Sebevražda

Romano,paráda,přeji hodně zdaru.Tak je to správné,směj se každý den,je to lék na všechno...

Taky jsem myslela na to, že skoncuju. Ne proto, že bych chtěla, měla jsem pocit a byla přesvědčená, že musím - ty stavy se nedaly vydržet delší dobu. Nebylo to samo sebou, ale v důsledku zlých životních událostí. Zvládla jsem to ( s odbornou pomocí ) a hodně mně to změnilo. Nedovedla jsem si představit, že se někdy budu moci smát. Myslela jsem, že i když budu tady na světě, pak jen zlomená, přežívající - kvůli rodině a dětem. Ale jsem spíš posilněná a připravená jít dál navzdory všem protivenstvím.

Anna - díky za milá slova.

Milý Smutný klaune,ty sám jsi milý,hodný a laskavý a máš pravdu,že je hodně zlých lidí.Věř,že těch hodných je více.Život může člověka ohnout / a často to udělá /,ale potom se musíš narovnat,nikdy a ničím se nenech zlomit.Věř mi,že to jde a je v tom síla úspěchu.

pro medvěda-najdeš smysl života jen tohle nedělej to je to poslední.Já se moc a moc trápím a není den ,minuta kdy bych na ní nemyslela a nescházela mi.Vše mi jí připomíná ,reklama v televizi kdy dítě řekne mami a já jí slyším a pak si uvědomím že už mi tak nikdy neřekne a já jí nemohu nic dát ,pomoc ,jídlo ,dárky a nyní ty vánoce ,nevím jak to přežiju.

Je smutné,že tady přispívají lidé evidentně chytří,vnímaví,citliví.Trápení,bolest,pocit zbytečnosti a marnosti se objeví právě u lidí hodných,laskavých,moudrých.Hajzl,křivák,podrazák,cynik a politik tímhle vůbec netrpí.To je tedy spravedlnost.

Díky moc Pavlo. Za sebe i za jiné, kteří tyhle stránky čtou. Každý by měl vědět, že to NĚCO, co změní jeho život v dobrém, může kdykoli přijít. A pokud nechce dál bojovat, měl by se aspoň snažit odejít ze světa smířený, pozitivní, bez zloby a nenávisti. Měl by se těšit, ne utíkat. Jinak to nemá smysl.

Evy mi je líto. Možná to bylo pro dceru znažší řešení a zřejmě se jí nějakým způsobem možná ulevilo. Žít jen pro odpovědnost k blízkým taky není žádná radost. Nemohu si dovolit to zkončit i když smysl vlastního života pro mě už dávno necítím. Řeším to tím, že se nehádám, distancuji se, utíkám. Samota je problém a najít spojence tak těžké. Bohužel zatracení možná neexistuje a příští životy zase přijdou..

Evi, to se těžko radí....na to asi žádný přesný recept není, chce to čas :-( i když tohle asi zůstane v člověku napořád. Čas vrátit nejde a musíš jít dál...vim že se to snadno kecá. Ale asi se s tim nic dělat nedá, snad jen dělat neustále něco, abys na to tolik nemyslela:-( Jsem hrozně ráda, že se mi ta sebevražda nepovedla...už kvůli mojí mámě. Pořád se mi ty stavy ale vrací, ale tohle je jediná věc, která mě tady drží. Člověk si tim nepomůže a ublíží jen těm, co tu zůstanou. Bohužel když na to dojde, tak člověk někdy "vypne" a nevnímá jaký to může mít dopad........

Máte pravdu ,nám se zabila 20ti letá dcera a mě to postihlo na celý život,jak se s tím mám vyrovnat ,přijmout fakt že je to její rozhodnutí ,já jí milovala a miluji ,ona tu není a tolik mi chybí..

nemužu to udělat

du si podřezat žíli

Ali,bojuj,budu Ti držet palce.

Áji,to se mi líbí.Máš správný přístup k životu.Držím ti palce a věřím,že na tebe štěstí teprve čeká.A ono přijde,vím to...

hodněkrát jsem měla chuť zabít se jen na protest. Právě ale prožívám hodně těžký období:
-beznadějný soudní spor - křivé obvinění, se kterým nic nezmůžu,jelikož jsem sama proti podplaceným svědkům
- pak mám vážné zdravotní problémy - čeká mne operace páteře
- mám kopici dluhů a minimální nemocenskou
- bydlím s přítelem u mých rodičů - což je samo o sobě o rozum
- komplex méněcennosti
Někdy si říká, že by bylo lepší nebýt...Nemůžu ale odejít, protože se bojím, že by to mamka nezvládla (je nemocná a závislá na mě...) a moje sestra by přišla o svojí druhou půlku. Tak nevím jak jinak z toho ven...Je mi 23 a mám pořád návaly, nic mě nebaví, všechno mi vadí, pořád brečim a lituju se a zároveň se nenávidím, že si za to můžu sama. Jsem sama sobě odporná...

Až to budete chtít opravdu skončit, nebudete mít potřebu něco urovnávat....myslím si, že pokud to tak máte, že musíte ještě něco zařídit...v hloubi duše to udělat nechcete. Vím o čem mluvím. Já se zabít pokusila, bylo to dokonale promyšlený, ale nebylo daný mi umřít a mě našli včas. Já ale nepřemýšlela v tu chvíli že chci něco urovnávat, ani jsem nemyslela na to jaký to bude mít dopad, prostě jsm šla a udělala to. Jestli takhle přemýšlíte, nedělejte to. Je mi 20, mam hodně velký deprese, ale snažím se s tím bojovat, i když myšlenka na smrt u mě čim dál tim víc sílí. Nechci být sobec a když už jsem se narodila a mam pocit že můj život stojí za velký kulový, snažim se aspon žít pro ty druhý. Na svůj život už nemyslim. Ale nechci být sobec, nechci zničit mojí matku, mýho tátu a všechny okolo. Žít mě nebaví, ale jednou stejně umřu, nějak to přetrpím....ale nechci umřít z vlastní sobeckosti! Snažim se být aspon trochu užitečná společnosti, věnuju se ted hodně malým dětem a doufám, že jednou budou mít krásnej život...a kupodivu mě to těší, a nemyslim na vlastní neštěstí. Chci pomáhat a nezahodit svůj život i když je uplně na hov.... Taky mam ze všeho strach a bojím se kdy to na mě zase padne. Ale nesmí. Spoustu lidí by chtělo žít dál a přesto nemůžou. Neodsuzuji vás, já vím jak se cítíte a větší bolest jsem nikdy v sobě necítila. Milionkrát míň by mě bolelo, kdyby mi uřízly nohy i ruce, duše bolí strašně moc a znám tu obrovskou beznaděj. Ale dá se na tom makat. U mě nepomohl ani psychiatr, ani psycholog, ani přátelé. Snažím se pomáhat si sama, ale chce to velkou sílu. Ztrácím jí, cítim se mnohdy znova na dně, ale bojuju jak nejvíc umím. Nevím co se stalo ani kde se to ve mě bere, a ani proč.........

Lucy já jsem na tom stejně jako ty, chci si tady taky ještě pár věěcí urovnat a pak to zkončit, sice mám dalo by se říct život taky před sebou a jsem mladá, ale to co se mi stalo mi nedovoluje do budoucna ten plnohodnotnej život prožít a než tady živořit až do mé biologické smrti a prožívat další roky v utrpení, raději umřu ted...takže ti naprosto rozumím a rozhodně tě já odsuzovat nebudu...chápu tě

Procitam si dnesni psani a hodne s vami souhlasim. I s nazory,ze je to nemoc...ale kdyz uz treba trva dlouhodobe,tak myslim,ze to nema cenu. Ja pro sebevrazdu jsme rozhodnuta, par pokusu za sebou mam. Ale ted si urovnavam veci a chci, at je to pak na jistotu, uz zadne probouzeni na jipce.

Bezmyslenkovite to udelat, asi ano...ale ja si chci veci jeste urovat a vim, ze nekteri budou smutni,..ale to prejde..a myslim ted asi sobecky na sebe, ale nebudu smutna ja...protoze nejhsem stastna a ac jsem se hodne snazila, to stesti jsem nenasla...je mi 21 let...a nekteri by mohli rict,ze mam zivot pred sebou, ale ja mam pocit, ze uz jsme vse zazila...a da se rici,z es e tesim, az to skonci...nezlobte se za to na me a prosim neodsuzujte me...kazdy ma duvody

Nechci to zlehcovat...ale tak tezko se mi usina a tak tezko se mi probouzi...

i tak, prosim,nez se pro neco takoveho rozhodnete, zvazte to poradne...vam preji slunicko

já vím, že je to útěk, zbabělost, sobectví...ale sakra, když nemám sílu ani chuť pořád něco lepit, překonávat...
upadnu, zvednu se, upadnu, znovu se zvednu, upadnu a už se mi nechce poříd dokola se zvedat...., měl bych mít radost, nemám..., těšit se nedokážu..., u psychiatra jsem jako doma, prášky, alternativní metody... a nic, pak se začne alternativa absolutní léčby jevit jako možná

Poslední dobou mám hodně černé myšlenky................léčila jsem se rok z depresí- měla i nevydařený pokus o sebevraždu (největší kravina co jsem mohla udělat....nebyl to protest, prostě jsem to udělala aniž by to někdo tušil), navštěvovala psychologa, psychiatra a všechno bylo na nic...Prali do mě prášky, který možná trochu pomohly...ale stále to nebylo ono....... zahodila jsem je a řekla si, že to zvládnu sama.......Rok to bylo v pohodě, ale já cítím že se to zas vrací a mam hrozný strach.Doma mě nechápou, máma vidí že vypadám jako troska, ale pořád mi říká že když budu něco dělat, tak budu v pohodě. Ona ale nechápe jak se cítím, že nic dělat ani nemůžu, cítím se oslabená, mam bolesti na hrudníku, velmi nízký tlak, spala bych, ale nemůžu. Všechno opět vyvolal rozchod s mým přítelem..Je to již 4 měsíce, ale nějak to ve mě zase vyvolalo ty depresivní stavy...jsem fakt zoufalá a už nevím co by mi pomohlo. Nechci spáchat sebevraždu, ale bojím se že přijde zas nějaký zatmění mozku a já se o něco pokusím. A to nechci...jenže ten kdo to zažil, pochopí...přijde to najednou, člověk jde a udělá to.............