Agorafobie

TRPIM AGORAFOBII 1OLET.BORTI SE MI VSECHNO

Ještě bych dodal. Téměř všichni píší, že člověk se z toho nedokáže sám dostat. Já po úvaze naprosto souhlasím.
U mě to jen nebyl specialista, ale spřízněná duše.
Přeju všem hodně moc úspěchů, však to by v tom byl čert aby to nakonec nešlo. Hlavu vzhůru lidičkové.

KONEČNĚ.

Člověk už myslel na všechno. Na ufony, na vládní konspirace a ona je to celkem běžná fobie :o)
I po té době to potěší. Dneska, po 3 letech, jsem zjistil o co se jednalo.
První "případ" jsem měl před uh....třemi lety, v prvním ročníku na střední škole. Z ničeho nic se mi při hodině udělalo hrozně zle, na omdlení, na zvracení, horko, zalehly mi uši, zatmělo se mi před očima....tehdá jsem hodně málo spal, hold životospráva studenta :) a učitel mluvil o jakýchsi nechutných věcech, tuším jak boxeři schválně míří na žebra aby ochromili srdce....nikdy mi tyhle věci nevadily, stejně jako jehly a operace v televizi....ale od tohohle okamžiku jsem na to dost citlivej. Takže o té hodině jsem omdlel, přijela sanitka, strávil jsem týden v nemocnici na pozorování a po vyšetřeních (ekg, eeg, oční pozadí) a jediné, co mi zjistili, byl nízký tlak. Jenže já už párkrát v minulosti omdlel a tohle se s tím nedalo srovnávat. Ten obrovskej strach a zlej pocit....kdo zažívá/zažil ví. Myslel jsem že je všechno v pohodě, tak jsem se po dalším týdnu vrátil do školy a hned v šatnách to na mě zase přišlo. Taky jsem pak všude otevíral okna, musel jsem vypadat komicky.
Nejvíc sem se vždycky bál té hodiny, na které se to přihodilo prvně, a taky že jsem měl párkrát (50 a víc) na mále, několikrát jsem musel odejít na záchod, jednou jsem už byl tak "naštvanej" na to, že se mi to děje, že jsem si dokonce zkusil ten zážitek natruc "vychutnat", tedy nebát se ho a procítit ho - prožil jsem něco jako omdlení s udrženým vědomím, tedy že tělo omdlelo ale já si to pamatuju, bylo to dost zvláštní. Řekl jsem si že nemám co ztratit, a že když omdlím, svět se nezboří. Asi jsem to tedy ustál jen silou vůle.
Nicméně, takhle to pokračovalo i ve druháku, ale ke škole se přidaly holky, a spolu s naprostým strachem z restaurací/hospod (jednou se mi to stalo na rodinné oslavě v restauraci, taky dost nepříjemné) mi krachlo opravdu pár slibných pokusů někoho si najít. Navíc jsem byl co se týče vztahů opravdu nezkušenej a neschopnej, a spolu s touhle komplikací jsem o opravdu děsil toho, jestli budu někdy moci normálně fungovat. Hold ne všechny holky jsou na procházky v mrazu :)

Byla to těžká doba. Bál jsem se do školy, byl jsem celý dny brutálně vyčerpán a bez energie a chuti do čehokoli.
Pak jsem ale začal cíleně chodit do společnosti (chlastat do hospody, no jo no), ukázalo se že mi to prospívá a že tím, že se "začlením", necítím se pak ve škole tak "odděleně" a je to mnohem lepší. I na sebevědomí. No a v té době se objevila další dívka, která nebrala "ne" jako odpověď a prostě mě vytáhla na rande. A hle, ono to šlo. A znovu a znovu. A znovu. Teď jsme spolu a jsem šťastnej, opravdu šťastnej a jsem jí vděčnej, protože ona je TO, co mě tehdá zachránilo. Agrojaktoje začala ustupovat, už si nevzpomínám kdy se mi to stalo posledně, a přestože jsem furt takovej citlivější na určitý situace, nepovažuju už vyhledání odborníka za nutnost. A pokud se to někdy vrátí, vím že to můžu zvládnout, když to šlo jednou, proč by to nešlo podruhé.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Ale drazí postižení přátelé, nenechte se mýlit, že navádím k "samoléčbě", k nevyhledání odborníka či že dávám plané naděje. Kdybych v té době věděl, o co kráčí, a věděl, že mi jakési prášky mohou pomoci - NA 100% BYCH DO TOHO ŠEL. Protože je to v tu chvíli nejrozumnější řešení.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Na druhou stranu mi to ale dalo i něco dobrého. Začal jsem přemýšlet i jinak, v jiných souvislostech, začal jsem si víc užívat a míň mrhat časem, našel jsem díky pokusům o vysvětlení cestu k duchovním věcem, za což budu agorafobii nadosmrti (i poté:)) vděčný. Hold ve všem zlém je něco, i když třeba málo, dobrého.
Zkuste to najít i vy.

Ahoj, mám kamarádku a ta trpí agorafobii. Miluju jí a ona mě. Jenže náš vztah je jen trápení, protože nemá odvahu se se mnou sejít. Nevím čeho se přesně bojí, ale prostě to nedokáže. Rozhodně jí kvůli tomu nechci opustit. Stále jí řikám že jsem s ní, že s tim budeme bojovat spolu. Já osobně si myslím že když se sejdeme sami dva na klidném místě, tak už to bude v pořátku. Ale mi spolu nikdy nebyli venku a to od sebe bydlíme 5 min. Prosím pomozte mi. Nevím jak jí mám pomoci a zároven tím pomoci i sobě. Děkuji za odpovědět

Milá Ivčo, trpím agorafobií od března 1974. Tehdy jsem dostala z ničeho nic tetanické křeče. Jela jsem k lékaři a těšila se, že mi pomůže. Nechali mne v nemocnici čekat přes dvě hodiny, kdy jsem si myslela, že určitě umřu. Měla jsem dvě malé děti a nikdy předtím jsem nebyla nemocná. Potom nemohli zjistit, co mi je, tak jsem chvilku marodila, potom s přemáháním chodila do práce a tak se to táhlo až do důchodu. Nyní na internetu teprve jsem zjistila, co vlastním za chorobu. Celých 32 let když nemusím, nechodím nikam. Věřím, že když se choroba podchytí včas, je vyléčitelná a přeji Vám ze srdce, abyste se té hrůzy zbavila. Marie.

ty jsi asi pěkně vychlastaný/á........také potřebuješ pomoci, ale jinde........a ještě jsi srab, protože se ani neumíš podepsat!

to chce hodně chlastu

TO CHCE CHLAST

Ahoj všem ještě jednou. Narazila jsem na skvělou stránku o agorafobii. Je to sice dlouhé čtení, ale úplně přesné popsání našich stavů a jak se na tom dá pracovat. Moc mi to pomohlo a poslala jsem to i svým blízkým, aby věděli, co se ve mně odehrává, protože to tak dobře neumím slovy popsat. Zde máte odkaz.
http://www.mediatarget.org/clanky/nemocna-sila-agorafobie/

Tady je vidět, jak na každého působí léky jinak. Mně Citalec vyvolával nespavost, třes, neklid. Dostal jsem ho na nespavost. Jinak se Vás snažím pochopit. Nemám rád davy. Bydlím raději na vesnici. Lidí si užiju dosytosti v práci. Tak jednou za týden jsem rád sám. Přeji Vám, abyste se zbavili těch myšlenek, které vás omezují. Myslím, že to bude souviset ze sebedůvěrou. Ono taky někdy neuškodí se někdy zdravě nasrat na lidi.

Ahojky, agorafobií trpím již dva roky, spustilo se mi to po složitější operaci kolene, po narkóze a potom, co jsem potřebovala v partnerovi oporu, ale bohužel mě ještě "potápěl". Půl roku nikdo nevěděl, co to je, tak se to neléčilo, jen jsem trpěla a dokonce i mé srdíčko, na kterým mi našli drobné vady jen díky Holteru (záznam.aparát srdce 24hodin), které pomalu ustaly, když jsem se z agorafobie dostávala. Pomohla mi psychiatrička. Nasadila mi prvních 14dní 1/2tabletky denně Citalec 20 a po 14-ti dnech 1tabletku denně). K psycholožce jsem sice chodila, ale po tom všem jsem byla hodně do sebe uzavřená a moc se mi nechtělo ani s nikým cizím mluvit. Akorát jsem asi rok léčila koleno na rehabilitacích, kam jsem občas ani dojet nemohla i přesto, že to bylo jen 10 min. autobusem. Také jsem se bála vyjít ven i se psem. Psík mě donutil aspoň před barák poblíž laviček a vchodu. Asi po měsíci braní antidepresiva Citalecu, jsem začínala cítít postupně úlevu i díky tomu, že jsem se postavila na vlastní nohy a odešla od přítele. Po půl - 3/4 roce už mi bylo přímo skvěle. Našla jsem si i nového přítele. Po roce jsem šla za doktorkou, že už to zvládnu a vysadily jsme prášek......Ale ouvej, po půl roce nebraní Citalecu se vše vrátilo. Napomohla tomu stresová situace - spory s matkou a ještě špatný zážitek z výletu. Nejhorší pro mě bylo to, že mi nikdo neuměl přesně popsat o co se to vlastně jedná, že je to AGORAFOBIE. To jsem se dozvěděla až dnes, díky jednomu časopisu, tak jsem ráda alespoň za zjištění, že v tom nejsem sama. Také jsem začala díky mému příteli, který se zajímal dost dlouho o rejky a jiné podobnosti, hodně o sobě uvažovat a vracet se myšlenkově do minulosti, kde jsem přišla na nejdůležitější věci, jako je - stresové dětství a navozování úzkostných stavů matkou. Tak se tedy snažím nyní si vyřešit svou minulost a vztahy k mým nejbližším a uvidím, jak to půjde dále...ale přiznám, že po půl roce snažení bez Citalecu mi to nešlo, tak jsem se k němu holt musela zase zpět vrátit, abych mohla normálně fungovat, chodit do práce a tak. To mě velice mrzí, protože bych tak za dva roky chtěla s přítelem dítě, ale to bych musela být už v pohodě a bez prášků....tak se snažím jak jen mohu. Co, musím věřit v lepší zítřky. Hlavně neztrácejte naději!!! Držím vám všem také palečky. Pohlédněte do minulosti třeba při relaxaci, aby jste mohli zjistit, z čeho to všechno vlastně pramení. Řekla bych, že na závislosti na druhých, ale musíme se přece odrazit ode dna, změnit svůj život, uvažování a postavit se na vlastní nohy.....Papa

mě pomáhá obyčejná flaška s vodou. Před pár měsíci jsem tady taky zoufale hledala rady po tom co jsem absolvovala několik psychologů a psychiatra. Nějaká holka mi poradila, že když citím, že na mě jde záchvat ať zkusím vytáhnout pomalu láhev z tašky a pomalu začnu pít. Myslela jsem, že je to další z mnoha "rad", ale mě to fakt pomáhá. Teď už jsem tak daleko, že mi stačí mít jen tu láhev u sebe. Přesněji řečeno nevycházím bez ní z domu. Ale taky je fakt, že v létě se vždy cítím líp jak v zimě, tak uvidím co bude.

Zdravím.Take se lečim se take na deprese a úzkosti s agorafobíí je to hrozě nepříjemné niči mi to dá se říci vše co jsem měla rada už 1rok se bojim ven bez doprpvodu a další věci je toho moc.může mi někdo poradit na mail.Zlatulinka.Svobodova"seznam.cz

Zdravím.Take se lečim se take na deprese a úzkosti s agorafobíí je to hrozě nepříjemné niči mi to dá se říci vše co jsem měla rada už 1rok se bojim ven bez doprpvodu a další věci je toho moc.může mi někdo poradit na mail.Zlatulinka.Svobodova"seznam.cz

Zdravím.Take se lečim se take na deprese a úzkosti s agorafobíí je to hrozě nepříjemné niči mi to dá se říci vše co jsem měla rada už 1rok se bojim ven bez doprpvodu a další věci je toho moc.může mi někdo poradit na mail.Zlatulinka.Svobodova"seznam.cz

Ahoj,
byla jsem 13let těžký agorafobik se závislostí na lécích. Dotáhla jsem denní dávku Lexaurinu na 30 růžových lentilek v kombinaci s antidepresivy. 6let jsem neopustila byt a dveře si podávali mezi sebou lékaři rychlé pomoci. Pak jsem absolvovala několik pobytů v psychiatrické léčebně. Po téměř ročním pobytu jsem byla schopná jet jednu zastávku MHD a nemít pocit,že se zblázním. Pořídila jsem si na radu psychiatra bytového pejska. Úžasná věc. Když se na vás podívá zvíře, které je zcela odkázáno na vaši péči, najednou zjistíte,že jdete před dům, pak jste ve vedlejší ulici a dokonce vyjedete do lesa. Ale to, co mně nejvíce pomohlo, byla změna prostředí. Změnila jsem místo bydliště a z vesnice jsem odešla bydlet do města. Leta jsem se vyhýbala lidem a stresovým situacím. Mohla jsem tak dožít. V léčebně jsem dostala tu nejlepší radu. Změň způsob života. Byla to změna radikální a děla se beze mně. Přestěhovali mě sourozenci a já se vratila úplně jinam. Byl to šok, ale ten nejlepší, který jsem mohla zažít. Obrovsky důležité je mít kolem sebe lidi,kterým svůj stav popíšete a tím se v jejich přítomnosti cítíte bezpečně. Věříte, že vás nenechají ležet na ulici jako ožralce a postarají se. Já mám navíc to štěstí, že mám partnera, který každý den naplánuje nějakou aktivitu. Pokud se na ni necítím, nezlobí se, ale radost v jeho očích a pochvala stojí za překonání a najednou zh´jistíte, že jste se neudusili,jak jste předpokládali, ani neomdleli. A že jste se klepali? No a? Jednou se i klepat přestaneme. Jsem v invalidním důchodě a doufám,že přijde den, kdy půjdu hrdě před komisi a řeknu, ať jej dají těm, kdo ho potřebují, že já už to nejsem.
Mějte se
SkalnikovaMarcela"seznam.cz

Dotaz
Ahoj všem tu,
mám na Vás dotaz.., psychiatr mi diagnostikoval agorafobii-úzkostnou poruchu a dnes mi předepsal CITALON (20mg), vyděsilo mě však, když jsem si v metru přečetla příbalový leták, kde se píše: Citalon je určen k léčbě těžkých depresivních poruch a patří do skupiny antidepresiv.. + mnoho možných vedlejších účinků. Já přece, ale nemám deprese, ale "stavy", jinak jsem veselej človíček. Je tedy agorafobie - depresivní porucha? Máte někdo s tímto lékem zkušenosti, pokuď ano-tak jaké?
Děkuji Vám za odpověď a hodně sil..
ilona.volf"seznam.cz

Ahoj lidičky, jsem 8 let agorafobička s panickou poruchou. Zajímá mě všechno, co by mi mohlo pomoct v léčbě - léčím se ambulantně kognitivně behaviorální terapií a léky. Jsem knihomol a všem doporučuji knížky od Dr. Jána Praška o agoraf., depresi... a od Dr. Karla Nešpora - Uvolněně a s přehledem, Bolest se dá zvládnout, Léčivá moc smíchu ... Dr. Nešpor má své internetové stránky, při četbě se mi vždycky aspo? trochu uleví, když je mi moc zle. Jsou tam praktické návody, jak získávat nad neurózou vrch. Super stránky jsou na WWW:DEPRESE:CZ. Ať vám to pomůže aspoň zpoloviny tak jako mně.A držte se!

Ahoj Petře, tak jsem se tady u tvého příspěvku rozplakala dojetím. Za smrt svého dědy opravdu nemůžeš a myslím, že se snažíš jak to jde zvládnout ten problém Souhlasím se všemi, že bys měl navštívit psychiatra, protože já chemii blahořečím. Strašně se ti uleví. Tím nechci říct, že by člověk měl brát velké množství prášků, ale rozhodně rozumné dávkování pomůže při překonávání všech strachů při nákupech a pobytu mezi lidma. Hlavní je, že se snažíš a když utečeš tak víš, že je to špatně. Já musím zítra na úřad a už se vážně nemůžu dočkat. Ach jo. Držím ti palce. To, že člověk ztrácí sebevědomí v těchto situacích je normální ale rozhodně zkus hodit za hlavu veškeré výčitky svědomí. Ahoj

Diky vsem za podporu. Mate pravdu je nejvysi cas s tim neco delat. Tohle za nikoho nikdo jinej nevybojuje, kazdej musi ten prvni krok udelat sam. A ja jdu na to. Doufam ze se nam vsem podari s touhle blbou nemoci nejak vyporadat. Zatim cau a drzte se lidicky.