jak se odmilovat ?

Ale jak dál, co máme dělat? Takovou bolest přeci nemůžem zvládnout. Může to trvat měsíce, roky - to nemůžem vydržet.

Právě prožívám něco podobného jako Jana. Cítím se hrozně. Byl jsem tím, kdo miloval víc a cítím se ted o to hůř. Moje láska se ke mě chovala poslední týden dost odměřeně a pak, když už jsem to nevydržel a snažil se to vyřešit, dostal jsem pořádnou lekci. Nebyl jsem připravený slyšet, že nejsem tím pravým pro život a že by má láska uvítala pauzu (a ta, bohužel, znamená jen to jediné). Pak, po dvou dnech naprosté beznaděje, jsem v pláči napsal mail plný vyznání, obav, strachu a tužeb, dostalo se mi odpovědi, v níž jsem byl požádán, abych se nepokoušel o nějaký kontakt. Po půl roce - prásk. Ještě jsem se ani nevzpamatoval a už jsem zase sám.. Janě držím pěsti, není jediná, pro koho jsou tyto dny utrpením.

Jsem na dně, to nezvládnu. Co mě teď čeká - nic. Blbá práce, stresující škola, napětí doma... to nemá žádný smysl. Promiň, vím, že si pořád jen stěžuju, tobě je také hrozně. Ale co dál, nesnesitelná prázdnota, bolest, marnost.

Jani první den jsem tak prosila, ať nám dá šanci, že jsem netušila co se děje, že to zkusíme a dáme do toho vše, nehla jsem s ním, pak už jsem se s ním o návratu nebavila. Je to těžké, jestli opravdu nic necítí, nemůže být s tebou jen ze soucitu, kdyby si třeba uvědomil, že mu vlastně chybíš, že tam city jsou to by bylo jiné. Jani opravdu vím jak ti je, neboj bude zase dobře! Musíš být silná! Zvládneš to!!!!! Teď je to pro tebe hrozný, měla jsi s ním zase kontakt a asi jsi doufala, nedivím se ti. Já ve skrytu duše také doufám a čekám na zázrak a to mě možná drží ještě na nohou.

Akorát jsme spolu domluvili. Rozešli jsme se ve vší slušnosti, oba na tom neseme stejnou vinu, žádné výčitky, žádné útoky. Ale zkusit to znovu nechce, že už ke mě nic necítí. Nedovedu to pochopit. Právě že už před sebou nemusíme mít žádné předsudky, vše jsme si vyříkali a už by to bylo jiné. Já jsem jiná, ale on nám ani mě už nechce dát šanci. Taková prázdnota, taková bolest, jak jen to zvládnu.

Ahoj Jani a ostatní. Jani tak co, mluvili jste spolu? Fáze sebeobviňování u mne také proběhla, co kdybych něco udělala jinak, lépe, kdybych se víc snažila, víc naslouchala.....ale pak si řeknu, to bych nebyla já, musí mne brát takovou jaká jsem, jinak to nemá cenu! Už mám vymazané zprávy i číslo, odstraněno vše co mi ho připomíná, ale to jsem tu asi už pssala. Když slyším písničky, které mám s ním spojené to je vždy konec, pláč a stesk. Já jsem s ním už nemluvila nejsme vůbec v kontaktu. Přes den v práci se držím, ale příjdu domů a vše to na mne dolehne a už v tom zase lítám, usínání je nejhorší. Asi je ještě brzo, aby to přebolelo, musím být trpělivá....

Terko,přesně tohle jsem zažila:-(Také jsem mu byla lhostejná a možná mnou i pohrdal..Tyhle věci chtějí jenom čas - nebo si ho zkus nějak zprotivit..Všímej si jeho špatných vlastnosti(určitě nějaké má:-)) a neidealizovat si ho!!!Nevím jak vypadá,ale krása neni všechno a pokud se k tobě chová tak jak píšeš,tak to moc dobrý člověk asi neubude..Jedna věc je fyzická přitažlivost a druhá věc je jaký je člověk uvnitř..Možná bys byla překvapená,jak špatný je:-(Láska musí být upřímná a hlavně oboustranná a to by ve vašem případě vůbec nefungovalo..Podobných mužů potkáš v životě mnoho a situací zažiješ také a nakonec zjistíš,že fyzická krása nic neznamená.. Tak držim palce,něco s tím zkus udělat,než se trápit.

H + Sáro: Jak na tom jste? Mě se ten můj dnes ozval, vyměnili jsme si pár srdcervoucích mailů, ale jednoznačně nepřipouští variantu zkusit to znovu, plus jsem nabyla dojmu, že si za to vlastně můžu sama, fáze sebeobviňování. Zítra spolu budeme asi naposledy v životě telefonovat. Bojím se, ale už jsem z toho hrozně unavená. Ozvěte se, pa, dobrou noc.

Ach jo pomozte mi někdo... K nám do třídy chodí jeden ůúúžasnej kluk, kterej se jmenuje Filip. Je strašně hezkej přijde mi hrozně fajn. Nedavno jsem ale zjistila, že jsem mu uplně ukradená, ba co víc, prý mnou i pohrdá. I když vím, že on ke mě nic necítí pořád se na něj musím koukat apořád na něj musím myslet. Poraďte mi někdo, jak do něj přestat být zamilovaná. Aspoň ně tolik... :-/

Ach jo pomozte mi někdo... K nám do třídy chodí jeden ůúúžasnej kluk, kterej se jmenuje Filip. Je strašně hezkej přijde mi hrozně fajn. Nedavno jsem ale zjistila, že jsem mu uplně ukradená, ba co víc, prý mnou i pohrdá. I když vím, že on ke mě nic necítí pořád se na něj musím koukat apořád na něj musím myslet. Poraďte mi někdo, jak do něj přestat být zamilovaná. Aspoň ně tolik... :-/

Ach jo pomozte mi někdo... K nám do třídy chodí jeden ůúúžasnej kluk, kterej se jmenuje Filip. Je strašně hezkej přijde mi hrozně fajn. Nedavno jsem ale zjistila, že jsem mu uplně ukradená, ba co víc, prý mnou i pohrdá. I když vím, že on ke mě nic necítí pořád se na něj musím koukat apořád na něj musím myslet. Poraďte mi někdo, jak do něj přestat být zamilovaná. Aspoň ně tolik... :-/

Teda lidi, my jsme banda:) Radime/Dane já mám možná trochu podobný problém jako tvoje přítelkyně, mnohdy bývám děsně protivná na lidi ve svém okolí. Co ale na mě platí - většinou tuto taktiku používá moje noblesní maminka - bez emocí, ale v přátelském duchu mi ten dotyčný řekne, ať si uvědomím, jak reaguji, že on mi nic nedělá a pak ten člověk musí odejít a nechat mě samotnou se svými myšlenkami, někdy to trvá déle, někdy ještě déle, ale sebereflexe a stud se pokaždé dostaví. Takže jí napsat nebo říci své, ať to má hlavu a patu a neurazí jí to a pak čekat, vydržet až se ozve sama a jestli se neozve, tak se s tím smířit a nechat to být. A když se ozve, opět velmi věcně nastavit mantinely a vše si vyříkat.H, Sáro, Dane - já také neustále kontroluji telefon a mail, je to šíleně ubíjející. Jak ten život funguje, že jeden vždy miluje více. Nejhorší je vydržet ty chvíle, kdy nejsem ve škole nebo v práci, ale jen sama v bytě. Pořád brečím, už jsem začala brát i léky na uklidnění. Být sama předtím nebylo tak hrozné jako být sama teď. Ale toto prožilo spoustu jiných lidí, tak to musíme zvládnout i my. Moc mi pomáhá tato diskuse, že mě někdo chápe a ví přesně jak popsat mé/své pocity. I když oni nás nemilují, my musíme jít dál.

Za ty čtyři měsíce si snad můžu dovolit říci, že jsem jí trochu poznal. Už jsme se jednou rozešly, sice na pár hodin, ale přece. To mi psala mail s chladným předmětem, ajko by mi vykala, já jí na ten mail odpověděl, ovšem napsal jsem do něj něco, co jsem cítil že se mi naní nelíbilo. Jí se to nelíbilo, tak chtěla napsat mail, ale na to se vykašlala a zavolala mi, trochu, ale opravdu torchu malý rozpor v názorech i v zabarvení hlasu mezi námi byl poznat, ale když jsme si o tom začaly povídat už bez štítu toho, že jí člověk miloval a řeklí jí vše co se mi na ní nelíbilo a že to nebylo mé rozhodnutí, tak chtěla abych přijel... OK, přijel, jsem - mezi námi byl stav, jako by jsme byli kamarádi, dali jsme děti spát, uvařily jsme si kafe a dali vínko a vše jsme si vyříkaly. Ten večer, kdy se vypily dvě láhve vína a každý dvě kávy skončil tak, že si dala svou hlavu do méno klínu a já jsem jí pohladil po zádech. Každý jsme si při rozchodu řekli hodně nepěkných slov, ale když jsme tekhle večer skončily - oba jsme cítily, že jsme si navzájem řekli promiň a i nadále k sobě cítíme velkou lásku a opravdu jsme spolu dalších 14 dní byli šťastni... no a pak 3 týdny se opět překlapla a skončilo to tak, jak to skončilo...Nastává otázka (miluji ji stále a to moc, mám pocit, že bych nechtěl nikoho jiného, než jí, kdybych věděl, že si uvědomila své chodání a že již nikdy nebude vůči mne bez důvodně podrážděná), co když mi byť třeba do týdne napíše "Promiň mi, bylo toho na mne moc a moc ráda bych Tě viděla, moc mne to mrzí atd..." - prostě něco v tom smylslu. Upřímně řečeno sám nechci aby mi napsala, ale něco ve men stejně potom touží. Co když mi to napíše, jak se mám zachovat, když ve mne bude v tu inkriminovanou dobu, ještě alespoň trochu té špetky citu k ní a vše už se mi dávno rozleželo v hlavě? Mám přikývnout, nebo nemám přikývnou, nebo nemám vůbec reagovat. I když dnes náš vztah skončil, je tento aspekt poslední věcí, ve které nevím, jak se rozhodnu ( třeba by bylo pak už opravdu vše ok, nebo by to třeba trvalo zase jen chvilu ) - a pak bych byl zase tam, kde jsem nyní. Člověk by měl odpouštět, ale sám si pokládám otázku "Odpouštět za co?", dyť již vím, jak se v dané situaci dokáže zachovat, neudělá to znovu, když jí odpustím a byť třeba i tři měsíce, bude mezi námi vše tak jak má být... Jak se na to díváte vy? Máte podobnou zkušenost?

Ahoj lidičky. Musím říct, že je docela příjemné, že i ženy se dokáží zamilovat a když to neklape, že jsou z toho nešťastné (nemyslel jsem to nijak špatně.) Každopádně vím jak vám je a je to nezáviděnihodná věc/pocit/prázdnota v životě, kterou bych nepřál ani tomu největšímu nepřítely. Měl jsem přítelkyni, dnes dopoledne jsme se rozešly. Je sama s 2 dětmi, 4 a 7 let, tak trochu v tísni, jak pracovně tak i finančně a konečně, že dlouho neměla stálého přítele. Já jsem tak trochu díky ní vstoupil do jejich rodinky a byl jsem moc šťastný, že je mám - ale jak píšete o něco výše - člověk si stále pokládá otázky, kde jsou ty její šťastné oči, úsměvy, objímání a krásná slůvka, když jsme si probíraly naši společnou budoucnost (splatíme vše co potřebuje aby se oddlužila, postavím do dvou let rodinný domek, spolu budem v Ikee vybírat interiérové prvky, spolu budeme jezdit s dětmi na výlety, večery romantické jako v pohátce) - byli jsme spolu skoro pět měsíců a je starší o osm let, mě je 23 let. Již tři týdny, vadilo, že jsem volal, neměla na nás ani jednou v týdnu chvilku času, nepříjemné vyjadřování a to co přišlo, již ke konci, to mé proč, když jsme spolu byli moc šťastni a začali pracovat natom, co jsme si vysnily. Žádné vzdušné zámky, opravdu jsme na tom začali pracovat. Je mi jasné, že člověk nemůže mít 365 dní v roce úsměv na tváři, jsou různé situace, kdy je i ten protějšek rád byť třeba přes víkend sám nebo sám se svými přátely či rodiči, nebo si s partou z práce vyjet na víkend někam. Jsem docela tolerantní, to co jsem na ní nejvíce miloval, byla její věrnost, poctivost v jakékoli činnosti, její postava něžné ženy a její charakter "do určité míry". Sám sebe se ptám, proč chtěl konec? Vím na 100%, že nikoho nemá. Vím, že když nejsme spolu, nedá do hromady finance, kvůli exekutory, vždy jsem se k ní choval gentlemansky, udělal jsem pro ní, co jsem jí na očích viděl... nevím, proč to chtěla ukončit. Po tři dny ke konci, jsem jí každý den zavolal, nepřál bych vám ten hovor odposlechnout, to je jako bych volal s nějakou paní, z nějakého úřadu. Podrážděná, odměřená, skáče do řeči a nenechá člověka domluvit, odsekává, cokoli jsem řekl, řekla že mi nevěří. Sama říkala, že se moc těší, až bude krásné počasí, že budeme s dětmi někde v terénu, zoo, zámek atd. Proč nechtěla abych tento výkend přijel. Zeptal jsem se jí co děláš na čarodky, odpověděla mi, že neví, ještě nemá nic v plánu... Já bych rád za Tebou přijel a něco by jsme podnikly. Nene, to nejde, fakt ještě nevím co budu dělat. Takhle jsem po telefonu dnes dopoledne slíznul, několik arogantních odpovědí na mé pro mne vyjasňující otázky. Každou její odpověď, začínala slovy (už ej to tady zase, achjo nebo pane Bože !!!) - prostě z ní člověk cítil, že jí obtěžuje a přitom jsem jí nesvazoval, mohla kam chtěla - samozřejmě že jsem se jí zeptal, prostě vše, tak jak bych se měl chlap k ženě chovat v partnerském vztahu. Na konci dnešního rozhovoru, jsem se jí zeptal "Chceš ještě, aby jsme byli spolu?" řekla "Já nevím, ale asi ne. Ne nechci.". Člověka to zamrzí, příjde pocit trhání vnitřností, žal nad člověkem, kterého moc miloval, myslel na něj každou chvilkou, chtěl být její oporou a chlapem v domácnosti, aby se ona mohla cítit, žensky a nemusela dělat chlapské práce, když byla sama. Poznal jsem hafo mínusů na ní, sám si ale zároveň odnáším poznání a to moc cenné, ale stále, když by mi napsala, přijeď, tak bych asi jel, stále koukám na telefon, jest-li nemám sms, nebo od ní zmeškaný hovor. Když mi příjde sms, tak to semnou škubne, co kdyby napsala "Promiň mi lásko atd... z jakého koliv důvodu." - vím, žebych byl moc rád, ale bál bych se budoucnosti. Trápí mě vzpomínky, kdy usínala v mé náruči, kdy mi říkala zkreslným hlasem, že mne miluje, kdy jsem jí nosil v náruči do postýlky, když jsme spolu jezdily nakupovat. Chlap může být tvrdý, jak chce, ale citům a svým potřebám se neubrání... Nevím, jak se z toho dostat. Najednu stranu je člověku krásně, že se netrápí tím, proč mi to nezvedá, proč za celý den neodepisuje, ale i přesto jí miluji a moc mi chybí. Přichází večer a cítím, že to na mne leze, kdybych jí nejradši zavolal a nějakým způsobe bych se to snažil dát dohromady i když dopředu vím, že by byla hnusná a nasraná, že jí telefonátem obtěžuji. Milé dámy, jsem moc rád, že nemusím mít myšlenky, že nenajdu lepší, když čtu že i vy máte srdce na pravém místě a že dokážete milovat. Jen prostě poznat tu správnou. Věřím, že za pár dní to odšumí, chci se přestat soustředit na telefon, kdy příjde sms a být z jakékoliv sms vyšokovaný, naučit se myslet na něco jiného při jízdě autem, než naní. Omlouvám se za dlouhý článek, ale tak torchu jsem se cítil mezi svými. Jak ženy tak i chlapi nejsou špatná, záleží jací, záleží na jejich charakteru. Držte mi prosím palce, musím to nějak zvládnout. Ahoj :-)

No právě nevrátí....Přebolí to určitě, nebo alespoň se s tou bolestí vyrovnáme natolik, že nás nebude ničit!Sáro, dokážu se vžít do tvé situace, také jsem si říkala už nikdy neusnu v jeho objetí, už ho nikdo nepolíbím, nikdy nepříjde sms s krásnými slovy od toho koho teď miluji..... Je dobře, že se věnuješ koníčkům, práci, přátelům, hlavně se nesmíš zastavit, musíš jít stále dál i s tou nesnesitelnou bolestí....je to těžké, ale dokázala to spousta lidí a my nebudeme vyjímkou!!!!

Cerstve jsem se rozesla po vice nez roce s clovekem, ktereho jsem milovala a blahove se domnivala, ze ho znam. Nevim, jak se odmilovat lepe, nez kdyz vam rekne takove desne veci, jako me, do oci. Nejtezsi je predstavit si, ze uz ho NIKDY neuvidim. Potom se naucit necekat na telefon, na sms, nebo je sama nepsat. A znovu, uz potolikate v zivote, zahrabat se do svych konicku, do sve prace, hledat podporu u pratel.. Nevim, cim to, ze pritahuju ty, ktere potom musim opoustet, protoze s nimi nemuzu byt a pritom mi to rve vnitrek tela. V kazdem pripade, vim, ze nejsem sama, jak vidim tady v diskuzi, tak nam vsem drzim palce.

Já ti rozumím... ale oni se k nám už nevrátí. Musíme jít dál, ten smutek co nás přepadává ustát a věřit tomu, že jednou to přebolí. Musíme být pevné, statečné. Za nic nemůžeme, takto se rozhodli oni. Držme se!Škoda, že nevím, jak se jmenuješ H:) Jedu domů za mámou, těším se, ahoj.

Jani přesně tak, prožila jsem si týden plný otázek proč se mnou byl, když mě nemiloval, proč tak náhlý rozchod vlastně ráno ještě dobrý a za pár hodin konec...A teď mám zase plnou hlavu, proč nedokázal říct, že má jinou a pravý důvod rozchodu, od začátku jsem mu říkala, že chci upřímnost a ovšem mluvit ať se stane cokoliv, jen né lež! Sice nejsme z jednoho města, ale nebydlíme od sebe daleko a byla by otázka času, než bych se to dozvěděla. Holek měl dost, je mu 26 let, tak žádný nevybouřený puberťák. Teď ublížil 2x, vrátil mě zpět do těch otázek....Jani asi je dobře, že to skončilo, že za to nestojí, ale kdyby se chtěl vrátit, tak jak se znám, řeknu ano, protože ho stejně stále miluji!Moc ti dík za krásná slova, která pohladí! Jsem s tebou, tak hodně sil!!!!!!!!

H: To je mi líto, ale přesně je to jedna z variant. Člověk by si přál už se pohnout z místa a takhle se zase vrátil tam, kde už si myslel, že není. Alespoň je to důkaz toho, že není o co stát, co s takovým chlapem/srabem. To si myslel, že když ti to neřekne, tak tě ušetří trápení, a že se to prostě nikdo nedozví??? Anebo je u něj normální, že střídá ženský??? Čím přemýšlí??? Jsou necitliví, sobecký a povrchní. Neváží si toho, že je má někdo rád. Možná si jednou řekneš, že je dobře, že to skončilo, takovýhle za to fakt nestojí. Drž se, posílám ti kus své energie:). Jsi moc milá, příjemná, chytrá ženská. Dan: Milá slova, věřím, že nejen mě, ale i ostatní jsi potěšil. Díky.

Dane, co jsi tu napsal je moc pěkné, udělám si čas a vše si tady od začátku pročtu! Tak to máme s Jančou štěstí, že jsme si vzájemnou podporou a podporou nám jsou i ostatní tady. Netušila jsem, jak tohle vypovídání tady člověku pomůže!Teď jsem udělala rázný krok, smazala jsem všechny zprávy, vymazala si jeho číslo, vyhodila všechny dárky...sice s pláčem, ale život jde dál... jen ze srdce ho vymazat nedokážu....