Agorafobie

Ne ne, jen jsem mu řekla co mi je a jak se cítím. Pak jsme se bavili o tom jestli jsem si vědoma něčeho co to mohlo spustit atd... Taky jsem mu řekla, že nechci brát žádný antidepkáče ani nic podobnýho. Měl ke mě takovej tvrdší přístup což mi hodně pomohlo.

Musela jsi delat nejake psychologicke testy?

Michaelo, prostě si jen pokecáte. Mě psycholog moc pomohl.

Ahoj, ja se lecim s agorou od 3.7., brala jsem 1 tbl Parolexu a 1 tbl Rivotrilu 2 hodiny pred zatezi, tzn. pred odchodem z domova. Mam pracovni neschopnost, kdyz se citim lepe, snazim se jit ven, ale nejak extra mi ty leky zatim nepomohly. 31.7. jsem mela mit kontrolu u psychiatra, zkousela jsem dojit na bus uz od pondelka, ale pokazde se mi udelalo spatne a musela jsem se vratit domu. Nakonec jsem to zvladla az vcera, bylo mi kupodivu dobre cely den, psychiatr mi zvysil davku na 1 a pul Parolexu denne a Rivotrilu mam brat jen pulku tbl. Napsal mi doporuceni na psychologicke vysetreni, ze je u me mozna porucha osobnosti. Na druhou stranu mi rekl, ze se lecim kratkou dobu, tak at si z toho hlavu nedelam, ze to doposud moc nezabira. Chtela bych se zeptat, co me u toho psychologa vsechno na te prvni navsteve ceka, mam z toho docela obavy.

Helo, přejdi na Panická porucha PP7. Agorafobie bývá jedním z příznaků panické poruchy. Tam chodí hodně lidí a možná tam pookřeješ a získáš sebedůvěru, naději i pár rad jak na agoru...
Bez léků to může jít, ale bez psychoterapie třeba autoterapie rozhodně ne. Je potřeba naučit se s úzkostí a neklidem pracovat, potlačovat ho, mírnit strach...

Nevím jak vy, ale já si asi budu zase namlouvat ,že se nic neděje, nic se mi nestane, ti lidi na mě neciví a já vlastně žádnou fobii nemám..a dýchá se mi skvěle..na nic lepšího jsem za těch pár let nepřišla.Asi nic jiného nezbývá než to ignorovat nebo se vdát za psychiatra..

Nevím jak vy, ale já si asi budu zase namlouvat ,že se nic neděje, nic se mi nestane, ti lidi na mě neciví a já vlastně žádnou fobii nemám..a dýchá se mi skvěle..na nic lepšího jsem za těch pár let nepřišla.Asi nic jiného nezbývá než to ignorovat nebo se vdát za psychiatra..

Je to asi nepříjemné, ale až po dlouhé době, vlastně teprve ted zjištuju jaké má můj nesmyslný strach jméno.A uklidňuje mě kolik lidí se s tím také potýká.Můj strach z MHD se omezil jen na autobusy, a tím že jsem kuřačka a na zastávkách se nekouří, můžu svůj strach skrýt za zastávku nebo aspoň 5 metrů od ní.Ted se ted nějak ten strach stěhuje ke mě domů..sama se prostě bojím.Na psychiatrii jsem byla(již u dveří jsem byla označena jako klasická anorektička, řekla sestra..cca90kg)po dlouhém hovoru který nikam nevedl mi píchli vitamin B, dostala jsem antidepresiva a šla jsem domů..už nikdy..serlift..nebo tak něco..bylo mi zle ještě víc z těch prášků..způsobovaly křeče..alespon mě teda jo..a do krku.Naučila jsem se to nějak překonat, už nesežeru každý prášek co mi kdo napíše..a mluvit o tom není s kým..asi ted píšu velice zmateně..tak pardon..za celou tu dobu mi ale nikdy nic v mém strachu tak nepomohlo jako to, že je nás víc a že o tom někdo i píše..

Míšo,mám agorafobii 17 let,z toho se 11 let intenzivně léčím.Startem nemoci byl dlouhodobý stres z nového bydliště a manžel začal pít v hospodě a já byla stále sama doma s dítětem.Po roce přišel první záchvat úzkosti.

Michaelo, mám taky PP od 13 let a k tomu agorafobii, ale nikdy jsem jí neustoupila natolik, abych nevycházela z domu. To je dobrý start, jak se jí nikdy nezbavit. Ven jít musíš, každý den pár kroků a každý den pár přidáš. Doporučuju Ti přejít psát na Panickou poruchu PP7. Ještě víc Ti doporučuju prostudovat si články na tomhle odkaze
http://cz.lundbeck.com/cz/Public/what_we_do/Depression/default.asp
a ještě víc Ti doporučuju jít se intenzivně léčit. Úspěchy má např. psychiatrické centrum v Praze
http://www.pcp.lf3.cuni.cz/pcpout/
Tahle diagnóza je velice nepříjemná, ale není nebezpečná a vysoké procento léčených se uzdraví anebo zmírní příznaky natolik, že žijí plnohodnotný a kvalitní život bez utrpení.
Na tu kontrolu musíš. Nejhorší, co se Ti může stát je, že upadneš a já Ti ručím za to, že už Tě někdo zvedne :-). Ale ještě víc jsem si jistá, že to ustojíš. To, před čím couváš, je Tvá slabost, Tvůj strach, takže zítra musíš!!! na tu kontrolu-kvůli sobě. Abys svůj život neprobála, ale prožila... Napiš, jak bylo.

Michaelo, myslím, e to léčitelný není. Mám agoru několik let a i když mám někdy třeba pár měsíců klid, tak to udeří v tom nejmíň vhodným okamžiku. Mě hodně pomohl psycholog.
K otázce z čeho vlastně vzniká....já měla těch spouštěčů víc. Matka mě psychicky týrala, pak jsem si vzala půjčku na byt, abych s ní nemusela bydlet a měla nervy z toho jestli ji splatíma ve finále jsem měla těžkej zánět střev, kterej se mi zvrhl v chronickej. Psycholog mi řekl, že to prostě bylo jedno s druhým dohromady. Hodně mi pomohl klid. Byla jsem pár měsíců doma a dělala jsem jen to co jsem sama chtěla a postupně se to zlepšovalo. Moc ti držím pěsti, aby ti bylo líp.

Mam jeste otazku, muj psychiatr mi rekl, ze je to snadno lecitelne, ale ja se od jineho psychiatra docetla, ze je to chronicke a opakuje se to s ruznou intenzitou. Co je na tom pravdy? Da se agorafobie vubec 100% vylecit, aby se v budoucnosti uz nikdy nezopakovala?? Nebo je proste neco spatne ve me, fungujou mi spatne chemicky reakce v mozku, nebo proc se to vlastne deje?? A je to dedicne?? Dekuji predem za odpoved.

Chtela bych se jeste zeptat, jestli treba tu agorafobii nekdo z vas nema z dlouhodobeho stresu, jestli vas treba nekdo psychicky netyral ci jestli jste neprozili nejaka traumata. Mela jsem docela komplikovane detstvi, dospivani, vlastne az pred 2 lety jsem konecne zacala mit doma klid...Dekuji predem za odpovedi.

Me se nejspis vyvinula agorafobie z nelecene panicke poruchy, kterou mam asi od svych 13.. Ale nemam to nikde dolozeny papirove, je to jen moje domnenka. Kdyz jsem vysla ze zakladky a zacla jezdit na skolu do jineho mesta, tak me to preslo, ale po zkouskach pred 4 lety se zase neco zvrtlo, mela jsem problemy s jidlem (zhubla jsem asi 10 kg), nemohla jsem spat(spala jsem asi jenom tak 2 hodiny denne), bala jsem se vylezt ven mezi lidi, kdyz jsem sla s mamou do mesta, tak jsem se po ceste klepala jak ratlik, delalo se mi spatne od zaludku, mela jsem pocity na duseni atd. Pak me obvodak odeslal i na ruzna vysetreni, jestli mam v poradku srdce atd. a nic mi nikdy nenasli, tak mi napsal Guajacuran(nevim, jak se to pise) a ze mam pit hodne Magnesii. Po prazdninach jsem nastoupila na nastavbu, jezdila jsem porad do stejne skoly jako predtim, zpocatku to bylo tezky, vadilo mi cekat na autobus, sedet s ostatnima ve tride, pri hodinach se mi delalo spatne, bylo mi na omdleni, ale nejak jsem to nakonec zvladla. Uplne mi ty problemy prestaly, kdyz jsem dokoncila skolu a nastoupila jsem do prace, to bylo pred 2 lety. Jezdila jsem porad autobusem do stejneho mesta jako predtim,loni v rijnu me ale soupli na jine pracoviste, tam se mi ale vubec nelibilo, zaclo mi vadit dojizdeni a tak, brnkalo mi vsechno na nervy, v listopadu jsem mela uraz, marodila jsem 3 nedele, pak mi zavolali, ze me daji opet na jine pracoviste u nas ve meste, tak jsem byla stastna jako blecha, ze nebudu muset dojizdet. V prosinci jsem nastoupila, ale stejne musim behat pres cele mesto (asi tak 3km), ale tak nejak jsem se po psychicke strance zklidnila a az do unora jsem byla uplne v pohode. Jenze od brezna mi zacaly takovy problemy, ktery jsem pred tim nemela. Zaclo to z niceho nic, proste cestou do prace a z prace jsem zacala zjistovat, ze mi vadi chodit pres most (mela jsem zavrate, pocity na omdleni, klepala jsem se, zatemnilo se mi kolikrat i pred ocima), vadil mi proste ten volny prostor vsude okolo me, to sami mam i volnym prostranstvim, ale vadilo mi i kdyz jsem sla po ulici, vzdycky jsem sla pri barakach, pri zdi.. Po nejaky dobe jsem mela uz uplnou hruzu chodit sama, tak se mnou zacala chodit mamka, protoze se mi delalo spatne nebo kolegyne z prace, ze zacatku to jako zabiralo, ze mi bylo i lip, ale pak to bylo stejny jako kdyz jsem predtim chodila sama. V dubnu jsem sla napr. s mamkou pres park a z niceho nic se mi udelalo strasne zle, museli jsme zastavit, byla jsem pry bila jak stena, polil me studeny pot, klepala jsem se, zacala jsem se dusit a mela jsem pocity na omdleni, myslela jsem, ze je se mnou konec.. Po 10 minutach se mi udelalo lepe, takze jsem do prace dosla, ale i tak mi nebylo nejlip, citila jsem se uplne vyzdimana, utahana a nemyslelo mi to. Na konci kvetna se muj stav jeste vic zhorsil, ty priznaky se porad stupnovaly, navic jsem sla treba do prace a najednou jsem mela blok, proste jsem se zastavila a nemohla jit dal, protoze jsem mela strach, ze jestli udelam jeste krok, ze to se mnou slehne o zem a ze si lidi o me budou myslet, ze jsem nejaka divna nebo opila a ze mi nepomuzou. Dokonce to dvakrat doslo tak daleko, ze jsem se otocila a sla zpatky domu. Pak jsem musela volat do prace s vymluvou na strevni potize.. V cervnu cestou do prace jsem se zastavila s mamou jeste v obchode a kdyz jsme vysly, tak jsem nedokazala udelat ani par kroku, zase blok, musela jsem volat brachovi do prace, at pro me prijede, tak me nalozil a odvez rovnou k doktoru, to se stalo asi tak kolem 20.cervna. U obvodaka jsem rekla svy potize, koukal na me jako na UFO, pripadala jsem si trochu blbe za to, ze proste nedokazu prejit mesto, napsal mi Lexaurin a kdyz to nezabere, tak za tyden at prijdu zas. amozrejme, ze to nezabralo, za tyden jsem tam opet pristala, odeslal me k psychiatrovi a bylo. 3.7. jsem u nej byla na vysetreni, diagnoza - agorafobie a lehka forma socialni fobie. Napsal mi Parolex 1 tbl. denne, ale ponevadz zacne pry pusobit az tak za 3 tydny, tak jako pomocny lek jeste Rivotril, mam ho brat 1 tbl pred zatezi (kdyz pujdu nekam ven). Delal jsem si u nej i test na depresi a tu nastesti nemam. Od ty doby jsem byla venku jen dvakrat a pokazdy se mi udelalo strasne spatne, myslela jsem, ze zustanu lezet na ulici, s vypetim vsech sil jsem dolezla domu. 17.7. jsem mela jet na kontrolu k psychiatrovi, ale nezvladla jsem to, mela jsem strach ze omdlim, mela bych tam jet znova 30.7., ale ja uz mam ted strach, ze to zase nezvladnu a ze me poslou na leceni.. Je to hruza, i kdyz jsou horsi veci, vsem co maji podobny nebo stejny potize jako ja drzim palecky, aby se z toho co nejdrive dostali.

Michaelo, myslím, že jsem nenapsala, že mé nejmladší dítě bude mít letos už 25 let, takže proto tehdy ten Diazepam, dnešní léky nebyly... Možná v současnosti nedávají nic anebo v případě evidentního velkého strachu třeba Lexaurin nebo Neurol. Diazepam mi přijde přežitý...Já jsem ho zaregistrovala, protože jsem ho znala, ale samozřejmě nám podali tabletu bez komentáře, o co se jedná.

Také já se trápím mnoho let s pauzama,kdy to bylo dobré,ted půl roku není,je mi 51,trpím tímto od 25 po autonehodě se to náhle rozjelo.Ted vůbec nevím jak jsem se do toho zase zamotala,no vím 2 umrtí,problém kolem bytu ,přechod a jupí,beru AD nic moc,benzod.,a jsem z toho otrávená,doma si myslí ,že si vymýšlím.Také bych uvítala jakékoliv rady,obchody,MHD nehrozí.

ahoj Jani
také já mám stejný problém a nevím jak z něho ven.U žádného lékaře se neléčím,ale před rokem jsem chodila k psychiatrovi a ten mi řekl,že mám deprese což jsem dříve měla ale nyní jsem v klidu.Poslední 3měsíce zjištuji,že nemohu vůbec nikam jít.V obchodě,kině dokonce i při prohlídce zámku jsem musela odejít.Začne to točením hlavy,třesem rukou i nohou,bušením srdce a pocitem,že potřebuji na velkou.Nemohu se toho zbavit i když začnu myslet na něco pozitivního a snažím se to dostat z hlavy tak je to pořád silnější.Všechna vyšetření co jsem měla byli v pořádku.Myslela jsem,že se jedná o PP,ale pak jsem se tady dozvěděla,že je to zřejmě agorafobie.Nikdy jsem se stím nesetkala a tak prosím o pomoc.Kam bych měla zajít a jaké léky jsou dobré a zda je možné se toho vůbec zbavit bez doktorů a léků.Při těchto problémech většinou sáhnu po diazepanu,který mám ještě schovaný z dob kdy jsem chodila na psychiatrii.Jsem z toho neštastná.V září mě čeká svatba a já se bojím,že stejný problém budu mít i při obřadě.Také bych chtěla ještě miminko,ale nevím,jak bych to zvládla.Prosím o radu.Už nevím kudy kam..děkuji a přeji krásný den..Iveta

Ahoj Pajko
děkuji za těhotenský optimismus :)Ano i já tak trošičku doufám, že hormonální změny mi pomůžou potlačit jak PP tak agor.fob....nechci nic zakřiknout, ale myslím, že se to povede . Jen mi příde Diazepam dost krutý !?Existují přece stejně účinné, ale šetrnější léky tohle mi příde neadekvátní k těhotenství. No sto hlav sto názorů :)
Takže se všichni držte a věřte, že tzv.nácviky jsou ta nejlépší léčba - zkuste to, s někým kdo Vás má rád a o kom víte, že Vás "podrží".
Krásné léto !!!!!! Michaela

Otěhotněla jsem dokonce třikrát, tehdy jsem neznala termín agorafobie, ale měla jsem ji společně s PP. Může být jedním z příznaků panické poruchy, zejména neléčené. Ani jeden z těch termínů nebyl tehdy znám. Mně každé těhotenství převelice svědčilo. Byla jsem v podstatě bez potíží. Pak jsem zjistila, že hormony, které vládnou v těhotenství, potlačují PP, chemicky proti ní působí. Není to tak u každého, ale snad budeš i ty vyvolená. Počátek těhotenství takový ještě není, ale jakmile se vyvine placenta, pak už by to mohlo působit i na Tebe. Vzít si lék na uklidnění není žádná hrůza, nám dávali před porodem nejsilnější Diazepam, abychom byly klidné. Je lepší vzít si lék, než se vibrovat úzkostí. Konzultuj s odborníkem, co Ti povolí, jen pro krajní případ, ať nemáš zbytečnou hrůzu.
Souhlasím i s Tvým názorem, že 2 agorafobici se moc vzájemně nepotáhnou do expozicí. Určitě pochopí, jak je tomu druhému, ale my potřebujeme láskyplnou tvrdost od někoho, kdo nás podrží a hlavně táhne do situací, kterých se bojíme a tedy máme tendenci se jim vyhýbat... Proto bych hledala ve svém okolí, ale člověka, který se tohle trápení sice snaží pochopit, ale nemá...

Ahoj lidi,
Lence odpovím, že má kamarádka má 6 týdení terapii za sebou ano pomohlo jí to.....prý si je už na 100 % jistá, že když omdlí tak se zase zvedne . Tak nevím zda Ti takové zjištění bude stačit !?
Co jsem tak pročítala příspěvky zjistila jsem, že s kámoškou to půjde líp, jo !? :-) nemyslím, akorát se budete obě vyhýbat těm sitacím. Mě nejvíc pomáhá manžel, který mě začal tahat mezi lidi, do obchoďáků na procházky nejlépe po Václaváku atd..taková léčba šokem. Jsem na práškách 5 let a musím říct, že je to "nacvičování" velmi vyčerpávající, ale já nemůžu jinak než hö 100% doporučit.Sice pak třeba budete dva dny spát, ale už se nebudete bát jít na známá místa znovu. To je taková malá osobní zkušenost . Nevím jak dlouho mi tenhle optimismus vydrží, protože jsem zjistila , že jsem 6 týdnů těhotná a tímpádem nemám už ani jeden prášek a příznaky "absťáku" a fóbie dohromady mi dávají pěkně zabrat. Najde se tady někdo - kdo také otěhotněl ???? A podělí se o radu jak přežít ??? Díky a držte se