potrat - cena

Ještě jsem zapomněla lidi na nemocenské

no a my, co se válíme v...Milá zlatá, kdo se válí doma? Ano, jsou tu určitě nezaměstnaní, ale také studenti, důchodci, ženy na mateřské, ženy v domácnosti a pracující doma. Posledně jmenovaní budou živit vás, až budete na mateřské, víte?

Hmm, Ivko, když už je člověk jednou tady, tak neustále řeší, proč má smysl tady zůstat :-). V extrémních případech tím že zemře vydá svědectví, že tady zůstat má smysl. Tomu by asi rozuměla Markéta H, protože přesně na tomhle principu začalo křesťanství.

No, když už jsem musel řešit, tak jsem rád že to bylo "zda interrupce ano či ne" a ne "co s postiženým dítětem". Kdyby takovým dětem dokázali ty bohaprázdní pánbíčkáři co se tady nechutně roztahují se svými netolerantními kydy navrhnout konkrétní pomoc, tak to by si jich jeden mohl vážit.

no a my, co se válíme v práci, živíme vás, co se válí doma :-)

někteří se válí doma, někteří se válí v práci

tak nemůžeme být všichni nezaměstnaní :-)

ivka se zase nudí v práci

Když už je člověk jednou tady, nemá smysl řešit jestli by měl nebo neměl zemřít. Rozhodně neměl.

Problém je, že abychom se mohli postarat o ty, které postihne choroba nebo se na jejich postižení púřijde po porodu, nemůžeme si dovolit programově vyrábět postižené děti coby "domácí mazlíčky" rodičů. Ano, je to těžké rozhodnout se pro interrupci, sama nevím, jestli bych to dokázala. Ale realita je taková, že o neomezený počet postižených se starat nemůžeme. V reálu se pak bude snižovat kvalita péče.

To je jako ta debata
Jestli klecová lůžka ano, či ne. V ideálním vesmíru by se o jedno dítě či dospělého připadal jeden asistent, jenže na to nemáme. Takže klecová lůžka, aby si neublížili. Vypadá to ovšem hrozně. Klecová lůžka se zakážou, takže postižené sestry dopují sedativy a ochránci lidských práv jsou šťastní, jak tam ty dětičky spinkají místo toho, aby slintaly či tloukly o mříže.

Máte pravdu, Ivko. Kdyby měli ti klienti v různých ústavech možnost svobodně volit, zda se narodit nebo nenarodit, vznikla by nejspíš statistika, která by odpůrce potratů nenadchla.

I sebeobětavější rodič (rodiče) mají své fyzické a psychické limity. Málo ale na ně myslí a doufají, ale nejčastěji marně, že své dítě přežijí. Jsou to smutné příběhy, které jsou skryté, protže o těchto problémech, které namají dobrá řešení, nechce společnost nic vědět.
Možná, že jistá tolerance Markéty H, která činí její odporování potratům respektovatelným, vyplývá právě z její zkušenosti s klienty ústavu, ve kterém pracovala.

Bylo mi potěšením...Bohužel, co s postiženými dospělými, když už se máma nemůže starat, je velký problém, o kterém se nemluví. Zvláště u vážněji postižených lidí. Najednou je tu ústav a dávka sedativ, aby se pacient zklidnil, po čase pak zápal plic a smrt. Vím, že je to hnusné, ale zavírat před tím oči nic neřeší.

Bylo mi potěšením zaznamenat, že se Markétě H dostalo pochvaly i od Ivky.

Pro Janu. Je obdivuhodné, jak se pro své děti obětujete. Ale ne všichi lidé, a tím chci říci především ne všechny ženy, i když se to u nich paradoxně samozřejmě předpokládá, jsou schopny a ochotny se obětovat. Radit na základě své extrémní situace, aby si ženy ponechaly plody i pokud se všas zjistí, že narozené dítě nebude zdravé, není proto korektní. Jsou různé druhy postižení a některá jsou pro toho jedince i velmi bolestivá. Dokud se nebudeme moci zeptat toho nenarozeného, zda si přeje narodit se a žít, je přirozeným právem matky, ideálně i otce, o tom rozhodnout.

Líbí se mi čínské přísloví, které praví: Šťasten ten, kdo se narodí, šťastnejší ten, kdo se narodí a spokojen žije, nejšťastnější ten, který se nenarodí. :-)

Dítěti ukážete agresivitu...Jano, jste krutá. I Markéta psala, že autismus se pojí s agresivitou. Tahle ženská (ano, znám ji) se celý život starala ne o jednoho, ale o DVA AUTISTICKÉ CHLAPCE. Jeden je zvladatelný, druhý není. Napsat, že si může sama za to, že autista je agresivní, je naprostý nesmysl.

Kluk buď mámu zabije, nebo ji nezabije. Každopádně skončí v ústavu pro agresivní autisty a prožije zbytek života pod těžkými sedativy.

ČLÁNEK Z AHA BYCH SEM FAKT NETAHAL!

Dítěti ukážete agresivitu už jen tím, že ho ve vteku dáte pod studenou sprchu! Kolik rodičů takto zklidňuje své dítě! Používalo se to a asi i používá v psychiatrických léčebnách. Teď už je pozdě, paní je mi líto. Patrně právě neměla nikoho s tím srdcem. Já měla štěstí.

Ivko, agresivita je buď naučená (někdo tomu hochovi ukázal agresivtu) nebo je to reakce na to že nerozumí dané situaci. Neznám tuhle rodinu, ale pochybuji o tom, že vy je osobně znáte. Novináři vytáhnout jen něco, aby se to četlo.

S dětmi mi pomáhá moje mladší sestra (vdova s jedním dítětem), díky ní jsme překonali mnoho obtíží. Když jsme běhali po vyšetřeních s Luckou dodávala nám naději a po stanovení diagnózy řekla: Nebude doktorkou, ale bude se umět stále tak hezky usmívat! Rozbrečela jsem se tehdy dojetím. Je to tak! A budoucnost mých dětí není nijak špatná. Mají ještě jednu setřičku, která je zdravá a pomáhá nám. Je jí teprve 8let,mohu ale už teď říci, že mají společně pěkný vztah. Lucka je sice na vozíku a má horší motoriku, ale sama se umí už přemístit na vozík a z vozíku, do budoucna pořídíme i elektrický aby mohla jezdit sama. Chodí do školy, na klasickou základní, kde nám umožnili zvláštní program a pedagogického asistenta. David je génius, jen má problém s komunikací a s mezilidskými vztahy, to k tomu patří. Jinak se o sebe umí sám postarat.
Chtěla bych povzbudit všechny maminky, které mají nebo čekají postižené dítě, aby se nebály a aby vyhledali někoho, kdo má srdce na pravém místě a kdo pomůže se s tím vším poprat a přijmout to.

Je pravda, jak Markéta H. píše, že není jednoznačné jak se potižení projeví, jezdíme na různá setkání, kde jsou rodiče podobně postižených dětí. Dignózy stejné, ale v praxi je to u každého jinak.

Markéto H. mluv o své praxi!
Lidé jsou dnes pod vlivem hesla mít život co nejsnadnější, ale to není to nejdůležitější v životě! Musíme jim ukázat i jiné hodnoty a cesty.

Co se týká toho postarání...Markéto, vy jste vážně skvělá osoba. (Až na to postávání s transparenty před nemocnicemi.) Ačkoliv jsou mi církevní instituce krajně, krajně podezřelé, občas sponzoruju jedno hospicové hnutí. Umírající staří lidé nejsou kůl, ani in jako třeba opuštěné děti a nikdo se do péče a sponzoringu nehrne.

Zoufalá matka Vendula Hrabáková: Bojím se, že mě syn zabije!

Krvavé šrámy na těle, kousance, modřiny, přeražený nos – tohle všechno utržila od svého syna Michala (21) Vendula Hrabáková z Černuce u Prahy. Její dny jsou černou můrou. Nikdy neví, kdy to přijde znovu. Její syn není kriminálník. Je nevyléčitelně nemocný. Agresivní, těžce mentálně postižený autista. Nešťastná matka marně hledá pomoc...

Její syn Michal nemluví, nepostará se o sebe. Protože je agresivní, v žádném ústavu ho nechtějí. „Když byl malý, dokázala jsem jeho záchvaty zvládnout. Povalila jsem ho na zem a zalehla, dokud se nezklidnil. Teď je ale o hlavu větší než já a o dvacet kilo těžší,“ říká samoživitelka Vendula Hrabáková.

Michalův stav se zhoršuje, uklidňující léky na něj přestávají působit. Ještě před třemi lety spolu chodili na procházky, jezdili na kole, chodili plavat do bazénu.

„Dneska už je to jen najíst do postele a zase najíst do postele. Mezitím mě mlátí a demoluje byt. Sedí třeba v křesle u televize, najednou vyskočí a praští mě, dvakrát, třikrát. Když se bráním, kouše mě a škrábe, kope, praští mě hlavou.

Musím chránit nejen sebe ale i jeho, aby si neublížil. Nemá pud sebezáchovy, je mu jedno, kam hlavou praští, sám sebe škrábe do krve,“ líčí časté záchvaty bezradná matka. I když svou psychiku už za ta léta, kdy zjistila, že její syn není a nebude jako ostatní, obrnila, fyzické síly jí nestačí. Je otázkou času, kdy příběh skončí tragicky.

„Agresivita ho prakticky vylučuje ze všech zařízení v republice kromě dvou, které jsem našla a které mají oddělení pro agresivní autisty. Obě tato zřízení mají kapacitu minimální, a tedy beznadějně naplněnou,“ dodává zoufalá matka. V úvahu nepřichází ani další možné řešení – silný asistent. Jen za příspěvek na péči ho nesežene. „Za ty peníze to nikdo dělat nebude a navíc nemůže být s námi 24 hodin denně,“ objasňuje Vendula Hrabáková.

Ta nyní žije v úzkosti, co bude, až se jí Michal vrátí z psychiatrické léčebny, kde lékaři zkoumají, jaké léky na jeho zklidnění zaberou. Nakonec ale vždycky po čase účinkovat přestanou.

„Znám případ, kdy se matka v podobné situaci úředně zřekla svého dítěte. Teprve pak se státní instituce o jejího syna postaraly,“ řekla Aha! psycholožka Janina Krocková. To je pro Vendulu Hrabákovou navzdory všemu trápení nepředstavitelné. „Je to pořád moje dítě,“ říká nešťastná žena.

http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/58782/zoufala-matka-vendula-hrabakova-bojim-se-ze-me-syn-zabije.html

ivko ty neumíš číst. to...Nepodepsaný, ty neumíš číst? Jana napsala, že i kdyby o postižení věděla, na interrupci by nešla.

Co se týká toho postarání se, nevím, jak to má Jana zařízené, ale dnes je mnoho služeb jako chráněné bydlení, osobní asistence nebo sourozenci (matčin bratranec žije se svou sestrou po smrti rodičů - mohl by do domova důchodců, věk už na to má, ale je to bratr)... Já mám živnostenský list na podobnou činnost, nemohu dělat na sebe osobní asistenci (díky legislativě platné od 2008), ale našla jsem něco kam se to tak trochu vejde...