Kněz a žena ...

Kačka má pravdu,musíš to rozčísnout!

jojo, jak říkáš, jsem ztracená :( a asi trochu trapná, když to teď tak po sobě všecko čtu:)
tak napiš adresu na mejl prosím...

Jani, ty už jsi fakt ztracená. Víš co, radši než si blbě něco vyložit, jako já, třeba to "zamávání" nebo pokukování, tak se s ním radši sejdi a řekni mu, jak na tom jsi. Pokud má "zaječí" úmysly, asi ti nebude lhát. Pokud ale takhle zdraví všechny, i se na všechny stejně dívá a jen ty to vidíš jinak, řekne ti, to co si myslím, že ti řekne. Měla bys to rozčísnout, jinak se budeš trápit jako já.
Jestli chceš, napiš mi.Na mejl.

Ahoj, tak jsem byla zase na mši a zase jsem z něj úplně hotová, připadnu si jako puberťačka. Zatím se nebavíme, jenom po sobě pokukujeme a jak včera autem odjížděl z kostela, tak mě dokonce pozdravil pokynutím ruky:) jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů. Je fakt dost těžký na něj nemyslet....

A: chápu, že to nechceš psát tady, takže taky připojuju email: jevdokia"email.cz Díky. Možná brzo budu potřebovat radu od někoho, kdo ví, o co jde a neodsoudí mě ani jeho.

Jani, není zač.
A: jak už jsem jednou napsala, pravda to je, i když bych byla radši, kdyby nebyla. Máš pravdu v tom, že se lidi koukají divně, ale my to tak tehdy ani nebrali. On tu byl nový a do kostela moc lidí nechodilo. Když jsme teď jeli na ten oběd, tak jak jsme vyjížděli, zrovna se vyrojili nějací lidi kolem cesty. Já mu říkám: "Neměla bych se schovat?" A on na to: " A proč bys to dělala?" A normálně jsme projeli kolem nich. V restauraci jsme si povídali, to snad trestné není. On občas podobné věci dělá, jakože schválně vozí kamarádky v autě. (má takovou zvláštní farnost, taky ho beru spíš jako stroj na svátosti, a když dlouho nevychází z fary, tak říkají, že tam chlastá a když tam zas dlouho není, tak že chodí za ženskýma. Pravda není ani jedno)Často k němu chodí třeba studentky, které shání materiál na diplomky a tak. No a když potřebují něco po mši probrat, proč by ji nemohl na faru svézt. I mě po mši vozil na přípravu. On teda žádnu asistentku nemá ani neměl, u nás mu pomáhaly jeptišky a tady mu občas pomáhá kaplan.
Mně se spíš tvůj příběh zdá neskutečný, ale věřím ti, protože to znám, jen já bych do toho nešla. Obdivuju tě, vás oba. A co myslíš, že mu P. Opatrný řekl? á mám pocit, že "můj" o tom taky s někým mluvil a proto se teď chová, jak se chová. Tak, že jsem z něho zmatená.

Pro A.:Můj mejl je hwezdicka1"seznam.cz, na tento mejl mi můžeš napsat svůj příbeh, byla bych ráda, docela by mě to zajímalo, tak jestli se Ti bude chtít, bude mi potěšením:)
chápu, že to nehcceš psát semka..

Kačko, tak děkuji, asi ho vážně zkontaktuju a požádám o nějaký duch.rozhovor..a uvidíme co se z toho vyklube.A díky ještě jednou za všechyn tvé komentáře:)

KAči, jinak promiň, ale mi ten tvůj příběh taky nepřijde moc opravdový. Možná že to skutečně vidím pod jiným úhlem pohledu, ale celkem si nedovedu představit, že bychom s tím mojim takhle chodili po městě. To je přesně to - lidi by se na to dívali dost divně. Prostě kněz nechodí po městě s žadnou ženou - ani sestrou. O tom jsem mluvila - prostě stroj na svátosti. My když chcem někam zajít, tak jedem do blízkého města - vyhýbáme se kněžským restauracím poblíž biskupství. A je všechno v pohodě. Jinak, ač to bude znít jako protiklad, mne lidé v jeho nynější farnosti přijali úplně báječně. Farář tam měl vždy hospodyni nebo asistentku a tudíž je divné, že ten můj 4 roky neměl, ale konečně se prý spravil... :)

Tak ten můj ze začátku jen víc koukal a taky zdravil. Asi půl roku. Pak se začal na mne ptát ženských - tedy jestli mne někdo nezná - neznal, a pak za mnou prostě po jedné ranní mši přiběhl s úplně hloupoučkou otázkou. Pak mne připravoval ke křtu a ke svátostem. To jsme ještě asi ani jeden netušili, kam až jednou dojdem. Asi po dalším roku(ve kterém jsem se díky mnoha zásadním událostem v našich životech sblížili) od mého křtu jsme to tušit začali. Poté jel na exercicie a jak se vrátil, věděl úplně jistě, co cítí. A řekl mi to jako první. Stála jsem tehdy jak solný sloup a nedokázala říct ani ň. Strašně mne to ohromilo. I když jsem věděla, že ho mám ráda z celého srdce. Živě si dokážu předsavit jak mu to tehdy P. Aleš Opatrný na těch exerciciích poradil. Asi se toho bál víc jak já i z toho důvodu, že je mezi námi velký věkový rozdíl.

Víc nenapíšu. To jedině osobně. Je to příliš intimní a pro jiné třeba i známé a mohli by pohcopit...

Bohužel, skutečné to je. Teď už s tím nenadělám vůbec nic. Stalo se, stalo.
No co bych mu říkala. Zazvonila jsem, on nevyspalý otevřel okno (pondělí je volný den, takže po 11h ještě spal) a koukal na mě. Poznal mě celkem brzo, pozval mě dál, uvařil kafe a zeptal se mě, jak jsem ho našla, jak se mám a jestli jsem vdaná. Předpokládal, že jde o "zdvořilostní" návštěvu. Povídali jsme si, ukázal mi faru, byt, poseděli jsme v obýváku a pak jeli na zámek na oběd. Pak jsme se procházeli v parku a povídali si o všem možném. Samozřejmě jsem na něj nevybalila hned všechno, co jsem měla na srdci. Spíš jsme se tak oťukávali. Doufám, že ještě budu mít příležitost s ním všechno probrat. A jestli se nebojím, že se do mě zase zamiluje? Myslím, že ne. Uběhlo hodně čsu, jsme starší a víc rozumní a každý jsme si svoji cestu vybrali. Pořád je to pro mě blízký člověk, kterého už nechci ze svého života ztratit.
To, že se na tebe "tvůj" kněz víc dívá, si myslím, že je to jen tvůj pocit, nebo přání. Věř mi, že kdyby uvažoval o přátelství s tebou, dal by to nějakým způsobem najevo. Samozřejmě se s ním můžeš zkontaktovat, požádat o duchovní rozhovor, že jsi tu nová, že se třeba chceš více zapojit do života farnosti. My třeba běžně pořádáme posezení, máme společenství mládeže, děláme svatodušní vaječinu (bohužel dneska se musím učit), různé poutě, výety. Víc ho tak poznáš a třeba ti časem přijde úplně stejný, jako jiní kluci. Věř mi, že i "normální" kluci jsou milí, přátelští a pohlední.A třeba se na některé z těch akcí s někým seznámíš.

Pro A: No ja to mam se vztahem trochu jinak. Chodim s bajecnym chlapem(asi rok a půl), ktery je verici. Na zacatku naseho vztahu by me nikdo do kostela nedostal ani parem volu, ale ted je to tak nejak vsechno jinak. Pochopila jsem v co veri, pochopila jsem, co je pro nej dulezite... jenze problem je v tom, ze ackoli je mu 32, tak se stale hleda. Neni stastny s praci, kterou dela, neni stastny v zivote a je to na nem videt. Chtel by jit duchovni cestou, ale nevi jakou. Premysli i o tom, stat se knezem. Hodne jsem o tom uvazovala, co s tim a jak se s tim vyrovnat. Padly i myslenky, jak ho k sobe "pripoutat"... Ale po nejakem case mi doslo, ze to neni ta spravna cesta, ze to nema s laskou nic spolecneho. Musi se rozhodnout sam, jak chce v zivote pokracovat. Ja muzu stat u neho a v jeho rozhodnuti ho podporovat. At uz je jakekoli.

Ahoj ahoj,ttééda Kačko, ten tvůj příběh mi připadá jako kdyby to ani nebylo skutečné, takové trošku pohádkové a pěkné, ale to samozřejmě neznamená že ti to nevěřím, jistě že věřím. A jsem ráda, že ti to dobře dopadlo s tím "tvým"knězem:)a když jsi za ním po letech přijela, co jsi mu řekla??to tedy věřím, že byl překvapený, nebojíš se že by se znova mohl do tebe zamilovat???
Já jsem byla dneska v kostele a zdálo se mi že při mši na mě kouká víc než na ostatní, nevím, možná se mi to fakt jen zdá, protože bych si to přála, ale možná to tak není a kouká na všechny stejně:)
jinak abyste léle pochopily mou situaci, více než od vidění se neznáme(přistěhovali jsme se totiž do místa, kde je on, takže ho znám teprve tak rok), takže bych se s ním ráda seznámila a popovídala(o zamilovanosti bych zatím neříkala:)..ale jak to udělat?mám na něj číslo, co třeba sms?nebo raději osobně počkat na něj po kostele a požádat ho o nějaké posezení? co myslíte?
Ještě by mě zajímalo co je to ta pastorační asistentka a co pro to udělat?díky a zatím páááá, těším se na odezvy:)

A ještě vzkaz pro slečnu či paní "A.": taky máš podobnou zkušenost? a ty jsi mu to pověděla nebo jsi mlčela?

To máš pravdu, rodinu nelze jen tak nahradit. já důvěrně starší kněze neznám, takže nemůžu říct svůj názor. Pokud ale vím, většina kněžích má hodně přátel a známých, takže samotou netrpí. a farnost je jejich rodina taky. Věřím tomu, že věděli, do čeho jdou a je jen na nich, jak stáří prožijí.
Já jsem kdysi taky uvažovala o vstupu do řádu a práci pro lidi a ve jménu boha, ale došlo mi, že chci mít vlastní děti, takže jsem se vydala jinou cestou. Ty kteří hlas uposlechli obdivuju a rozhodně nejsem z těch, kteří by jen tak pro zábavu chtěli kněží pokoušet. Myslím, že i v tomto by měli být lidé pokorní .
Osobně si myslím, že film Ptáci v trní ublížil církvi mnohem víc, než Šifra mistra Leonarda. Od té doby se většina lidí dívá na kněze jako na cvoky, kteří neví, o čem život je a kteří v celibátu musí strašně trpět a proto si všichni vydržují milenky, kážou vodu a pijí víno. A různými způsoby se je snaží přesvědčit, že oni mají pravdu, pokoušejí je, trápí.
I já znám kněze, dokonce představeného kláštera, který prostě jednoho dne sednul na motorku a odjel za holkou a už se nevrátil. Vyprávěl mi o tom ten "můj" a viděla jsem, jak ho to mrzí, že zas o jednoho církev a lidé přišli. Řekl, že doufá, že nebude litovat.

Jinak bydlíme sice momentálně každý v jiném městě, ale často se vídáme. Velmi často. Teď studuji, ale ráda bych pak u něj nastoupila jako pastorační asistentka.
Many: to s tou láskou je nádherně řečeno. Prostě o tom to je, když se člověk pustí do takovéhoto vztahu. Pro mne to třeba znamená, že jsem se vzdala strašně moc věcí... Ale vím, že dělám dobře.

Jani, držím ti pěsti, ať už se rozhodneš jakoliv. Píšu tu to proto, že ti chci říct, že to jde, ale chce to hodně tolerance a sebezapření.

Neříkám, že jsou zmanipulované ovce. To rozhodně ne.
Holky problém bude asi v tom věku. Tomu mojemu je totiž letos 62. Knězem je 34 let. Seznámili jsme se, když mu bylo 54.(Je mezi námi docela velký věkový rozdíl - kolik nepovím) Obecně je to u mužů věk bilancování života.
A skutečně můžu říct, že většina jeho kolegů a spolužáků někoho má. Někteří mají i děti. Jak chápete jmenovat nebudu, ale osobně je znám. I jejich ženy...
Prostě v tom věku kolem 50 už většina z nich nemá rodiče, sourozenci jsou daleko a rodina prostě chybí. Jak říkám, nejde hlavně o sex, ale o porozumění a lásku - tu potřebuje bez vyjímky každý člověk...
A ten hlavní problém vidím v tom, že se k nim mnoho farníků staví jako ke strojům na svátosti, ne jako k lidem... Kdežto k mladým kněžím mají lidé vztah jako: Vždyť jsou to přece kluci, a proto...

Ohledně toho, co řekl Zbigniew Czendlik, bych řekla asi toto. Myslím, že jsem to taky slyšela, bylo to v nějakém pořadu v televizi. On je jedním z těch kněží, kteří se snaží přiblížit církev lidem, ale ne vždy nejlepším způsobem. Nevěřím tom, že to myslel vážně. Přijde mi to, jako kdybych já kritizovala a snižovala význam manželství a tvrdila, že je to jen kus papíru, který není pro vztah a rodinu třeba, a přitom v manželství žiju, dobrovolně jsem si ho vybrala a vím proč. Jediná možnost, kdy bych něco takového vypustila z úst by byla, kdybych se chtěla zavděčit někomu, kdo takhle smýšlí.
Taky bych chtěla říct, že myslet si, že kněží mají už v úřadu své velké lásky, není úplně pravda. Většina z nich přece normálně chodila do školy, studovala a během toho poznali spoustu holek. Nikdo je nenutil, aby se dali vysvětit, mohli prostě jen zůstat teology, nebo jáhny. Oni nejsou zmanipulované ovce, oni jsou lidé, kteří se snaží žít ideálně a pro boha

Ještě k té odvaze, já ji sbírala hodně dlouho. Několik let jsem jezdila skoro každý den do školy přes město, kde teď žije, ale nikdy jsem nevystoupila. Až v poslední době mě ta záležitost začala trápit víc a už jsem nemohla jinak. Potřebovala jsem vědět, proč jsme spolu přerušili kontakt. Prostě jsem chtěla zaplnit bílé místo. Náš vztah asi úplně standardní nebyl, je to jediný člověk, který mi koupil takovou tu předraženou růži v restauraci, jako jediný se se mnou loučil políbením ruky, často mi neříkal jménem, ale přezdívkami jako zlato, anděli, princezno, já si to všechno celá léta pamatuju, ale z našeho setkání mám dojem, že on na to zapomněl, nebo zapomenout chce. Nerada bych, abys zažila něco podobného.

Teď je mi 25, jemu 33. Tehdy mi bylo 18, jemu 26. Do toho kina jsme šli proto, že v čajovně kam jsme měli původně namířeno, nebylo místo. já jsem z jeho chování pochopila to, co ty, ale ještě nemám úplně jsno v tom, jestli jsem si to jen nevsugerovala nebo něco blbě nepochopila. Proto čekám, že se mi do konce měsíce ozve, uvidíme se a snad to vyřešíme.
Zpřátelit se s ním můžeš, to by vadit nemělo, můžeš ho mít jako svého duchovního rádce, přítele, vrbu, ale vztah s ním si rozmysli.
Prostě jsem v době puberty uvěřila v boha a bylo to. Každý to má jinak, i cesta, která k bohu vede je u každého jiná.

jéé, to je od tebe, Kačko, opravdu pěkný příspěvěk, fakt pěkný a zároven trochu smutný, ale štastny konec:) a kolik ti je prosímtě, mě je 21 a tomu "mému" faráři je 28, takže určo chápeš, že je mladý, milý, pohledný, prostěě všechny dobré vlastnosti:)a já jsem z něj tak trochu mimo.
To máš pravdu, že ta Tvoje příprava na křest nebyla moc standartní. Z toto copíšeš se mi zdá, že se do Tebe zamiloval až po uši, přece není normální aby tě farář držel za ruku v kině a taky není normální že s tebou do toho kina vůbec šel, nebo jo?ale jak píšeš, nakonec si nevybral Tebe ale Boha...
Ale jinak su ráda, že jsi v manželství štastná, já už jsem taktéž pochopila, že pro vztah je fakt hodně důležitá stejná víra, to jest křestanství.
jsi asi statečná, že jsi sebrala odvahu a vydala se za ním, tak si říkám, jesli bych taky neměla sebrat odvahu:) a alespon se s ním zpřátelit, když nemůže být nic víc.Co Ty na to?:)
A ještě by mě zajímalo, z ajkého důvodu jsi se rozhodla, že podstoupíš křest až v 18ti letech?co Tě k tomu dovedlo?díky za odpověd, zatim pa