Oprátka za osm mrtvých - Olga Hepnarová

Kromě zde presentovaných kvalifikovaných názorů a komentářů se tu také objevují pozoruhodné příspěvky jedinců, kteří jsou velmi pravděpodobně nějak psychicky narušeni. To je až pozoruhodné koho (a proč asi...?) téma OH přitahuje...

A jaj

Asi 65 % hmotnosti prumerneho...Jinými slovy, jelikož většina lidské hmoty připadá na vodu, nenávidět lidstvo vlastně znamená nenávidět vodu! To je velmi bystrá myšlenka - možná ta nejbystřejší na celém internetu!

Asi 65 % hmotnosti prumerneho cloveka pripada na vodu, a H2O je tez nejbeznejsi molekulou v lidskych telech. Kdo tedy nenavidi lidi, nenavidi predevsim vodu.I antropofobie a sociofobie Olgy Hepnarove tak byly vlastne formou hydrofobie. Ne nadarmo je ostane hydrofobie jednim ze symptomu vztekliny - a Hepnarova byla jiste i osobou velmi vzteklou, byt ne primo klinicky rabiozni.V souvislosti s hydrofobnim aspektem postoje Hepnarove tez nelze nevzpomenout, ze jeji najeti melo - bezprostredni i finalni - dehydratacni dusledky pro Olziny obeti i ji samotnou. Jeji obeti krvacely, nektere z nich pak i zemrely, a nasledne shnily v zemi nebo byly zkremovany - takze z nich nakonec zustaly jen kosti ci popel - substance to obe s daleko nizsi nez 65% koncentraci vody.I sama Olga Hepnarova nejspise pri sve poprave ztratila povsimnutelne mnozstvi telnich tekutin, aby byla posleze nakonec i ona zpopelnena, a tim rovnez zbavena zcela prevazujici casti sveho nenavideneho vodniho obsahu.

Pro d" a ostatní> Napiš taky noně,třeba odepíše protože taky rada tvé komenty. [email protected] .a né že napíše staša z jihlavy.158*

Ty aleši,díky,ale prosim tě už né tak dlouhý koment,né že by si nebyl super ,to né ale "d" koment to pak bude dělat také a to by bylo na nás už moc "d literatůůry.. A TEČKA mě neposlechla "go" jsem žádal. Ehm. Jo nona koment mi hodnekrat psala mail(*real) a milada horaková mi před popravou orál:-))))) (*fikce) .ehm,jo a díky stránce za umožnění komentů(*real).sbohém.

rešpekt for Olga Hepnar/ trailer na celo vecierni Film ja Olga Hepnarova/ https://m.youtube.com/?#/watch?v=MdhR1Kai1tk

rešpekt/O.H./ http://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/105687/byvala-kamaradka-vrazedkyne-hepnarove-pri-nasich-hrach-tekla-krev-olga-se-v-tom-uplne-vyzivala.html

Včera jsem do diskuse...Vas pohled na Hepnarovou je prilis sociocentricky. Hepnarova nepotrebovala a nechtela zit - minimalne pak ne za realnych podminek, ktere by ke svemu dalsimu ziti byla nucena akceptovat. Odmitnutim moznosti pokracovat ve svem zivote pak ziskala praktickou svobodu od zakona, ktera ji efektivne umoznila i svobodne usmrtit kohokoli, kdo se ji dostal do cesty.Sve historicke najeti tak Hepnarova jiste subjektivne vnimala jako emancipacni akt, jako svoje triumfalni vitezstvi nad spolecnosti.

Včera jsem do diskuse zkopíroval vyjádření JUDr. Roberta Fremra, jednoho z nejerudovanějších českých právníků, který spis OH detailně studoval, a jehož rozhodně nelze označit za pseudohumanistického odpůrce trestu smrti, a to mimo jiné proto, že JUDr. Fremer vynesl poslední rozsudek smrti v ČR, který však už nebyl vykonán.Dnes přidávám můj laický názor, který vychází pouze z informací uvedených v knize Romana Cílka o OH a z webových stránek věnovaných OH.Jsem přesvědčen, že je vhodné nejprve připomenout nešťastné oběti zoufalého činu OH, a to nejen osm mrtvých, ale i pozůstalé a raněné, jímž její čin zásadně změnil život. Na jejich místě jsme mohli být my sami, naši rodiče, naši kamarádi a známí.Po hrůzném činu musela být zodpovězena otázka, zda byla OH v době jeho spáchání příčetná. Domnívám se, že v této diskusi nezaznělo (mohu se mýlit, z pochopitelných důvodů jsem nečetl všechny příspěvky), jak příčetnost definuje zákon, proto ocituji z platného trestního zákoníku (předpokládám, že se v těchto paragrafech jeho znění od roku 1973 nezměnilo), cit.: "§ 26 Nepříčetnost - Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný, § 27 Zmenšená příčetnost - Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný."Myslím si, že výše citovaná ustanovení trestního zákoníku definující příčetnost a sníženou příčetnost, jsou takto stručná a neurčitá proto, aby bylo možno každý případ posoudit individuálně, a to tím spíše, pokud se jedná o takto zoufalý a hrůzný čin. Podle mého názoru nelze mechanicky u psychotických diagnóz konstatovat nepříčetnost a naopak u psychopatů s poruchou osobnosti příčetnost.Spor asi nebude o tom, zda OH dokázala rozpoznat, že když způsobí řadě lidí smrt, jde o jednání protiprávní. Znalci, kteří posuzovali příčetnost OH, tedy zřejmě odpovídali na následující otázky: jednala OH dne 10.7.1973 v důsledku duševní poruchy? Pokud ano, jednalo se o takovou duševní poruchu, která jí znemožňovala či podstatně snižovala schopnost ovládat své jednání?Za duševní poruchu jsou dnes označovány některé psychické procesy, projevující se v myšlení, prožívání a chování člověka, znesnadňující jeho fungování ve společnosti. Předpokládám, že v roce 1973 byla přijímána podobná obecná definice, ačkoliv ve vzdálenější minulosti byla za duševní poruchu označována jednání a vlastnosti (např. homosexualita či leváctví), která dnes běžně akceptujeme, jiné poruchy (např. autismus) naopak dlouho detailně popsány nebyly.Samozřejmě nelze přijmout prvoplánovou argumentaci, že čin OH byl tak hrůzný, že by ho "normální člověk" spáchat nemohl. Myslím si ale, že o OH, jejím myšlení, prožívání a fungování ve společnosti hodně vypovídá motiv jejího činu. Každý z nás usiluje o projevy uznání okolí, společenské postavení, získání životního partnera, uspokojení svých sexuálních potřeb, apod. Většina lidí tak činí v rámci dohodnutých pravidel, která někteří vědomě překračují a dopouštějí se i odpudivých trestných činů, ale jejich motivace zůstává obdobná jako u ostatních. Pokud si např. peníze někdo nevydělá prací či podnikáním, ale jako zkratka pro jejich získání mu slouží spáchání loupežné vraždy, jistě z toho nelze dovodit, že trpí duševní poruchou. Teroristy, kteří zabijejí náhodné civilisty, ale jejich motiv bývá politický či náboženský, bych rovněž pouze na základě této skutečnosti za trpící duševní poruchou nepovažoval, jejich čin je součástí vyhlášeného boje proti jinému státu či jinému náboženství, byť tento boj mnohdy nerespektuje žádná pravidla. Teroristé obvykle fungují a spolupracují v rámci určitého uskupení a obětují se za splnění cíle vyhlašovaného předáky tohoto uskupení.Jaký byl motiv činu OH? Podle jejich slov chtěla sama, bez jakékoliv součinnosti s kýmkoliv jiným, společnost upozornit na z jejího pohledu nespravedlivé jednání, kterému jsou vystaveni lidé, jako je ona (der Prügelknabe bych přeložil spíše jako "obětní beránek" než jako "otloukánek"), a také společnosti „vrátit úder“ za subjektivně prožívané křivdy, přičemž byla, alespoň verbálně, smířena s tím, že odplata společnosti bude fatální – uložení trestu smrti, o který sama žádala.Za tímto odůvodněním činu OH však spíše vidím, a to i s přihlédnutím k jejímu životním peripetiím, které jsou v knize Romana Cílka podrobně popsány, zoufalé volání člověka, který sice dospěl, ale mentálně je stále dítětem, o pomoc, výkřik "Všímejte si mě!!!". Jak již v této diskusi zaznělo, pro pochopení motivace OH k jejímu strašnému činu, je potřeba veliké empatie. Odlišná sexuální orientace, která dříve představovala mnohem větší problém než nyní, citlivou mladou dívku toužící spolužačce recitovat Nezvalovy verše, vytlačovala na okraj společnosti. OH si musela být vědoma, že její šance na dlouhodobý vztah jsou velmi malé, na vztah společensky uznávaný nulové. OH se ve třinácti letech pokusila o sebevraždu, o důvodu můžeme jen spekulovat, mohlo jím být právě uvědomění si odlišné sexuální orientace či reakce rodičů na její "coming-out". Nepřijetí rodiči ji muselo traumatizovat, což následně vedlo k poruchám chování, které zřejmě představovaly projev touhy po přijetí rodiči, po uznání, začlenění se do rodiny. Vztahy v rodině chtěla OH svérázným způsobem vyřešit zapálením rodinné chaty, kterým by odstranila důvod sporů mezi rodiči. OH byla inteligentní, sečtělá mladá žena, nedokázala však studovat, proto pracovala jako řidička. Protože žila jinými problémy, "v jiném světě", než její kolegové, nemohla si s nimi rozumět. Jistě docházelo k dalším konfliktům, posměchu (třeba i dobrácky míněnému), který dále podporoval nenávist OH k lidem, kteří ji nepřijali. Rodina ji pravděpodobně vyčítala, že neplní společenskou roli, kterou si pro ni stanovila, tj., že nestuduje, nežije společenským životem slečny z lékařské rodiny, ale živí se jako řidička, přebývá v chatce v Olešku, či na ubytovně. Pocit nepřijetí, odmítnutí a křivdy v OH musel sílit den za dnem a rok za rokem, stejně jako nenávist k lidem a k celé společnosti, ačkoliv po přijetí lidmi velice toužila, až OH 10.7.1973 svým tragickým činem způsobila smrt osmi lidem, zranění či doživotní trauma řadě dalších.Dost těžko si lze představit, že po posouzení motivu činu udávaného OH a zjištění a vyhodnocení si bližších informací o jejím životě mohl někdo konstatovat, že OH duševní poruchou netrpí. Není podstatné, že např. Aspergerův syndrom nebyl v první polovině sedmdesátých let ještě popsán. OH měla v anamnéze pokus o sebevraždu, pobyt v léčebně v Opařanech, její fungování ve společnosti bylo jednoznačně problematické, přitom byla velice inteligentní, takže sice dokázala dobře hrát svou roli, tj. tvrdit, že duševní poruchou netrpí, ale zkušený psychiatr podle mého názoru musel její hru prohlédnout.Problémem pro znalce proto pravděpodobně bylo, zda duševní porucha OH znemožňovala či podstatně snižovala její schopnost ovládat své jednání. Tuto otázku je obtížné se byť jen pokusit zodpovědět, nicméně myslím si, že pokud byla OH skoro polovinu svého života přesvědčena o tom, že jí rodina odmítla, celá společnost ji nenávidí, nepřijala ji, zavrhla ji, mohlo to u ní navodit stav, kdy její jednání dne 10.7.1973 sice mohlo působit racionálně (šla si půjčit nákladní auto, vybrala si typ, který byl pro čin vhodný, absolvovala zkušební jízdu, atd.), ale směřovalo k iracionálnímu, hrůznému činu. OH mohla být ovládána tak silným atakem své choroby, který byl silnější, než její vůle, který už nedokázala zvládnout, byť se o to třeba dříve pokoušela (viz návštěva psychiatra, který ji odmítl). Znalci se vyjádřili, že OH byla v době spáchání svého činu příčetná (otázkou je, zda roli nemohla sehrát také jejich profesionální kolegialita ke kolegům, kteří OH léčili dříve a její nebezpečnost nerozpoznali, což by tehdejším stranickým prominentům bez povědomí o psychiatrii či psychologii v případě, že by byla OH shledána nepříčetnou, jen obtížně vysvětlovali), čímž podle mého názoru přistoupili na hru duševně nemocné OH a následný soud se stal tragickou fraškou, kde obžalovaná pro sebe samu žádala trest smrti - je příznačné, že v této situaci využili rodiče OH svého práva nevypovídat, a to ikdyž své dceři nemohli svou výpovědí přitížit, ale naopak jí mohli zásadně pomoci. OH pojala svou obhajobu jako součást obžaloby, kterou byla za stalinistického prokurátora Vyšinského. OH se sama vůbec nehájila (její advokát se maximálně snažil, ale bez spolupráce s OH nemohl ničeho dosáhnout), naopak dělala vše pro to, aby jí byl uložen nejvyšší trest. OH si zřejmě užívala pozice, kdy jí bylo nasloucháno, kdy s ní na první pohled rovnocenně komunikovali společensky významně postavení lidé, kdy mohla např. polemizovat s MUDr. Plzákem o tom, kdo z nich dvou lépe zná Nietzscheho, apod. Nicméně za těchto několik hodin "slávy", či spíše svérázného "přijetí společností" OH zaplatila rozsudkem smrti.Po rozsudku se u OH pravděpodobně rozvinula vězeňská psychóza či disociativní porucha, kdy se "odpojila" od OH, která spáchala 10.7.1973 hrůzný čin, a prohlašovala, že je někdo jiný, odmítala se i jako OH podepsat.Nešťastný a tragický život OH ukončil kat. Spekulacemi o tom, jak se OH chovala poslední chvíle před smrtí se zabývat nebudu, považuji to za nechutnost.Od roku 1973 došlo ke společenským změnám, trest smrti byl zrušen (lze diskutovat o tom, zda to bylo dobré rozhodnutí), homosexuály a lesbičky dnes nikdo nestigmatizuje, šikanování ve škole a mobbing v zaměstnání se řeší (byť třeba ne pokaždé ideálně), psychologická a psychiatr

Tohle prý není nikde...To je pravda. Zaprotokolovano to neni, takze pokud se nepodari ziskat svedectvi lidi, kteri prokazatelne u dane popravy byli pritomni, zustaneme jen u dohadu.

Zajímavý rozhovor se...Tohle prý není nikde věrohodně doloženo, jenom to koluje jako historka.

Jenom alibismus házet tohle...> Trest smrti by mě stále existovat jako hrozba.A za obzvláště surové činy ukládat.Jenze v pripade, ze takovy institut existuje, to patrne nebudete vy, kdo bude rozhodovat o zpusobu jeho aplikace. Rovnez to nutne nemusite byt vy, v jehoz zajmu bude aplikovan.

Zajímavý rozhovor se soudcem Mezinárodního soudního dvora OSN v Haagu JUDr. Robertem Fremrem:http://www.lidovky.cz/u-vrazedkyne-hepnarove-se-bojim-justicniho-omylu-rika-soudce-pty-/media.aspx?c=A130221_172520_ln-media_sk#utm_source=clanek.lidovky&utm_medium=text&utm_campaign=a-souvisejici.clanky.clicksCit.:"Jeden z argumentů proti trestu smrti je riziko justičního omylu. Víte o nějakém případu, kdy je podezření, že k němu došlo? Je to velmi osobní pocit, ale mám ho. Jde o popravenou Olgu Hepnarovou, která najela na tramvajový ostrůvek a zabila osm lidí. Studoval jsem její spis a viděl, že osud téhle mladé ženy byl zvláštní, zjevně měla špatný vztah s matkou, což ji předurčilo k nenávisti ke společnosti. Fakt je, že ten čin byl hrůzný, dokonale promyšlený, ale i tak… Našel jsem ve spisu znalecké posudky, které šly striktně proti sobě, jeden tvrdil, že je příčetná, druhý opak. Nikdo nepožádal o třetí znalecký posudek, který by rozhodl, jestli Hepnarová skončí v psychiatrické léčebně, nebo na popravišti. Ze spisu jsem cítil atmosféru, kterou jsem do určité míry chápal, ale justice neměla podlehnout té obrovské společenské objednávce s Hepnarovou zatočit.Ona přece toužila po smrti... Nevím… Ihned se přiznala, že nejde o dopravní nehodu, to je pravda. Ale vím z historek, které mezi námi právníky kolují, že se popravě fyzicky bránila, vzdorovala – i přes uklidňující prostředky, které dostala. Soudce, který musel být u popravy, se prý vrátil v šoku."

Tak to vypadá, že tu zanedlouho bude opět živo. :-)

.

Jediný na co se pak...Není to vždy pravidlem.

Go! on tečku

Co jen rici v takto vyznamny den?Otazka, za jakych podminek lze od jedince ocekavat, ze bude dodrzovat zakony, moralku a spolecenske konvence, zustava i dnes vagni.Nesporne ovsem zustava, ze ten, kdo se dobrovolne rozhodne jit na smrt, si v pripade vyse uvedeneho dilematu (tj. dodrzovat - nedodrzovat?) muze vybrat vicemene libovolne.

%