Pomočování v dospělosti

Neznámá (poslední příspěvek): A smím se zeptat v kolika letech to přestalo? Dcera s tím problém neměla? Někde jsem četl, že pokud tím trpěl jeden z rodičů, je pravděpodobné, že i potomek bude mít tyto problémy taky. Trpěli tím oba, je to skoro jistota.'

Bohužel i já jsem trpěla nočním pomočováním do dospělosti,lékaři nikdy nezjistili čím to je . Teprve když jsem otěhotněla, tak najednou jako když utne. Dceři je nyní 19. let a za celou dobu se mi to již nestalo. Ale je pravda, že se budím 2-3x za noc na wc.'

líde: a když už máš manžela, tak co zkusit dochodit základní školu?'

Líde a jak to řešíte? Dáváš mu plenky nebo spí na igelitu nebo to prostě ráno vypereš?'

muj manžel se tež pomočuje ale jenom kdyz je napitej nebo nastidlej'

Já jsem měl docela přísného tátu a měl jsem z něj respekt; občas se mně stalo, že když na mě zahartusil, dostal jsem facku či výprask, tak jsem se počural. Zajímalo by mě, jestli má někdo nějakou podobnou zkušenost.'

Ahoj Ireno, měla jsem dost dlouho podobný problém jako ty, stresovou inkontinenci. Teď jsem v maturitním ročníku na gymplu, už je to celkem v pohodě, nejhorší to bylo od prváku do loňska. Taky mi pomohlo tohle fórum, i když v tématu Noční pomočování, je to asi rok, tak si když chceš to tam najdi. U mě to začalo asi v sedmé třídě základky, to jsem se občas počůrala v noci, pokračovalo to do osmičky. Nechci říct, že to úplně zavinila máma, ale asi mi nepomohlo, že jsem v té osmé třídě už párkrát od mámy ráno za mokrou postel dostala nářez. Když to ale bylo čím dál horší, tak máma pochopila, že tím se to nespraví a začala se mnou obíhat doktory a vyšetření, no a pak už pravidelně jsem spávala v plenkách. Což mě trochu uklidnilo, jenže nanovo se mi to rozjelo i ve dne po přechodu na gympl, kterej byl rpo mě trochu psychicky náročnej. Normálně se nic nedělo, ale jak přišlo zkoušení nebo nějaká písemka, tak to se mnou bylo přesně tak jak píšeš ty, najednou se mi asi z trémy nebo strachu nebo co začalo chtít hodně na malou a než jsem se třeba stačila přihlásit, že potřebuju odejít, tak už bylo pozdě. Byl to zamotanej kruh, ztrapnila jsem se hned před celou třídou v prváku u tabule v matice a pak už jsem měla přesně ty stejný hrůzy jako ty, že se při každé podobné příležitosti pomočím, no taky většinou jo. Ale třeba i z leknutí, nezapomenu, jak jsem se jednou v létě počůrala při bouřce před rodiči, když vedle chalupy uhodilo. Vždycky to bylo stejný - vnímala jsem najednou jakoby rychlej nástup slabosti v břiše, v klíně, a než jsem mohla něco udělat, už jsem měla mezi nohama teplý mokro. Taky mi všichni radili, ať jsem v klidu a nestresuju se, jenže to vůbec nepomáhalo, pak mi máma začala kupovat jednorázovky a plenkový kalhotky, tak jsem je vždycky nosila při takových vypjatých příležitostech. Všechny možný vyšetření jsem absolvovala, ukázalo se, že ten problém vůbec není zaviněnej něčím fyzickým, ale že je to psychikou. Naštěstí jsem chodila ke skvělý paní doktorce a máma byla taky nakonec zlatá, nejen že z toho přestala dělat problém, pořád mi naopak ještě sugerovala, že i ty plenky, i když jsou ráno nebo po vyučování mokrý, že to není žádná ostuda, že je mám brát jako zdravotní pomůcky. Ale hlavně se mnou o tom pořád mluvila, nenásilně mě nutila, abych si s ní o tom povídala, tak ti asi nemusím vykládat, jak mi ze začátku bylo. A ještě jedna věc, tady na tom fóru mi ohromně pomohli dva kluci, kteří nebyli jako plno jinejch tady, že z toho mají psinu nebo se vysmívají a často sprostě, ale začali si se mnou o tom povídat a rozebrali mě taky slušně. Všechno mi to hodně pomohlo, hlavně že jsem se přestala šíleně stydět nejen za ty problémy, ale i o tom mluvit. Loni v říjnu mi bylo osmnáct, sem tam se sice ještě nestihnu probudit zavčas a nestačím zareagovat, ale už je to minimum proti tomu, jak to bylo. A opravdu nejvíc mi pomohlo, když jsem se pokaždý mohla svěřit, vybrečet se u mámy. Proto se tak rozepisuju, nestyď se, nejseš v tom vůbec sama a příteli to řekni, čím dřív, tím líp.Uvidíš, že ti to pomůže zbavit se aspoň trochu stresu. A na tvém místě bych se ani za ty plenky nestyděla, když víš, že tě bude čekat něco náročného, já se napřed styděla hodně, ale stav byl pořád stejně špatnej, až díky mámě, že mě přesvědčila plenky nosit a tak vlastně nikdo nic nepoznal, když přišly ty moje stresový stavy, tak jsem se začala uklidňovat. Promiň, že toho píšu tak moc, ale tvůj příběh mi to všechno připomněl, tak jsem si řekla, že ačkoliv jsem na Doktorku nepsala už skoro rok, udělám výjimku, že ti to třeba pomůže. Moc ti držím palce, kdo tě má rád, ten tě pochopí, neboj se a netrap se s tím sama.'

Ireno, asi i tohle opět souvisí s psychikou. Doma si v pohodě, protože víš, že když dojde k nehodě, nikdo to neuvidí a převlékneš se. Být tebou, zkusil bych se snažit navodit si tu pohodu také v práci. Třeba jen tím, že budeš mít v práci někde uložené náhradní šaty, kalhoty nebo sukni. Nebo nos tmavé věci, na kterých není skoro vidět, že jsou mokré. To by ti psychicky mohlo pomoct.Také nevím kolik minut si to udržela, než si doběhla do té restaurace, ale rozhodně mi to připadá, že si to udržela delší dobu než dříve, takže bych to bral jako pozitivum. Sice to opět skončilo špatně, ale udržela si to delší dobu.Pleny si psala, že ti doktorka nedoporučuje, navíc přítel by si jich mohl všimnout, když by ti sáhnul na zadek. Jestli tě má rád, tak mu to vadit nebude a bude se ti snažit pomáhat a zvládnete to spolu. A že by ses mu znechutila, toho bych se nebál. Jsou i muži, které tohle naopak vzrušuje. Ale asi by bylo mu lepší to říct, jinak si bude myslet, že se mu vyhýbáš, když s ním nikam nepůjdeš kvůli obavě z nehody, ale rozhodnutí je na tobě.'

Myslím, že by si mu to mala povedať. A na dôležité stretnutia by si mala nosiť plienku. Oboje by Ti malo pomocť k dobrej pohode a k?udu,takže by ti ten problém vymizol. Vy ženy máte obrovskú výhodu v tom, že to pod sukňou nie je vidieť.'

Říct bys mu to měla, protože to jednou stejnak praskne, tak ať je na to připravený.'

Je to měsíc, co jsem psala že jsem začla s vyšetřováním a léčbou mé stresové inkontinence. Byla jsem i u psychologa, to bylo k ničemu, ale poslali mne k specialistce, která mi vysvětlila, že problém je v jednak neschopnosti vyprazdňovat měchýř když chci sama, např. když někam odcházím. Horší je, že v momentě, kdy se objeví nucení, dostávám se do stresu, při tom mám zbytečně od počátku co nejvíce stažený svěrač, který mám vrozeně oslabený, ten se v krátké době unaví a povolí. Velice mi opravdu pomohly léky, v kombinaci s tím, co mi poradila, že když někam odcházím, jdu na WC, a přesto, že nemám nucení, snažím se cvíli co nejvíc jako zadržovat močení. Poté po uvolnění se klidně měchýř vyprázní a já vím, že je na čas po problému. Skutečně odpadlo to, že jsem to často neudržela při cestě domů z práce. Ovlivnit však to, když už k nucení už dojde se mi vůbec nedaří. Je to spíš stále horší. Prý jsem to zhoršuji, že když mám první příznak nucení a hned běžím na WC. Snadno se jí řekne, že mám zůstat ještě sedět a snažit se uvolnit a svěrač nestahovat tak silně a pak v klidu si dojít na WC. Ano, doma to opravdu tak jde. Jenže kdybych to udělala v práci, tak na záchod už pak nedoběhnu. Stále se mi zkracuje doba, kdy jsem schopná od počátku nucení to udržet. Nejhorší je situace kdy jsem už na záchodě. Sotva stíhám stáhnout kalhotky, které nosím jen přes punčochy s pásem (za což se děsně stydím). Mám nového přítele, kterému jsem ještě nic neřekla o svých problémech. Mimochodem je úplně nadšený, že nosím punčochy, ale vůbec neví proč. Strašně se bojím, že se mu znechutím, když to někde před ním neudržím. Za ten poslední měsíc se mi to stalo sice jen dvakrát ale stálo to za to. Jednou večer jsem se narychlo rozloučila s přítelem v metru a na eskalátoru už jsem se počůrala. Naštěstí tam nikdo nebyl. Podruhé ale jsem něco služebně vyřizovala v nějaké firmě. Při odchodu se mi začlo děsně chtít. Požádala jsem je o WC, ale oni nemohli najít klíče od dámské toalety. Po chvíli jsem to vzdala a doběhla jsem do blízké restaurace. Jenže WC bylo obsazeno a já to pustila na chodbě. Stála jsem v louži, a když přicházel číšník, tak jsem utekla jako malá holka. ještě jsem slyšela, jn něco na mě řval.. a já se v mokrých punčochách a lodičkách vracela do práce. Přítel už si myslí, že se mu snad vyhýbám, že nechci ani nikam chodit, poraďte, mám to risknout a říct mu to?'

Lucko, tak to mlže být rád, že to vidíš takhle. On se třeba bojí, že ten jeho hendikep bude na překážku vašeho vztahu, tak bys ho mohla uklidnit.'

nosí je i přes den.Všimla jsem si toho když si je oblékal.Asi se musel cítit trapně...no vždyť na tom nic není.'

Taky jsme měli v rodině řadu zdravotních problémů. Většinu z nich nakonec pomohly vyřešit produkty na přírodní bázi. Někde jako doplněk ne moc zdárné klasické léčby, něco zvládly samy o sobě, jako například podstatné zlepšení imunity a jako prevence řady problémů. Mám z toho takovou radost, že vám to musím napsat. Zkoušeli jsme kde co se střídavým účinkem. Až mi kamarádka poradila, že objednávají '

Lucko, samozřejmě, že tyto problémy mají i muži, ikdyž žen je možná o něco víc. A nosí je na noc nebo i přes den? Jak sis toho všimla? Když si je oblékal/sundával nebo si viděla jen bouli pod kalhotama.'

zajímalo by mě jestli podobnými problémy trpí i muži.Mám přítele a všimla jsem si že nosí pleny...je mi to hloupé se ho na to ptát i když vím že se tomu nevyhnu...opravdu nevím jak začít.Poradí mi někdo?'

Ireno, no vidíš, že si za ty své nehody nemohla. Hlavně, že si zašla na vyšetření a teď můžeš pracovat na odstranění problému. Jaké to bylo na tom vyšetření? Bála ses hodně?Možná ta poslední nehoda byla zase dílem psychiky. Že to nestihneš a pak se to i stane. Až uběhne delší doba od začátku léčby, určitě budeš moct nosit i punčocháče.Držím ti palce!'

Děkuji všem, kteří sem píší své názory. Za posledních 14 dnů jsem udělala většinu věcí o kterých zde píšete, aniž jsem tyto stránky otevřela. Nechala jsem se přeložit na jinou pobočku firmy, která je skoro blíž k domovu. Nechala jsem se vyšetřit na urologii a gynekologii. Mám vrozeně slabší svěrač, což by snad tak nevadilo, ale projevila se u mne tzv. stresová urgentní inkontinence. Dostala jsem nějaké léky na zklidnění neurotických projevů a poradili mi cviky na zpevňování svalů. Tak jak jsem si sama myslela, opravdu nemám nosit pleny, protože by se to mohlo zhoršit. Zdá se mi že díky těm lékům aspoň snáze vyprázdním měchýř když mám malý pocit nucení. Dříve jsem to vůbec nemohla, i když jsem seděla několik minut na záchodě a pak to na mne najednou přišlo tak, že jsem to neudržela. Jinak je to asi stejné. Minulý týden jsem chodila po vyšetřeních a jinak jsem byla doma, docela jsem se zklidnila. V pondělí jsem nastoupila do nové práce, stres so není, jsem u stejné firmy, takže práci znám. Hned ale v úterý jsem zaváhala a na WC jsem si nestihla stáhnout punčocháče, které v pase uvízly pod pasem sukně. Zazmatkovala jsem a pustila to. Musím znovu nosit punčochy, protože kalhotky stáhnu mnohem rychleji. '

Edito, a do šestnácti se ti to stávalo pravidelně? Nic si z toho nedělej, jsem v podobném věku jako ty, problémy jsem s tím dříve neměl, ale teď... Jednou se mi asi v devíti letech zdál živý sen o WC, tak jsem to v klidu pustil a ráno se vzbudil v mokré posteli. Pak dlouhá léta nic až loni...Šel jsem spát docela unavený (ale střízlivý!) a během noci jsem se vzbudil v totálně mokré posteli, uvědomil jsem si, že jsem se počůral těsně před probuzením, zdálo se mi opět něco o návštěvě WC.Pak se mi to dlouho nestalo až nedávno. Je pravda, že jsem měl pár piv, ale tím to nebylo. Vzbudil jsem se ve chvíli, kdy jsem akorát čůral do postele, než jsem si uvědomil, kde jsem a co se děje, měchýř se vyprázdnil.Obě poslední nehody připisuji, ikdyž jsem s tím nikde nebyl, jako ty, únavě a stresu, kterého jsem ten den měl dost.Chce to se tedy držet od stresu dál, ale to asi bez pomoci nezvládnu. Jinak piju jako ty hodně čisté vody a čajů, chodím na WC často a před spaním se vždy napiju, jinak bych měl sucho v ústech a to bych neusnul.Pro spaní někde na návštěvě by byly asi nejlepší pleny, pak se vyhneš trapné situaci. A máš skvělého přítele, když ti s tím pomáhá.'

také mě překvapuje kolik lidí tím trpí :-)Sama jsem tím trpěla do 16 let, kdo ví čím to bylo, zda tím že rodiče si k sobě nenašli cestu a doma byl celkem 'teror'.Odešla jsem na internát a vše skončilo.Teď je mi 32,mám partnera který to ví.Několik let jsem s tím problémy neměla, ale poslední asi 3 roky se mi stane že se v noci pomočím.Není to nic příjemného a zajisté ani pro mého partnera.Naštěstí je tolerantní a chápe to.Myslím si, že je to stresem, únavou (v noci se nechce vstávat na WC) a občasně když si dám alkohol a jsem hodně unavená, tak se mi to stane též.Před několika lety se mi stalo, že jsem z ničeho nic omdlela a jednou se u toho pomočila.Stalo se mi to na veřejnosti.Nebylo to nic příjemného, ale nebýt mého partnera který mě dovedl absolutně vyčerpanou domů, tak nevím ....Absolvovala jsem různé testy, rozbory, rentgeny, apid. ale na nic nepřišli.Pak byl opět na pár let klid a teď se mi to stává tak 2-4x do měsíce.Nejhorší na tom je to, že trpím pořád žízní a piji denně tak 5-7 litrů tekutiny.Nedokáži pár hodin nepít před spaním.Takže s tím bojuji celý život.Když s přítelem někam jedeme, tak se pokaždé strachuji zda se někde na návštěvě nepomočím :-(Přítel mě v noci budí když jde na WC.Myslím si, že je to u mě únavou a leností.A asi i stresem.Držím palce a přeji pevné nervy i štěstí.'