alkoholismus

oustředím spíš na ty dobré momenty než na ty špatné, zamlouvá se mně to setkání čím dál tím víc.
Když se soustředím na to, co je na dnešku dobré, pak mám dobrý den. Když se soustředím na to, co
je špatné, pak mám den špatný. Jestliže se zaměřím na jeho řešení, pak to narůstá řešení.
Dnes se s Max pokoušíme komunikovat spíš na základě pocitů než na základě myšlení.
Dřív jsme se dohadovali o odlišných názorech, ale o pocitech se dohadovat nemůžeme. Můžu ji říct,
že takhle by neměla smýšlet, ale zaručeně jí nemůžu upřít právo cítit to, co cítí. Když spolu jednáme
na úrovni pocitů, poznáváme se navzájem daleko líp.
Nebylo snadné pracovat na tomto vztahu s Max. Právě naopak, nejtěžší okamžiky jsem
zažíval ve svém vlastním domově, s dětmi a s Max. Vypadá to, že na prvním místě jsem se měl
naučit milovat svou ženu a rodinu, a až na posledním místě nově příchozího do AA. Ale bylo to
přesně obráceně. Nakonec jsem musel zvlášť kvůli Max absolvovat znovu dvanáct kroků, od toho
prvního, ve kterém se říká „co se týče alkoholu jsem bezmocný a nedokážu vést rodinný život“, až
po to dvanácté, při kterém se snažím dívat se na Max jako na postiženého člena spolku a chovat se
k ní s láskou, s jakou bych se choval k nově příchozímu členu. Když se mně to daří, vycházíme
spolu dobře.
Snad největším přínosem je pro mě vědomí, že moje vyrovnanost je nepřímo úměrná mému
očekávání. Čím víc od Max a od ostatních očekávám, tím jsem labilnější. Když si přestanu dělat
naděje, přímo pozoruju, jak hladina vnitřního klidu stoupá. Ale pak se do toho zapletou moje
„práva“, která také dokážou vnitřní klid pěkně narušit. Musel jsem je zavrhnout, právě tak jako
všechna očekávání, otázkou: Je to doopravdy důležité? Jak moc je to důležité ve srovnání
s duševním klidem a citovou střízlivostí? A když položím větší váhu na duševní vyrovnanost a
střízlivost, pak se mně jich dostává ve větší míře - alespoň v dané chvíli.
Ochota přijímat je dnes klíčem k mému vztahu k Bohu. Nikdy jen tak nečinně nesedím a
nečekám, až co mně poradí. Radši udělám všechno, co udělat mám a výsledek nechám na něm. Ať
to dopadne jak chce, pro mě je to Boží vůle.
Svou zvětšovací schopnost musím soustředit na ochotu tolerovat své okolí a nikoli na má
očekávání, protože můj duševní klid je také přímo úměrný míře tolerance vůči okolí. Když to mám
na paměti, mám se tak, jako nikdy před tím. Díky Bohu za společenství Anonymních alkoholiků!

šťastný. Nesmím se tak soustředit na to, co je potřeba změnit ve světě, ale na to, co je potřeba
změnit ve mně a v mých názorech.
Shakespeare napsal: „Svět je jedno velké jeviště a my všichni pouhými herci“. Zapomněl
jsem uvést, že já jsem hlavní kritik. V každé situaci a v každém člověku jsem vždycky našel
nějakou chybičku. A vždycky jsem na ni s chutí poukázal, protože jsem věděl, že vám záleží na
dokonalosti právě tolik co mně. Společenství Anonymních alkoholiků mě naučilo, že i v tom
nejhorším z nás je něco dobrého a v tom nejlepším zase něco špatného. Že všichni jsme děti Boží a
máme právo na život. Když si stěžuju na sebe nebo na vás, kritizuju vlastně práci Boha. Dávám tím
najevo, že jsem dokonalejší než On.
Po léta jsem byl přesvědčený, že alkoholismus je to nejhorší, co by mohlo takového
slušného hocha jako já potkat. Dnes vidím, že je to to nejlepší, co mě kdy potkalo. To dokazuje, že
nevím, co je pro mě dobré. A jestliže nevím, co je dobré pro mě, pak nemůžu vědět co je dobré pro
vás nebo pro každého jiného. Takže jsem na tom líp, když nikomu neradím, nepředstírám že vím,
co je nejlepší, a beru prostě život tak jak je - obzvláště vlastní život. Než jsem přišel do společentví,
posuzoval jsem se z hlediska svých záměrů, zatímco svět mě posuzoval z hlediska mého chování.
Ochota přijímat podněty z mého okolí také vyřešila moje manželské problémy. Jakoby mně
společentví nasadilo nové brýle. Teď jsme byli s Max svoji třicet pět let. Před svatbou, když to byla
ještě stydlivá, vychrtlá žába, jsem v ní dokázal vidět věci, kterých si ostatní nemuseli všimnout -
krásu, půvab, radost, dar lehce udržovat konverzaci, smysl pro humor a řadu jiných vynikajících
vlastností. Jako bych měl schopnost zvětšit všechno, na co jsem se zaměřil. Podobně jako Midas,
který pouhým dotekem přeměnil všechno na zlato. Během let, jak jsem tak o ní přemýšlel, ty její
dobré vlastnosti narůstaly a narůstaly, a my se vzali, a ty vlastnosti vystupovaly víc a víc na povrch,
a my byli šťastnější a šťastnější.
Ale potom jsem začal s pitím a alkohol mně zřejmě otupil zrak. Místo toho, abych se dál
soustředil na její dobré stránky, začal jsem si všímat jejich chyb. A čím víc jsem se na ně
zaměřoval, tím rychleji se zvětšovaly a množily. Každý nedostatek, který jsem jí vyčetl, narůstal do
obludných rozměrů. Pokaždé, když jsem jí řekl, že je nicka, smrskla se trochu do ztracena. Čím víc
jsem pil, tím více se ztrácela.
Pak mně jednou ve společenství řekli, že mám skla v brýlích vypouklá obráceně. Slova
„odvahu změnit to…“ v Modlitbě o poklidu neznamenala, že bych měl změnit svůj stav, ale že bych
měl spíš změnit sám sebe a naučit se akceptovat svoji ženu takovou, jaká je. Společenství mně
nasadilo nové brýle. Znovu jsem objevil její přednosti a pozoruji, jak se zvětšují.
To samé dokážu na setkání společenství. Čím víc se soustředím na jeho nedostatky - jako
opožděný začátek, dlouhé opilecké monology, cigaretový kouř - tím jsem znechucenější. Ale když
se pokouším zjistit, čím bych spíš mohl přispět, než co bych z toho mohl vyrazit, a když se

stupidní. Slovo „střízlivý“ pro mě mělo význam „pít, ale nebýt opilý“. Když se jeden zdravě
vypadající hromotluk postavil a řekl, že den, kdy se nenapije je pro něj úspěšným, pomyslel jsem si:
„Chlape, já musím pamatovat na tisíce jiných věcí, než abych se vychloubal, že jsem se nenapil,
proboha.“ V té době jsem samozřejmě ještě pil. (Dnes pro mě není na světě nic důležitější, než
udržovat tohoto alkoholika střízlivého. Nenapít se je pro mě ta nejdůležitější věc na světě.)
Zdálo se mně, že jediné, co na schůzkách probírali, bylo pití, pití a zase pití. Dostával jsem
z toho žízeň. Chtěl jsem mluvit o svých zásadních problémech. Pití se mě jevilo problémem
okrajovým. A navíc jsem věděl, že „odpustit si denně jednu skleničku“ by nijak nepomohlo. Po
sedmi měsících jsem se to nakonec rozhodl zkusit. Dodnes nevycházím z údivu, kolik problémů -
z nichž většina neměla podle mě s pitím nic společného - se vyřešilo nebo prostě zmizelo od doby,
kdy jsem s pitím přestal,
Když jsem do společenství přišel poprvé, nebral jsem už žádná narkotika, skoro žádné
prášky a podstatně omezil alkohol. Do července jsem alkohol odboural úplně a během následujících
měsíců udělal to samé s prášky. Jakmile pominulo nutkání se napít, bylo už poměrně snadné se
alkoholu vyvarovat. Ale nějakou dobu nebylo jednoduché nevzít si prášek, když se objevily
patřičné příznaky nemoci jako kašel, bolest, úzkost, nespavost, svalová křeč nebo žaludeční
nevolnost. Postupně se to však lepšilo. Dnes mám pocit, že jsem do poslední kapky využil právo na
uměle vytvořenou duševní pohodu.
Hodně mně pomohlo, když jsem se přesvědčil, že alkoholismus je choroba a ne otázka
morálky. A že jsem pil, protože jsem k tomu cítil nutkání, i když jsem si je tehdy neuvědomoval. A
že střízlivost není otázkou vůle. Lidé ve společenství měli něco, co vypadalo daleko líp než to, co
jsem měl já, ale já jsem měl strach se toho svého vzdát ve prospěch něčeho nového. Člověk se vždy
cítí bezpečněji, když je obklopen známými věcmi.
Nakonec se ukázalo, že tím pravým klíčem k řešení mých problémů je ochota přijímat vnější
vlivy. Po sedmi měsících ve společenství a po odbourání veškerého alkoholu a prášků jsem mohl
říct: „Tak dobře, Bože, je to skutečně pravda, že já - jakkoliv se to zdá divné a i bez mého svolení -
doopravdy jsem jakýs takýs alkoholik. A je mně celkem dobře. Tak co s tím mám dělat?“Když jsem
se přestal soustředit na problém a začal se soustředit na jeho řešení, problém se vypařil. Od toho
okamžiku jsem neměl jedinkrát nutkání se napít.
Ochota přijímat se ukázala řešením všech mých dnešních problémů. Když mně něco nesedí,
je to proto, že nějaká osoba, prostředí, okolnost nebo situace je pro mě nepřijatelná a nedojdu klidu,
dokud se nepřinutím dívat se na ni z toho úhlu, že v tom daném okamžiku neexistuje žádná jiná
možnost. Nic, ale vůbec nic se v tom božím světě neděje omylem. Dokud jsem si nepřiznal, že
jsem alkoholik, nedokázal jsem zůstat střízlivý. Dokud nebudu brát život tak, jak je, nebudu

nádherných mokasínů - a půlku náprsní tašky. Sedm let jsem ty mokasíny nosil každý večer, až se
prošlapaly. V den, kdy jsem slavil ve společenství sedmiletá výročí, je nechala moje programem
posedlá manželka pobronzovat. Takže teď jsem pravděpodobně majitelem toho nejdražšího páru
mokasín, které mi současně připomínají mou minulost.)
V nemocnici jsem se upnul na myšlenku, která mě provázela značně dlouho: jestliže se
dokážu zapojit do vnějšího života, pak s tím vnitřním nebudou žádné problémy. Většinu času jsem
trávil psaním dopisů, poznámek, příkazů a seznamů, které jsem předával Max, která byla sestřičkou
v mé ordinaci, a udržoval tak chod věcí, zatím co jsem by ještě pořad pod zámkem. Asi jsem musel
být pěkný magor a Max ještě větší, když jí nevadilo chodit si každý den pro nový seznam. (Dnes už
to nemáme zapotřebí. Max sice pro mě ještě pracuje, ale naši vůli, životy a práci jsme svěřili do
péče Boha. Oba, každý s tím druhým jako svědkem, jsme udělali třetí krok - přesně podle Modré
knihy.
A život se zdá snažší a snažší, jak se snažíme obrátit na ruby můj starý nápad, pečujeme o vnitřní
svět s pomocí dvanácti krokového programu a necháváme ten vnější, ať se stará sám o sebe.)
Jednou za mnou přišel v nemocnici psychiatr a zeptal se mě, jak by se mi líbilo promluvit si
s někým ze společenství Anonymních alkoholiků. Reagoval jsem asi tak, že už jsem pomohl všem
pacientům na oddělení a sám mám spoustu problémů, natož abych ještě pomáhal nějakému
násoskovi z Anonymních alkoholiků. Ale z výrazu jeho tváře jsem poznal, že by mu to udělalo
radost, tak jsem souhlasil. Velice záhy jsem poznal, že to byla chyba. Do pokoje se s dupáním
vehnal dvoumetrový halama a zařval: „Já jsem Frank a jsem alkoholik, hahaha!“ Bylo mě ho
opravdu líto. Alkoholik bylo to jediné, čím se mohl v životě pochlubit. Až později mi řekl, že je
advokát.
Proti svému přesvědčení jsem s ním šel večer na schůzku. Začalo se dít něco zvláštního.
Psychiatr, který mě jinak ignoroval, najednou projevil zájem – denně se mě ptal na různé věci o
AA. Nejdřív mně vrtalo hlavou, jestli není také alkoholik a neposílá mě na výzvědy. Pak vyšlo
najevo, že si vzal do hlavy takový dětinský nápad: jestli se mu podaří mě přimět, abych navštívil co
nejvíc schůzek za pobytu v nemocnici, pak v tom budu pokračovat i po propuštění. Poprosil jsem
tedy Franka, aby mě bral na schůzky každý večer, čistě jen proto, abych toho psychiatra převezl.
Frank to také každý večer dělal kromě pátku, kdy se mu zdálo, že by mohl jít na rande. „To je mně
pěkný pořádek“, říkal jsem si a prásknul ho psychiatrovi. Toho to nijak nevyvedlo z míry. Sehnal
mi prostě na pátky někoho jiného.
Nakonec mě tedy propustili a začali jsme s Max chodit na schůzky sami. Hned od začátku
jsem věděl, že na mě nemají žádný vliv, ale Max to rozhodně pomáhalo. Sedávali jsme vzadu a
bavili se mezi sebou. Bylo to přesně rok před tím, než jsem na setkání vystoupil veřejně. I když
jsme se zpočátku přidávali ke všeobecnému smíchu, vyslechl jsem plno věcí, které mně připadaly

případě alkoholu jsem bezmocný, ale s alkoholem v pevném skupenství nemám problémy“.
Nemůžu říct „Bůh mně navrátí zdravý rozum, ale než se mu to podaří, postarám se o sebe sám – s
pomocí prášků.“ V mém případě nestačilo jen přestat pít. Musel jsem přestat i se všemi látkami
ovlivňujícími tělo a náladu. Jedině tak jsem mohl zůstat střízlivý a cítit se dobře.
Dvakrát jsem se o víkendu rozhodl nebrat vůbec nic. Při obou příležitostech jsem dostal
v neděli ráno záchvat. Usoudil jsem, že to nemohlo být z alkoholu, protože večer předtím jsem nic
nepil. Neurologa, ke kterému jsem chodil, nenapadlo se mě zeptat, jestli piji, a mě nenapadlo mu to
říct. Tím pádem nemohl přijít na to, proč mám záchvaty a rozhodl se mě poslat na kliniku Mayo.
Zdálo se mi, že nejdřív potřebuju konzultaci. V té době jsem byl podle svého soudu nejlepším
diagnostikem a rozhodně jsem byl se svým případem obeznámený daleko líp než kdo jiný. Tak
jsem si sednul a probral sám se sebou všechna fakta, stojící na pozadí těch záchvatů: povahové
změny, denní bolesti hlavy, pocit blížící se smrti, pocit nadcházejícího šílenství. Naráz mně bylo
všechno jasné: měl jsem nádor mozku, umřu a každý mě bude litovat. Klinika Mayo se mně jevila
jako to pravé místo, kde by mi mohli mou diagnózu potvrdit.
Po devíti dnech různých zkoušek a vyšetřování mě šoupli pod zámek - taková drzost! To
bylo tenkrát, jak se zabouchly ocelové dveře a Max byla z nás dvou ta, která se vrátila domů.
Pomyšlení, že mám ležet na cvokárně, se mi nijak zvlášť nezamlouvalo a už vůbec jsem nesnášel,
když do mě na Štědrý večer někdo cpal sušenky s cukrovou polevou. Tak jsem jim udělal takovou
scénu, že mě nakonec propustili, navzdory lékařským názorům. Max za mě převzala zodpovědnost,
ale nejdřív jsem musel slíbit, že už nebudu pít, nebudu brát prášky, nebudu klít a nepromluvím
s žádným děvčetem. Nasedli jsme do letadla a ihned se chytli kvůli tomu, jestli si můžu dát volně
nabízený alkohol. Max vyhrála - nedal jsem si nic. Ale kristepane, vždyť takhle bych nemohl ani
mluvit, ani jíst! V tomto duchu jsme strávili já, Max a naše dvě dcery Štědrý den. To bylo před
osmi lety.
Po návratu jsem vzal láhev skotské a šel si lehnout. Příštího dne zavolala Max neurologovi a
seznámila ho s názorem psychiatrů z Mayo. Domluvila mi schůzku s místním psychiatrem, který
briskně dospěl k závěru, že bych měl být hospitalizován na psychiatrickém oddělení místní
nemocnice. Chtěli mě dát na pokoj k ostatním pacientů, přičemž jsem s Max oba věděli, že bych
měl dostat soukromý pokoj. Nakonec se jich zeptala, jestli si uvědomují, že jsem zaměstnancem
této nemocnice. A tak jsem nakonec dostal soukromý pokoj.
Čas se zde nekonečně vlekl. Pořád jsem jaksi nemohl pochopit, co takový slušný chlap, jako
já, dělá tady na takovém místě. A to ještě po mě chtěli, abych vyráběl kožené opasky. Chodil jsem
snad do škol jen proto, abych dělal kožené opasky? A kromě toho jsem vůbec nechápal, jak na to.
Čtyřikrát mně museli postup práce vysvětlovat a mně už bylo trapné ptát se znovu (musím se však
pochlubit, že stačilo jít jen na několik málo schůzek Anonymních alkoholiků a ušil jsem pár

Pil jsem vždycky po práci. Vzpomínám si, že jsem jednou přišel k sobě uprostřed noci na
parkovišti u nemocnice, jednu nohu v autě a druhou na silnici, a nevěděl jsem, jestli ta první byla už
v autě a druhá je na silnici nebo naopak. Nebo jsem si uvědomil, že pokládám sluchátko a že jsem
tedy musel vylézt z postele, zvednout telefon, rozsvítit a vést hovor s pacientem. Neměl jsem ani
zdání, jestli jsem mu doporučil spěchat do nemocnice s tím, že tam na něj počkám, nebo vzít si dva
aspiriny a zavolat mi ráno. S takovým problémem jsem nemohl jít zase spát. Tak jsem se díval na
noční programy v televizi a pil jsem.
Čím déle jsem pil, tím kratší dobu mě alkohol umožnil spánek. Musel jsem se upíjet ke
spánku až několikrát za noc. Ale nikdy se ze mě nestal ranní piják. Nejzazší mez u mě byla 5.00
ráno. Kdyby bylo za minutu pět, ještě bych se napil a usnul. Kdyby bylo minutu po páté, zůstal
bych vzhůru a choval se jako mučedník celý den. Ranní vstávání se stávalo čím dám tím obtížnější.
Až jednoho dne jsem se zeptal sám sebe, co bych udělal s pacientem, který by na tom byl tak
mizerně. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: dal bych mu něco na povzbuzení.
Tak jsem okamžitě najel na povzbuzující prášky. Nakonec jsem bral 45 miligramů
dlouhodobě účinkujícího Benzedrinu a 45 miligramů krátkodobě účinkujícího Benzedrinu, jenom
abych ráno vylezl z postele. Pak jsem bral ještě nějaké během dne, abych si zlepšil formu a ještě
víc, abych si ji udržel. Když jsem to přehnal, bral jsem si něco na uklidnění. Povzbuzující tabletky
měly občas nežádoucí účinky na můj sluch: sluch nereagoval dostatečně rychle na
to, abych slyšel, co říkám. Divil jsem se, proč to znova opakuju, když už jsem to říkal třikrát. Přesto
jsem nedokázal přestat mluvit. Na zklidnění jsem prostě zbožňoval nitrožilně Demerol, ale při
píchání morfia bylo obtížné být dobrým doktorem. Po vpichu jsem musel zaměstnat jednu ruku
škrabáním neustále svědícího nosu a současně zvládat náhlé navály nevolnosti. Nikdy jsem neměl
moc užitek z Kodeinu, Pecodanu a uklidňujících prostředků.
Jednu dobu jsem si však píchal nitrožilně Pentothal, abych mohl usnout. To je ta látka,
kterou užívají chirurgové a přitom říkají pacientovi "počítejte do deseti", a ten než napočítá do
dvou, usne. Bylo to okamžité vytuhnutí, a to připadalo mi to skvělé. Nedokázal jsem však ležet v
posteli a pumpovat to do sebe s vědomím, že se žena a děti na mě dívají. Tak jsem to schovával v
tašce, tašku v autě a auto v garáži.. Naštěstí byla garáž hned za domem. V garáži jsem si vždycky
napíchl žílu a pak se pokoušel odhadnout, jakou dávku potřebuju, abych přerazil povzbuzující
prášky, podpořil účinek prášků na spaní, a při tom stihl ještě před usnutím vytáhnout jehlu, povolit
stahovadlo, hodit to do auta, auto zabouchnout, proběhnout halou a svalit se do postele.
Nebylo lehké odhadnout tu správnou dávku. Jednou jsem se takto uspával třikrát, a pak jsem se
konečně rozhodl, že toho všeho nechám. Ale abych to dokázal, musel jsem vyhodit všechno, co
jsem měl v domě a ve svém vlastnictví. Nakonec jsem to musel udělat s alkoholem a se všemi
prášky. Nesměl jsem mít v domě žádné léčiva, protože jinak jsem s nimi nedokázal skoncovat.
Vždycky jsem si pro jejich užívání našel nějaký důvod - to platilo hlavně o prášcích. Nikdy jsem
nebral sedativa nebo povzbuzující prášky proto, že bych by feťák. Vždycky se u mě projevovaly
příznaky, které jenom právě ta jediná tableta mohla zahnat. Z lékařského hlediska měla tudíž každá
tableta v době užití své opodstatnění. Samotná tableta ve mně nijak nevyvolává touhu ji polknout.
Vyvolává však příznaky, které vyžadují, aby tableta byla užita pro jejich zahnání. Coby lékař a
magistr, který v lékárně vyrůstal, jsem měl prášky na každý neduh - a že jsem jich měl hodně!
Dnes nedokážu plnit své povinnosti ve společenství a brát při tom prášky. Ani pro případ
krajní nouze nesmějí být nablízku. Nemůžu říct „Staň se vůle tvá“ a vzít si prášek. Nemůžu říct „V

LÉKAŘ, ALKOHOLIK A NARKOMAN V JEDNÉ OSOBĚ
Tento lékař si myslel, že není závislý - jenom si ordinoval léky na vyléčení svých četných neduhů.
Přijetí bylo klíčem k osvobození.
Jestli někdy někdo přišel do Anonymních alkoholiků omylem, pak jsem to byl já. Prostě
jsem tam nepatřil. Ani v těch nejdivočejších snech mě nikdy nenapadlo, že bych třeba mohl být
alkoholik. Když jsem dospíval, matka se nikdy ani náznakem nezmínila, že bych, až vyrostu, mohl
být prezidentem Anonymních alkoholiků. Nejen že jsem si myslel, že být alkoholikem je špatný
nápad, nezdálo se mně, že bych měl s alkoholem nějaké problémy. Ovšemže jsem měl problémy,
všechny možné problémy. "Kdybyste měl ty starosti, co mám já, taky byste pil", byla moje
odpověď.
Trápily mě hlavně manželské problémy. "Kdybys měl tu moji, taky bys pil". Když jsem
přišel do společenství Anonymních alkoholiků, byli jsme s Max svoji už osmadvacet let. Ze
začátku se rýsovalo naše manželství slibně, ale během let, jak se procházela stavy, které ji
kvalifikovaly pro vstup do Al-Anon, se postupně zhoršovalo. Nejdřív říkávala "Ty mě nemiluješ.
Proč to nepřiznáš?" Později říkávala "Ty mě nemáš rád. Proč to nepřiznáš?" A jak se její choroba
blížila do posledního stadia, křičela: "Ty mě nenávidíš! Nenávidíš! Proč to nepřiznáš, že mě
nenávidíš?" Tak jsem to přiznal.
Dobře si pamatuji výrok: „Je pouze jedna osoba na světě, jejíž podstatu nenávidím více než
tebe – a to jsem já.“ Trochu si poplakala a šla spát. Byla to jediná odpověď na problémy, která jí
zbyla. I já jsem si poplakal a namíchal si další koktejl. (Dnes už takto žít nemusíme.)
Max nedopadla tak proto, že bych o ni neměl zájem. Naopak, vypadalo to, že se starám až
moc. Poslal jsem ji ke čtyřem různým psychiatrům, ale ani jeden mě nepřivedl k rozumu. I děti
jsem poslal k psychiatrům. Dokonce i psovi jednou stanovili psychiatrickou diagnózu. Křičel jsem
na Max: „Co tím chceš říct, že pes jen potřebuje víc lásky? Vyřiď tomu pitomýmu zvěrolékaři, že
není žádný Hollywoodský psychiatr! Chci vědět jen, proč mě to psisko vždycky pochčije, když ho
mám na klíně!“ (Od chvíle, kdy jsem přišel do společenství, mně kalhoty ani jednou nepočural. A já
sobě také ne.)
Čím víc jsem se Max věnoval, tím víc se její stav zhoršoval. Takže nebylo divu, že jsme
skončili až na psychiatrii. Ale když se ocelové dveře zabouchly a byla to ona, kdo šel domů, byl
jsem dočista překvapen.
S pitím jsem začal v prvních ročnících farmacie, abych mohl usnout. Poté, co jsem byl celý
den ve škole, celý večer jsem pracoval v rodinné lékárně a pak studoval do jedné nebo do dvou v
noci, jsem nebyl schopen pořádně spát, když se mi hlavou honilo vše, co jsem se naučil. Upadl jsem
do polospánku a ráno jsem se probouzel jednak unavený a jednak jsem nic neuměl. Pak jsem
objevil řešení: na konci učení jsem si dal dvě piva, skočil jsem do postele, spal jako zabitý a
probudil jsem se chytrý.
Takhle jsem se propil všemi školami, a vždycky s vyznamenáním. Během absolvování
farmaceutické školy, medicíny, asistentury, atestace a konečně praxe se moje spotřeba zvýšila.
Přičítal jsem to však na vrub stoupající zodpovědnosti. "Kdybyste měli takovou zodpovědnost,
kdybyste potřebovali spánek tak jako já, taky byste pili".

Libo, ten příběh co jsi mi poslala, ten příběh mě ráno uplně převrátil náladu. Teď jsem si ho přečetla po druhé. Dala bych ho sem, ale je to hodně dlouhé.
Oběhala jsem dneska uplně všechno co jsem měla napsané a získala spoustu informací a vůbec doktorů a lidí na naši stranu. Vyvíjí se to dobře. Mám hodně moc zážitků. Napíšu Ti to. Díky za to že jsi, Libo.

jste to vipitozy prvního...tenhle je po zásluze potrestaný, odkázaný žít sám se sebou, je to spravedlivé. Není potřeba přát mu cokoliv horšího, nic jiného si nezaslouží, než muset s tímhle žít.

jen se pochval,to že...jste to vipitozy prvního stupně všichni,když si chcete kurvit játra tak si je klidně se kurvěte,klidně se z toho chlastu pochcávejte když jste magoři a nemáte nic lepšího na práci než chlastat

jen se pochval,to že ožralá ve svých výkalech jsi týden nepustila děti domů.Je OK,to může uznat jen psychicky nemocný člověk,který mele přestala jsem v 53letech pít,kouřím chutná mi to.Dvou závislostí se nelze zbavit.Hned s pochvalami přiskočí,Anna,Pepa,Josef,nora,jarka kdepak asibyli?Jěště chybí marie ty farizeji kam vítr tam plášť,u tebe přímo hubertus

Všude napadá lidi za...Holky, jsou tu důležitější věci, než pomuvy mé osoby.Kašlete na to.Ztráta času.Víme o co jde.Když tu udržíme klid, bude diskuze fungovat, tak nereagujme na nesmysly.Včera jsem měla záhul, skládání dřeva, to je pro mně důležitější, než nějaký blitky.

Hlavně nenápadně,...Všude napadá lidi za anonymitu, ale Liba uvedla o sobě pravdu, a je vidět, jak to umí zmetek překroutit,zneužít.Dá dohromady několik článků, schválně to splete dohromady,vytáhne z textu jen některý slova, zneužije, jak má ve zvyku.Však se dočká odplaty!

jako liba fakt hrůza,jinak...Hlavně nenápadně, šmejde.Kazíš to tu Ty, pořád.Schválně, jsi tak lidský!!!Jen začne diskuze jet, už jsi tu a nadáváš Libě, shazuješ jí, zbytečně.Nepodaří se Ti ji znemožnit, nemáš na ni!!!!

Žádný závislák nežije...Hajzl Ti poradí!Prosím ne!

slovo farizej, používá jen šmejd cidrich, ví o čem píše, je to slizká kurvička, nezšpiňte se s ním lidi, smrdí hovnama

jako liba fakt hrůza,jinak...Žádný závislák nežije příkladným životem-no, i ti takzvaní normální ne.Jak chceš změnit minulost?To už nejde!A to jako máme přestat žít, existovat, nebo co?Poraď!

ještě, že jsem přestal,...jako liba fakt hrůza,jinak jsi též poznamenán píšeš všude!blbiny no chlast poznamená i vzdělance rádi by zapoměli co dělali nepřiznájí si hrůzy co napáchali,hlavně že přestali pepo jasně

Proč jsou ty anonymové...Josef, mluvíš i za nás, jsou tu ale hlupáci, ubožáci, viď?

proč liba je takový...ještě, že jsem přestal, jinak bych dopadal taky takhle.Díky, mám radost, že jsem OK.