Nevěra

Milá Denisa a Monika.Precitala som si vaše príbehy a velmi suhlasim s Leonom,aby ste to ukopnčili a velmi rýchlo.Píšem Vám ako 11 rokov vydatá žena,ktorá prešla všetkými problemami,ktoré máte a dopadlo to tak,že akurát som stratila 11 rokov zo svojho mladého života,ktorý som žila s partnerom,ktorý vedla mna nepatrí.Tam je ale už vsetko tažšie na svete sú detičky nejaký spoločný majetok rodina a všetko ostatné takže teraz:napíšte si na papier pre a proti vo vašom vztahu k partnerom a rieste to.

Evino, myslim, že nemáš pravdu... Já jsem sice proti tobě ještě kuře. Ale není nevěra jako nevěra. Zastávám názor, že pokud někdo někoho podvede a budemu odpuštěno, tak příště to udělá zas a bude to pro něj důležitější. Jenže při představě, že se svým partnerem žiji několik let, vedu s nim domácnost a vychovávám s nim děti, tak bych se opravdu zamyslela jestli mi nějaký jeho "úlet" stojí za to, abych se všeho vzdala...Ale jinak si myslim, že je to naprosto každýho věc, jen už ze zásady nikdy neříkám nikdy...

Je mi třicet dva let. S přítelem žiji 6 let ve společné domácnosti. Jsme asi moc staromodní, ale oba zastáváme stejný názor. Nikdy bych nebyla nevěrná a nikdy bych nevěru neodpustila. Já vím "nikdy neříkej nikdy", ale v našem případě, by to opravdu znamenalo konec vztahu. Samozřejmě, že někdo bude namítat, že se asi málo milujeme, když si nedovedeme odpustit, ale já cítím pravý opak. Ve svém dřívějším vztahu jsem nevěru zažila a musím říct, že tím došlo k citovému odcizení, ale především, alespoň z mé stránky k pohrdání, nevážení jeden druhého a s člověkem, kterého si nevážím, já prostě žít nemůžu.

zrovna predevcirem jsme to s pritelem dopodrobna resili, takze muzu podat celkem objektivni informace za obe strany (jsme spolu 2,5 roku, obema nam pomalu tahne na 30, planujeme spolecnou budoucnost). oba jsme se shodli na tom, ze primarne predpokladame vernost (a snazili jsme se domluvit na tom, kde je hranice - pratelske objeti, pusu na rozloucenou a tak). v pripade, ze by se "neco" o prihodilo, o tom pritel chce vedet, zatimco ja jsem dosla k tomu, ze pokud by slo o ulet, ktery by nejak vyrazneji nenarusil jeho vztah ke mne, a je realna sance, ze bych se o tom nemusela dozvedet odjinud, nechci, aby mi to rikal. vim, ze bych se tim asi trapila, a v konecnem dusledku by to nas vztah asi poznamenalo vic, nez ta nevera sama o sobe.

Zajímalo by mě, jaký názor mají lidé na nevěru, jak u sebe samého, tak u svého partnera. Co pro ně nevěra znamená a jak jsou schopni ji tolerovat nebo se s ní vypořádat? Jestli jsou mezi ještě vůbec mezi námi lidé, kteří jsou i v dlouhodobém vztahu schopni 100% věrnosti.

Moniko a Deniso.Přečetl jsem si Vaše povídání a mám pro vás obě radu, kterou se zřejmě nebudete řídit ale velmi brzy mi dáte za pravdu: Utečte ze svých vztahů jak nejrychleji to jde !! Jste obě velmi mladé a to, že jste si vlastně nic neužily ve vás poroste jako nádor. Ani jedna z vás své partnery nemilujete už teď, co za rok za dva..? Nenechte se vtáhnout do pasti zásnubních prstýnků a rodinných svazků. Ti hoši vás chtějí vlastnit i za cenu své důstojnosti nabídnou vám sňatek a věří, že až příjdou děti už jim neutečete. Ale věřte nakonec utečete za někým koho budete opravdu milovat, jen to bude mnohem složitější než teď.... pro všechny !!

Ahoj Deni, tak si představ, že mi Milan koupil zásnubní prstýnek. Je moc krásný a potěšilo mě to, ale zároveň mě to vylekalo. Uvědomila jsem si, že on se mnou počítá do budoucna a já zatím mám takové hříšné myšlenky. Taky jsem si uvědomila že ho mám hodně ráda a asi ho nikdy nedokážu opustit, ale co udělat s mojí láskou k tomu druhému? Mám takový dojem, že i já se z toho všeho zblázním, je to jen otázka času. Ten tvůj Honza je úplně stejný jako Milan, taky si říká, že je to jenom chvilková krize, kterou prochází každý vztah. Tak si s ním někdy sedni a promluv si s ním o tom. Víš, já už to taky udělala, řekla jsem mu že miluji jiného, že nevím jestli ještě pořád tak hodně, ale že jsem do něho byla zamilovaná od začátku, byl z toho smutný, ale přijal to, protože jsem mu řekla, že si z toho nemusí dělat hlavu, že jsem s ním, a to je důležitější. Ví že ho nemiluju, říkám mu, že ho miluju svým způsobem a on je s tím smířený. Nevím, jestli by to Honza taky tak přijal, ale určitě je lepší si o tom otevřeně promluvit, věř mi. Já jsem se toho taky bála, ale nakonec to ze mě všechno vypadlo a cítila jsem se líp. Nechci mu v něčem lhát, protože si to nezaslouží. Tak to zkus a uvidíš, třeba se i z jeho strany dozvíš něco, co bys nečekala, i po pěti letech se můžeš o něm dozvědět něco nového. Měj se krásně a hlavně se netrap, kluci za to stejně nestojí. Čauky Monča

Vidíš to? :-) Už z toho blbnu...samo, že tam mělo být ahoj Moni :-)

Deni i já si někdy říkám jakž jsem strašný slaboch, že to nedokážu jednou pro vždy ukončit...krutá pravda! Svým způsobem jsem na něm závislá i já, přeci jen pět let s někým žít a najednou o to všechno přijít..., taky by mě to bolelo, neříkám, že ne, ale čas by všechno vyléčil. Takhle se trápíme oba dva. On z mé strany nemá to co potřebuje, páč už ani v sexu si nerozumíme tak jako před tím. Dělám to jen z povinnosti k němu, nic víc, nic míň :o/. Honza nebyl sice nebyl můj první, ale taky se nedá mluvit o tom, že jsem si už něco užila. Já byla jeho první a i to mě děsí. Vím, že zatím takovou potřebu poznat ještě někoho jiného nejspíš nemá, ale časem ho tahle myšlenka stejně napadne a je jen otázka času kdy ji zrealizuje. I když by mě hodně zklamal...byl by to on kdo udělal chybu a já měla konečně pádný důvod všechno ukončit. Je to sice zbabělý..., ale přemýšlím už o ledasčem - za chvíli už z toho zblbnu :-). Zkrátka to nechci být já, která zklame. Ty alespoň víš tolik, že miluješ jiného..., ale ani tohle já říct nemůžu. Sice je tu někdo, kdo by stál za ten malý hřích :-), ale vím, že to není někdo kvůli komu bych měla zahodit pět let s Honzou. Bojím se, že bez toho, abych měla opravdu pádný důvod odejít, se mi s Honzou nepodaří rozejít...je to palice dubová a porád si myslí, že to je jen nějaký můj záchvěv, že mě to přejde..a vůbec nic si z toho nedělá :-). Moni zkrátka a dobře...jsem bezradná, vážně nevim jak z toho všeho ven. A propoooo, ještě že jsme ve správný rubrice "Nevěra"..nic jinýho mi asi nezbude. Asi to chce čas a třeba se všechno samo vytříbí...Měj se krásně a když budeš mít zase někdy chvilku ráda o Tobě uslyšim. Pa Denisa

Ahoj Deniso, máš pravdu, jsme na tom skoro stejně, já jsem s Milanem taky nezačala chodit dobrovolně. Seznámil nás jeho kamarád a tak jako tobě se mi vůbec nelíbil, neměla jsem o něj zájem, ale chodil za mnou tak dlouho dokud mě neulovil. Asi jsem s ním začala chodit jenom proto, protože mé kamarádky už někoho měli a já nechtěla zůstat pozadu. Ani na milování s ním jsem se netěšila a poprvé se mi to vůbec nelíbilo. Byla jsem ještě panna a on místo aby navodil příjemnou atmosféru abych se cítila krásně, to odbyl jako by o nic nešlo. Vlastně ani teď si s ním po této stránce nerozumím. On nechápe proč ho odmítám, a nikdy nepochopil, proč jsem ho podvedla, pak se uklidňoval tím, že on je můj první kluk, proto jsem chtěla vyzkoušet i jiné, ale tak to vůbec nebylo, bylo to tím, že jsem se zamilovala, opravdu zamilovala. Byla jsem v tom až po uši. Mí rodiče to neschvalovali, protože věděli co je to zač, ale já měla svojí hlavu. Teď už se na všechno zapomělo, ale já nezapoměla, jen to předstírám, tajně na něj pořád myslím. Chci být v jeho blízkosti a toužím po jeho objetí, místo toho mě objímá a hladí člověk, se kterým jsem jen ze zvyku. Poslední dobou se dost hádáme, ale já nemám sílu se s ním rozejít, nevím jak na to. Čekám na nějakou příležitost abych to mohla udělat, ale i když se nějaká naskytne, nestane se tak, jsme pořád spolu. Ale jak mu mám říct že ho nemiluju, že chci jiného? Ty bys to dokázala? Já tedy ne! Jsem slaboch! Raději ho znovu podvedu, ale tentokrát si to nechám pro sebe, a nebo je tu druhá možnost, seberu veškerou sílu a konečně mu to povím na rovinu. Už jsem se o to pokoušela, ale on to bral jako srandu, smůla. Plánuje, že spolu budeme bydlet, zatím jsme u mých rodičů, a pak přijde dítě a tak dál. Bojím se toho, přece nezahodím štěstí, které by mě mohlo potkat, kdybych potkala toho pravého?! Asi se z toho jen tak nedostaneme co? Ale čas všechno zpraví, uvidíš. Já si myslím, že obě to překonáme, a uděláme něco pro to, abychom byly konečně šťastné.

Ahojky Moni, po přečtení Tvých příspěvků se mi zdá, že čtu svůj vlastní příběh...až na ten rozdíl, že mě je 21 a se svým přítelem jsem pět let. Mám ho ráda, ale jestli ho miluju opravdu řict nedokážu :o/. Mám pocit, že všechno to hezké jsme si odbyli hrozně moc brzy. Ani jako u tebe..nebyly naše začátky zrovna takové, jaké bych si přála. Vlastně mě vůbec ničím nepřitahoval, nestála jsem o něj. Ale on byl moooc vytrvalej a tak jsme se dali nakonec dohromady, i když musel hodněkrát přivřít očka a sem tam mi tu malou nevěru odpustit. Byli jsme mladí a tenkrát mi to procházelo..., což teď by teď v žádnym případě nepřekous. Teď už jsou to dva roky co spolu bydlíme a z našeho vztahu se stal každodenní stereotyp a max. tak závislost jeden na druhým. Čím dýl s ním jsem, tím častěji přemýšlím o tom proč to všechno?...k čemu těch pět let, když jsem si mohla ještě užívat? Kdybych ho opravdu milovala, měla bych v hlavině jen jeho..., ale tak to není. Poznala jsem fajn klučinu, kterej se mi líbí, rozumíme si spolu a já ho nemůžu pustit z hlavy. Jenže co teď? Vím, že když se rozejdu se svým přítelem, neublížím jen jemu. Rodiče už nám plánují společnou budoucnost, mají ho moc rádi a neumím si představit jak by reagovali, kdyby nic z toho už nebylo. Moni myslím, že jsme skorem ve stejné situaci :-)...a tak budu ráda, když napíšeš, jak to u Vás vypadá. Je fajn vědět, že nejsem sama, kdo to nemá v hlavině až tak úplně srovnaný (nic ve zlym) :-). Měj se krásně a těšim se až písneš. Pa Denisa.

Milá Eliško, s tvým názorem souhlasím, vím že Milan není můj vysněný partner, ale já se od něj nedokážu odpoutat, jsme na sobě oba dva závislí. Já ho mám ráda, miluji ho, ale ne tak, jak bych chtěla nebo jak by chtěl on. Hodně dlouho jsem milovala jiného a on, i když to zjistil, mi to odpustil, protože chtěl být pořád se mnou. Bylo to od něho šlechetné, ale možná to neměl dělat, třeba už jsem teď mohla být s tím, po kom toužím. Problém je v tom, že kluk, do kterého jsem zamilovaná, je také zadaný. On vlastně svoji přítelkyni neustále podvádí, a to byl jeden z důvodů proč jsem s ním asi nezačala chodit, když on chtěl, bála jsem se jeho nevěry. Proč jenom jsou všichni tak nevěrní?! Já jenom doufám, že jednou opravdu najdu toho pravýho a nebudu muset ubližovat Milanovi, zároveň totiž ubližuji také sama sobě.

Ahoj Megan, jsem ráda, že jsi mi odpověděla. Víš ono není tak jednoduché někoho opusit po dvou a půl leté známosti. Ne že bych nechtěla, ale prostě nemůžu. Vím že není správné mu ubližovat, ale myslím si, že mnohem víc by se trápil kdybych ho opustila. Je na mě strašně závislý a bojím se, že by mou ztrátu neunesl. Už jednou jsem se s ním rozešla a on za dva měsíce přišel s prosíkem a já tomu podlehla a vzala jsem ho zpátky. Snad proto, abych nebyla sama, ale nadruhou stranu vím, že bych sama nebyla, několik mužů by mě rádo viděli po svém boku, ale já je odmítala a teď na druhou stranu po nich toužím. Asi nejsem normální. Monika

Teda Hanino,ty máš náturu.Já bych se asi picla!Zajímalo by mě,jestli jseš s ním dál?Já bych nemohla.A to že to všichni věděli,no to si neumím představit.To jako že já jsem ten "veselej"paroháč a všichni si to o mě povídaj?I když nevím,jestli bych to dokázala někomu říct.Jen tak přijít a říct prober se,ten tvuj to dělá s jinou.Co si o tom myslíte vy ostatní?Říct,nebo mlčet?Jinak Hanince držím palce.Pokud jsi s ním,tak ať se z toho nezblázníš a jsi-li pryč,tak ať to zvládneš.Ahoj

Milá Moniko,píšeš,že je ti dvacet.To je věk,kdy je zbytečné se trápit tím,že tě přitahují i jiní muži.Prostě to vyzkoušej,protože až budeš milovat toho pravého,tak tě tyhle chutě prostě přejdou.Budeš chtít být s ním a ne s někým jiným.Ale nemyslím si,že nevěra je něco normálního.Já vím,lidi to dělaj,ale taky třeba kradou a většina lidí to za normální nepovažuje,i když to tolik lidí dělá.A až tě tvuj milovaný podvede(ne že bych ti to přála),tak poznáš, že je to horší bolest,než to,že chceš někoho jiného.Měla jsem hodně mužů,než jsem se vdala,ale vždy jsem byla věrná.Vdávala jsem se v 31 letech a vím,že ve dvaceti je opravdu brzy se vázat na jednoho člověka.Třeba jsi jen nezralá na vážný vztah.To není nic špatného,naopak.V tomhle věku je to přirozené.Pa

Milá Moni,jestli-že Tě přitahují neustále jiní muži,tak pro Tebe není asi ten pravý.I když to nikdy nikdo nevíme,ale neustále něco hledáš a po jeho boku neustále budeš hledat.Máš totíž jiné představy o svém životním partnerovi.Tak a teď zavři oči a představ si, že jsi vdaná za svého přítele a jste spolu už třeba deset let....a uvidíš jestli se ti to protiřečí a chtěla bys poznávat nové muže nebo je to pro Tebe představa příjemná.Myslím, že je ti příjemná představa v podobě nových mužů, pak tedy nekraď svému příteli čas a neprodlužuj mu bolest ať má také dost času se z toho vzpamatovat a najít si přítelkyni. Tak hodně štěstí a buď rozumná při rozhodování.A moji radu neber jako přímou a konkrétní, přeci jen Tě neznám, ale je to můj názor.Tak pa a napiš jak ses rozhodla.Megan

Ahoj, je mi 20 let a za svůj kratičký život jsem měla jen jednu vážnou známost, která stále trvá, ale už to není jako na začátku. I když ani na začátku to nebylo takové, jaké bych si to přála mít. Nezačala jsem s ním chodit proto, že bych ho milovala, ani vlastně nevím, proč jsem to udělala. Krátce poté, co jsme spolu začali chodit, jsem poznala skvělýho kluka, který mě strašně přitahoval. Oba jsme po sobě pokukovali a Milan o tom věděl, ale já mu nechtěla ublížit. Postupem času jsem začala mít Milana ráda, ale nemilovala jsem ho. Zamilovala jsem se do toho druhýho. Několikrát jsme se tajně sešli až jsem nakonec Milana podvedla. Bylo mi to jedno, protože jsem strašně chtěla být s tím druhým. Cítila jsem se s ním jako opravdová žena, žádaná a přitažlivá. Pak jsem zjistila, že jsem udělala velkou chybu, ten kluk mě jenom využil ke svým sexuálním hrátkám, ale já mu odpustila, protože jsem ho milovala, a možná ještě miluju, i když si to nechci připustit. Nevěru nepovažuji za nějakou špatnou věc, asi to bude tím, že na to koukám z druhé strany, mě zatím nikdo nepodvedl. Teď se strašně trápím, protože pořád cítím, že mě to táhne k jiným mužům a já se bojím, že to udělám znovu, znovu svého přítele podvedu. Neměla bych se s ním raději rozejít? Asi jo co?

Chápu, že nejhorší je, když se člověk o nevěře partnera dozví až jako poslední... Moje mamka tohle zažila taky... Tohle je podle mě ještě horší než samotná nevěra jako taková...

Po dlouhé době jsem se opět zapojila do debaty,ale nejprve jsem si vyhledala svůj příspěvek z května a musela jsem se sama sobě smát.Píču tam , že mě můj muž nepodvádí dlouhodobě a že beru antidepresiva.No, od té doby jsem přišla o iluze a o prášky a taky a o pár "kámošů".Tak tedy,manželova nevěra v lázních byla jen špička ledovce.A v podvádění je mistr.Celý loňský rok se v tom zdokonaloval.Takže,jsem si vzala notorického nevěrníka.Vše se provalilo,když se mi vyzpovídala jedna jeho bejvalka.Asi jí mě bylo líto.Je mi 29 a jsem stále naivní jako malé děcko.Asi jsem si tuto lekci zasloužila.Ale co mě dostalo na kolena,byl fakt,že to tolik lidí vědělo.A co víc, že ho spoustu mých kamarádů krylo.Nikomu jsem nestála za to aby mi otevřel oči.Stále slyším , že mě mají rádi a nechtěli mi ublížit,ale já na to nějak neslyším.Je mi zle ze všeho co se stalo.Ale prášky jsem hodila do koše a přestala fňukat,jaká jsem chudinka.Jenom ve mě umřela ta hodná holka,co se ka každému chová slušně a otevřeně.Lidi jsou svině a já si už nenechám ubližovat.čau

Milá Megan,máš-li pocit,že Tvé rozhodnutí je správné a jsi s ním srovnaná,nezbývá než popřát rychlé zotavení a štěstí v životě.Totéž přeji Tvému muži.Ať je Tvůj život plnohodnotný a jsi spokojená vždy s tím co děláš a stejně ať to vnímá i Tvé blízké okolí.Měj se moc fajn. ahoj Julie