Agorafobie

Petře, zaujal mě tvůj příspěvek. Myslím, že to, cos dokázal udělat pro svého dědečka, zaslouží metál. Máš proč být na sebe pyšný a ne naopak, mnozí dospělí lidé takové skutky nedokáží. Máš pravdu, že ho to táhlo k babičce. Ne všichni lidé v sobě mají dost síly pomáhat svému bližnímu. Někdy pro nedostatek citu, ale většinou proto, že podvědomě, vzácně i vědomě cítí, že pomoci už nemohou a sobě ubližují. Nelze soudit, nikdo na to nemá právo. Myslím, že svému dědečkovi zpříjemnils dny v nemocnici a je to cennější o to víc, žes při tom musel překonávat své fobie. Nevím, kde žiješ, ale měl bys vyhledat přinejmenším pomoc psychologa. Potřebuješ se zbavit pár traumat, která v sobě neseš a která ti způsobují tvé problémy. Jistě by ti pomohl i psychiatr a cílená terapie léky. Zjistil bys, že strach a úzkost najednou nejsou a mohl bys začít trénovat techniky, které tě naučí úzkost potlačovat. Většina lidí se v první fázi terapii, zejména lékům, brání, ale kdo nakonec přistoupil, nelitoval a uzdravil se. Bez terapie se obrovsky vysiluješ a život nežiješ, ale přežíváš. Čím déle trvá tohle provozorium plné utrpení, tím pomaleji se člověk dostává z bludného kruhu svých fobií. Všechny negativní zážitky se ukládají do podvědomí a odtud je dostat je během na dlouhou trať. Podle toho, co jsi napsal, jsi bojovník a věřím, že se z toho dostaneš, ale bez pomoci to v začátku nedokážeš, je nejvyšší čas konat. Mnoha lidem pomáhá i to, že chodí psát sem. Už jenom poznání, že tolik lidí má podobné problémy jako já, je úlevou... Přeju ti, abys ten krok ke svému zdraví a plnohodnotnému životu udělal!!!

AHOJ PETER SRDECNE TA ZDRAVIM.Z TVOJHO LISTU,JE CITIT SMUTOK,UZKOST,ZDRAVOT.PROBLEMY.CHCEM TA PODPORIT ASPON TOUTO CESTOU.JA MAM TIEZ AGORAFOBIU A HOCIKEDY UZKOSTNE STAVY.NIEKEDY SA CITIM MENEJCENA,MYSLIM SI,ZE SOM NIC V ZIVOTE NEDOKAZALA,ALE VZDY KED SA ZAMYSLIM NAJDEM NIECO POZITIVNE,NAPR.PORODILA SOM 3DETI A DOBRE VYCHOVALA.TYMTO CHCEM POVEDAT, ZE SA NESMIES STALE OBVINOVAT,MUSIS V SEBE OBJAVIT TIE DOBRE STRANKY A TY ICH URCITE MAS.TAK VIDIS,TY IDES I KED DO MALEHO OBCHODU SAM,TO JA NEDOKAZEM,VSADE IDEM S MANZELOM.ZELAM TI UPRIMNE VELA STASTIA,TY TO URCITE ZVLADNES,ZIVOT JE NIEKEDY NESPRAVODLIVY,ALE JE KRASNY.

ahoj petře,myslím si,že tvoje trable se jmenují agorafobie a asociální fobie.Určitě by jsi měl navštívit nějakého odborníka-psychiatra nebo psychologa,když jsi na to sám,je to těžké.To myslíš vážně,že můžeš za smrt tvého dědy?no to je ale úplná ptákovina!Co ostatní příbuzní,ti nemají žádnou vinu?Za smrt tvého dědy může nemoc a stáří,ne TY!Musím jít do práce,napíšu později.Drž se.

Dobry den,
predem se vsem omlouvam ze pisu bez diakritiky, ale to je zlozvyk ze skoly, prominte. Chtel bych se tu sverit se svym problemem, kterym trpim. Prvni problemy jsem na sobe zacal pocitovat tak pred 5 lety nemohl jsem najednou jezdit autobusem do skoly, nemohl jsem najednou chodit nakupovat do kramu, nemohl jsem dokonce ani jit po ulici, abych netrpel predstavou ze me kazdy sleduje a ceka co se mi kde stane. Takze cesty do skoly jsem jezdil na kole 25km i v zime kdy ranni mrazy kolem -27stupnu byly na dennim poradku, ale hlavne ze jsem mohl jet sam, lesem kde nikdo neni, ridit se sam dle sebe, do kramu jsem posilal kamarada se slovy "prece tam nebudeme chodit oba kdyz to muzes nakoupit jen ty ne?" kdyz do skoly nahodou neprijel, tak jsem byl proste cely den bez jidla(jeste ze mel vzdycky takovou skvelou dochazku :-D). Ve tride to bylo a je peklo, dela se mi tam tam nevolno, bojim se rici si o to abych mohl jit na zachod, aby se mi nahodou vsichni nesmali(a to i presto ze vim by se nesmali protoze je to naprosto normalni chodit na zachod, jenze ja si proste myslim ze muzou vsichni ale ja ne) takze dochazka je velice spatna, ale to me tolik netrapi, protoze maturitu jsem s vypetim vsech sil udelal a na druhe skole jsem jen proto, ze jsem se kvuli tem svym pocitum bal jit na vojnu, protoze jsem si to neumel predstavit. Chtel bych jit nekam pracovat, ale nevim jak to mam udelat, kdyz je ze me takova lidska troska. Sebevedomi mi nic nerika a vzdycky si myslim ze ze vsech spatnych jsem ja ten nejhorsi. Bojim se jit cokoliv delat abych se vyhnul nejakym problemum ze delam neco spatne, protoze mam utkvelou predstavu ze nikdy nic dobre udelat nemohu. Nevim jestli tim cim trpim je skutecne agorafobie, ale co vim ze takove ty pocity jako ze klopytnu na ulici a stanu se stredem pozornosti me opravdu desi a tim jak nad tim stale premyslim to akorat zhorsuji, protoze se mi najednou zacnou podlamovat kolena a vypadam pri chuzy jak po par pivech. Osobne si myslim ze tohle vsechno zacalo uz tehdy kdyz mi bylo 6 a umrel mi tata na rakovinu a nam pokazde kdyz jsme za nim sli se setrou a s mamou, tvrdili nam doktori ze to bude brzo dobre, ale nebylo. Jedine co jsem si z toho odnesl bylo, ze nemuzu doktorum verit(ja vim ze nam jako malym detem nemohli rici "podivejte se na tatu je to naposled co ho vidite ziveho", ale stejne k nim nemam duveru). Pocity podobne agorafobii u me zacali, kdyz deda dostal mrtvici, tehdy jsem byl ve tretim rocniku 4leteho maturitniho oboru. Po tom co se mu to stalo ho prestehovali do nemocnice kde se na takove pripady specializuji a ta byla ve meste kde jsem se ucil, takze jsem za nim kazdy den po skole chodil. A taky jsem chodil a kazdy den se na nej koukal jak tam lezi a kazdy si pripominal tatu ve stejne situaci. Ale vedel jsem ze moji pomoc potrebuje, tak jsem to vsechno tak nejak prekonaval asi dva mesice, jenze jednou jsem tam prisel a byl u neho doktor, kdyz jsem se ptal co se deje tak mi rekl "ale nic mladej pane o dedu se nebojte deda zas bude za chvilku v poradku a bude zase prohanet zenske" a s dedou se tomu zasmali. Kdyz jsem ten den prijel domu tak jsem nad tim stale premyslel, stale jsem premyslel nad tim jak moc je to vsechno podobne tomu kdyz umrel tata. Rano kdyz jsem mel vyrazit do skoly jsem si uvedomil ze uz se na to nechci divat, jak tam deda lezi a doktor mi uz zase tvrdi ze to bude vsechno dobre. Sel jsem pomalu na autobus a zacalo se mi delat spatne tehdy jsem jeste nevedel ze to co jsem v tu chvili udelal bylo to nejhorsi co jsem mohl. Obratil jsem se a sel jsem domu. Odmitl jsem s tim bojovat nevedel jsem tenkrat jake to bude mit nasledky, jen se mi to hodilo do kramu vedel jsem ze se nebudu muset koukat na dedu jak tam lezi a tak jsem nevahal a sel domu. Byl jsem doma den, dva, tyden az z toho nakonec byly 2 tydny kdy jsem chodil k doktorce a tvrdil ze je mi zle. Celou tu dobu jsem tam nechal lezet dedu samotneho. Misto abych mu pomahal jsem se soustredil jen na to, ze uz se na to nechci divat. Potom jsem onemocnel chripkou(nebo anginou uz presne nevim) a byl jsem uz 3 tyden doma. To uz pak dedu prevezli do domova duchodcu asi 6km od meho bydliste. Vyzadal si to na vlastni zadost, protoze chtel aby za nim mohla chodit babicka. Jenze domov duchodcu neni jako nemocnice takze tam spis stary clovek umira nez se leci. A on tam taky po 3 mesicich umrel a byla to moje vina protoze ja byl ten ktery ho donutil aby sel jinam protoze nechtel zustat sam. Ale on se i tesil na to, ze za nim bude chodit babicka kazdy den, jenze te se take nechtelo a to i presto ze skoro kazdy den volala kdy uz budu zdravi , ze tam deda nemuze bejt stale takto sam. Ale nakonec se ukazalo ze kdyz ma tu moznost i ona tak dela jakoby nic. Dle me zemrel deda zklamanim z nas vsech a prvni kdo ho zklamal a vlastne rozhodl o jeho zivote jsem byl ja. Je mi z toho vseho co jsem provedl spatne a myslim, ze to co mi je ted je muj trest, ktery si rozhodne zaslouzim, protoze jsem opustil cloveka, coveka ktery mi veril jen proto, aby mi bylo dobre. Kdyz jsem mel vyrazit konecne do skoly sel jsem na autobus, ale jak jsem se blizil k zastavce tak jsem se zacal potit, potreboval jsem z niceho nic na malou, bylo mi spatne. Tak jsem se znovu otocil a sel domu. Pak jsem se rozhodl ze budu jezdit na kole. Jenze to co jsem citil kdyz jsem sel na tu zastavku citim vsude kde jsou cizi lide. Ve skole je to silene a hrozne vysilujici, protoze se stale pretvaruji jako ze mi nic neni a ze jsem takovy jako drive, ale tak to neni. Ted uz sice zvladnu jit si treba nakoupit svacinu, ale jen do malych obchudku, do marketu jako penny, makro, hypernova me nikdo nedostane. Je tam silene moc lidi a z toho mam strach nebo mi i staci abych videl ten detektor kradeneho zbozi a uz vidim jak tim projdu, zacne to houkat, vsichni se na me zacnou divat, me se udela spatne a omdlim. Omlouvam se pokud sem muj prispevek nepatri, ale nejsem psycholog nedokazu to posoudit. Jen jsem to uz proste potreboval nekomu rici. Dekuji ze tu stranky, jako doktorka.cz existuji. Naschledanou.

VSETKYCH VAS SRDECNE ZDRAVIM PISEM ONESKORENE,LEBO SME MALI VYPADNUTY INTERNET.MARUSKO DAKUJEM TI ZA ODPOVED ,PISES ZE BY SI NEZVLADLA MAT DETI.JA MAM TRI UZ DOSPELE A MYSLIM SI,ZE TEN KRASNY POCIT BYT MATKOU SA NEDA NICIM NAHRADIT.TEN STRACH A PROBVLEMI KTORE SI MYSLIS,ZE BY TA TRAPILI,TAK TA LASKA K DETOM,CO BY SI CITILA BY TI POMAHALA PREKONAVAT PREKAZKY.NEVRAVIM,ZE SOM PROBLEMY VTEDY NEMALA,ALE AKOSI SOM TO VZDY ZVLADLA,PREDSTAVA ZE BY AGORA.BOLA SILNEJSIA AKO POCIT MAT DETI,TAK TO SOM NEDOVOLILA.NEDAJ SA NOU OVLADNUT NATOLKO ABY SI PRISLA O TO NAJCENEJSIE.VERIM,ZE TO DOKAZES ZELAM TI VELA SILY A ODVAHY.AHOJTE VSETCI.

Ahoj Michaelo,
ráda bych ti napsala svoje zkušenosti s léčbou agorafogie. Tento problém mám už 5 let a je strašně důležitý začít to řešit včas, nestrkat hlavu do písku, protože čím déle to trvá, tím hůř to jde zpátku do "normálu". Musím říct, že se to pak odráží i ve vztazích v rodině, protože kdo to nezažil, těžko pochopí a člověk se utápí v bludném kruhu svých výčitek. Jako nejlepší metodu na zvládnutí agorafobie považuji kognitivně-behaviorální terapii, kterou jsem absolvovala v léčebně v Bohnicích v Praze. Jednalo se o denní stacionář, pav.19, který vede doc.Praško.Je autorem knihy Úzkostné poruchy, nakl.Portál.
jediným problémem je, že o stacionář je obrovský zájem, sama jsem čekala půl roku, než jsem se tam dostala. Ráda každému zájemci sdělím svoje zkušenosti s touto terapií.

Marie, mně se taky moc líbí přístup Ájina syna. Nejen, že má rád maminku a je k ní pozorný, ale taky nebude mít žádné předsudky z psychických problémů cizích ani svých. Není žádná moje velká zásluha, že jsem jim to neřekla. Když byly malé ani jsem ten pojem neznala. Byla jsem prostě neurotička a pak, no asi na mně nezpozorovaly, když jsem si odžívala ty své strachy a úzkosti. Vlastně mě nepřímo jejich přítomnost nutila víc bojovat. a to souvisí s otázkami, které si kladeš. Dětem bys došla pro rohlíky i s nimi na středisko, protože ten motiv je silnější, než jakýkoliv strach. Myslím si, že skutečnost, že jsem měla děti, mě přiblížila zdraví. Byl to obrovský důvod bojovat a vítězit... V okamžiku, kdy jde o hlad nebo zdraví dětí, jde všechno stranou. Mateřská láska je obrovská síla!

Pajko, a pak je taky dobrý - Miluj to, tak jak to je. To je z knihy Cesta lenocha k osvícení. Kterou jsem stále ještě nesehnala.Pajko, jsi fakt dobrá, žes to zakázala před svými dětmi tajit, ale zase mě připadá neuvěřitelně milé, že Áji syn, se jí ptá jak je na tom, když jsou v autobuse a vůbec nevidím nic špatného na tom, že to ví a taky myslím, ´
Ajo, že by byl schopen ti pomoci, kdybys potřebobvala. Já děti nemám a tak nemusím mít strach jak by to se mnou leckdy zvládly.Dost lidí z mého okolí tvrdí, že kdybych měla děti tak bych hned zapomněla, že mám nějaký problém. Já tomu nevěřím. Myslím, že to pro vás muselo být občas dost těžké.Představa, že bych najednou měla strach dojít dětem pro rohlíky nebo jít na středisko.... No, zvládly jste to.

Pajko,opravdu jsem tvou předchozí zprávu asi nepochopila správně,tyhle poslední dvě už vyznívají mnohem optimističtěji...Jsi dobrá,že jsi to dokázala maskovat před svými dětmi,to jsem nezvládla.Ještě dnes-a to už mám od agory docela dlouho pokoj-se mě mladší syn v autobuse ptá

Přesně tak:
"dvakrát nevstoupíš do téže řeky"
a taky možná:
"co tě nezabije, to tě posílí"
určitě:
"veselá mysl, zdraví půl"
a když přidáš čistotu, máš i tu druhou půlku :-)
"všechno zlé je k něčemu dobré"
atd...
Taky znám plno zdravých ufňukaných škarohlídů...
Když člověk pochopí fyziologický průběh panické ataky, zvládá se mu líp a to platí i agorafobii jako o jednom z příznaků PP. Čím víc jde člověk do situací, kterých se obává, tím lépe a rychleji je přežije a tím méně se jich do budoucna obává.

Ahoj Pajko, tak jsem to přece jen asi pochopila správně, že jsi silná ženská a že máš smysl pro humor. Já si taky ze sebe dělám legraci když to jde. Někdy se bojím vylézt ven, brečím, jdu zvracet a do toho se směju, jak jsem pitomá. Vlastně si taky říkám, že mám vlastně krásný život, protože kromě toho, že nikam nechodím se mi jinak splnilo všechno co jsem si přála.Znám hodně lidí co nemají psychické ani finanční ani vztahové problémy a pořád na něco nadávají. Z toho fakt rostu. Přesto mě fascinuje Ájina obrovská síla s tím bojovat a vidím, že to jde. Protože to pobojovala. Je jasný, že člověk se pak může jednou za čas zase vyděsit, ale už to nikdy nemůže být tak strašný, když se ti nedá válcovat.

Možná jste nepochopily správně, co jsem chtěla říci. Nelituju se a nerezignovala jsem. Před 5 lety jsem byla fakt v hodně zbědovaném stavu, šla jsem z ataky do ataky, takový kolotoč nikdy před a nikdy po! Ze zoufalství mě přítel odvezl na 14 dní do lázní Jeseník. Tam jsem se odrazila ode dna, pomalounku a s nadějí. Taky jsem se zeptala zkušené doktorky psychiatrie jakou mám naději na uzdravení. Když řekla, že prakticky žádnou, byl to v první moment docela velký šok, ale pak jsem si uvědomila, že je jenom na mně, jak se svou labilní psychikou budu žít a do jaké míry se nechám uvláčet vlastním strachem. Nejsem bez potíží, ale jsem šťastná. Mívám úzkosti, ale přesto nebo právě proto využiju každou příležitost k veselí a dělám si legraci i ze sebe. To na paniku i agorafobku platí, smích nemají rády. Mám 3 dospělé děti, nakonec to život zařídil tak, že jsem je i sama vychovala a dnes se obdivuju za to, že se o mých problémech dověděly až jako dospělé. Taky jsem se vědomě snažila, aby z nich byli odolnější jedinci, než jsem byla já. První ataku jsem měla ve 13 letech, vlastně tedy jako dítě a moc jsem si přála, aby tohle mé děti nepotkalo. Ale ani toho se nebojím, protože vím, že pokud se problém začne řešit brzy a správně, uzdravení je jisté.
Tož tak asi :-)

Tak teda ještě ahoj. Pajko, ty sice píšeš, že v sobě nemáš naději, ale pro mne všechny tvé příspěvky vyznívají úplně jinak. Ty a Ája na mne působíte jako ženský co se ze všeho nehroutí a taky z vás mám pocit, že máte smysl pro humor, což je pro mne dost důležité. Je fakt, že nás tohle asi poznamená až do konce života. Že člověku zbyde větší citlivost. Nenávidím dny, kdy se bojím ostrých předmětů, tmy a sama sebe, sakra, ale možná je to vše k něčemu dobré. Třeba bychom byly povrchní, konzumní a necitlivé osoby, kdyby nás nepotkalo tohle.Ale myslím si, že naděje skutečně umírá poslední a vy chodíte a nakupujete.Já když se dostanu jednou za čtvrt roku do obchodu, tak si i v malé samoobsluze připadám jako v supermarketu. I když jsem fakt jak jezevec. Říkám si, že je to jen zatím.Že bude zase líp. A ono bude. Možná to nebude jako to bývalo, bude to jiné, ale rozhodně lepší než teď. Ájo, tvůj mail mi nepřišel, možná jsem napsala špatně adresu, to je mi podobný. marie.budková"seznam.cz

Pajko,nevím,co ti na to napsat.U tebe mi připadá,že jsi těsně před cílem,že ti chybí fakt jen ždibíček...Zbavit se agory úplně asi nejde,to jsem si myslela kdysi,pak jsem byla velmi zklamaná,že mě popadla silná ataka.Rozhodující bude asi to,co jsi sama napsala-naučit se s agorou žít tak,aby tě příliš neomezovala-nebylo by lepší zvládnout agoru tak,aby tě neomezovala vůbec?já vím,já vím,mě se to kecá...škoda,že ti chybí naděje,zvlášť u agory,která je celá o nás,o našem strachu a dá se ovlivnit-neříkám,že snadno a jednoduše,ale dá.Na rozdíl od ochrnutí,slepoty,hluchoty...není škoda se smířit?

Maruško,přišel ti můj mail?

Marie, neomlouvej se! Sem patří každý problém... A choď plavat, předsudky odhoď stranou. Lidi se tam chodí přece vyplavat a vyplavit endorfiny a ne pozorovat nedokonalosti ostatních!!!

Ájo, děkuju Ti za povzbuzení, ale já v sobě nemám naději, že se agorafobie a panické poruchy někdy zbavím docela. Má je totiž téměř 40 let a protože takové diagnózy tehdy ani neexistovaly, tak jsem je tzv.přechodila. Mně nezbývá, než se s nimi naučit žít tak, aby mě neomezovaly přespříliš, abych nepociťovala sebelítost a dokázala si život užít i přes tyhle handicapy a to se mi zatím nebo konečně už daří. S pomocí léků, i v tom směru už nemám výčitky a beru jich pokud možno minimální množství dle potřeby = prakticky každý den. Podotýkám, že antidperesiva jsem vlastně nikdy nebrala. Jenom léky typu Neurol, Lexaurin a dříve Diazepam a posledních 5 let ještě Anxiron alias Buspiron. Ataky mívám už minimálně, ale vím že panická porucha je dáma věrná a velice kreativní, takže jsem připravena, že může opět začít vyšilovat. Neklepu se z toho strachy, ale fakt je, že taková úzkostiplná období jsou značně vysilující. Když se ve svém životě otočím zpět, vidím moře krásných vzpomínek a tyhle moje problémy nehrály a nehrají hlavní roli.

Ahoj. Evo, já to mám podobně jako ty. Vždy se vyděsím když mě někdo někam pozve a venku si to opravdu moc neužívám. Ale mám to přez deset let a před šesti rokama jsem dojela k moři, tak to musí zase jít. A Jiřině závidím, že dojede tak daleko se psem. Ten můj by si asi myslela, že jsem se zbláznila, že jdeme nějak daleko. Evi, chtěla jsem ti odpovědět na to hubnutí. Já fakt přibrala po Seropramu a ten mi ani nepomohl. Taky beru Neurol nebo Frontin, což je totéž. Nosím u sebe vždy Diazepam pro všechny případy, ale nikdy jsem ho nepoužila. Zkoušela jsem už různá antidepresiva i ta nová, ale myslím, že mě osobně nepomáhají. To je ale vážně individuální. No a jinak prostě nejím. Dopoledne dušenou zeleninu nebo vodovou zeleninovou polévku a odpoledne nějaké maso bez přílohy. No a někdy večer ještě kus sýra a nebo masa. Takže se vážně snažím, ale chci se zase podobat sama sobě.Odporuje to sice tomu, co všichni říkají. Jenže já když si dám šestkrát denně něco malého, tak mám pořád hlad a takto se zasytím dvakrát denně. Už jsem jednou zhubla 22 kilo v sedmnácti letech tímto způsobem a vydrželo mi to dlouho. Jenže v sedmnácti se hublo. Omlouvám se všem, že tu píšu o hubnutí, ale Eva se ptala tak jsem jí chtěla odpovědět. Zatím ahoj.

ahoj Pajko,koukám na tvůj příspěvek a říkám si,že já jsem to měla přesně naopak.Nejhůř mi bylo v cizím prostředí-nedejbože velkoměsto!Nejstrašnější stavy na mě šly v MHD, právě pro tu neschopnost kdykoli opustit ten prostor.No a záchod!Když jsem začala chodit do školy-asi dva a půl roku zpět-neměla jsem agoru tak zmáknutou jako teď,tak než jsem vyšla na autobus,byla jsem na wc i 4krát.A ještě v aut. jsem měla pocit,že to nestačilo...I teď sem-tam ještě zajdu,ale přičítám to zkouškám ve škole...Máš pravdu,Pájo,mnohdy na to všechno člověk sám nestačí.Proto i tento chat má svůj smysl.Držím ti palce a upřímně si myslím,že ty jsi člověk,který agoru překoná.Fakt.

Ájo, moc dobrý příspěvek, agora je o našem strachu, ale často na ni člověk sám bez pomoci, navigace, podpory, naděje atd... nestačí :(
Jiřino, vítám tě tady. Obdivuju tě za dlouhatánské procházky se psím kamarádem. U mě je to podobné, málokdy si procházku vychutnám, většinou až v klidu domova mám po akci ze sebe radost, že jsem se překonala. Ale mám i dny či období, kdy si pohyb venku vychutnám. Je zvláštní, že mi nevadí MHD, cestování v autě, mně vadí chůze po venku, to svádím největší boj a taky supermarkety, ale tam jsem udělala už velké pokroky a nepřemýšlím o strachu, jdu a nakoupím s vědomím, že pokud mi nebude dobře, mohu svobodně odejít a zatím se mi nestalo, že bych nákup nedokončila. Nevadí mi pohyb po venku na kole. Přemýšlívám proč, možná proto, že se na kole rychleji přemístím do bezpečí, ujedu od míst, kde jsem vyklepanější, nevím. Necítím se dobře v centru svého města, ale centrum cizího velkoměsta se svou anonymitou už mě neděsí, cítím se dobře v lese, dokážu se courat i sama, ale jen tam, kde to aspoň trošku znám... a ráno běhám na záchod jako Jiřina, agorafobie je fakt na po....
Evi, mně pomohl hodně tento chat, když člověk zjistí, kolik dalších lidí má podobné trápení, stejné potíže i naději, že se uzdraví. Uzdravení spočívá i v tom a možná především v tom, že se přestane bát svého strachu...
A tak nám všem přeju, abychom se už nebáli!

Evi,napíšu ti svůj názor.Neříkám,že je jediný správný.Bohužel se svých problémů nezbavíš jinak,než se vystavit právě těm situacím,které ti dělají zle.Mě zafungovalo to,že jsem se pořádně naštvala a řekla si,že se svým strachem nenechám omezovat!Když se nad tím zamyslíš,co riskuješ?Jen to,že ti bude blbě a to přece už znáš.Nedostaneš infarkt,neudusíš se,nezblázníš se,nic takového.Právě naopak-čím víc budeš tyhle situace zkoušet,tím menší agoru budeš zažívat.Já vím,co mi chceš říct,že je snadné takhle o tom psát,ale těžké to uskutečnit.To je pravda.Mockrát jsem na svou upřímnost dojela,ale nemůžu ti psát,že ti pomůže nějaký zázrak,když si to nemyslím.Všem vám moc přeju,abyste našli tu sílu se s tou svinskou agorou poprat.

Všechny Vás moc zdravím,jsem na tomto chatu poprvé a v některých příspěvcích se poznávám,píši i na chat panická porucha 5.Den co den s agorafobií bojuji/alespoň si myslím,že to je agorafobka.Umě se projevuje tím,že po ránu se proběhnu na záchod a mám běhavku nebo těžký žaludek,potom vypravuji syna do školy/je mu 8 let/a jezdím s ním autobusem do školy,pak zpátky domů a v poledne zas pro něj a společně zpět/malý je totiž hyperaktivní a celý autobus o něm ví a soustřeďuje se na nás,mají o představení postaráno.Léky užívám a to paroxetin a neurol,který střídám s lexaurinem.Asi mám už chronickou úzkost/trvá cca12let/.Na vycházky se snažím chodit,ale místo abych se těšila tak mě chytá strach,ale poslední dobou zvládnu sama/tedy s pejskem/20km,takže to už tak blízko domova není.Moje úzkosti se projevují i strachem z nemocí,vždycky když něco slyším nebo čtu o závažné chorobě mám příznaky,prostě blázen jako vyšitý.