jak se odmilovat ?

Ahoj všichni,dneska krize.Smutek a velký stesk.Potřeba sáhnout po mobilu.Vztek že já mu nechybím.Přijde mi, jako by ty dva týdny ani nebyli.Dneska je mi jak na začátku.Já se asi zblázním.Zavřu oči a vidím jeho chlupatý tělo.To je den.A všichni mě neuvěřitelně štvou!Chce se mi brečet.

Odnaučit se zamilovat, nebo...Kdo tvrdí, že to jde, podle mě "šílenou" lásku nikdy nezažil. Jinak netuším, co by ho k takovému závěru mohlo vést. Srdci (hormonům) prostě neporučíš, je to věc, která nejde jen tak ovládat.

Jsem žena a tohle jsem se...Odnaučit se zamilovat, nebo se potom netrápit, to jde? Po ukončení 11letého vztahu jsem myslela, že se už nezamiluji. Ale přišlo to, bláznivě. Bohužel i s tím trápením. Vím, že to zas přebolí, netuším za jak dlouho, ale ta přechodná fáze je k uzoufání

Jsem žena a tohle jsem se dávno odnaučila..Ničím jako je láska se netrápit a nechtít od muže,aby cítil co obvykle ženy..To je po sexu se zpravidla zamilují.Být chvíli sama, srovnat si to v hlavě a takovou věc do ní už nepouštět. Je to pohoda!Oponenti mi tvrdí,že ale bez té šílené lásky je život chudý-pokaždé jsou to ženy. Můj mi chudý nepřipadá a naopak si ted perfektně s muži rozumím.

Jste tak fixováni na svůj...No vidíte, mužský názor, díky, takhle to chlapi vidí a to asi jen my ženské se tím trápíme a rozebíráme. ? No, Milane, je to tak, že jsme fixováni na svůj problém, ale ono to postupně člověka pohltí, aniž by si to přál. Taky bych si nikdy nepomyslela, že mě něco takového tak vtáhne a že to tady budu ventilovat a to mi už dávno není 30. Ráda bych to v těch širších souvislostech viděla, ale jaksi mi to nějak nejde.. Pro většinu z nás zde jsou to intimní a důvěrné problémy, se kterými se nemůžeme svěřit svému okolí, a tak nám to pomůže svěřit se a sdílet podobné pocity aspoň tady.

Jste tak fixováni na svůj...myslím, že to je klamné zdání, taky máme svou práci, rodiny, povinnosti, běžné starosti, malé i ty větší, děti,muže a spoustu závazků a omezení, jen se nám prostě stalo něco, co nás tady na foru spojuje, co prožíváme stejně-potkaly jsme někoho a spadly do vztahů, které jsou krásné, ale taky bolí a taky mohou ničit... to je prostě život a když někdo řeší nešťastnou lásku, není třeba ho odsuzovat a v bavlnce vůbec být nemusí. Jistě, hlavní je zdraví a já jsem dost pokorný člověk a denně se za ně modlím pro své děti, muže, sebe, za celou rodinu a denně Bohu děkuji za každý nový den. Dost možná budu za rok řešit jinou bolest, ztrátu zaměstnání, cokoli, není třeba nám závidět, žijem to tak nepřebrané, jak to život nosí...láska a vztahy jou nedílnou součástí životů....i přes ty bolesti bych řekla-bohudík..

popisujete pocity mně tak blízké .. jinak děvčata-nějaký filosof nebo kdosi řekl něco v tom smyslu, že muž je jako náš stín-běžte za tím a bude před vámi utíkat, utíkejte před ním a poběží za vámi...já jsem ten vztah bokem brala hodně dlouho nevážně a cit přišel později. Bylo to pro mně dlouho poté, kdy on už v tom lítal nezávazné kamarádství. Pak se věci změnily a měly svůj vývoj. Každopádně mně prý moc miloval a dnes mně má rád a taky prý svého času trpěl. On to zatím bere jakso divně-jako můj rozmar, asi věří, že změním názor. A píše sms, majly, jak mi je, zda jsem v pořádku a projevuje velkou starostlivost. A zda půjdem na oběd spolu. A už jsem zas v tom bludném kruhu... chci to skončit ...

Jste tak fixováni na svůj problém, že nevidíte věci v širších souvislostech, jste jen banda fňukalů

Je to tak,když má člověk všechno ostatní vyřešené, zabývá se svými vnitřními stavy, někdy zbytečně nitěrně.

Já Vám zavidím, že máte čas řešit takové věci, je vidět, že se o nic jiného nemusíte starat a žijete si jak v bavlnce.

U mě se střídá letargie, lítost, smutek, deprese a vztek. Dnes vztek a to obrazně řečeno "lačním po krvi." Kdyby mi dnes přišel do rány, to by něco uslyšel. Ale už mi to k ničemu není. Musím zapomenout a jít dál.

:-) stejný věk.ALe ve věku to není.Je to v povaze a pokud rozumu vládnou emoce,neuděláš nic.Akorát v očích toho chlapa,který tohle prostě nikdy nepochopí musíme vypadat jako úplný idioti.Já jsem se jednou ze zoufalství ponížila natolik,že jsem mu začala vyhrožovat,že jestli se mnou bude takhle mávat,řeknu všechno jeho ženě.Bylo to už tak,že ikdyž jsme si domluvili schůzku,do poslední minuty jsem byla napnutá jako struna,jestli jí nezruší.Nemohla jsem se dopředu vůbec těšit a tolik jsem se těšit potřebovala.A když jsem se přistihla že se těším,dostavil se strach ze zklamání.A když pak fakt couvnul...a já měla všechno zařízený včetně hlídání dětí a aliby-a nakonec týden natěšená jsem seděla sama doma,manžel si taky zařídil program když jsem oznámila že nebudu doma-ubrečená zraněná a opuštěná-opravdu jsem byla rozhodnutá mu ublížit.Ale neudělala jsem to samozřejmě.Jenom ta potřeba aby taky trpěl.

Chtěla bych to umět... Nejhorší je, když víš, že děláš chybu a stejně to uděláš, nemůžeš si zkrátka pomoc. Pak si nadávám, ale už je pozdě. Je mi 31

naučit se to asi nedá, já......taky ten dar nemám,ale mám kolem sebe kamarádku,která ho má a přestože jí to rve vevnitř na kusy,nedá to znát.Amoureuse-můžu vědět kolik je Ti let?Mě 30

....udělala bych všechno na...naučit se to asi nedá, já to neumím... ale mám kamarádku, která tohle zvládá. Sesype se až pak, když je sama, ale to už ten chlap nevidí, vidí silnou ženu, se kterou nemůže mávat a to ho láká. Bohužel nemám tento dar, neumím skrývat emoce, vše jde na mě vidět a když se trápím, musím to ventilovat, řešit, potvrdit si, že bude dobře, že se problém napraví a zase bude dobře... ale není :-(

to samé, brečela jsem před.......udělala bych všechno na světě aby mě ujistil že se nic nezměnilo.To zoufalství přebije normální zdravý rozum.A závidím všem ženským,které dokáží hrát a i v tom největším smutku se tváří a chovají tak,že budí dojem jak jsou nad věcí.Dá se to naučit??Já myslím že ne.

Nello a Mirando,přesně...to samé, brečela jsem před ním, udělala spoustu chyb... zamilované ženy dělají zoufalé věci :-(

Ahoj všechny...Martino, dva týdny je relativně krátká doba, ale může připadat jako věčnost... Držím pěsti, ať vydržíš!

Nello a Mirando,přesně takhle manipuloval se mnou.Jeden čas byl otevřený,blízký,komunikativní...psal.Ale v momentě kdy jsem si to začala užívat,kdy jsem z toho začala být šťastná tak se stáhl.Zalezl do jeskyně a já si připadala jako přítěž,jako hmyz co obtěžuje.Vždycky mě to strašně,strašně srazilo.Pak zase vylezl a byl přítulný a milý a jen jsem se uklidnila že je všechno mezi námi zase ok,začalo to nanovo.Udělala jsem to,co vím že je zaručená záhuba-brečela jsem mu do telefonu,chtěla vysvetlení co se stalo,co jsem udělala,at mi proboha řekne co se děje.Dávala jsem mu najevo jak moc mě jeho výkyvy trápí a jak moc je pro mě důležitý.Prostě potřebovala jsem UJISTIT že je všechno vpořádku a místo toho jsem ujištovala já jeho.Podle mě ho bavilo jak mě má jako loutku na provázcích a já mu ji opravdu dělala.Pryč šla moje hrdost(a že jsem jí dříve měla!!!)!V týdnu jsem měla svátel a nepřišla ani sms.A já to blbá obrečela.

Ahoj všechny nešťastné,všechno,co tu po pár dnech čtu je tak podobné,stejné,prostě několik osudů popsaných úplně stejně jako bych to psala sama.Přesně tak to cítím.JEDNA VDANÁ-máš můj velký obdiv,takhle jsem to udělala několikrát ale v momentě kdy jsem si uvědomila že je to opravdu konec,začala jsem s tím,že zůstaneme v kontaktu,budeme si dál psát a tak.Ale nešlo to.Bylo to ještě horší.Ten pocit že čtu co naťukal ale přitom ho už nikdy neuvidím,nebude mě hladit a líbat-to bylo na zbláznění.Tak jsem psát přestala a on už taky ne.Je to dva týdny-já vím,krátká doba.Ale měla jsem v týdnu svátek-a ani k němu mi nenapsal sms...