ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Koukám, že moc šancí člověk nemá.Bojím se přesně toho, co ty popisuješ.Ale jak z toho ven.Jen to jen 6 týdnů,co odešel.A já mám přesně stené obavy.Je těžké odejít od člověka,kterého považujete za toho nej, i když má spousty chyb.Chtěla bych ho zpátky, ale dopadla bych stejně jako Peťule.Jen falešný naděje,chci ho mít u sebe a zároveň ho nechci ani vidět a chci zapomenout,protože tohle nemá jiné východisko.Vrátit se lze,ale když člověk ví,že ho ten druhý nemiluje,nemá to smysl.Říká se to lehce, ale hůř dělá,vidím to sama na sobě.A jak moc bych si přála,aby miloval, aby se vrátil,jenže on o to nestojí.Co dál?Zapomenout nejde a vrátit zpět také ne.Vím, že máte pravdu návraty nefungují ale jak se smířit s tím,že odešla láska,nevím.

Po pročítání těhle spousty smutných příběhů jsem si dodala odvahu a přispěju sem i svou story. S ex-přítelem jsme se rozešli před 4-mi lety. Bylo to po ošklivé havárii na motorce kdy mě se skoro nic nestalo ale on jen tak tak přežil a všichni si mysleli, že po naší dvouleté známosti a téhle zkoušce nemůže přijít nic jiného než naše svatba. Opak byl pravdou a jen co ho pustili z nemocnice tak se na mě vykašlal. Že prý chce začít znova ale beze mě. Byla jsem hrdinka a se zvednutou hlavou se v klidu odstěhovala-to hrdinství mi vydrželo tak týden. Pak to na mě všechno padlo a já brečela a doprošovala jsem ho abych se mohla vrátit. Hledala jsem všechny možné záminky abych ho mohla vidět, aby viděl jak jsem na tom špatně a vzal mě zpátky. Jindy si zas hrála na statečnou, aby viděl o jakou skvělou holku přišel... Nic nepomohlo, nevrátil se mi jen jsme spolu po rozchodu ještě asi rok spali-to mě ničilo asi nejvíc, ty falešné naděje, že to přeci nedělá jen tak a že mě musí mít rád a že to bude jen otázkou času kdy se vrátí.... NIC... Už jsem ho asi 2 roky neviděla-z toho rok a půl žiji s jiným přítelem, ale vím,že on mi ho nedokáže nahradit-a mám strach z toho co bude dál.Žijeme ve stejném městě a tak pravděpodobnost, že se potkáme tu je i když vím že oba chodíme úplně na jiná místa. Dodnes si neumím představit jaké to bude až ho potkám ruku v ruce s jinou. Vím, že má jinou ale ta představa je nesnesitelná. Pořád na něj myslím, chci ho zpátky, miluji ho, ale zároveň vím že to nemá cenu.... Motám se v tom už dost dlouho ale východisko žádné.

Petule, nejsi ztraceny pripad, tvoje pocity jsou uplne normalni!! on je sobecky protoze ti ublizil a ted ceka ze budete jen tak kamaradi...on to ma vyresene ale ty ne a bude te to jen ubijet..proto se s nim nevidej, budes se z toho dostavat o hodne hur! ja jsem od rochodu ctyri mesice a je to porad tezke..myslim ze jeho kamaradka nedokazu byt nikdy. ja myslim ze to ani mezi byvalymi nejde, pokud se oba nerozesli kamaradsky

Teda musím říct, že to tady pročítám a třeba příběh Kapky je naprosto totožný s mým, ale naprosto. Přítel se semnou rozešel, já měla zlost, chtěla dělat vše pro to, abych ho dostala zpět. Teď se často vídáme a mě to ubíjí, trpím. Ale na druhou stranu ho chci vidět, a je mi příjemný ho vidět a bojím se toho, že když ho dlouho neuvidím zapomene a já nevím, jestli je to to, co chci. Ale pokaždé, když ho vidím, tak pak přijdu domů a brečím, furt se mi stýská i když je to 7 měsíců a furt je to jako čerstvá rána... Když ho nevidím, je to fakt lepší, a já si to uvědomuju. Chodím s kámarády pařit, dělám různé sporty, sanžím se nějak se zabavit a nemyslet na něj, i když jsou okamžiky, když si vzpomenu a zavzpomínám. TAky doteď nevím, zda je lepší ho vidět či ne. Když jsem mu psala, že ho chci strašně zpátky, napsal, že někoho má, ale že mě kdykoli rád uvidí a že chce, aby to zůstalo tak, jak to je teď a to, že jsem kamarádi,, ale dokážu to? Chci to? Mozek říká ne a srdce ano,, to jsem asi ztracenej případ co?:-(

Vím, že když už to udělal po druhé, udělal by to zas.Snažím se chodit mezi lidi,sle jemu se vyhýbat.Jen to strašně bolí a vím,že už nic nejde vrátit zpátky.Neznáte zaručený recept jak zapomenout?Snažím se vnitřně na něj zlobit ale moc dlouho to nevydrží.Není den abych z ničeho nic nezačala brečet,všechno mi ho připomíná,i když jsem všechny věci od něj vyhodila a přesto... Bojím se,že už nikdy nebudu umět mít ráda,bojím se celého světa a nevím jak dál.

Katko,nikdy se nepodřizuj žádnému muži,doplatíš na to jen ty sama.Ve vztahu musí být vzájemná tolerance a né aby se jeden podřizoval tomu druhému.Uvědom si,že když Tě podvádí už teď co bude dělat za 10 let.Pro takového chlapa je škoda se trápit,věř mi to.Zdenka.

napíšu jen svoje zkušenosti: 2x jsem zažila pokus obnovit ukončený vztah, ani jednou to nevyšlo. To, že tě urážel a byl na tebe sprostej asi dost říká o jeho charakteru. Je to hrozně těžký, ale asi by bylo nejlepší si přiznat, jestli ho po tom všem chceš zpět. Vím,jak je to hrozný dokázat si
poručit, když mozek říká něco jinýho než srdce. A hlavně, jak se k tobě bude chovat dál...

ahoj lidi,mam dost podobny problem,pracuju se svym ex,takze ho mam porad na ocich,coz me neuveritelne nici,je to uz pul roku co jsme se rozesli a on byl ten nejuzasnejsi nejlepsi pro me, s nikym jsem si nerozumela tak jako snim a najednou ze dne na den se neco zmenilo,prestal si me vsimat,zacal me urazet,zacal flirtovat s jinyma,byl na me sprostej..myslela sem ze cas to vyleci,ze to prejde a ze on si me proste nezaslouzi,zato jak se ke me hnusne choval jsem mu rekla ze koncime a on vubec neprotestoval,naopak se smal a jeste zacal vyslovene balit jinou,a ta kdyz ho nechtela,tak se ke me chce vratit,ja jsem mu rekla ze mu neverim ze by tu druhou nebalil(protoze on mi tvrdi ze to byla jen provokace abych zarlila)a nejhorsi na tom je ze ja bych mu odpustila vsechno na svete jak moc ho mam rada a v tomhle jsem naprosto nesoudna,takze nevim jestli mu mam verit,a pri predstave navratu do ty doby kdy jsem byla ten nejstatstnejsi clovek na svete..ale zase neco slepovaneho nikdy nevydrzi,jsem asi blahova,kdyz nad tim vubec premyslim,ale chci slyset vas nazor....

pro katku: se mnou se můj přítel rozešel tuhle neděli, byli jsem spolu měsíc a tři týdny, možná si říkáš,že je to chvilinka, ale já měla pocit, že jsem konečně potkala toho pravého a rozchod z jeho strany byl pro mě opravdu šok. Rozešel se se mnou ve tři ráno SMSkou, já od té doby nespala, v pondělí to bylo naprost peklo. Pořád jsem si říkala PROČ a byl si jistá, že to nepřekonám a že už jiného chtít nebudu. Dneska je to o HODNĚ lepší. Když jsem si přečetla Tvůj příspěvek, řekla bych, že sama v sebe moc nevěříš, jinak bys asi nepsala, že je to ten pravý. Vždyť tě podvádí a to opakovan! Nenech si ubližovat!!
Tvoje chování mi trochu připomíná to moje: udělat pro vztah všechno, ale přitom na to sama doplácíš. A ta slova: pořád si říkám, co jsem udělala špatně, to je jako bych to říkala já sama. Neber si všechno za vinu. Já měla pocit viny taky, ale strašně moc mi pomohla bavit se o tom s lidmi, kterým věřím a hlavně, kteří mají nadhled a nejsou v tom vztahu citově angažování, ti ti mohou poradit nejlíp. Ale opakuju, musí to být lidé, kterým věříš. Rozhodout si samozřejmě musíš sama, vím, jak je to těžké. Držím ti palce.

No já prožívám teď to samé. Rozešli jsem se s přítelem po více než 5 letech. Mě je 26 a jemu 24. Už je to víc než 6 týdnů a bolí to stejně jako první den.Snažím se najít,kde jsem udělala chybu,ale nemůžu na nic přijít.S přítelem jsem chodila 3,5 roku,když jsme se rozhodli spolu začít bydlet.Náš vztah byl pohádkový,všichni nám ho záviděli a já si připadala jak princezna,co našla toho pravého prince.Jenže když jsme začali spolu bydlet spousta věcí se změnila.Já po škole, měla první práci - časově i psychicky neuvěřitelně náročnou ale byla jsem ráda alespoň za to.Jenže už po 4 měsících mě můj přítel začal podvádět s 15 letou slečnou.A já na to přišla až po půl roce.Říkala jsem si, že je to má vina.Že mám náročnou práci, nejsem kvůli ní furt doma.Mrzelo mě to,ale nechtěla jsem ho ztratit.Nakonec to s ní ukončil. Já změnila práci,snažila jsem se vytvořit, domov, zázemí.Bylo zase všechno fajn.Jenže jen 3 měsíce.Pak začal být stejný jako dřív.Ptala jsem se ho,jestli někoho má.Prý ne,dokonce ze mě udělal paranoidní žárlivou hysterku.Říkala jsem si, že jsem hloupá,že žárlím.Ale nějaký 6.smysl mi pořád říkal,že mě podvádí.Nakonec mi řekl,že mě má strašně rád,ale že to není jako ze začátku.A já ho tak chtěla, že jsem to nepochopila.Před 6 týdny jsem měla důkaz v ruce,že mě zas podvádí.A podváděl mě zase celý 4 měsíce.Nyní se svou 42 letou vdanou kolegyní s 6 letým synem.Vyhodila jsem ho.Jenže já ho pořád miluju a strašně mi chybí.Pořád si říkám,co jsem dělala špatně.Snažila jsem se podřídit všechno našemu vztahu, všechno bych pro něj udělala, ale... On chce být kamarád a mě to nejde.Pořád na něj myslím, strašně mi chybí.Nejhorší je, že mám pocit, že on byl tím pravým a že už nikdy takového nenajdu, že už mě nikdo nebude chtít anebo bude ale zase se z něj vyklube grázl.Nyní se snažím zapomenout, ale nejde to.Připadám si strašně bezcenná a mám pocit, že každá je lepší než já. Co dělám špatně? A jak zapomenout?

já mám to samé, skoro, taky ho vidám skoro furt a musím říct, že je to jako v mučírně, vidíš někoho, strašně ho chceš a nemůžeš ho mít,, děsnej pocit a taky už se v tom utápím několik měsíců. On je naprosto v pohodě, nechápu, že kluci to vždycky (většinou) tak rychle utnou a pro ně to skončí a chovaj se, nebo dokážou se chovat, jako že se nikdy nic nestalo a jedou dál.. taky bych to chtěla umět, protože tohle je k nevydržení

Mám taky podobnou zkušenost a koukám, že v tom nejsme sami. Můj vztah sice trval rok, ale o to to bylo silnější. Taky jsem si myslela, že je to kluk, se kterým bych byla schpná prožít zbytek života, ale on na to měl asi jiný názor. Nejdřív jsem byla jeho milenka, pak holka a teď mám být kamarádka. Ale je to tak strašně těžký. Také ho vídám skoro každý týden a je to neskutečný pocit. A nejvíc mě mrzí to, že i když s ním chci být za dobře, jelikož jsme se nerozešli ve zlém, tak je mezi námi něco, co tam vadí, jakási zeď, která tam předtím nebyla a teď tam je a nějak nejde překonat:-/ Asi je to normální nebo teda každý mi to říká, že to po rozchodu tak je, že ti dva, co si tak rozuměli se oddálí, ale mě to hrozně užírá a bolí. Musím na něj furt myslet. Když ho nevidím, je to celkem ok, jelikož už je to 7 měsíců, co nejsme spolu, ale pokaždé, když ho spatřím, tak jsem zase tam, kde jsem byla...a takhle je to furt dokola. A nejhorší na tom je, že prostě ho nechci vidět, protože vím, že mi to ubližuje, ale přitom jsem štastná, když ho vidím, protože ,,, já vlastně ani nevím proč, ale jsem ráda v jeho blízkosti, i když semnou třbea zrovna nekomunikuje. Tvrdí, že si našel přítelkyni, ale moc tomu nevěřím, ale každopádně je to strašně dlouhá cesta, která se mi zdá, že nekončí,,,,

Ahoj, se mnou se taky rozesel pritel, po 3 letech.Nejhorsi je, ze je to kolega. A to ze ho tu denne vidim mne ubiji a porad doufam v navrat. Praci zmenit nechci, protoze jsme na mensim meste a uz jsem si tu vydobila slusne placenou pozici a tezko bych se ve svych 30ti letech nekde znovu rozjizdela. Stehovat se a menit to takto radikalne, na to nemam silu. On praci taky nezmeni, protoze tu je zastupce reditele. Mel by nekdo radu na to, jak to zvladat, i kdyz se denne vidame?

Elen, nebylo to jednoduche. Internet tehdy jeste neexistoval, takze jsem se obratila na nejsirsi okruh mych kamaradek, znamych a na inzeraty. Nakonec ten, ktereho jsem nasla, nebyl tak daleko. Ale ani bych si ho netroufala oslovovat a bez toho hledani kolem, by si mne ani on nevsiml. Kdo by chtel ubrecenou, zakomplexovanou holku. Narazela jsem samozrejme na ruzne typy. Sebevedomi mladici s ruznymi uchylkami, kteri mi sice nesahali ani po kotniky, ale kdyz vycitili slabost u mne, troufali si na mne lecit si sve komplexy.
Kazda kamaradka mne prakticky s nekym z jejich znamych seznamila (sice v dobre vuli), ale skoro zadna z nich nevedela moc do podrobna, co jsou ti jejich nezadani kamaradi vubec zac.
Ti, co o mne zajem projevovali, neimponovali zase mne.
Ale nelituji zadne zkusenosti. Nakonec mi to pomohlo me sebevedomi jakz takz vybudovat a citit se alespon na oko pro okoli vyrovnane. Pak je sance se seznamit s nekym, kdo je cloveku na roven nebo jeste vyse.
Nebylo to jednoduche, bez bytu (ktery se tehdy nedal jen tak sehnat), bez zamestnani (ktere sice slo sehnat snadno, ale zacinat nekde znovu bylo narocne), bez podpory rodicu (vycitali mi neustale, ze vsechno byla moje vina, jak jsem se chovala nemozne, nedokazala nic zorganizovat, byt na exmanzela prijemna, atd., ze uz si v mem veku stejne nikoho kloudneho nenajdu, apod., ze kdyz me nemaji radi oni, jak me muze mit rad nekdo jiny, apod.). Dnes uz jsem odpustila i jim, i kdyz to mam porad v podvedomi, ze ja bych svou dceru urcite podporila a snazila se ji tohle tezke obdobi prekonat.
Holky, najdete v sobe tu silu jit dal a neco delat, i kdyz se vam zda, ze ji nemate. Zadny psycholog ji do vas nenaleje, stejne ji musite najit v sobe samy. Drzim vsem palce!

Procetla jsem poslednich par stranek diskuse a dekuji Stelle za jeji prispevek, souhlasim s ni ve vsem..ja jsem par mesicu od rozchodu a porad se v tom placam...ale snazim se, vim, ze musim zapracovat na sobe v mnoha smerech, abych i rozchodu vyuzila ve svuj prospech...ale je to tezke...muzu se zeptat, jak jsi hledala..pres internet? ja si rikam, ze hledat nebudu, ze to prijde kdyz to nebudu cekat, ale nevim

H - je mi te moc lito. Musis verit, ze budes zdrava, at uz ta diagnoza dopadne jakkoliv.
Dnesni doba je hrozna, kazdy ma kdykoliv pravo si jit za svou laskou. Zavazky, odpovednost, dobra povest, nic uz neexistuje. Beda zene, ktera obetuje svou karieru detem nebo manzelovi, pak muze mit jen oci pro plac.
Magda tady basni o svem vztahu postavenem na nestesti druhych. No, ono se ukaze za par let, jak vyborne se k soucasnemu priteli hodi. Az spolu proziji ta leta, co s byvalou pritelkyni, tak mu take zevsedni.

Ja jsem si prozila podobne, co Jajina (jen s tim, ze to bylo uz hodne davno). Mela jsem i myslenky na sebevrazdu, apod. Stesti bylo, ze jsem po 3 letech (intenzivniho!) hledani a prace na sobe samotne nasla lepsiho nez sveho predchoziho manzela. Takze pak byla ta ukrutna bolest ta tam. Ale chapu, ze kazdy to stesti nema, a tak vzpominaji na sve byvale i po letech.
Ale jina cesta nez pracovat na sobe, chodit mezi lidi, seznamovat se na inzeraty, apod. stejne neni.
Muj byvaly manzel mi tehdy take vycetl kde co, jak jsem nemozna a jak je jeho soucasna zena skvela. Po ctyrech letech ale z noveho manzelstvi utekl a byval by se ke mne vratil. Ja uz byla, ale stastne vdana a tesila se z prvniho ditka.
Tak Jajine a jim podobnym preju - hlavu vzhuru! Hezka prozita leta se nezapominaji a ti poblazneni zaletnici budou treba litovat.

Moc Vam dekuji za mila slova!!Na otazku,jak se to stalo,v praci.Trva to 3 mesice a proto jsem nato neprisla.Nasel si stejne "mladou",jako ja.Ona je rozvedena delnice,pracuje za par korun.On v te dobe povysil.Na jeho povyseni jsme pracovali oba,ale to trvalo a nejde to moc tady vysvetlovat.No a taky doufam,ze se ta diagnoza nepotvrdi,dozvim se to asi ve stredu?!Snad,nevim,co pak budu delat.Snazim se byt hrdina,ale nejak mi to nejde.Vzhledem k nasemu pratelstvi-s manzelem,jsem jine nevyhledavala.Par pratel jsme meli,ale Ti nebyli kamaradi.My si fakt stacili.Zili jsme -pokud nebyl v praci jen v samych radovankach,jinou povinnost jsme uz nemeli,nez se bavit:-))Cele leto grilovani venku,vzdy nechtel,abych drela a litala v kuchyni kvuli obedu.Mame psa,ktereho oba milujeme jako dite.Tak ani ten ho nezajima.Pes-je to tedy holka tu buli a ceka u plotu.Ja sama cely chod kolem domu nezvladnu,jsou proste veci,ktere zenska neunese a podobne.Tady nejde fakt jen o neveru,vzal mi cely zivot.Nakonec budu muset nekam odejit,protoze nevim,co si pocit se vsim kolem.
Andy,nechci tvrdit,ze zenske jsou jen hodne a nedelaji podrazy.Ale pisi jen,co se mi prihodilo.Neznam zenu,ktera opusti nemocneho manzela,zato znam spoustu muzu,kteri to udelaji.Ja navic jsem nekolik let po operaci,mela jsem prerazenou pater a 10 mesicu jsem nechodila.Dostala jsem se z toho sama,bez lazni,nesmirnym usilim a s pomoci sveho manzela.Proto jsem mu verila.

Já už nesnáším ty věty "muži jsou někdy tak bezcitní...". Ach jo, ženský to uměj taky a velmi dobře. Takže, holky, brzděte....

H, to je desive, je mi to hodne lito, tohle je fakt oskliva rana...nechapu muze.

H.je mi tě hrozně moc líto.je to strašný.jde mi mráz po zádech.muži jsou někdy strasně bezcitnía někteří až hajzlové.nechápu to.žádný náznak a takové spokojené manželství a přátelství a teď tohle.jak je to možný??!!proboha co se to tak najednou stalo?to přeci není možný!nemohl přeci někoho najednou potkat a hned odejít.to muselo trvat už dlouho.přeci nemohl být tkaový blázen,že po chvilkový známosti k ní odejde.vždyť mu není 20.fakt tomu nerozumím.nebo chytnul druhou mízu a nějaká mladá ho tak těžce zblbla,že vůbec neví,co dělá.jinak tomu nerozumím.
H.moc ti držím palce a hlavně,ať se to podezření na tu ošklivou diagnózu NEPOTVRDÍ!!!!!