Mužnost

Eduard Lancasterský byl jediným synem (a vůbec jediným dítětem) anglického krále Jindřicha VI. a jeho manželky, kruté a ambiciózní Markéty z Anjou.

Jeden slavný příběh pro D. Bývalý chovanec Jezuitů a sluha jisté venkovské měštky Varneuil Saintreusové, Robert Francois Damiens byl psychicky vyšinutý člověk. 5. ledna 1757 zaútočil kapesním nožíkem v zámku ve Versailles na krále Ludvíka XV. právě ve chvíli, kdy král vystupoval z kočáru. Byla zima a ránu ztlumil králův oděv a několik kožichů, které měl na sobě. Krvácel sice, ale králův chirurg La Martiniere konstatoval, že rána není hluboká a nijak vážná. Protože dýka nebyla otrávená a král tudíž přežil bez úhony, požadoval pro viníka nezvykle krutou pomstu. Jiné prameny naopak tvrdí, že sám král nechtěl, aby se Damiensovi nijak ublížilo. Faktem, který lze králi vyčítat – a lid to také udělal -, však je, že král nevyužil práva milosti a že za tak nepatrnou ránu připustil nezvykle strašlivý konec obviněného. Damiens sám se ve vězení pokusil o sebevraždu a to velice originálním způsobem. Chtěl si totiž ukroutit genitálie a tak zřejmě vykrvácet. Proto byl po celé dva měsíce připoután k palandě pevnými řemeny, které mu poutaly všechny končetiny a byly přikovány k zemi. Odvazovali jej pouze k výslechům a k nezbytnému vykonání potřeb. Jak už se stalo v té době tradicí, byl podroben nesmírně krutým výslechům a mučení. Neprozradil ovšem nic víc než to, že krále zabít nechtěl. „Chtěl jsem pouze, aby se jej dotknul prst Boží a aby udělal ve svých státech pořádek a aby zavládl klid. Kdybych chtěl krále zabít, povedlo by se mi to.“ Přestože měl žaludek roztažený nesmírným množstvím vody, kterou do něj lili, paže rozervané řezáním, kotníky rozdrcené španělskými botami, hruď a celý trup spálené žhavým železem, tvrdil stále totéž a nic jiného už neřekl. Když výslechy skončily, nedokázal se už ani pohnout ani stát. K vyslechnutí rozsudku byl dovlečen v koženém pytli, který mu pod krkem stáhli provazem tak, že mu byla vidět jen hlava. A rozsudek zněl: „Bude odveden na náměstí Gréve a na popravišti, které tam bude vztyčeno, mu budou kleštěmi utrženy prsní bradavky, budou mu rvány paže, stehna a lýtka, na sírovém ohni mu bude upálena pravá ruka, která držela nůž, jímž chtěl spáchat řečenou královraždu, do míst, kde mu bylo vyrváno maso, mu bude lito tekuté olovo, vroucí olej, smůla a pryskyřice, vosk a síra svařené dohromady. Poté bude jeho tělo taženo a roztrháno čtyřmi koňmi a po smrti bude jeho tělo spáleno a popel rozmetán po větru.“ Věru neblahé vyhlídky na budoucnost. Poprava se konala ve čtyři hodiny odpoledne na náměstí Gréve. Sešel se neskutečný dav. Lidé seděli i na střechách domů. Šlechta platila za místa u oken v prvním a druhém patře domů až čtyřicet louisdorů. Taková to měla být podívaná!! Uprostřed náměstí stála dvě popraviště. Spíše byla široká než vysoká. První z nich bylo určeno k upálení pravé ruky a trhání těla kleštěmi. Druhé bylo nižší a k němu měl být odsouzený přivázán, aby mohl být roztrhán. Přítomni byli dva mistři popravčí. Gilbert Sanson, kat z Remeše a čestný kat pařížský, bratr Jeana Baptisty Sansona a jeho synovec Charles Henri Sanson, oficiální pařížský kat. Ten se později stal nejslavnějším mistrem popravčím katovské rodiny Sansonů a o několik let později zkrátí o hlavu i Ludvíka XVI.

Významnou osobností z hlediska mužnosti jistě by i Edvard z Westminsteru (známý též jako Edvard z Lancasteru), princ Waleský (1453 - 1471). Byl jediným korunním princem anglickým, který kdy padl v bitvě. A k této cti mu dopomohly krvavé Války růží, jichž měl tu čest být nejen aktivním účastníkem, ale i jednou z významných vznešených a vojenských postav.

Hrozně mě vzrušuje představa popravovaného, který je na popravčím lešení opásán svým osobním mečem, jenž však nemůže vytasit z pochvy. Připomíná mi to tematiku mužských pásů cudnosti.

Kdo potom byl popraven, jsa přitom opásán svým osobním mečem, ten mohl být v tomto stavu i pohřben. V některých kulturách se jistě věřilo, že se mu ten meč bude hodit i na onom světě.

Ano a co odměna katovi za bezbolestnou a rychlou Smrt.

To, co tu v poslední době píší "D" a Jindřiška, je krásná a zajímavá linie úvah, která by ze strany širší veřejnosti v žádném případě neměla zůstat nepovšimnuta.

Různé šlechtické rody též měly různá privilegia - jistě včetně privilegia chodit opásán osobním mečem všude a za všech okolností. V případě odsouzení některého příslušníka podobného rodu ke stětí hlavy to potom jistě bylo hodně i o domluvě s katem.

Kdo je popravován, jsa opásán svým osobním mečem, zapuštěným do pochvy tak, že jej nelze vytasit, ten může pociťovat marnost, krutý paradox a ironii osudu - je teoreticky ozbrojen, ale prakticky nemůže zachránit svůj život. Jiné je to ovšem z hlediska diváka, přihlížejícího popravě. Pro něj může meč po boku popravovaného dodávat celé události na lesku a pikantnosti.