Agorafobie

moni, jo tak ta flaška mi zabírala v létě, je to dobrý...ale už jsem fakt pěkně naštvana, jdu do boje...nic víc ani dělat nemůžu.Tak děkuji za rady.Ať se ti daří a určitě v průběhu sem napíšu, jak mi to jde...Měj se fajn Petra, když budeš chtít, klidně mi napiš na mail.budu ráda darinfj"email.cz

peťo, jo to mám, ale vždycky sebou musím mít flašku s vodou. Jakmile to na mě jde, tak se začnu zaobírat tím, že ji musím vytáhnou z kabelky a napít se. Nebo si vzít bonbon / ale ta voda je lepší/. Můžu říct, že mi to občas pomáhá. Těm frontám se vyhýbám jen v případě, že už předem vím, že by mi mohlo být blbě. Když mě to nenapadne, tak do toho jdu. Ale tu MHD fakt ještě nezvládám. Buď musím stát těsně u dveří a to vydržím max. 3 zastávky nebo sedět.

dík, mončo...ale dá se to takhle dělat už na furt?napadá mě už jen jediná možnost, léčba šokem, prostě vejít, nastoupit a co to se mnou udělá...ppý je to nejlepší..máš s tím nějaký zkušenosti?

péťo, já zásadně v MHD sedím. Připádám si tak nějak skrytější před ostatníma lidma co oklo mě stojí. Fronty na poště a v obchodě neřeším. Když tam jsou lidi, tak tam ani nejdu.

Ahojky všichni, agorafobií trpím taky, ale zatím jsem s tím nic moc nedělala. Je to vlastně už 2 roky a stalo se to tak, že jsem jela busem z Prahy a náhle se mi zamotala hlavina, no a tím se mi i zvedl žaludek, tudíš jsem celou cestu proseděla u WC na schodech..od té doby jsem necestovala autobusem, protože se bojím situace, která by se mohla opakovat...dělá mi i celkem problém stát ve frontě na poště, v MHD to ještě celkem jde, mě ani nevadí tolik ta jízda, jak ty lidi okolo a co by se stalo, kdyby se mi udělalo zle...furt nevím, co s tím, snažim se to překonávat, ale chtělo by to něco účinějšího. Poradíte někdo?

taky jsem na pracáku. Už několik let. ZPS mi uznali, ale invalidní důchod zatím ne.

baro nevim jak ostatni ale ja osobne jsem jiz 15let doma,puvodne jsem zdravotni sestra,pak jsem delala servirku,ted jsem stale na pracaku

chtěla bych se zeptat, jak vy všichni chodíte do práce?Protože já to absolutně nezvládám....:((

Zvládneš to. Nejvíc Ti určitě pomůže úpřímnost k nejbližšímu okolí a ten, kdo Tě nepochopí, má pouze málo informací, tak jim je dopřej.
Ahoj Marcela

Marcelo, budu se řídit Tvýmí radami a děkuji Ti.Přeji Ti hodně, hodně zdraví a aby jsi mohla jezdit bez problémů, kam budeš chtít.
Honza

Pro Honzu,
zkopíruji ti svůj příspěvek a budu pokračovat.
21. 8. 2006 11:59:31,
Ahoj,
byla jsem 13let těžký agorafobik se závislostí na lécích. Dotáhla jsem denní dávku Lexaurinu na 30 růžových lentilek v kombinaci s antidepresivy. 6let jsem neopustila byt a dveře si podávali mezi sebou lékaři rychlé pomoci. Pak jsem absolvovala několik pobytů v psychiatrické léčebně. Po téměř ročním pobytu jsem byla schopná jet jednu zastávku MHD a nemít pocit,že se zblázním. Pořídila jsem si na radu psychiatra bytového pejska. Úžasná věc. Když se na vás podívá zvíře, které je zcela odkázáno na vaši péči, najednou zjistíte,že jdete před dům, pak jste ve vedlejší ulici a dokonce vyjedete do lesa. Ale to, co mně nejvíce pomohlo, byla změna prostředí. Změnila jsem místo bydliště a z vesnice jsem odešla bydlet do města. Leta jsem se vyhýbala lidem a stresovým situacím. Mohla jsem tak dožít. V léčebně jsem dostala tu nejlepší radu. Změň způsob života. Byla to změna radikální a děla se beze mně. Přestěhovali mě sourozenci a já se vratila úplně jinam. Byl to šok, ale ten nejlepší, který jsem mohla zažít. Obrovsky důležité je mít kolem sebe lidi,kterým svůj stav popíšete a tím se v jejich přítomnosti cítíte bezpečně. Věříte, že vás nenechají ležet na ulici jako ožralce a postarají se. Já mám navíc to štěstí, že mám partnera, který každý den naplánuje nějakou aktivitu. Pokud se na ni necítím, nezlobí se, ale radost v jeho očích a pochvala stojí za překonání a najednou zh´jistíte, že jste se neudusili,jak jste předpokládali, ani neomdleli. A že jste se klepali? No a? Jednou se i klepat přestaneme. Jsem v invalidním důchodě a doufám,že přijde den, kdy půjdu hrdě před komisi a řeknu, ať jej dají těm, kdo ho potřebují, že já už to nejsem.
Mějte se
SkalnikovaMarcela"seznam.cz
Tak a teď má rada. Když mám akutní záchavat paniky, pomohly mně tyto věci. Mít u sebe pití nebo nějaké jídlo. Než se napiješ uběhne pár nekonečných chvil. Zároveň si říkám - nemám astma a není to infarkt, takže pomalu zhluboka dýchat a panika odezní. Několik prvních let jsem se vyhýbala lékům a pak nastal opačný problém - závislost na Lexaurinu. Dnes se léčím Fevarinem a při záchvatech neklidu beru ještě Rivotril. Život se mi zkvalitnil a léky postupně vysazuji. Jedna z věcí, kterou jsem neuměla, bylo někomu vynadat a bránit se. Všechny tyto emoce ale člověk obrací proti sobě, tak klidně ventiluj emoce a lidem které máš v nejbližším okolí řekni, co Tě trápí. Budeš klidnější a v bezpečí. Je důležité aby někdo věděl o co jde, protože když dojde k bezvědomí, může někdo referovat lékařům, že o nic nejde. Jsou to nervy v kýblu. Všechny tyto problémy sebou nese tato uspěchaná doba, tak se občas zastav a věnaj se jen sám sobě. Vím, že se bojíš o práci, ale nejsi na rodinu sám a chvíli se určitě může postarat i žena. Pořád chceme rovnoprávnost, tak ve všem.
Hodně úspěchů přeje Marcela

Dej vědět a neboj se to zkusit. Momentálně řešíš dilema, zda živořit bez léků anebo žít s nimi. Brala bych tu druhou možnost. Až se otřepeš a budeš dlouhodobě bez problémů, stabilizovaný, klidný a psychicky tudíž silný, začneš je pomalounku vysazovat. Hlavně nespěchej, predsa pomalu, poomaluuu :-) ale úspěch se dostaví, jsem o tom přesvědčena.

Díky moc za názor , který mě povzbudil a po dlouhé době naplnil optimismem. Dám o sobě vědět.

Honzo, zkušenosti říkají, že vůlí se to málokdy povede. Jdi do těch léků a budeš žít naplno. Neboj se nic, když to nebude ono, přestaneš je brát, ale když to nezkusíš, nevíš, o co přicházíš. Téměř všichni lidé s psychickými problémy se bojí brát léky, ale zatím sem nepsal nikdo, kdo by litoval, že je bral. Čím déle budeš otálet, tím hůře se svých úzkostí budeš zbavovat. Zkus to, neschopenka je plus pro začátek užívání antidepresiv. A chtělo by to i psychoterapii anebo někoho, s kým budeš moci podnikat expozice, tzn.jít do situací, kterých se bojíš.

Ahoj všem,
pročítal jsem téměř všechny vaše příspěvky na téma agorafobie.Dost dlouhou dobu se léčím s roztroušenou sklerozou ( ochrnutí, problémy se zrakem apod.) Beru Imuran a Prednison.Momentálně jsem po této stránce v pohodě. Normálně chodím do práce, pracuji jako údržbář na Metru. A to mi teď začíná vadit. Před 23 lety jsem si uvědomil, že mi začíná být špatně tam kde je více lidí. V obchodech.vlacích a autobusech. Když jsem jel metrem přes nuselský most, tak jsem zažíval nevolnosti jako vy. Lékaři na mě koukali jako na simulanta. Po nějaké době to samo od sebe přešlo. Jenže se mi ty stavy vrátily před pár lety. Jezdil jsem s velkým sebezapřením, bál jsem se pokaždé vstoupit do autobusu abych se dostal do práce a potom domů.Kolikrát jsem radši vystoupil. A teď mi znovu začalo vadit ježdění metrem, což mám v popisu práce.Dispečer nahlásí závady a my se na ně jedeme.Máme na starosti celou trasu B.Došlo to tak daleko, že jsem se začal vyhýbat jízdě s ostatními kolegy. Jednou se souprava zastavila uprostřed tunelu asi na 2 minuty. Myslel jsem že se zblázním, ze si nějak otevřu dveře.Nakonec se to rozjelo a já pak vystoupil a rozdýchával to. A od té doby jsem ještě častěji měl záchvaty nevolnosti. A naposled jsem jel ráno do práce, nastoupím do vlaku, sednu si, vlak se rozjel a vtom se mi udělalo mizerně. Upadl jsem do bezvědomí podle projetých stanic na 8 minut. Nikdo mi nepomohl, patrně si mysleli že jsm zfetovaný.
Od té doby jsem na neschopence. Prošel jsem všechny možná vyšetření a jsem zdravý. Poslali mě také za psychiatrem a ten mi určil jako diagnozu depresi a arachnofobii.Napsal mi antidepresiva Magrilan a Trittico 150. při potížích Neurol. Bojím se ale psychofarmaka brát, aby se mi třeba po ročním užívání kdy je vysadím ještě více nepřitížilo. Přečetl jsem si o tom dost ale ještě jsem se nerozhodl. Prosím poraďte. Patrně za tím je vliv RS, Prednisonu, konflikty s tchyní a v práci stres a hlášky od konfliktního mistra že nás ( některé ) propustí. Brát léky nebo vše zlomit vůlí?

Ahoj všem

Holky, to je od vás úžasné, že má Dana takové kamarádky :-) moc jí to přeju, je to přesně to, co potřebuje. Vtahujte ji zpět do života, ale ne násilím, musí chtít jít a vy buďte připraveny ji vzít za ruku, podepřít, popostrčit, ale kráčet musí sama.
Pokusila bych se vysvětlit a asi i obhájit to označení "kamarádka" z mého pohledu, protože ho taky používám, sice v souvislosti se svou panickou poruchou, ale je to prakticky totéž (dokážu ji i hnusně nadat a zahnat, když se objeví v situaci, které si chci užít...) Porucha či fobie je naší součástí, je to kousek z nás, naše slabost, žádný vnější nepřítel, ale vnitřní, sice nepříjemná, ale přece jen věrná kamarádka. To označení tlumí nenávist a sebelítost a probouzí lásku k sobě. Ne ve smyslu egoismu, ale ve smyslu pochopení se, přijetí své citlivosti jako součásti své povahy, což pochopitelně neznamená vzdání a oddávání se, ale hledání cesty a způsobu, jak se naučit s tímto rysem naplno žít... Nevím, jestli jsem to napsala dost srozumitelně, ale žije se s ní méně bolestně, když je kamarádka a ne hnusný nepřítel. I kamarádka dokáže neúmyslně potrápit, agorafobie je taková zmatená a dost slabomyslná kámoška, potřebuje napravit, naučit se pravidla hry tak, aby nezlobila toho, u něhož se zabydlela, zkuste ji tak taky brát, po dobrém, láskyplná tvrdost tomu říkám :-)

Milá Danuško,jsem samozřejmě stále s Tebou i když to možná poslední dobou tolik nevypadá,ale vím že Romanka je plná nových a ještě čerstvých sil,ono to totiž není jednoduché ani pro Ty co chtějí pomoct,to je jasné,jo a jak píše Pajka odměň se,jen někdy stačí se pohladit nebo oříšková čokoláda :-D,mám Tě ráda a jsem tu pro Tebe

Ahoj Pajko,Moniko a všichni kdo se snažíte alespon radou pomoci Daně.Jsem její kamarádka a sama vidím jak moc Daně pomáhá,když si může promluvit s lidma,kteří mají stejný problém.Myslím si,že to,že šla se svým přítelem podívat se na ohnostroj je pro ni velký úspěch a doufám,že slibný začátek. A ted něco pro Danu.Dančo,proč nazýváš agorafobii svojí kamarádkou.Copak by tě kamarádka dokázala takhle trápit? Vždyt tě omezuje ve všem.Kamarád je ten kdo se ti snaží pomoct-Pajka,Monika,Sonička,já....A protože nám počasí celkem přeje ,vytáhneme kola a půjdeme znovu do toho ,co jsme v létě začali.Přece nebudeme čekat na jaro,byla by to jen další z výmluv proč nemůžeš ven.Vím,že je to s tebou běh na dlouhou trat,ale já se toho nebojím a ty to holka budeš muset zvládnout,protože ty na to máš.

jo jo, jak říká Pajka odměny pomáhají, tak jsem se odměňovala a dokonce mi to radil i doktor.