Sebepoškozování

Drážo

Miško,něco na tom,co píšeš určitě je.nerozumím tomu, ale pohled na ty jizvy mě dokáže uklidnit,což dokáže máloco. Pěkně ulítlý. Nejhorší asi je, že si tu absurditu uvědomujeme a přesto nejsme schopné to nějak zastavit. jsou dna, kdy nedokážu pochopit proč jsem to udělala,ani si dokonce představit, že bych to opakovala a jindy si neumím představit, že bych to neudělala. trochu jsem přemýšlela a napadla mě taková hloupost:jedině tehdy, když si něco udělám jsem schopná o sebe pečovat, starat se no, spíš o ty rány než o sebe, ale projevuji určitý zájem sama o sebe.když jsem to napsala je to ještě praštěnější než jsem si myslela.hodně síly do dalších dnů Dráža

Ahojky Drážo...díky za odpověď...Jen chci říct...všimla ji si toho jak se každá vždycky rozplýváme nad tím,co jsme si způsobily?Jak to bolelo,jak se to muselo léčit atd.?Co to značí?Sebelítost nebo demagogii vůči sobě?Je to moc...Je to opravdu moc se ještě vyžívat v tom jak to moc bolí.Jak moc se huntujeme.Ale já svoje jizvy miluju.Ukazují jak jsem silná zničit v sobě tu bolest.

ahojky Miško, vztahy jsou velmi složité, tedy pro mě určitě, proto se jim vyhýbám jako čert svěcené vodě, přitom netoužím po ničem jiném, než s někým být a pak přijde to, kdy chci být sama do konce svého života sama, nikomu nemuset skládat účty z toho, co dělám, nebýt zklamaná a zraněná druhými. není to v pořádku, ale z každého vztahu ihned vycouvám, neumím si ani ve snu představit, že bych prožívala něco jako ty. ohledně mých stavů, dlouho jsem na sebe nesáhla, ale výhra to není- po té spálené ruce, 14denních převazech jsem dostala dost ošklivé infekce a nyní jsem již vystřídala 3. antibiotika bez nějakého většího efektu, vždycky jsem toužila umřít, mnohdy jsem si přepočítala léky, jestli by mi to stačilo, za jak douho by to zabralo a kdyby mě někdo našel, zda by mě probrali.na mou hmotnost jich mám dost-antiepileptika jsou pěkný svinstvo,za chvíli by bylo po všem, mám to takhle přesně nalinkovaný, odložený na někdy..?nyní, když je mi opravdu hodně špatně dusím se kašlem, jsem ráda, že dolezu na záchod,žaludek snad po těch prášcích ani nemám, mě najednou udivuje, že o ten svůj podělanej život bojuju, aniž bych po tom toužila, pud sebezáchovy je hodně hodně silnej, neublížila jsem si asi taky proto, že si bolest nemusím přidělávat a vlastně na to nemám ani sílu.někdy mám pocit, že nemůže být hůř a vždycky jsem překvapená,může ...Miško, nevěř, že antidepresiva jsou pro blázny, nevěř, že ty jsi v pořádku- nejsi blázen, to určitě ne(co bych pak byla já :)) je důležité,aby jsi se léčila,pokud je to možné,leč se, je mnoho nemocí, které se léčit ani zlepšit nedají a lidé by dali cokoli, aby dostali léky a věděli, že mají možnost na zlepšení, ty ji máš, tak ji chyť. nevím, co bych ještě napsala, ty jsi toho napsala tolik a já se do toho psaní pěkně zapletla .snad se máte všichni moc moc hezky, títra snad budu moct po 3týdnech poprvé trochu vyrazit na sluníčko, sice jen na lavičku před dům, ale vendráža

Ahoj,Už jsem se vrátila,bylo hezky.Celou dobu v hlavě nosím,že musím odepsat danovi,takže sena to chystám a nakonec napíšu všem dohromady.To se máte :o)) Je teprve poledne,čekám do večera,až tohle pošlu,takže zatím nevím(a čím dál víc mně to drásá)jak jste se všichni měli.Bylo mi docela dobře.Celý dny jsem prospala.Jednou jsem se řízla,když jsem si holila nohy(zcela nenápadně strašně hluboká rána bez kusu kůže,nevím zda by se to obyčejně povedlo).Vypadalo c celkem nevinně,chtěla jsem to uhrát před danem na to,že jsem pospíchala a byla jsem ráda,že jsem si ulevila.Ale jako dohra za tu bolest a krev mi to v moři celý pěkně zhnisalo,takže jsem musela podstoupit chirurgický zákrok a nechat si to celý strhnout,vyčistit a zašít.V tu chvíli jsem až pochopila,že to asi nebude jenom úlet,když jsem si strhla celej kotník

Ahojky Danečku,moc Ti děkuju,že jsi mi napsal.Budu na to,a na Tebe myslet.Dan mně hrozně honí,ať už jedem,takže nemám čas Ti vyjádřit díky a napsat,co to pro mně znamená,až se vrátám,napíšu.Moc díky a mějte se tu moc hezky,něco Ti přivezu,aby jsi měl pocit,že jsi byl u moře...:-)))Papa a díky Michalka

Proste je zjevny, z toho, co jsi drive psala, ze tu sance na Tve uzdraveni je. Kdyz to nezkusis, zbytecne ji promarnis. Pokus se neposlouchat co se Ti Tva nemoc zkousi nakukat. Sama vis, jak dokaze byt zakerna.

"Nemám sílu na nic takovýho a můžu si za to sama.Jenže mně ty prášky nebaví jíst.Nějak jsem ztratila zájem o celou léčbu,to nadšení z toho,že můžu žít normálně je ta tam

Ahoj všichniomlouvám se za zpoždění,při kterém jsem se neozvala,i když nepředpokládám veliké ódy na můj návrat na scénu,ale můj počítač si klidně nechal poručit od blesku a shořel

Anilko, tvoje řádky ze sezení-nevím, jak to formulovat, lidí se nedotýkám,bojím se dotyků, zvířata miluju,měla jsem fenku německého ovčáka,když mi bylo smutno, dávala mi hlavu do klína a v jejích očích byla obrovská oddanost a útěcha,málem mi po jedné operaci,kterou prodělala umřela a já ji tenkrát prosila,aby žila,kvůli mně,že ji neopustím a výsledek, ona žije-svému slibu dostála,ale já odešla,po rozvodu si ji nechal táta.tohle se mi vrátilo i to jak moc mi chybí a jak provinile se vůči ní chovám,nechala jsem ji s člověkem, kterého se strašně bojím.nyní jsem nemocná,vykultivovali mi z krku snad celou zoologickou,ale je to divné,tohle se mi ještě nikdy nestalo,zvedá se mi žaludek z pocitu, že jsou ty bestie ve mně,že do mě prostě vlezli a běhají po mně, je to dost těžké, protože mám velmi silný pocit touhy nějak je ze sebe co nejrychleji dostat,prostě jen pryč ze mě,nemůžu se těchto myšlenek zbavit.mám chuť se rozřezat na malé kousky, aby odtekla všechna krev i s těma bestiema.vážně po dnešku pochybuju, že jsem normální.Anilko, držím palečky v komunikaci s terapeutkou, až k ní postupně nabydeš větší důvěru, ona se ta komunikace sama trochu otevře a možná se ti odhrnou závěsy, za kterými jsou schovaná ta tajemství. která tě tíží.moc moc se všichni opatrujteDráža

ahojkyzdravím vás ze svých dravých psychických vodopádů, poslední dobou to stojí za to, ale pokroky, byť mírné cítím... před dvěma dny jsem byla na tetování, nechala jsem si udělat velkou kéru na záda, přes celá ramena, takovou jakou jsem si vždy přála... byla to taky bolest a dost podobná té co si způsobuji sama ale byla i jiná... měla smysl... bylo to pro mne zajímavé srovnání a (i díky Rivotrilu) jsem teď na sebe hodnější...přála bych vám totéž

"Několikrát jse mluvily o tom, že se bojíš dotyků..." "Vadí mi i podání ruky, ale dokážu to překonat." "Vadí ti, když se tě dotknou rodiče?... Třeba objetí?..." "...Ano. A asi se tomu snažím vyhýbat." "Kde myslíš, že se to vzalo?" "Nevím. Dříve mi to vůbec nevadilo..." "A byla jsi mazlivé dítě?" "Myslím, že ano." "Takže se to objevilo pár let zpátky. A hladit zvíře ti nevadí?" "Ne, když hladím zvíře, tak mi tyhle dotyky nevadí..... Minulý rok nám umřela fenka. Pamatuju se, jak jsem jednou večer běžela brečet na zahradu, aby mě nikdo neslyšel. Asi to bylo kvůli tomu, že se mi posmívali ve škole... Nevím, už si na ten důvod nepamatuju... Ale slyšela mě ona. Přišla tam, lehla si u mě a jen se na mě dívala..... Pořád mi tolik chybí..." "Ano, zvířata se dokáží nejlépe vžít do emocí člověka... Dovolila jsi si před ní plakat. Před lidmi si ale plakat nedovolíš. Tady si taky brečet nedovolíš, i když se mi občas zdá, že se ti chce. A před rodiči si plakat dovolíš?" "Ne, před rodiči nebrečím. Trápilo by je to. Nechci, aby viděli, že je mi špatně. Ublížilo by jim to a snad by mi to i vyčítali... Že nemám důvod..." "Takže to zvíře tam funguje jako někdo, kdo chápe..., nebo možná nechápe, ale nesoudí a nevyčítá. Je prostě s tebou." "...Asi ano... Asi tohle lidé neumí." "A když vidíš na ulici, jak se objímá dvojice lidí?..." "No,... asi je mi to trochu líto..." "Líto? Chybí ti někdo?" "Snad ano. A mrzí mě, že sotva snesu podání ruky..., natož jakýkoliv jiný dotyk. Třeba jen držení za ruku..." ..... Kousek mého nedávného rozhovoru s psycholožkou. Je vidět, že komunikace z mé strany trochu vázne. :o) Ale proč to sem dávám? Vlastně sama nevím, jen mi to tak utkvělo v hlavě a asi jsem se s tím potřebovala někomu svěřit a odnesl to internet a tahle diskuze. Asi si říkám, že kdo číst nechce, prostě nemusí. Mám pocit, že se nikomu nevnucuju. Doufám. ;o) Ráno jsem se probudila se sevřeným žaludkem, schoulená do klubíčka a třásla jsem se strachy. Když jsem se z toho po chvilce vzpamatovala, napadlo mě, že to bylo jen ze špatného snu. A pak jsem se oblékala a..... A v hlavě se mi mihly útržky. - Tma, světlo svíček a jak si přikládám zápalku k tělo... To je všechno, co si ze včerejšího večera pamatuju. Mám v hlavě prázdno, ať si zkouším vzpomenout, jak chci. Nevím, proč jsem to dělala nebo alespoň kdy... Nepamatuju si to... Asi bych si ani nevzpomněla, nebýt toho puchýře na mé noze... Ta básnička, kterou sem napsala Dráža je moc hezká a za sebe mohu za ní jen poděkovat. Teď bych se klidně ztotožnila se slovy a hlavně s tou poslední větou a to: "nejvíc se ale bojím sama sebe"...

Prispevek z diskuze na tema Sitova luzka na pes.eunet.cz:"Má dcera svého času strávila určitý čas na psychiatrickém oddělení. Uvedu dvě volně citované skutečnosti, které nám řekla později. 1. Protože se bála, tak sama požádala, aby ji zavřeli minimálně do síťového lůžka. Vyhověli ji a ani nevím jak tam byla dlouho. 2. Jednou zaslechla, co neměla, když se o ní bavili sestřičky a z řeči vyplynulo, že to nejspíš skončí jako schizofrenie. Paradoxně toto nedopatření vnímala jako impuls, aby se sebou něco dělala, takže dopad byl dobrý. Dále: Když se ji později v plnoletosti příhoda zopakovala, tak největší problém byl ji přesvědčit, aby se šla léčit. Také ji její přístup nejvíce ublížil. Toto je daň za svobodu. Protože je tento problém mnohorozměrný, tak bych o něm doporučoval mudrovat jen těm, kteří o tom něco vědí. Upozorňuji, že je rozdíl mezi vědět, rozumět a umět pomoci."Sledujete pratele, jo?, hlavne tohle:Když se ji později v PLNOLETOSTI příhoda zopakovala, tak NEJVĚTŠÍ PROBLÉM BYL JI PŘESVĚDČIT, ABY SE ŠLA LÉČIT.

ahojky Janice, jako vždy mi nezbývá, než souhlasit s předchozými příspěvky,jsou totiž od srdce s radí správně a držet palečky,aby ti v životě všechno vycházelo, tak jak má.taky se mi zdá, že konverzace tady upadá, máš pravdu, že asi proto, protože se všem daří lépe, tedy alespoň v to plně doufám, protože si to všechny hrozně moc zaslouží.celý víkend jsem dělala vytráže do oken, bylo to moc fajn, spousta barev, spousta tvarů a zaměstnání rukou i mozku. na nic jiného mi nezbyl čas. no, má to jeden háček, nakupilo se mi moc a moc obrázků a už je není kam lepit, máme je už i na deklu od záchodu. to se zatím zdá jako můj nynější největší problém, kam to nalepit,komu podstrčit další výtvor, takže si moc moc přeju, aby ostatní ,,propadali" nanejvíš podobným hloupým a neškodným a někdy opravdu zábavným problémům.i přes ošklivé počasí přeju, ať všem svítí sluníčko Dráža

Díky. Je zvláštní, jak se mi ulevilo ve chvíli, kdy jsem posílala příspěvek, a že jsou lidi, kteří chápou, jak mi je. Dnes je to zrovna docela dobré, byla jsem u řeky na procházce a celý den jsem fungovala jako normální člověk. Díky ještě jednou. Jak se mají ostatní? Moc se sem teď nepíše, ale pokud to znamená, že je všechno v pořádku, je to fajn.

Janica,nemyslim si,ze si neschopna,jen vycerpana! Vycerpana sama sebou!!! A nezalezi na tom kolik ti je,lidska psychika je stejna v kazdem veku, stejne zranitelna!!! Zkus se proste jen zamyslet sama nad sebou, pokus se uvedomit si, ze si lidska bytost, ktera je na tomhle svete proto,ze tady ma bejt, ze si dulezita soucast zivota spousty lidi, spoustu lidi Te ma rado a Ty by ses mela snazit naucit se mit se taky rada! Najdi na sobe neco, co se Ti libi. Vzdycky se najde vec, ktera se Ti povede, tak si pokazde rekni, ze si sikovna a pomalu se uc mit sama sebe rada!!! A s tim, ze nemuzete mit s muzem deti...je spostu moznosti! Mam v okoli holku, kterou adoptovali a ver mi, ze je moc stastna, ma ted vybornou rodinu! Muzes zachranit malinkatej bezmocnej zivot,dat mu lasku a ver mi, ze Ti ji bude opetovat a pak zjistis, ze i Ty si uzasnej clovek, kterej nema pravo si ublizovat!!! Taky to budou asi slataniny co sem napsala, ale snad pochopis jak to myslim a vezmes si to k srdci...

No mne to trapne nepripada kdyz sem pises a je Ti 37 let, Janico. Vzdyt se ta diskuze jmenuje "Sebeposkozovani" a ne "Sebeposkozovani - pouze do 20-ti let" ;o) A problemy maji lide v kteremkoliv veku i kdyz tohoto druhu spise v mladi; ale neni to pravidlem. Vi Tvuj manzel o Tvych problemech? Mluvili jste o tom spolu? Snazili jste se to spolu nejak resit? Chodis k doktorovi? ...... Deti v tomhle stavu mit stejne nemuzes, i kdyby to slo. Jinak nepremysleli jste s manzelem drive o adopci? Kdybych chtel spolu s partnerkou dite a nemohl je mit, tak tohle by byla asi nejlepsi volba. .... Jsi sama ... Nemas kamarady? Vzdyt neni treba jich mit hromadu jeden dva bohate staci, hlavne jestli je na ne spolehnuti. Mas aspon podporu v rodine? Mama, tata nebo manzelovi rodice ... segry, brachove ..."... vidíš a já se lituju, proti vám stará bába, a vy mladí jste tak stateční."Tak to jsi me pekne zmatla... Sem si myslel, ze jsem jeste mlad a: Ejhle!! uz jsem starej dedek (na podzim mi bude 34 :o)) Mno nastesti mam dojem, ze clovek je tak starej, jak se uvnitr sebe sam cejti [jo, jo, nekdy je mi zase skoro 15, hi, hi].Ze nemas chut nic se sebou delat je bezny. Na cloveka casem padne takova unava, deprese, stereotyp, jakysi zoufalstvi ... zacina to vzdavat. Tak mi to aspon prijde. Ale mam dojem, ze to samo neodezni, i kdyz by to bylo fajn."Někdy to nedokážu a doma je cirkus, že jsem neschopná. No, já vím, jsem neschopná, ale kde vzít tu sílu změnit se?"Vypada to, ze jste o tom spolu s muzem nemluvili anebo ze to nepochopil anebo ze si nic nechce pripustit. No neschopna jsi pouze docasne, kdyz se podari odbourat Tvy problemy, to jeste uvidis, jak budes schopna!Nehazej zatim flintu do zita. A stejne nepochopim, jak muze nekdo povazovat tricetisedmiletou zenu za starou. No nic. Mej se lepe s kazdym uplynulym dnem - to je prani.Dan

Skoro je mi trapné sem psát, je mi 37 let a taky si takhle blbě ubližuju. Holím si nohy a schválně se na nich řežu, v tu chvíli se mi uleví, aale jen v tu chvíli. Dívám se na kapky krve a mozek v tu chvíli jakoby vypne, nemyslím na to, že je manžel workoholik, že nemůžeme mít děti, že jsem pořád sama. Jen uhranutě zírám na svou novou jizvičku. Já se mužovi ani nedivím, že je pořád v práci, já bych se sebou čas taky netrávila. Jsem nešťastná. Děkuju Ti Dane za vysvětlení, vidíš a já se lituju, proti vám stará bába, a vy mladí jste tak stateční. Já už ani nemám sílu něco se sebou podnikat, skoro si v tom libuju, nemám chuť nic začínat, dřív jsem četla ,teď to nejde, čtu jednu stránku několikrát za sebou a stejně nevím o čem byla, jít nakoupit je pro mne stejný problém jako pro jiného vylézt na Mount Everest. Někdy to nedokážu a doma je cirkus, že jsem neschopná. No, já vím, jsem neschopná, ale kde vzít tu sílu změnit se? Ani to po sobě nebudu číst, je to určitě zmatený a nenašla bych odvahu to odeslat.

ahojky, všichni, dneska jsem děsně naměkko, lítostivá,fyzicky rozbolavělá, osamělá, asi proto jsem otevřela internet,vůbec nedokážu sledovat ty vlny, které mnou projíždějí- úzkost,touha zničit sama sebe,rozbít všechno kolem sebe,pláč.snažila jsem se to zastavit,zjistit,co to vyvolalo, ale je to tak rychlé, tak neurčité, nechce to dostat žádnou tvář ani jméno, abych se tomu mohla postavit, i když pochybuju, že bych na to měla ještě sílu.Dneska se opravdu bojím jen sama sebe,jak se mám sama sobě přiblížit, abych se dostala do té ,,jeskyně"? s žiletkou? to asi nebude ono,ale já zatím nic jiného neumím.....snad jste všichni v pořádku a pohodě. Dráža

Drážo,moc pěkná a výstižná báseň.Mějte se všichni moc krásně, moc na vás všechny myslím!!Dnes nemám moc náladu na psaní, tak aspoň posílám pozdravy!