Mužnost

Před udělením smrtící rány pošeptal Kanō Tojirovi: "odpusť mi".

Kdo to slyšel , je to legenda ?

Spíš se ptejme, kdo ta slova neslyšel, ač postřehl, že Kanō Tojirovi cosi šeptá!

To zní velmi vážně! Geruzie?

A co zvláštního mělo v sobě japonské šestnácté století, čeho se tamtéž nedostávalo ve století patnáctém nebo sedmnáctém?

Nicméně Japonsko ano. Hodně autority, formálnosti, krutosti, ceremoniality a znásilněné přirozenosti na jedné, a nespoutané animálnosti na druhé straně. Krásným filmem je Gohatto z roku 1999.

Hlavním hrdinou filmu "Gohatto" (který zrežíroval na základě vlastního scénáře Nagisa Ōshima) je Kanō Sōzaburō (jehož hraje Ryuhei Matsuda), mladičký a sličný to obchodnický synek a čerstvě zverbovaný kadet-samuraj, působící v politicky konzervativní, elitní milici Shinsengumi, jež v období Bakumatsu chránila Tokugawský šogunát před procísařskými silami.¶ Kanō Sōzaburō byl nejen mimořádně atraktivního vzhledu, ale výborně to uměl i s mečem, a to nejen jako špičkový šermíř. Jednou byl svými nadřízenými pověřen, aby se zhostil role kata při popravě jistého nehodného samuraje, který se zpronevěřil přísnému mravnímu kodexu své milice. A ano, řečený Kanō Sōzaburō v této nečekané roli vskutku neselhal: sťal svého odsouzence s obětavou obratností hned na první pokus, přičemž mu těsně před rozmáchnutím svého meče dokonce ani neopomněl nepateticky zašeptat své mimořádně zdvořilé "odpusť mi"!

Se sličným samurajským mladíkem jménem Kanō Sōzaburō chtěla mít něco společného celá řada mužů z milice Shinsengumi, a tito muži někdy soutěžili o jeho přízeň vpravdě zákeřně a pletichářsky. Milicionářská geruzie nakonec nařídila Kanōvi, aby tento svedl šermířský zápas se svým největším obdivovatelem, samurajem Tojiro Yuzawou, kterého neotřele ztvárnil Tomorowo Taguchi.

Onen šermířský zápas mezi Kanō Sōzaburō a Tojiro Yuzavou měl být podle úradku milicionářské geruzie soubojem na život a na smrt, a přesně jím nakonec i byl!

Spousta soubojů byla na život a na smrt , nic neobvyklého v dějinách .

Taky když ti staří vůdci nařídili Kanō, že musí v souboji zabít Tojiru, byl z toho dokonce i tento citově plochý mladík celkem paf. Nevěřícně vykřikl: "zabít Tojiru ??!!". Okamžitě se ale ovládl, a loajálně potvrdil: "udělám, co bude v mých silách!". A jak svým starým vůdcům slíbil, tak potom také učinil.

Ano, ale jen menšina z nich podle úradku milicionářských geruzií.

Jak by se mohl jakýkoli rukáv zakousnout do jakékoli tlamy?

U středověkých Skandinávců je pozoruhodné, že - podobně jako staří Řekové nebo já, a naopak narozdíl od Římanů - nevnímali vojenskou porážku jako automatický důvod přisoudit poraženým slabost, neschopnost či neumětelství. Naopak, Vikingy, zdá se, nemotivovalo nic více, než možnost bojovat do posledního dechu i v naprosto beznadějné situaci. O tom byly i jejich písně, o tom byla jejich slovesnost, o tom byly jejich ságy, včetně té o svatém Olafu. A své hrdinství Vikingové nejednou manifestovali i při svých popravách. Měli-li být jako zajatci po nějaké prohrané bitvě sťati, občas se dožadovali toho, aby byli sťati nikoli zezadu, ale zepředu, aby tak mohli demonstrovat, že ze samé statečnosti před žádným popravním nástrojem neuhnou, a to ani když ho vidí řítit se na jejich šíji. I na Ridgeway Hill v Dorsetu, kde je pohřbeno 54 těl a 51 hlav mladých, v hodině své smrti patrně zcela obnažených, Vikingů, je několik jedinců sťato ranou zepředu.