Sebepoškozování

Ahoj všichni,Je zase pozdní odpoledne a já usedám,protože jsem skoukla snad všechny seriály ať jsou sebedebilnější a už mám dost.Ráno jsem se dívala na Popelku,takovou tu starou,černobílou,s nádechem padesátých,šedesátých let,soudě podle nalíčení očí a textů písniček.Když jsem byla malá,dívaly jsme se na to s mámou tak každý týden.Má to v sobě již jistou alegorii.Vrcholem dne,což mne hlavně dostalo z postele ven,byl další díl Pohotovosti.Jsem na to ulítlá,protože mi to přijde strašně reálný a přiznávám,že spousta dílů mi vždycky tak hrozně promluví do duše,že z toho půl noce nespím.Člověk si uvědomí spoustu věcí,když vidí,co všechno se doopravdy můe stát a jak moc to může být pro život zásadní.Dnes pro mě bylo osudných několik pět minut,kdy jeden chorvatský lékař se svěřoval umírajícímu starci se zážitky s nedávné války a tak se vracel zpět k Bohu,na kterého v neštěstí zanevřel,protože mu nepomohl když mu po boji zemřela žena a dvě děti v náručí.Bylo to nádherně řečeno,pojato,brečela jsem asi ještě další čtvrthodinu,dáno navíc tím,že k Chorvatsku mám velice blízko a jeden můj velice dobrý kamarád,tentokráte Srb,celou válku jako malý zažil a jeho příběhy jsou velice podobné-tedy úryvek amerikantizovaného seriálu byl proto ještě důvěryhodnější.Vždycky mně to hrozně sebere a možná i ukáže cestu ven.Jenže otázkou je,na jak dlouho.Něčím takovým je také MASH.Miluju Alana Aldu od dob,co jsem už jako malá pozorovala Hawkeho.Je to pro mě vzor báječnýho chlapa.Ty jeho nehorázný vtipy,u kterej se fakt strašně směju i když jsem uplně na dně nejsou uplně nereálný.Seriál je o válce,ač to někdy nevypadá,ale ty lidi to prožívaj a bojujou proti tomu,že jsou vzdálený od domova tisíce kilometrů uplně každý sám za sebe a navíc jako lékaři pozorují z první linii bolest lidí,kteří v tý první linii jsou hlavními postavami,tím,že dokážou se povznést a zuby nehty se držet.Alan Alda později psal scénáře,je na tom poznat že se citověji a hlouběji ubírá ke každému člověku.A je to hrozně pěkný.Hodně to dává,člověk se snad v tu chvíli trochu sebere a přebere od něj trochu toho elánu

No tedka, kdyz jsi jak rikas "oprskla", tak aspon vim, ze klido muzu bejt pridrzlej taky :O)) Muj pribeh na Doktorce? Neni tu celej, ale neco tu je ... po castech ... zacal jsem [jak jsem tedka zjistil] prispivat na strane 45:http://www.doktorka.cz/run/chat/treplies.asp?message=2898&page=45Hned pod Tvym prispevkem jak jsi se na nekoho rozcilila, kdyz mluvil o Bohu ;o) A pak jsem tak ruzne psal, nekdy o sobe, nekdy jakoby jen tak, ale vlastne to, co jsem se naucil tim, jak jsem starnul, zral a dospival (jeste samozrejme nejsem u konce s tim zranim a dospivanim ;), neco ze zkusenosti mych znamych, kteri prochazeli a nakonec prosli necim podobnym... Rikal jsem hodne veci. Nemuzu ted vsechno zcelovat dokupy a ani to neni moc dobry, protoze nektery veci, co jsem nekdy napsal by byly vytrzeny z kontextu, takze z toho plyne, ze bych musel kopirovat jeste casti clanku/prispevku dalsich spoluprispevatelu (he, he, to je dobre slovo ;o).... Tak jestli jsi tak moc zvedava a treba zrovna nemas do ceho pichnout, tak jsem teda zacal psat na strane 45, ju? Kdybys chtela vedet neco vic, nezli co jsem psal na Doktorku, tak si rekni."P.S. Už jsem se provařila ve svejch životních situacích a už se mnou nikdo nebude mluvit?"No kdyz uz jsi na sebe povedela tolik veci, tak ja Ti taky neco povim, co jsem, mam dojem, na Doktorku jeste nepsal: .. Vim, ze jsi to myslela jako vtip, ale uplne nahodou se Ti do urcite miry podarilo trefit hrebicek na hlavicku. Takze jsem se zase tak moc nesmal ;o) Ale ani se me to nedotklo. Tak zatim pa,Dan

To byl teda ohromnej vtípek.Dane,možná jsem trošku voprsklá,ale najdu ěkde na doktorce Tvůj ,,životní příběh?"Nevím totiš o Tobě vůbec nic a pořád se v tom šťourám,možná že jsi to nikomu nikdy neříkal a je to v pořádku,ale možná že to jen nevím já a kdyby Ti to nevadilo,ráda bych se dočetla,co se skrývá za tak chytrym a příjemným internetovym člověkem:-)Díky paP.S.Už jsem se provařila ve svejch životních situacích a už se mnou nikdo nebude mluvit?Kde jste všicí?

Ahojky,tvoje odpověď se pravděpodobně dala předem vyčíst.Já jen doufám,že jsi se nenechala vyděsit.Jak jsem řekla,s rodiči je to v tomhle nejhorší boj.Taky mám s našima tohle,když po tátovi chci i nejblbější věc,třeba aby mi něco podal,umírám strachy.Abych s ním mluvila otevřeněji,musela bych být hodně opilá,což je samozřejmně blbost :-)Je to asi k ničemu,ale já si vždycky říkám,že tenhle okamžik přežiju a za nějakou dobu se tomu budu smát.Vzpomenu si vždycky na historku,kdy jsem jako malinká s mym bratrancem otrávila prlný akvárko rybiček fixkama.Naši se hrozně zlobili,táta mne tehdy poprvé a naposled uhodil a já si vždycky říkám,jak to pro mne muselo být hrozné a přežila jsem to a teď to vyprávím a směji se tomu.Samozřejmně,je to hdně zlehčené.Oznámit svým rodičům že jsi nemocná je rána.Oni dostanou strach,taky se budou cítit špatně proto,že si samozřejmně přiznají tu chybu,která může i nem,usí být na jejich straně.já jsem doposud neodhalila,kde se všechna tvá bolest bere,pokud je v tom tvé zranění a potvrdí se to,nezdá se to asi,ale je to jednodušší než ten kámen úrazu složitě hledat.Jestli vše začlo tím,že jsi přišla o svoji největší radost,dá se to řešit.Dá se zařídit terapie cílená na tenhle ,,neúspěch",dá se o tom hovořit,dá se bojovat.Ale jestli je za tím nějaká skrytá bolístka,většinou je to v rodině,je to daleko složitější.Zkus s tátou mluvit.Nevím jak to u vás chodí,jak jsi byla vychována,jestli spolu nemluvíte jen teď nebo nikdy.Jde o spoustu faktorů.Je Ti šestnáct,dost blbej věk na to aby jsi se chlubila bezproblémovým vztahem s tátou.Nikoho akového v našem věku neznám.Tátové žárlí na to,že z nás rostou dospělý ženský,jsou naštvaný že už nhejsme jejich.A my chceme svobodu a zároveň poořád tu pomocnou ruku a náruč ale taky to těžko umíme dát najevo,právě proto,že je nám pouze šestnáct,jak ráda předesíláš.Jedna moje doktorka mi říkla,že sebepoškozování je aktem v nějakých primitivních národech v době,kdy se děti odlučují od rodin a dětství.Neumí řešit svoji situaci,kdy se mění celý jejich život jinak,než se se sebepoškozují do doby,než opravdu se postaví na vlastní nohy a stanou se dospělými natolik,že pochopí smysl života.Je to docela zajímavá teorie,ale ne ve chvíli,kdy přemýšlíš o sebevraždě.Myslím že je chvíle zralá na to,aby se vše provalilo.Věřím že Tvoje maminka tě jen tiše obejme a tatíne zmanipuluje všechyn své síly na to,aby ti našel dobrého lékaře.Tak on ti dáva najevo svou lásku.Musíš přijmout,protože by jsi za prvé ohla ublížit jemu a hlavně sobě,protože tohle přestává být sranda.To,že třeba já jsem přežila to všechno,co jsem si prováděla a ty jsi stejně jako já neměla tak ostrý nástroj na to,aby jsi prořízla žíly se nemusí opakovat vícektrát.Lidský život má cenu vždy.Nejsem věřící,ale musí to být nějak zařízeno,protože každý má na světě své vlastní místo.Vaši tě moc milují,nesmíš jim ubližovat.Seber síly a řekni vše,co tě bolí a přijmi pomoc.i kdyby měl být oheň na střeše a měla jsi slyšet nadávky a ostrá slova,je to normální reakce a za tuhle cenu to stojí.je to cena tvýho života.Nenech se pohltit sama sebou,bojuj!Všichni jsou s Tebou,jen to musíš odhalit.Musíš tomu čelit.Kéž bych ti mohla dát tu sílu která je teď ve mnhě,když píšu.Mám jí protože jjsem překousla počátek boje.Musíš do toho jít.Neboj.Za každou bolest přichází odměna.A to jak jsi psala o drogách,prosím,nemysli na to.Přiznávám že jsem se taky trochu vinou psychiky ulítla a občas hulím s kamarádkama trávu.A bohužel nemůžu předstírat,že to není jedna z věcí,které mne alespoň na pár hodin dokážou vyvést z rohohle světa do absolutní pohody uplně jinýho prostředí,kde se neřeší ale vůbec nic.Jenže také vím,že ta čára mezi tím,kdy si jednou za půl roku dáš špeka a líbí se ti to a mezi tím,kdy se dostáneš do stádia,kdy se ti to líbí natolik,že neváháš zajít dál je tak strašně tenká,že se bojím sama sebe.Jestli tě lákají drogy,pujč si v knihovně My děti ze stanice ZOO nebo ještě lépe Memento.Jestli budeš schopná to dočíst alespoň do poloviny poučíš se na tolik,že si nikdy nezapálíš ani cigáro.To mi věř.Zase napiš,budu se těšit,A hlavně bwer moje slova vážně a rozhoupej se.Jdi do toho jako nikdy a zachraň si vlastní kůži!Radím ti dobře.Čím dýl tohle trvá,tím delší je cesta nahoru.Jsem s Tebou.Papa

Ještě něco ve mně potřebuje ven....odpusťte, ale mám v sobě toho tolik...ani to nezvládám zapisovat do deníku. Tak aspoň tady. V mé mysli převládají myšlenky na ukončení tohoto života a nebo dát se cestou plnou drog. Naštěstí je ve mně ještě špetka toho sportovce a drogy si nepřipustím (teda aspoň zatím ne). Ještě jsem nikdy nekouřila, tak proč hned na drogy....Myslím, že "pomohou" v mnohem horší situaci, než je ta moje. Drogy, to je cesta do pekel.

Huráááá, další den téměř za mnou. Konečně. Kontrola u lékaře, byl tak krásný.....a pak fofrem do školy. Katastrofa. Je to už dlouhá doba, co mě hrozně pobolívá hlava, zrak se rapidně zhoršuje, a motá se mi hlava. Nevím, čím to je, ale nemohu se ve škole soustředit na výklad učiva. Dost mě to znervózňuje. Tohle se mi ještě nestalo. Asi to řeknu mamce nebo ségře. Jen aby mě nehnaly k lékaři. Ti vždy, když nic nenajdou, nazývají člověka hned simulantem. Je to děs. Tento příspěvek dnes ukončím, jdu zhasnout, ulehnout do postele a vyplakat se. Slzy už mi stékají po tváři. Škoda, že nemám komu se vyplakat na rameni.

Miško, máš pravdu. Sport, konkrétně karate, byl pro mě vším. Byla, jsem, budu, bojovník srdcem i duší. Bohužel se vše zkazilo před třemi lety, když jsem si přetrhla vaz. Celou dobu jsem s tím dokázala žít, ale v září jsem musela na plastiku vazu. Byl to týden strávený v nemocnici. Sice pěkní lékaři, sestry, se kterými se dalo pokecat, ale ....Od ledna jsem necvičila. Na trénink jdu 23.12., naposledy zacvičit, ikdyž bych neměla, a taky se rozloučit se svými kamarády. Moc mě to bolí, ale myslím, že to tak bude lepší. :-((( Moc díky za popis průběhu sebepoškozování. Myslím, že jsem na úplném konci, jen bez těch lékařů. Je hrozněobtížné najít lékaře, který by mi vyhovoval.

Ach Dane....proč mám strach z otce? Nyní jsem ve druháku. Ale když jsem byla na základce, dostala jsem od něj seřváno i za dvojku. Proto mám strach. sice se teď změnil, ale ten strach mám pořád někde hluboko v sobě skrytý. Chci se ho zbavit, a bavit se s ním jako s "normálním" taťkou...ale já vždy, když něco chci, mám strach. Proto si teď hlídám žiletky, neboť ještě nějaká nová jizva, mamka mu to řekne. :-(

Jo aha, Misko, pochopil jsem Tvuj vtip. Vobcas mi to mysli pomalu... Doslo mi, ze jsem tu asi jedinej kluk na sebeposkozovani, tak proto jsi me vybrala ;o)Dan

"Chtěla bych přestat, ale nevím jak... Jestli se někomu podařilo s tím přestat, tak ho prosím, aby mi poradil..."Ninetynine, kdyz budes mit cas a naladu, ja bych rekl, ze je docela dobry zacit tim, ze si zkusis precist tuhle diskusi od zacatku, i kdyz je to na delsi dobu a docela fuska. Je tu spousta informaci a osobnich zkusenosti, ty jsou ale ukryty v minulych prispevcich. A taky zjistis, ze se to lidem podarilo se z toho dostat.Dan

"Co by jsme tady s ní asi dělali?Dane,Ty máš nějaký problémy?:)My ne a jestli ty,na oplátku Ti třeba pomůžeme my,co?:-)))) Tak to byl pokus o vtip.Papa"Misko, psala jsi to mne? Jestli ano, tak tomu nerozumim. S cim byste co delaly? Nepsal jsem, ze byste mely neco delat... Naposled jsem psal Karatistce. Co jsi myslela?Dan

A třeba,posloucháte nějakou hudbu?Pomáhá to,tedy,mne ano.Mne to vždycky nadzvedne i kdybych měla umírat.Tedy,jestli se tomu dá říkat hudba.Můj Bůh je Kurt Cobain a Bůh číslo dvě je Elvis Presley.Nevím proč si vybírám mrtvý lidi,možná proto že v dnešní době mne nic moc neuchvátilo.Popravdě se mi z toho chce trošičku zvracet.A co třeba vážná hudba?Poslouchám třeba Mozarta.To je pro mne zase génius.Nejradši mám requiem.není to moc veselý(teda,ono to je latinsky,takže jsem to moc nepochytila o čem to je,pouze z filmu) ale je to nádherný.Je to tak nádherný že se to ani nedá popsat.Někdy to jsou housle,piána,basy,violy,trombóny,flétny,jindy je to punk nebo pořádnej rockovej nářez,ale vždycky mne to vyléčí.Kdybych nepohla si pustit denně alespoň jednou něco takovýho,určitě bych za chvíli umřela.A co filmy?Jsem docela fanoušek,ale většinou se mi zalíbí jeden film a po dobu minimálně čtrnácti dnů si ho denně pouštím tak třikrát dokud mne to začne otravovat.Dokážu vztřebat i méně náročnější filmy,jako Velmi nebezpečné známosti,Dobrý Will Hunting,Rain Man a hlavně český nenáročný filmy jako Pelíšky,Báječná léta pod psa,Vrať se do hrobu.Tmavomodrý svět je o mém pradědovi.Létal v anglii a pak byl vězněný spoustu let.Na začátku na té hýbající se fotografii je čirou náhodou vyfocený,třetí zleva v horní řaděJ,máme tu fotku doma.Ale jsou filmy i s uměleckou hodnotou,to je pro mne třeba Schindlerův seznam nebo Left Luggage aneb Kufry pana Silbershmidta.Dneska jsem viděla takovej jemně amerikantisovanej film Druhá nebo první a u toho jsem teda hodně brečela,ačkoli jsem to viděla už asi tisíckrát.Ale já brečím i u pohádek,třeba u Nesmrtelný tety,takže je to jedno.Nemusíte to číst,já píšu jen tak abych zabila nervozitu z toho,že každou chvíli přijde máma a vyřve mne,že jsem nešla do školy a ani se nechystám.A co třeba knížky?Přiznám se,že jsem v tomhle trochu buran.Jako malá jsem četla pořád něco,takový ty holčičí knížky a pak takovou tu červenou knihovnu a teď je vrcholným čtením Memento,což se nedá považovat za nic exclusive.Ale nějak jsem nenašla nic,co by mne zaujmulo.Koukám že si povídám trošku sama pro sebe.Jedna věc,kterou si uvědomuju která je na mne hrozně špatná je ta,že já potřebuju neustále někoho vedle sebe,protože mne strašně nebaví když jsem sama.Nenudím se,ale chybí i si s někym povídat nebo tak.i když máma sedí v kuchyni a luští ty blbý křížovky a nepromluví se mnou slovo je mi hej na opak toho,když jsem tady teď sama a jenom klepe klávesnice a hraje Mozart.Ale je to furt lepší než losovat v seznamuý a psát si s někym bezduše smsky za takopvý hrozný prachy,navíc když na mně těžko bude mít teď někdo náladu.Ani si nepustím MASH,protože nemám náladu.Za chvilku asi přehodím repertoár,pokud nikdo nepřijde.Začínám se nějak bát.Asi mi začne za chvíli hrabat,protože bych pořád psala a napadají mne samý blbosti,jak jste si asi všimliLA co,jaký budou Vánoce?Pane Bože,já už nemůžu,jdu od toho nebo za chvíli skončim buhví kde

Co by jsme tady s ní asi dělali?Dane,Ty máš nějaký problémy?:)My ne a jestli ty,na oplátku Ti třeba pomůžeme my,co?:-)))) Tak to byl pokus o vtip.Papa

Ahojik,Tak na mne zase sedla nemoc,celý den ležím a jenom blbě přemýšlí,takže jsem Radši zasedla ke kompu,čekám až bude šest abych se mohla připojit,mezitím co offline uložený příspěvky čtu pořád dokola.Včera jsem si myslela,že dokážu nějak zkorigovat karatistce její situaci,ale jak čtu,je to spíš snůžka pitomostí a nesrovranejch myšlenek než něco,co má pomoct někomu vyděšenýmu.Taky se mi moc líbila ivuščina óda.Myslím si o sobě,že jediný,čím bych mohla někdy indisponovat je psaní,že dokážu psát docela slušně o čemkoli,ale tohle Ivi nedokážu.A jak tak po sobě čtu,nedokážu už ani normálně dát větu dohromady.Asi před dvěma rokama jsem psala o své tehdejší lásce v napůl smyšleném dokumentu.Kdyby jste měl někdo čas a chuť,pošlu vám mailem,ráda znám názory.Ta věc je pro mne totiž hrozně důležitá,dala jsem do toho mnoho zážitků,bolesti a krásy,co jsem v sobě v těch polopubertálních časech nosila.Tak tak přemýšlím a napadámne docela závažná otázka k polemizování-kde se tohle v nás bere?Kde se vezme to,že se z malinký roztomilý a bezproblémový holčičky stává někdo,kdo je schopen si ublížit?Kdo se utápí v takovejch blbejch myšlenkách?Je to asi individuélní,ale musí být někde faktor

Ninetvnine,Přečti jsi co jsem psala slečně nad tebou.Cesta jak se toho zbavit je dlouhá,bolestivá a je k ní potřeba hodně hodně hodně síly.Mohu Ti poradit.Já jsem ,,čistá

Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo trpí touto "nemocí". Nevím už, kdy to začalo, ale vím jen to, že jsem v podstatě věci psychicky nemocná. Snažím se tomu zabránit, ale emoce jsou vždy silnější, než já. Třeba včera, když jsem se pohádala s rodiči, jsem nevydržela.Moje levá ruka teď vypadá hrozně, jsem ráda, že si toho (snad) nikdo nevšimnul a blahořečím si za to, že jsem si koupila tolik triček s dlouhými rukávy. Chtěla bych přestat, ale nevím jak... Jestli se někomu podařilo s tím přestat, tak ho prosím, aby mi poradil...

Jo jeste bych chtel rict ze jsem presvedcen, ze breceni neni vyrazem lidske slabosti. Clovek si zabreci, to mu pomuze se vice ci mene uvolnit - na tom preci neni nic slabosskeho? Stejne tak bych mohl rici, ze treba vztek je vyrazem slabosti ;o)

Miska to napsala perfektne, Karatistko. Uz to delas dva roky a zhorsuje se Ti to, vid? Tezko to zvladnes sama bez pomoci. Navrch proc to zvladat sama, kdyz by nekdo, neco mohlo trochu pichnout, ze... Kdyby se Ti povedlo se dostat k lekari, ktery Ti bude vyhovovat a kteremu budes postupne duverovat (to je dost dulezite, jde preci jen o psychiku a ne jen o koukani do krku ;o) bylo by to fajn. Aspon nejakej krucek kupredu. Zkusit to. Miska Ti poradi. Vsak co ji to stalo namahy a odvahy nezli se odhodlala ... a nejenom ona. Zprvu je to takovy divny, rikat neco "cizimu" cloveku, doktorovi/doktorce. Ale po par navstevach, kdyz je ten doktor fajn, je to lepsi. Navrch by nemel doktor fungovat jen jako vrba. Vzdyt maji specialni trenink a vzdelani. Jestli se to dozvi rodice tak z toho budou na vetvi vic nez Ty, ale zase aspon nebudes muset vsechno skryvat. Jak to, ze se tak bojis taty? A co mama? Ja jsem se taky castecne sveroval segre. Ovsem se vsim to neslo .. ale aspon neco. Rodice kolikrat zabrednou do urcityho stereotypu (viz KLASICKE: "Jak bylo ve skole?" "A co znamky?" - to zna snad uplne kazdej :o)) ale vetsinou to neznamena, ze nemaji o dite zajem. U nas to bylo dost podobny. Takze nakonec obe strany to jest dite i rodice prispivaji k one povrchnosti nebo spis melkemu vyjadreni pocitu a vztahu - napriklad ja jsem se naucil na vsechno rikat ze je to dobry, abych se vyhnul pripadnym neprijemnostem a tak... Hm, mozna, kdyby se proflaklo doma co se s Tebou deje, ze by to Tve rodice primelo k zamysleni ... pote ovsem, co by se uklidnili z prvotniho soku. Nechci se moc rozkecavat, jsem docela zvanivej a hlavne Miska to rekla moc pekne a rekla toho spoooostu, coz je dobre.Tak zatim ahoj ... Dan

Ahoj Karatist(k)o,nevím kolik ti je a snad na tom ani nesejde,ale cítíj z tvých příspěvků to,co jsem cítila cirka před dvěma lety.Ukážu Ti to systematicky a třeba to pochopíš touhle cestou.Takhle to začíná,tedy,spočátku zcela nevinně.Zjišťuješ první změny.Něco na čem Ti zaleží se ničí tím,že na to přestáváš mít,v Tvém případě odhaduji,že jde o ten sport.Možná nemáš už zájem a hlavně asi nemáš sílu.Ale asi moc nepřemýšlíš o tom,že jde o faktor z tvého těla.Myslíš si,že jsi jen chvilkově ,,jetá",nadáváš si a jsi uplně mimo,jsi na sebe naštvaná.A ono se to stupňuje.Najednou zjistíš,že skoro každý den brečíš a několikrát si řekneš,že nic nestojí za nic a že tě nebaví ani procházet běžným dnem.Taky se to víc a víc obrací proti sobě,myslím si že jsi hodně cílevědomá,dokážeš se hodně realizovat a najednou to nejde.Tak to obrátíš proti sobě,nenávidíš sebe a ještě navíc všechny okolo.To je deprese-brek,neschopnost,nenávidění snad uplně všeho krom trošky toho spánku ve svém malém světě,který si postupně buduješ.Třeba si toho moc nevšímáš,ale jak si všimneš,je to zlý.no a z toho vzteku vznikne averze proti sobě.Jsi naštvaná,protože spousta běžných věcí je najednou uplně v tahu a ty to nestíháš.Jsi ve stresu,navíc tě ovládá ta debilní depka,která tě otupuje.Je toho moc.Nvíš co a najednou těnapadne ten debilní nápad-ublížíš si.A je to dobrý.pomohlo to.S bolestí utekla trocha i té psychické.Znám to.Ale je to začátek.je to pořád a pořád a přestává to být tak uvolňující.Najednou zjistíš,že ti to nic moc nedává a že je to jenom potřeba,kterou ventiluješ to,že nic jinýho snad ani nemůžeš.A navíc všechna ta bolest se samozřejmně postupem času rozrůstá a rozrůstá a pomalu tě užírá.Navíc je zde nový problém-sebepoškozování,na kterém jsi se pomalinku stala závislá.A s tím stres-uvažuješ o tom,že to asi není moc normální,najdeš si pár článků,pár lidí a vidíš,kam až se to dostává,dáváš si trošičku souvislosti aještě víc si hrabeš a uvědomueš,jako moc jsi v pr.......A navíc to samozřejmně schováváš.Před kamarádkama,spolužákama a hlavně doma.Dlouhý rukávy v létě,debilní chování kdy se snažíš být hrozně moc nenápadná.A to je myslím si Tvoje posavatní situace.Navíc jsem se dočetla,že jsi se svěřila sestře.To byl nejtěžší boj v mym životě.Musíš na to asi trochu pomaleji,ale věř,že to neni procházka růžovou zahradou.Chce to moc moc odvahy a té tvé realizace a odhodlání,kterou z tvého psaní cítím.Nevím kde bydlíš,ale porozhlédni se a jestli chceš,pomoho Ti.Já začala ve škole.Byla jsem v prváku a všechno se to na mně valilo.Měla jsem v pololetí osm pětek,tři pokusy o sebevraždu za sebou,totálně rozřezaný ruce a sotva jsem otupělostí chodila.zašla jsem za profesorkou,která má psychologický vzdělání,věřilajsem jí.Poslala mne na obvodku na psychologii.Tam to ze mne poprvé spadlo.Ta mne poslala na psychiatrii.Tam se to začalo louskat.Jako patnáctiletá jsem to samozřejmně musela vyblít mámě.Ta se trochu zasekla.Nevěřila mi,nadávala i...Je to šíleně těžký pro všechny strany,o to zase někdy jindy.Pravděpodobně to chce antidepresiva,velmi pravděpodobně a terapii.S tou tu má zurčitě spousta lidí zkušenosti,požádej někoho o radu zkušeného...Taky to chce někoho,o koho se můžeš opřít.Pro mne to byla kamarádka ze třídy,alespoň nějakou dobu,než jsem dokázala postavit na vlastní nohy.Pro toho,kdo tě má rád je to zničující,málokdo tedhle nápor unese.Zvlášť vaši.Zkus se svěřit kamarádce,ale nespoléhej na to,že to pochopí nebo bude mít tolik síli Ti pomoci.Jestli chceš,prozačátek to můžu být já.Mám něco velmi velmi podobného za Tebou a alespo? prostřednictvím tohohle Tě mohu trošičku směrovat a držet.A také věřím,že zde ostatní jsou tu také pro Tebe.Mnoho mi pomohli a tu cestu,ačkoli si jí musíš prohrabat hlavně sama,Ti usnadní alespo? slovíčkem podpory,útěchy,chápání.S tím se asi moc nesetkáš,protože mnoho lidí si vůbec nedokáže takovouhle věc představit.Doufám,že jsi něco pobrala,snad je to srzumitelné.Ptej se,povídej,já budu reagovat a snažit se pomoci.nic jinýho už nezbývá.Tak čekám a ty přemýšlej.Musíš se schopit,nebo tohle všechno co rožíváš tě uplně pohltí a sežere do stádia,kdy už to nebude tak lehké se vráti na světlo...

Zase je za mnou další den. Málem jsem zaspala do školy. Prostě hrůza. Zjišťuji na sobě změny. Nevím proč, ale nedokážu se soustředit na učivo, úkoly nedělám....prostě hrůza!!! Ve škole to ušlo. Písemky žádné, ale jinak....ještě, že jsou aspoň ve škole ti kamarádi, kteří drží člověka nad vodou, když to potřebuje. Cestou domů jsem nemyslela na nic jiného, naž na otázky své mamky