boha a umožníme-li Mu, aby se skrze nás svobodně projevoval tím, že našim mottem se stane,,nikoliv vůle má, ale Tvá, ó Bože", pak naše myšlenky a skutky nebudou našimi vlastními, ale myšlenkami a skutky našeho Stvořitele. Bůh žije náš život, stejně tak jako život celého všehomíra."

Víte Petro,jestliže onen...Ještě k citátu Petro: Onen kněz není pro mne nejdůležitější v životě ,na to jsem dost stará,abych si určila priority a nedosažitelná láska, neukojená touha k nedosžitelnému člověku je předem prohraná hra.Takže pro mne jsou prioritní mé děti a rodina.Myslím,že bych musel být blázen milovat člověka který si mou náklonnost nezaslouží,Bohužel.

Pavlo, ono se lehko řekne...Víte Petro,jestliže onen kněz je pro vás někým koho nade vše milujete,zcela jistě mu to dejte na jevo,třeba emailem ,dopisem,já nevím,každopádně,tohle jsem již psala ve svých příspěvcích,já rozhodně nepatřím k fanatikům křesťanství,to ne,ale i přesto věřím,že mé cesty vedl Bůh a to až na místo,kde jsem potkala člověka,do kterého jsem se zamilovala,já mu to říci na rovinu nechci a ani to nepokládám za správné(to je pouze můj názor),tak -či tak,by to k ničemu nevedlo,jak to zde čtu ,některé texty.Jemu jsem napsala,že mne už v kostele neuvidí a já věřím,že to nabyde zdárného konce a přijde čas,kdy si na tuhle aféru s oným knězem vzpomenu se smíchem.A co se týče toho milování,domnívám se,že i nevěřící lidé milují stejně jako věřící a Boha nepotřebují ke svému životu,nepovažují jej za součást svého života.

Pavlo, ono se lehko řekne "prokonzultovat na rovině jakéhosi přátelství....ale zároveň taktně naznačit....a nabídnout vskutku jen přátelství..."

Snad chápu správně, že to myslíte přesně jako já, když jsem mluvila o tom povznesení se nad rozpory, kdy dojde k nečekanému a osvobozujícímu konsenzu.

Jenže to je právě strašně těžké. A zřejmě i pro toho vašeho kněze. Než se najdou vhodná slova, tak abychom neublížili sobě ani druhé straně, než přebolí rány, než jsme schopni zaujmout méně osobní postoj, zkrátka než jsou obě strany připravené, a to i na odpuštění, může to trvat.

Sama jsem takový postoj dosud nedokázala zaujmout, a proto jsem "svému" knězi o svých citech nikdy nic neřekla. Přesto o tom uvažuju, i když s křížkem po funuse, nemám už totiž co ztratit. Ale ta správná chvíle zatím nenadešla a třeba nikdy nenadejde. A jestli ano, budu mluvit už jen o minulosti. To pěkné, co bylo, mnohonásobně převažuje to špatné, ostatní je odpuštěno.

Osobně si nemyslím, že láska k muži je jedna věc a láska k Bohu je druhá věc, ale to je na úplně jinou debatu, nechci sem zatahovat nějakou herezi.

Snad jen citát: Každý člověk je pro mně Ježíš Kristus. A protože existuje jen jediný Ježíš Kristus, je tento člověk v tuto chvíli jediným na světě. Matka Tereza

Riskuju výtku, že jsem si ten citát špatně vyložila, ale to mě neznepokojuje.

cit: Milovat kněze je jedna...Já ctím váš názor,ne že by ne,ale už zase to zde zavání fanatismem.Je pravdou,že každého koho potkáme,je pro nás darem od Boha,je to osud,jestliže toho človíčka potkat máme,tak jej potkáme,i kdybchom byli na druhé straně zeměkoule a měli si na toho človíčka počkat,někde v dešti a mrazu,tak to tak prostě bude.Každého s kým se v životě setkáme jsme měli předurčenou vyšší mocí.Je úžasné se mít o koho opřít ,což je ve vašem případě Bůh,ale zamysleme se? i to špatné co činí někteří z kněží je darem Božím? Tak tedy děkuji za ty dary)dárečky.A neměli bychom se příliš zastávat kněží,přeci jen mají své slabosti a své nedokonalosti,jako my všichni ostatní smrtelníci,nejsou to Bohové.

cit: Milovat kněze je jedna věc a věřit v Boha je druhá věc,toť otázkou kdo je v dané situaci ten přednější,pro mnohé ženy.

To je jistě otázka? Ale neměl by být každý milovaný (popř. milující) chápán jako dar od Boha? Ve chvíli, kdy přijmu Boha jako svého Stvořitele a Spasitele, vím, že každý blízký člověk a vlastně každý člověk(i nepřítel), který projde mým životem je Jeho darem, protože můj život posune někam dále. I když miluji kněze, i tehdy děkuji Bohu za to, že mi jej dal... Bůh je vždy ten nejdůležitější... No, aspoň by to tak mělo být. Je-li tomu jinak, je každá láska sobecká...

Následující věta je...Jednoznačně Otče Josefe,máte pravdu,je třeba si zachovávat odstup,znám tuhle vlastnost i ze svého povolání,ale jestliže člověk přijde žádat o pomoc,měli-bychom jej z přehledem vyslechnout,dát radu,pokud se nám zdá samotným, konkrétní a smyslná. Je úžasné,že jste napsal o brutálním odmítnutí,které skutečně může zanechat pořádné trny v srdci,které přetrvávají navždy a člověk se stává sám chladným a nepřístupným,znám to z vlastní zkušenosti.Je na každém člověku,jestli se nad tím povznese a nebo zůstane zatrpklým.
Je skutečně velmi špatné,že i kněži dokáži takto nekorektně jednat a zároveň ubližovat.

Milovt kněze je jedna věc a věřit v Boha je druhá věc,toť otázkou kdo je v dané situaci ten předěnjší,pro mnohé ženy.

Je to těžká otázka: Přátelství se zpovědníkem. Ano nebo ne?!

Pokud by se každý zpovědník stáhnul do ústraní, aby více ukazoval na Boha, když s ním někdo chce navázat přátelství, obávám se, že vy kněží byste byli bez přátel...

A předchází-li přátelství vztahu zpovědník-penitent, co pak? Co když se přítel stane i mým zpovědníkem?

Osobně: můj zpovědník je i mým nejlepším přítelem. Naše přátelství vznikalo v době, kdy jsem se ještě nezpovídala, ale pokračuje dále i když on je mým zpovědníkem a jsem absolutně spokojená a plně mu důvěřuju, což je dobré i pro přátelství a zároveň ví, že i on plně důvěřuje mně. Pravda je , že lepšího zpovědníka jsem sice svého času hledala, ale nenašla. Z něj cítím Boží vedení a milost, která se mu v této službě dostává-vždy mne udivuje tím, co mi při zpovědi poví. Pokaždé je to nečekané a vždy trefné a natolik povzbuzující, že to člověka skutečně šokuje...

PS: A to víte, že totu diskuzi pořád sleduju, i když jsem si říkala, že uř přispívat nebudu, ale výjimka přece potvrzuje pravidlo...

Toto pravidlo ovšem vylučuje přátelství se zpovědníkem...

Přátelství totiž vyžaduje, aby se lidé vzájemně dobře znali. To, že je mi dobře v blízkosti mého zpovědníka a jsme mimo jiné i přátelé, přece neznamená, že zároveň není pro mne hlavní Bůh... Bůh je dárce, dobrý zpovědník (který je zároveň i přítelem) velkým darem. Dárce je přece vždy větší než dar. Zájem o dar, ale neznamená nezájem o Dárce... Možná je toto až příliš akademická pravda a v životě to chodí spíše jinak, ale jsou i tyto příklady a ty jsou hlavní...

Následující věta je hodně upřimná, až brutálně:

Brutální odmítnutí člověka, který právě svému zpovědníkovi vyznal, jak mnoho v jeho životě znamená, může mít katastrofální důsledky. Onen dotyčný totiž snad poprvé v životě potkal někoho, komu dokázal skutečně důvěřovat a jímž se cítil milován. Pokud doprovázející v takovém případě netaktně a chladně odstrčí lásku druhého a „pustí ho k vodě“, může mu zasadit rány, které se už nikdy nepodaří vyhojit

ještě kousíček:

Jakmile si doprovázející všimne, že se žena ve svých myšlenkách až příliš často zaobírá jeho osobou, začne-li hovořit o své veliké lásce a o tom, že se jí o něm zdá, zachová se doprovázející navýsost rozumně, udrží-li si určitou rezervovanost. Penitentka mu například řekne: ‚Tys mi tolik pomohl v mém modlitebním životě, a já tě vlastně ani po řádně neznám. Kdybych tě nepotkala, šla bych ke dnu. Jsi tím nejdůležitějším člověkem v mém životě a zdá se mi, že bychom si měli trochu více popovídat o našem vztahu a blíže se poznat.“ Je naprosto jasné, že v tomto případě se doprovázení zcela minulo svým cílem, protože důraz se klade více na vztah k doprovázejícímu než k Bohu. Na duchovního průvodce tu čeká nelehký úkol: nepodlehnout přirozené touze stát se středem obdivu, což je past, do niž se muž nechá velice snadno vlákat. On však má právě zde projevit pevnost, o níž jsme už hovořili, ovšem pevnost jemnou. Brutální odmítnutí člověka, který právě svému zpovědníkovi vyznal, jak mnoho v jeho životě znamená, může mít katastrofální důsledky. Onen dotyčný totiž snad poprvé v životě potkal někoho, komu dokázal skutečně důvěřovat a jímž se cítil milován. Pokud doprovázející v takovém případě netaktně a chladně odstrčí lásku druhého a „pustí ho k vodě“, může mu zasadit rány, které se už nikdy nepodaří vyhojit. Odstup duchovního průvodce nesmí u penitenta vyvolávat pocit, že byl znovu odmítnut. Má naopak jasně signalizovat, že jeho péče a láska trvá dál a že jeho odstup neznamená její konec, ale naopak růst. Takové spojení blízkosti a odstupu napomáhá lidské mu zrání.

pokračování:

Jakmile jsme však nahlas vyslovili tato slova, okamžitě je třeba dodat, že na druhé straně musí existovat také určitý odstup. Ten k lásce podstatně patří, má-li být skutečně láskou; střeží totiž svobodu druhého člověka a vždycky je syntézou blízkosti i odstupu. Doprovázející nemůže penitenty poutat na svou osobu a nesmí připouštět, aby se oni vázali na něho. Jediným důvodem jeho existence je vést svěřence blíže k Bohu. Jeho ukazováček má ukazovat na Pána. Přestože toto všechno dodržuje, může si být jist, že se vždycky najde někdo, kdo projeví více zájmu o jeho ukazováček než o směr, jímž ukazuje.
Toto riziko je zvláště patrné v případě, jsou-li doprovázející a penitent různého pohlaví. Přirozená přitažlivost k opačnému pohlaví - Bohem stvořenému a ve své podstatě dobrému - může ovlivňovat pastorační vztah až natolik, že bude na překážku jeho pravému smyslu. Může se tak stát, je-li o radu požádána žena, a - nejčastěji - vyhledává-li žena duchovní doprovázení u mužů. Žena má ze svého založení větší sklon poutat se k druhému člověku. Tato tendence je nedílnou součástí její velikosti, existuje-li ovšem v patřičném kontextu. Může však pro ni samu i pro muže představovat past, nepracují-li oba vědomě na vlastní osobnosti.

Mohu-li nabídnout něco inspirativního od W.Stinisena o duchovním doprovázení, nazváno Terapie duchem. Jde o zásady, které většina kněží v nějaké podobě zná a pak záleží na zralosti, jak se jimi řídí.

Blízkost o odstup
Ve vztahu duchovního rádce a vedeného je vždycky nejtěžší uchovat si rovnováhu mezi blízkostí a odstupem.

Je naprosto samozřejmé, že se mezi průvodcem a penitentem postupně vytváří blízký osobní vztah, ale není třeba se toho nijak obávat. Samo slovo „penitent“ napovídá, že svému pastýři důvěřujeme a že se mu odvažujeme svěřit i ty nejosobnější životní záležitosti. Takovou důvěru může probudit pouze blízký a otevřený vzájemný vztah. Je přece naprosto přirozené, že projevujeme své sympatie tomu, kdo nám věnuje svou důvěru.
Naštěstí jsou ty tam doby, kdy měl duchovní rádce zůstat zcela neosobní. Pouhé žonglování abstraktními pravidly ale nepřináší mnoho užitku. O tom se dost a dost načteme v knihách. Druhému člověku mnohem více pomůže to, co z osobnosti duchovního doprovázejícího vyzařuje - což ovšem předpokládá určitou dávku otevřenosti. Duchovní průvodce musí být schopen dát kus ze sebe, měl by být s to hovořit v určitých situacích o vlastních zkušenostech, a to jak kladných, tak i záporných. Bude-li sám sebe stavět na piedestal jakožto dokonalého a nedostižného vůdce, zjevně tím druhého příliš nepovzbudí. Mnohem více zato dosáhne tím, že mu bude občas vyprávět o své osobní cestě.
Doprovázející by měl projevovat svou oddanost těm, kteří mu věnovali svou důvěru, aby mohli v ní mat, že si jich skutečně váží. Nelze vést někoho z pouhé povinnosti. Duchovní rozhovor není pouze nějakou činností, nýbrž i lidským vztahem. Kdo přichází s prosbou o radu, dokáže se otevřít teprve v okamžiku, kdy začne vnímat, že ten, kdo rady udílí, do vztahu osobně vstupuje, svého penitenta upřímně miluje a váží si ho. Jakmile zpovědník udílí rozhřešení, jedná in persona Christi (jménem Krista a v jeho zastoupení). Jenže duchovní doprovázející jedná navíc in persona propria (vlastním jménem): sdílí vlastní zkušenosti.
Je zcela normální, že se dobrý duchovní vůdce těší vážnosti a lásce svého svěřence.