Panic po dvacítce

To vám mám dát na dřevo pár tisícovek za to, abyste si se mnou popovídala něco mi jako nakecal? Tak na to nemám ani peníze ani náladu. V mototechně se mi na to auto alespoň podívají a když tam nic nevymění, tak to taková pálka zase není.

Já jsem psycholog. Klienty nevraždím, neznásilňuji, nekoušu. S klientkami nespím, děti nezneužívám, příběhy klientů nerozkecávám. Klienty beru vážně a snažím se jim pomoci. Těší mne to a baví mne to. Sám také chodím občas k psychologovi, když mi něco straší v hlavě moc dlouho. S poruchou na autě také jezdím do servisu -nemám dojem, že pořádná auta servis nepotřebují, nebo že bych se měl stydět, že to nedokážu opravit sám. V nějakém nevyzkoušeném servisu něco občas zpackají, a tak už tam znovu nejdu a jdu jinam. Konkurence je dostatečná.

Žít bez pohádek samozřejmě tak docela nejde. Každý tu svojí máme a žijeme proto, abychom ji uskutečnili. V pohádce ale nežijeme a tak je potřeba té realitě do pohádky pomoci. A pak, když člověk má to štěstí a tu svou pohádku si už žije, musí být trochu opatrný, jestli mu realita někam neodbočí, nebo by za chvíli mohl být v nějakém špatném filmu.

21: no to máš docela handicap, když nepiješ, tak to musíš holt nějak zvládnout bez toho.Jinak na nějaké to čekání na princeznu nevěřím, je to spíš o náhodě. Ale té se dá někdy pomoci.Hodně zdaru.

heh mě je sice 15 a nemam zkušenosti ,ale zírám jak si tu lidi o tom povídaji :) je to pěkný ,že se o tom dá takto povídat .... a vubec seru na ty co už prcali :D ať si prcaj ja sem prostě takovej že holky zatim jenom kamaradky ... i když bych .... no přeci jenom sem kluk hh

Já nepiju.

21: mně je 27 a mám podobné problémy. Nevzdávej to, já se zkouším třeba seznamovat v klubech, na školách apod.-když na to nemáš kuráž, dej si panáky (2,3...)a ono to půjde.

To je krásná pohádka, přesně takové mám rád. Ještě by to chtělo bojovat s nějakým tím drakem, ale i bez něj bych to nějak překousnul.
Jenže mě se pohádka nějak nedaří. Vyrážení si za kulturou, to občas udělám (berete-li hokejový zápas jako kulturu). Na internetu to také zkouším, ale pochybuji, že budu mít takové štěstí jako ty. Pohádky asi nejsou pro mě.

Pro 25 let i 21 let: Mně je 25 a do třiadvaceti jsem prožíval naprosto totéž, co vy! Po ubíjející pasivitě jsem se odhodlal k výletům za kulturou, kde jsem doufal, že nějakou potkám (většinou sám), ale i nadále bez úspěchu. Využíval jsem všechny možné seznamky, komunikační um jsem si tříbil na chatu. Zoufalost byla na maximu... Říct vám můžu tolik: opravdu to byl začarovaný kruh - čím víc jsem chtěl, tím víc se to nějak nedařilo. Zapracovala náhoda a na chatu jsem se seznámil s úžasnou holkou, se kterou jsem už 2 roky. Taky byla panna ( o 2 roky mladší) a bylo to to nejkrásnější, co mě mohlo potkat - všechno jsme spolu objevovali. Moje rada zní - nepřestat doufat, nebýt pasivní a zkoušet to. Ono to přijde.

Pro 25 let i 21 let: Mně je 25 a do třiadvaceti jsem prožíval naprosto totéž, co vy! Po ubíjející pasivitě jsem se odhodlal k výletům za kulturou, kde jsem doufal, že nějakou potkám (většinou sám), ale i nadále bez úspěchu. Využíval jsem všechny možné seznamky, komunikační um jsem si tříbil na chatu. Zoufalost byla na maximu... Říct vám můžu tolik: opravdu to byl začarovaný kruh - čím víc jsem chtěl, tím víc se to nějak nedařilo. Zapracovala náhoda a na chatu jsem se seznámil s úžasnou holkou, se kterou jsem už 2 roky. Taky byla panna ( o 2 roky mladší) a bylo to to nejkrásnější, co mě mohlo potkat - všechno jsme spolu objevovali. Moje rada zní - nepřestat doufat, nebýt pasivní a zkoušet to. Ono to přijde.

21: Nevěřím na tu jedinou pravou nebo jediného pravého. Každý je strůjcem svého osudu. Ta pravá se může stát z více dívek.

Pro 25 let a 21 let :
Vzhledem k mému věku už mám něco za sebou a musím se přiznat, že ve věku 20ti let jsem se poprvé zamilovala a brzy vdala. Manžel byl můj první a zatím jediný intimní partner.A musím říct, že jsem měla štěstí.Máme po všech stránkách moc hezký vztah a vůbec to mladým nezávidím. Není to o době, je to o povaze a o okolí, se kterým se člověk stýká. Jsme s mužem oba VŠ, máme spoustu známých, všude to není zrovna ideální,ale moc záleží na prostředí, ve kterém se člověk pohybuje.Někdy mám docela obavu, koho mi dcera přivede domů, zda to nebude nějaký vymetač dámských ložnic.Nic proti zábavě,nejsem naivní, ale promiskuita ve vztazích je v určité skupině mladých opravdu veliká.Jinak kluci hlavu vzhůru a vážně choďte mezi vrstevníky. Vzroste Vám sebevědomí a věřte, že spousta holek si vás bude jedině vážit a Váš přístup k životu ocení.Moc Vám držím palce a rychle ven ze začarovaného kruhu !!!!

Jenže já jsem takový naivní hlupáček.
Já si nejsem schopen s žádnou holku nic začít, protože se bojím, že bych za týden třeba potkal tu princeznu a promarnil tak jedinou šanci.
Mou jedinou nadějí je, že ji buďto doopravdy potkám, nebo se jednou smířím s tím, že žádná není.

25 let: Asi ti nezbyde nic jiného než svůj strach překonat a k psychologovi jít. Nebo můžeš zkusit nějakého léčitele, ale radši někoho, s kým mají dobré zkušenosti tví známí, abys nenarazil na nějakého šarlatána. O tom, že chodíš k psychologovi, samozřejmě nemusíš každému vykládat, je to tvoje osobní věc.
21: Těžko můžeš horoucně milovat někoho, koho vůbec neznáš. Osobně bych ti doporučovala se s nějakou dívkou nejdřív skamarádit a lépe ji poznat, pak spolu třeba můžete začít chodit, ale představa, že někoho potkáš a zamiluješ se do něj na první pohled, mi připadá dost naivní. Chápu, že bys chtěl poprvé spát s někým, s kým už zůstaneš, taky jsem o tom dřív tak uvažovala a vlastně bych byla ráda, kdybychom spolu s mým prvním bývali už zůstali, ale nestalo se, rozešel se se mnou, protože jsem to mezi námi pokazila. Může se ti samozřejmě poštěstit, že se svou první zůstaneš navždy, ale nikdo ti to nezaručí. Hodně štěstí!

Já mám podobný, i když asi ne tak závažný, problém. Společnosti se nijak nebojím ani se jí nevyhýbám, ale na druhu stranu ji ani nevyhledávám. Dřív jsem párkrát zašel s kamarády na nějakou tu zábavu, ale vůbec mě to tam nebavilo, bylo tam strašně zakouřeno a to mi jako nekuřákovi hrozně vadilo, takže jsem tam přestal chodit. Pak je to, jako když člověk vystoupí z rozjetého vlaku. Kamarádi jedou dál, baví se, mají nové zážitky a nové přátele a vy stojíte na místě. Když pak do toho vlaku chcete znovu naskočit, jde to těžko (už se tu o tom psalo). Lidé se diví, co se to děje, že jste tam také zavítal, a jste naráz středem pozornosti, což nebývá zrovna příjemné, zvlášť když nejste bůhvíjaký excentrik, ale spíš tichounký introvert. Navíc si s nimi pomalu přestáváte rozumět. Sedíte u jednoho stolu, oni se baví, o něčem, u čeho jste vy nebyl, a na vás se nedostane, protože vy nemáte co říct, těch pár historek, co znáte, už všichni slyšeli. Proto vás ta společnost láká čím dál tím méně a vlak vám tak čím dál tím více ujíždí.
Když není člověk ve společnosti, tak těch šancí na seznámení rapidně ubývá. Jsou scvrknuty prakticky na nulu. Člověk se může pokusit seznámit se třeba ve vlaku, ale to už musí mít pořádnou sebedůvěru, což já nemám. A když jste dlouho na jednom mrtvém bodě, tak vám ta sebedůvěra pomalu, ale jistě klesá a klesá, až jednou klesne tak, že už nebude cesty zpět.
To čekání na princeznu je také dost ošemetná záležitost. Já jsem asi nevyléčitelný snílek a idealista, takže stále čekám. Vůbec si nedovedu představit, že bych oslovil dívku, nebo že bych si s ní dokonce něco začal, kdybych ji opravdu horoucně nemiloval. Prostě ta a žádná jiná, láska až za hrob, zazvonil zvonec, pohádky je konec. Může to znít směšně, ale já té pohádce pořád ještě věřím a nemůžu se z toho vyléčit. Opravdu si nedokáži představit, že bych měl mít dívku, se kterou bych nebyl až nadosmrti. Ta představa rozchodu mě tak děsí, že si raději preventivně ani nezačnu, abych si tu pohádkovou vizi náhodou nepokazil.
Kdybyste mi někdo dokázal poradit, co mám dělat, byl bych vám vděčný. Žádné léky ani psychologa snad nepotřebuji. Kdyby dokázali léčit idealismus, tak by bylo ze světa asi brzy velmi smutné místo. Možná nějakou radu, jak se zbavit ostýchavosti a překonat tu svou až moc romantickou dušičku. Díky moc.

Inka: Je to blbost a je to předsudek, ale já se ho prostě jen tak nezbavím. Možná by mě toho předsudku mohl zbavit psycholog, ale to se mu těžko podaří, když mám ten předsudek a nepůjdu k němu. Je to takový začarovaný kruh.

25 let: Tvůj problém ale skutečně bude spíše v sociální komunikaci.To panictví ve Tvém věku není až tak zvláštní,není na tom nic špatného a je zbytečné se tím stresovat.Daleko důležitější je chodit mezi vrstevníky a komunikovat s nimi, v tom ti opravdu pomůže psycholog. Je to blbost a předsudek si myslet, že pokud navštěvuji psychologa, tak nejsem normální. Určitě To pomůže, doma nad počítačem nic nevyřešíš.

Tak na diskotéce jsem taky v životě nebyl. Muzika, zvlášť tahle, mě nijak netáhne. A to s tím odcizováním známých znám velmi dobře. Pár let je nevidíš (někdy stačí i měsíce) a nemáš si s nimi o čem popovídat. To taky znám párkrát za mnou přišli, jestli někam nepůjdu, já řekl ne a teď už to ani nezkusí, i když bych teď už šel, ale vnucovat se mi nechce.
Tak je nás na to víc, to potěší. Člověk si hned připadá trochu normálnější. Dva to už je v podstatě komunita.

Victorii: Psycholog by mi sebevědomí asi moc nezpravil, spíš naopak. Pocit, že nejsem normální, je ze všeho nejhorší a normální člověk nechodí k psychologovi.

25 let: Nemyslím si, že bys do 25-ti let musel nutně přijít o panictví, spíš mi připadá, že trpíš nízkým sebevědomím, případně nějakou neurózou. Určitě by bylo dobré promluvit si o tom s nějakým psychologem, ale myslím jen o tvých problémech s komunikací apod. Pokud by tě nějaký psycholog přesvědčoval, že být v pětadvaceti panic není normální a že by ses toho měl za každou cenu co nejvíc zbabit, tak dál od něj.

Uplne ti rozumim, ale pokud to 2x 3x vydrzis, tak znami to zacnou brat jako normalni vec, ze chodis s nima. Nebude problem. Hele, porad ses na tom lepsi nez ja, ja se proste k tomu nekam jit ani neprinutim. Na jedne strane bych rad nekam sel, ale kdyz bych nekam mel jit, tak se mi fakt nechce a radeji zustanu doma u kompu nebo koukam na TV nebo ctu knizku..... Na nejake diskotece jsem nebyl nikdy v zivote. Za posledni dva roky jsem byl na dvou koncertech. Pro normalniho cloveka nepochopitelne. Horsi ovsem je, ze kdyz nikam nechodim, tak vlastne moji kamaradi se mi odcizuji. Maji jine kamose, chodi n ruzne akce a zamnou chodi malo. Ale nechci si stezovat, jsem proste takovy a nic s tim neudelam.
Tak doufam, ze se ti alespon trochu ulevilo, kdyz vidis, ze nekdo ma stejne problemy jako ty, ne :).