Sebepoškozování

Znala jsem jednu, co ji zdrobněle oslovovali "Draženko", ještě dlouho jako dospělou ženskou a mně to znělo velice něžně...

Ahojky, jsem strašně unavená a strašně sama, celodenní přetvářka, vlastně nikdo, krom terapeutů neví( a samozřejmě lidiček tady)jak na tom jsem. občas jsem podle nich prostě jen náladová, ale když chci, tak se to dá krotit, takže se musím snažit..víš, tolik se snažím, ukrýt to, co nikdo ani nechce vidět i ty slzy, co mi nyní kapou na prsty budu muset za chvíli otřít, chci-li se vyhnout tomu, aby bylo doma dusno,poslouchat, že už zase fňukám, to už by bylo trochu moc.tolik se snažím udělat se takovou jakou mě chtějí mít a že toho nechtějí málo:o))radím, jak se svěřovat příbuzným...tohle je moje největší chyba, když to udělám, zavřou se přede mnou dveře do jejich světa mají jasnou představu o tom, kdo jsem a nehodlají se jí jen tak vzdát a rady typu, tak se vzmuž, moc se tomu poddáváš, dělej se sebou něco vážně moc nepomohou, naopak si potom připadám jako packal, když nezvádnu ani tohle.tohle už tu ale bylo, že?:o))no, tak končím,jdu se ,,mužit":o)) mějte se všichni krásně

Dražík, to zní moc hezky!!!!!Já taky svoje jméno nesnáším....DĚS a HRUZA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Z Tvého dnešního příspěvku je mi docela veselo, ikdyž píšeš, že to byl den blbec. Ale příjdeš mi taková lépe naladěná:o))).Nebo se mýlím:o(?

Ivo, je to bomba,fakt, takové básničky od tebe neznám, právě jsem dorazila domů, uvařila kafe, něco snědla, ale nevím přesně co, ale vím, že jsem kousala a ne málo:o)) byl to den blbec, větší než já, to už je co říci:o)) dorazila jsem na úplně nesprávné místo do nemocnice místo na fakultu, nestihla jsem zařídit, co jsem potřebovala, to ani nemluvím o tom, že jsem si nestihla odskočit,abych stihla vlak, a málem jsem, však víš..., taže ten tvůj recept hodlám vyzkoušet:o))moc díky, jsi zlatá a chci ti taky moc poděkovat za to jedno oslovení v jednom z minulých ,,vstupů", takhle mě ještě nikdo neoslovil,víš, nemám to svoje jméno moc ráda a tak jsem kdysi kompromisně zvolila Dráža, protože z Drahušky mi vtávají vlasy na hlavě:o)), takže díky no, jak se nyní po tom , co jsem napsala podepsat? jeden můj moc moc dobrý kamarád mě oslovuje taky zvláštně, tak pa Drážík

Tak Drážo,tady to je......ale jak koukám tak to je pěknej blábol.....no psala jsem to asi ve 14 letech.RECEPT NA RADOST:Smíchej trochu měsíčního svitus polární září,co se na všechny pěkně tváří.Přidej podzimní přeháňku,nalej čaj do džbánku.V tu chvíli radost zkvetea hlavu Ti příjemně zplete.Na líci se úsměv objevía v tu chvíli se radost projeví.No, aby toho nebylo málo tak ještě něco....aspoň se pobavíte:o).RANNÍ RECEPT:Smíchej trochu ranní mrzutostis teplým čajema procházkou hájem.Přidej trochu ranního sluníčka,dodej nechuť do práce,možná objeví se legrace.Všechno pořádně promýchej s chutí spát,pak možná budeš moci úsměv někomu dát.Třeba Ti úsměv oplatí a tím Tě lépe naladí.Ježišííí, jak to po sobě čtu, tak si říkám, jak mě tohle mohlo někdy napadnout. Ale už to tu nechám pro pobavení.Aspoň se zasmějete:o))).

Ivo, prosím neomlouvej se, jsem ten poslední, komu by jsi měla skládat účty. hlavně pečuj o sebe a rozmazluj se, třeba i tím spánkem, jsi prostě ze všeho unavená, je a bylo toho moc. nevyčítej si ten přepych vypnout a regenerovat síly.básnička je jistě krásná, to nepochybuju,ale to, abys byla v pořádku a spokojená, je pro mě ještě větší pozitivní náboj, ta básnička je taková ta třešnička na dortu, třešničky mám ráda, ale dá se bez nich vydržet, zvlášť když vím, že jednou se k ní dostanu:o)) Dráža

Pajka, ale ja ano a velmi, pretoze som ti tym ublizila :o[ a je to neospravedlnitelne a nikdy si to neodpustim!

Karatistko nebo jak se jmenuješ,co dodat, myslím, že to Dráža vystihla přesně.Miško, mimčo nečekám. Bylo mi z toho smutno, ale nakonec jsem ráda. Myslím, že až příjde ten správný čas, tak to bude o to krásnější.Drážo,chtěla jsem Ti napsat ten Recept na radost, ale zapomněla jsem ho doma.Zapomněla jsem.....omlouvám se.Dneska je pro mě hrozný den. Vstávala jsem až v poledne, Michal byl v práci a já nebyla ničeho schopná. Seděla jsem na posteli a čučela do blba. Všechno a všichni mě štvali. A já tak najednou moc chtěla být zavřená někde v nějakým blázinci, aby byl pokoj. Nějak jsem došla nakoupit a uvařila nějakou kejdu a šla si ještě na chvíli lehnout. Bylo mi fakt děsně.Pak jsem šla z nechutí do práce. Tady na mě čekal Michal. Neměla jsem vůbec náladu. Ale jak jsem začala něco dělat, tak se to pomalu zlepšilo a teď mi je už trochu líp. Ale to ráno bylo fakt dělaný na sebevraždu.Bylo mi příšerně.Já vůbec nevím, co to se mnou je. Já jsem schopná spát do 11 - 12 hodin. Ale to až po příjezdu z tý terapie. Minulý týden jsem měla odpolední a vstávala jsem fakt tak pozdě. Vůbec nevím čím to je. Je to nepříjemný. A nechci to tak.Od zítřka mám zase ranní. Tak jsem zvědavá.No moc se mi dnes nechce nějak rozepisovat, protože je mi fakt nějak divně....ale asi nejsem sama.Drážo, ještě jednou se ti moc omlouvám.Pájko, děkuju za Tvůj krásný příspěvek....ale nejsem si jistá, jestli jsem opravdu taková, jak to vnímáš ty. Ale musím říct, že mě to potěšilo.Děkuju.

Píšťalka, sorry, čosi mi našepkávalo, abysom na Tvoj príspevok nereagovala. Som nenapravitelná naivka a je to len a len moj problém. Aj vtedy pred dvoma rokmi som sa Ťa asi nemala pokúšať "rozoberať" (ale nelutujem)

naši blízcí se bojí to vidět bojí se pochopit, bojí se, že je to i jejich chyba, mají výčitky, ale možná, že jsi jim nedala šanci to pochopit, že jsi se uzavřela jak píšeš a oni vůbec nevědí, jak se cítíš, vím, že to umíme maskovat velmi dobře a druzí tu nejsou od toho, aby reagovali na jemné vibrace, které vysíláme a ani jim samy nerozumíme, nezůstávej v tom sama. je dobře, že jsi našla cestu alespoň sem, můžeš se vypsat a mít pocit, že tady to někdo pochopí a nejen pocit, protože tady je spousta naslouchajících uší a otevřených srdcí plných pochopení. Měj se krásně, ač daleko jsem s tebou Dráža

Drážo, i sportovci dělají chyby. a já udělala tu, že jsem se uchylovala před svými problémy a vnějším světem k tomuto činu. Bohužel už s tím sama nic nesvedu. Rodiče by to jen velice těžko pochopili.... proč ti nejbližší, mě vůbec nechápou? Proč...

Milá Miško, bylo krásné, cojsi napsala o té DÁMĚ, je to pozoruhodná žena, stejně jako ty, asi vás spojuje mnoho věcí, které mnozí neznají, naštěstí,je dobře, že v rodině nepanuje velké napětí, tak to pohlazení od mámy, to jsem již dlouho nezažila, takové maličkosti, pro někoho, jsou tím nejcennějším pro druhé. Vždy, když čtu o tobě a Danovi cítím, že jsem na naprosto neznámé půdě a jak to popisuješ, jsem tomu ráda. nerozumím tomu, asi jsem i přes svůj věk strašně dětinská , když se hnusím sama sobě, jak mohu dovolit někomu jinému, aby na mě sahal, promiň za tahle slova, píšu to proto, že to takhle cítím a podle toho se chovám, a taky z toho strachu, co mám z ostatních z každého přiblížení.nyní často poslouchám medvídka PÚ, on je na to prasátko strašně hodný a ono tak krásně pitomoučké a naivní a já cítím, jak do toho pohodového světa pohádky utíkám, aspoň tam, když už to jinam nejde.co napsat vystrašené dívčině s odivným pseudonymem, který vůbec nekoresponduje s tím co prožívá, co to risknout a tu pomoc vyhledat, vždyť o ni voláš a kdo by ti mohlvíc pomocinež rodina a odborník, ta osoba, které jsi se svěřila neudělala tak špatnou věc, jak si myslíš, chce tě chránit před tebou samou a snaží se tě zastavit, pomoci ti, neznám všechny okolnosti, ale kdyby jí na tobě nezáleželo, nechala by to plavat a mávla nad tím rukou nebo dělala, že nic neviděla. drž se Dráža

Tak, a teď nastal problém. Svěřila jsem se jediné osobě, kromě ségry, které jsem důvěřovala, se svými novými jizvami. Ona mi řekla, že ještě nějaká nová jizva a řekne to taťkovi. A já mám z něho takový strach. A pak, že bychom šli k odborníkovi. Ale já s tím nemohu nic dělat. Vždy, když se tomu bráním, jsou jizvy mnohokrát horší. Už opravdu nevím, jak dál....

Ahojky.Ivuško i Daníku,děkuji za reakci.Na Tvé otázky Iví a i pro všechny ostatní co to zajíma-doma je to v pohodě.Už hodně dlouho nebyl žádný konflikt.Každý si žije svým životem,večer se sejdeme u večeře a jdeme spát.S tátou hovoříme o fotbale a věcech ve světě,s mámou občas proodím slovo i o něčem jiném.Ale jako znak toho,že všechno špatné je k něčemu i malonko dobré je smrt dědy,někdy na podzim.Babička zůstala sama a já se musím pochválit,že jsem vytrvale dokázala být s ní a snad jako jedna z mála ji trochu zvednout.Není moje vlastní,žila s námi v domě po smrti babičky od doby před deseti lety.Měly jsme k sobě hodně otevřený vztah,i když jsem byla malá.Má hodě velkou rodinu,kam jsem s nima jezdila k nim a i jsme společně jezdívali na dovolené,do jisté doby.Teď jsem já vyrostla a ona zestárla tím,že pět zůstala sama v tomhle hroznym městě a já ji držela za ruku.Za odměnu mi zůstala ona.Každý večer vyjdu těch pár schodů do druhého patra,dám si sní cigáro,skleničku a hlavně pohovořím.ona vypráví o zmatcích a bolestech v práci,já o svých bolestech.Neznám nikoho takového.Zemřel ji bratr,maminka,když byla malá.Je dvakrát vdovou a na druhou stranu tolikrát matkou a babičkou.A hlavně dobrou přítelkyní pro všechny.Kdo jí poznal,miluje jí,je strašně otevřená,dobrá,zábavná,upřímná a strašně moc hodná ke všem.Přes to vše,co jí život nadělil,mnozí předpokládám,že by už byli dávno mrtví,jako my nejspíš,v blázinci nebo by z nich byli naprosté rosky.Je vzor výdrže lidské osobnosti a existence vůbec.No,takže to je schrnutím člověk,který mne drží za ruku i v duchu,když jsem mimo,takže to,že máma je mimo je teď zastíněno.Docela.Když jsem přišla z nemocnice,byla jsem dost mimo.Spala jsem celekm nonstop.Máma jednu noc přišla,zhasla lampičku a pohladila mne.Brečela jsem dojetím ještě půlku noci

Ivo, moc díky za tvoje slova( samozřejmě taky Pajce), jsou jako pohlazení. pohlazení, které mi nyní tolik chybí. vše je nyní dost komplikované, vlastně krom Vás, kterým můžu napsat,se nemám komu vypovídat, k terapeutce nechodím a terapeutovi, který pro mě hrál ještě před rokem tátu( a to 3roky) a snažil se mě ,,vychovávat" nemůžu říct vše, prostě je pro mě stále něco jako ,,otec" a tomu se některé věci přece neříkají:o))ví to i on, proto, spolu budeme hledat terapeutku, ale i přes to nedorozumění se vrátím k té původní, nemám sílu o sobě vyprávět někomu dalšímu a když i ona mluvila s mým terapeutem,určitě si něco vysvětlili a na něčem se dohodli, jen je nyní dlouhodobě nemocná.mám Vás tady všechny moc ráda. Dráža

...iba som chcela napisat co sa mi stalo, nemam naladu sa rozoberat...byt normalny ci nie, asi je to jedno, nemyslela som to nijak komplikovane, prepac...

Ivo, Tvůj příspěvek, kde píšeš o vašich zvířátkách je tak krásně napsaný a přeplněný citem, že mě doslova vzal za srdce. Chtěla bych Tě mít blízko, být Tvá jako maminka a vyvést Tě z bludiště, které Tě trápí. Ale mám jiné 3 děti, které mne potřebují i nepotřebují a Ty miluješ svou mámu. Jsi ale krásný člověk, máš úžasnou hloubku v duši a spoustu citu a lásky k životu, tím myslím živým bytostem. Jsem přesvědčená, že se z toho dostaneš a piš sem všechno,co Tě trápí. My to uneseme a nikdo Tě nebude zatracovat, ale naopak podporovat. Budeš jíst, protože chceš a přeješ si to právě Ty a to je první a nejdůležitější krok.Drážo, nepřestávej psát, neztrácej kontakt, je to momentální krize a přejde, bude zase dobře...Karatisto, chce to odbornou pomoc nebo aspoň piš opakovaně sem. Je tu spousta lidí s podobným problémem ochotných vždy pomoci...Píšťalko, veď Ty si normálna!!! vo zmysle norma, len si jedinečná, osobitá a to je viac ako v poriadku. Ty vieš ako velmi Ťa mám rada. Nebojím sa, že by si začala znova. Nemyslím, že to, čo sa Ti stalo, je tragédia. Už do toho znova nepojdeš, si z toho vonku, navždy, už si dospelá a pochopila si mnoho, čo si nechápala. Napíš mi, kým máš chuť, urobí mi to radosť...

Potřebujilékařskou pomoc? Je mi 16let, a když mám závaly vzteku, smutek nebo tak, tak okamžitě sáhnu po žiletce. Někdy vezmu do ruky kladívko a začnu se mlátit do ruky. pak je pekelně naražená a mamka mě bere k doktorovi. Někdy zase jezdím klouby po tapetě a mám popálené ruce. Jindy zase vařím vodu na čaj a poleju si úmyslně ruku.Dokonce jsem si chtěla podřezat žíly, ale naštěstí mi to nešlo. Jednoho dne jsem dokonce snědla plno prášků, ale věděla jsem, že mi po nich bude jen zle. Poraďte. Vždyť je mi teprve 16, začala jsem asi ve 14. Nedokážu s tím přestat, je to silnější jak já. Moc prosím, pomozte...

Dražulinko,jen piš, piš, piš. Vždyť nemusíš psát jenom kvůli tomu, aby jsi pohladila skleslou dušičku.Třeba ty ostatní dušičky jsou tu právě pro Tebe, aby zase mohli pohladit Tvou ztrápenou dušičku, víš?Teda aspoň já to tak cítím.A jestli nechceš psát sem, tak mi klidně napiš na mailík. Budu moc ráda.Drž se!!!

Milá Ivuško, jsi plná emocí všeho druhu, taková napěchovaná, moc děkuju za příspěvek , zvířátko jsem měla, už nemám , vždy jsem nějaké měla a nedovedla si představit, že by tomu tak nebylo, ale kvůli astmatu jsem před rokem musela dá pejska pryč, je u mámina přítele a má se moc dobře, nejhorší ale je, že mi nechybí, i jeho přitulení mi nechybí,je to hrozné, nevím, co se se mnou děje, v mnoha věcech tak excitovaná a v mnoha tak utlumená, jsem ráda že tu ten bafík není, nebylo by mu se mnou dobře, jen těžko jsem ho již tenkrát hladila, prostě mi vadil jakýkoli kontakt s kýmkoli, takhle je to pro něj o mnoho lepší. zaslouží si to je to kříženeček mopse- svéhlavý a velmi přítulný, neustále muí být s někým v kontaktu, cítit něčí blízkost.mentální anorexie je ďáblice, která je na celý život, záleží jen na tom, jestli ji umíš udržet ve vězení, ze kterého ona bude chtít v každé nestřežené chvíli utéci. taky s ní moc nevycházím, nyní si moc neubližuju,ale přemýšlím, že když jsem měla 39kg byla jsem mnohem šťastnější, tak nevím, asi bych měla přestat psát, poslední dobou se mnou není kloudná řeč, snažím se víc myslet než cítit, ale věci, které do sebe logicky zapadají nemusí být správné- třeba s těmi kily, ale to nyní nejsem schopná řešit, potřebuju se opřít alespoň o něco i o špatné teorie. mějte se všichni moc moc hezky. snad příště již budu moci potěšit nějakou skleslou dušičku:o))Dráža