Agorafobie

a co jako mysliš,že prijede,pichne injekci a bude fajn?

Ivano, každej doktor by měl mít návštěvní hodiny u pacientů- teda aspoň praktickej. A když dr. vylíčíš po telefonu jaký problémy máš, tak by přijet měl.

ivano ten zazrak na ktery cekas se nestane kdyz mu nepomuzes,das mi na sebe blizsi kontakt?jsem na tom skoro jako ty

Ahoj všichni,Koukám jak jste dobrý když chodíte nakupovat a jezdíte tramvají.To vám závidím.Já jsem nemocná asi osm let a zvládám pár metrů okolo baráku.Přečetla jsem mnoho knih ,ale sama to asi nezvládnu.Léčila jsem se ze začátku pár měsíců.Brala jsem léky ty docela zabíraly,ale potom se mi udělalo tak zle,že jsem nemohla jít ani otevřít dveře.Jinak se neléčím,protože k lékaři nedojedu.Obvodní mi domu nepůjde a psychiatr prý taky doma nenavštěvuje.No tak čekám jestli se stane zázrak a jak to přišlo tak to zase odejde.Jen je mi divný,že lékař nenavštěvuje pacienty,kteří se k němu prostě ze zdravotních důvodů nedostanou.

Prosím, jak dlouho se léčíš a co Ti zabírá? Pokud Ti něco pomáhá. Tyto situace důvěrně znám již několik let.

Také jsem dostala od lékaře léky, po kterých jsem měla příšerný sny a ráno bylo ještě horší, než večer. Půjčila jsem si v knihovně knížku od Praškových Jak překonat strach z cestování, nebo tak nějak podobně zní název. Několikrát, v rozmězí asi půl roku, jsem si ji pročetla a řídila se jí. Léky jsem vysadila úplně. Hraju sama se sebou hru: do této tramvaje nenastoupím, počkám si na jinou, nebo naopak pojedou zrovna touto, ne proto, že na její trase je můj cíl, ale proto, že CHCI. Neříkám si, abych proboha neomdlela, nebo něco hystericky nekřičela, ale naopak uvidíte, jak Vám zakričím a jak si se mnou poradíte, až vahou 100 kg se sesunu a koukám po cestujících, a tipuju, který mě možná okrade.Jakmile cítím, že to na mě jde, říkám si, konečně je to tady, není to nic, co bych nezvládla, musím jen pravidelně zhluboka dýchat do břicha, nádech na 3 doby tak na 1 dobu zadržet a na 4 pomaličku vydýchnout a znovu. A kupodivu, taková maličkost, jako je správné dýchání, mi neuvěřitelně pomáhá. Mám navíc syndrom dráždivého střeva a močového měchýře, takže se mi s tím nechodí snadno.Když už je mi hodně zle a vycítím, že musím vystoupit (ve zlomku vteřiny, kdy tramvaj nebo metro zavře dveře, tak si říkám, to by se ti chtělo pěšky, když se vezeš atp). Protože vím, že problém je v psychice, tak se snažím nad tím zvítězit. Nechci léky, pokud nejsou nezbytně potřeba, ale každý má nějaké vedl. účinky, navíc narušují harmonii v těle, což už stejně I když se snažím trénovat tak, abych mohla fungovat tak, že bych mohla jet a fungovat v cizím městě, někdy nemůžu ani vlézt do metra. Hlídám si i fáze měsíce, zda na to nemá vliv, když řídí příliv a odliv, proč ne obyčejné lidi.
Přeju sobě i jiným stejně postiženým, aby bylo líp.

Díky za odpověď,ale dovolím si oponovat-ovšem samozřejmě s vědomím,že se mohu mýlit a že postižení Agorafobií nevědomky podceňuji.Nepovažuji to,že nechodím nakupovat do přeplněných obchodů,nestojím ve frontách,nejezdím narvanou MHD,kde by se dal vzduch krájet a že se obdobně vyvaruji dalších různých situací,které vyvolávají panický záchvat nebo přinejmenším velmi nepříjemné pocity,které k záchvatu vedou,za obcházení problému.U lékaře jsem byla,dokonce u tří různých,jelikož po určitých zkušenostech zastávám bohužel názor-"co lékař,to názor".Jeden z názorů spíše rada byla,že buď prášky na celý život s vedlejšími účinky,nebo ať si zvyknu.A přesně dodal ať vysleduji kdy a co mi ubližuje nejvíce a snažím se to řešit jinak.Myslím,že tato rada zatím není od věci.Je mi 45let a potíže mám již od základní školy.Moje profese je hudebník,takže jsem celý život mezi lidma.Nemám pocit,že že problém "odsouvám",spíše se ho snažím jakoby ignorovat a být psychicky silnější,aby mě "nesžral".Jak se říká-"co mě nezabije,to mě posílí!"Nelíbí se mi,že do nás hned cpou prášky.Co budem dělat ve chvíli,kdy třeba onemocníme nějakou vážnou nemocí a budeme muset brát další prášky?Takhle mám zatím alespoň o jednu chemikálii méně.Zatím to jde,ale vím,že jiní jsou na tom určitě hůř.Prášky nás ale nevyléčí.Nebo snad ano?Proč a jak vlastně tyhle potíže vznikají?Všude jsou psány příznaky,ale důvod vzniku?

Ahoj Jano,bylo by dobré snažit se popsat,jak problém řešíš bez doktora,protože touto cestou jsem se vydala rovněž.

Lecim se s agorou. Myslela jsem, ze je vse za mnou, ale neni. Dnes, kdyz jsem byla v obchode nakoupit, se mi vse vratilo. Musela jsem od tamtud utect. Je mi s toho na nic! Myslite, ze si mam rict o silnejsi leky? Ja chci zit jako driv! ... :-(

Amo to není dobré řešení,je to jen odsouvání problému,který tě stejně dostihne! Pokud nežiješ plnohodnotně,budeš později litovat promarněných let! Chce to odborné léčení a hned!

Problém s Agorafobií mám již od dětství,ale tehdy jsem samozřejmě netušila co a proč se děje.Skoro omdlívání,nutná okamžitá potřeba WC,zvracení,silné hučení v uších,závratě.Kolikrát mne tyto stavy přepadly v metru cestouz so školy,kam jsem samozřejmě nedojela.Nikdo mi na veřejnosti nepomohl,všichni si totiž při pohledu na sesouvajícího se člověka myslí,že je ožrala apod.Tím mi vyrostl obří strach z těchto stavů a s nadlehčením vždy nahlas říkám,že mám spíš větší strach,než je mi blbě.Ale sama už dobře poznám,kdy jde do tuhého.Zatím bojuji bez prášků,jelikož mám naštěstí tu možnost-být v klidu vlastního prostředí a nemusím nikam dojíždět MHD,což je nemožné,i když jsem se to snažila vědomě překonat,při pohledu na přeplněnou tramvaj se mi okamžitě roztřese duše a dřív jsem radši šla přes celou Prahu pěšky-postraníma ulicema.Bohužel se o Agorafobii málo ví-myslím ostatní "zdravou" veřejností a proto se k "nám" v tu nepříjemnou chvíli záchvatu úzkosti nechovají tak,jak by bylo potřeba a tím vzniká a prohlubuje se náš další Strach z dalšího "záchvatu",který přichází opravdu kdykoli.Všimla jsem si,že náchylnost k nepříjemným pocitům je větší,když jsem nevyspalá,unavená,vyčerpaná buď fyzicky nebo psychicky.Proto se snažím toto hlídat,i když to zase až tak jednoduché není.MHD nejezdím-vypustila jsem ji ze svého života.Nedovedu si ale představit,co by se dělo,kdybych musela nastoupit do práce a jít mezi cizí lidi.To by nešlo.Jak říkám,zatím se mi daří částečně čelit díky způsobu mého života.

Jo a ještě něco také je fajn pít dvakrát denně čaj z třezalky. ;o)

Jo a ještě něco také je fajn pít dvakrát denně čaj z třezalky. ;o)

Nejspíš tím trpím také.Je mi špatně když si představím,že budu muset nastoupit někam do práce,budu muset jet autobusem,budu muset jít třeba sama nakoupit a podobně...Občas mě popadnou šílené deprese doprovázené zimnicí a dokonce se mi chce i zvracet a mám pocity na omdlení.Začalo to před dvěma lety.K psychologovi jsem nešla,ale byla jsem u kinezioložky a můžu vám to všem co trpíte nějakou fobií doporučit.Byla jsem u ní a pomohla mi.Nejde to tedy odstranit ze dne na den,ale je to mnohem lepší.Jsem objednaná na další sezení a věřím,že mi bude zase o něco líp.O kineziologii se dočtete na netu pokud budete chtít někdo kontakt ozvěte se.Jsem z Děčína.Také pomáhá na nervy B-komplex a dobrý je i hořčík v tabletách Magnachat dá se sehnat v každé lékárně.Doufám,že i vám pomůže.Pokud máte někdo další dobrý nápad co by pomohlo budu ráda,když se o něj podělíte.Hodně štěstí všem.

Ja trpim taky agorafobii. Lecim se uz pul roku. Nechte si od psychiatra napsat cipralex. Je sice na deprese, ale na Agorafobii zabira skvele. Driv jsem nemohla jit ani sama po ulici (bez pritele). A ted uz vsechno zvladam sama... Preju vam hodne stesti.

Pajko,souhlasím,že pouze léky to nezvládnou.Jak Ty to zvládáš celých 4O let?Máš zkušenosti a psychoterapií?Zkoušela jsem i hypnózu,vizualizaci,meditace,jogu-to pomáhá.Kognitivně-behaviorální terapie u mne však nějak pokulhává.Stále jako po sinusoidě,když je mi líp,putuji i MHD popojedu,když je mi hůř,tak ne.S tou rakovinou nespojuji agorafobii,jen před těmi 15ti lety byla agorafobie první bouřlivý signál,že organizmus není vpořádku,a když jsem tento signál vlastně dál ignorovala a pokračovala ve stresu,tak jak to asi mohlo dopadnout? Dobrá zpráva-rakovina je doufám už minulost,rozsev na plicích nejsou metastázy,ale sarkoidóza-lepší varianta.Tu teď likviduji Medrolem,už končím a je mi OK.Tak už zase jdu do boje s gorafobií.Celé toto martýrium jsem absolvovala s výborným léčitelem-bylinářem,p.Juklem.Pokud bude mít někdo zájem,dám kontakt.

Kiki, poporodní deprese jsou u citlivých žen časté, ale jakmile se organismus vrátí hormonálně do normy, přejde to. Ustoupí i agorafobie, když s ní dál nepřestaneš bojovat. Nemusíš absolvovat všechno, i na MHD dojde, ale představ si, kdyby to bylo obráceně, MHD bys zvládla a chůzi ne. Pěšky můžeš projít světem, ale MHD všude nedojede. Mně MHD nijak nevadí, ale vyjít ven jen tak na procházku a občas i na zastávku, je boj. Taky odmítám živořit a snažím se žít, jde to. Nezapomeň se za každé vítězství pochválit a odměnit. Přeju Ti všechno nejlepší.

Ahoj,taky mám zkušenost s agorafobií.Poprvé se objevila asi v 21 letech,kdy jsem se zničeho nic zhroutila a strávila šest týdnů v nemocnici kde mi po všech vyšetřeních řekli,že jsem naprosto zdravá.Jen se mi pokaždé když jsem šla ven točila hlava a jakoby jsem ztrcela půdu pod nohama.Jízda MHD,byla utrpením.Ale musela jsem ji absolvovat skoro denně,protože bych se jinak nedostala do práce.A ani nevím jak,agorafobie byla zničehonic pryč.
A teď je tu zase.Před několika měsíci se nám narodila holčička.Po porodu jsem dostala šílené deprese(vůbec nevím proč byla jsem maximálně šťastná) a objevila se znovu agora...Deprese jsem zvládla bez jakýchkoliv léků a s fobií bojuju už asi druhý měsíc.Měla jsem takové stavy,že při představě,že půjdu ven se mi chtělo zvracet.Ale překonala jsem to a teď chodím s malou denně ven a jsem schopná i jít nakoupit.Jen MHD,jsem ještě nezkoušela :-((Mám strašnou chuť žít a ne ve strachu přežívat a tak bojuju.Jen jak už tu někdo psal,připadám si jako v křeči,nedokážu se uvolnit.Ale musím to všechno zvládnout a užívat si život.......
Hodně mi pomůže,když si přečtu,že někdo s tím taky zápasil a vyhrál!!!!!
Hodně štěstí všem.....

Ahoj, také mám tento problém, je to halvně v autě, po prožité autonehodě. Rozhodla jsem se s tím něco dělat, začíná mně to pomalu ale jistě sžírat. Když budeš chtít, tak napiš. Zdenka

Vyléčená, moc Ti k vyléčení gratuluju. nejen, že jsi zdravá, ale máš i know how, jak na ni :-) Jsi jeden z mála případů, který to zvládl sám autoterapií a bez antidepresiv.
P.S. Když není pytlík, dá se dýchat do dlaní nebo oblečení, prostě tlumit přívod kyslíku do hyperventilací překysličeného těla. Nejlépe dokázat uvolněně a dlouze dýchat do břicha, to pomáhá i zdravým, nádechem myslíme na pozitivní energii, kterou vdechujeme a při výdechu se zbavujeme všeho negativního a škodlivého...