Dobrý den všem. Vždycky jsem byla trochu hypochondr, každé píchnutí jsem považovala za příznak vážné nemoci, ale dokázala jsem si z toho dělat legraci. Poslední rok až dva je to však na pováženou. Dá se říci, že strach z nemocí ovládl můj život natolik, že mi dělá problém normálně fungovat. Dokážu celé hodiny strávit na internetu surfováním po zdravotnických stránkách a heldat si nemoci, porovnávat své příznaky s popisovanými. Když jdu k lékaři s nějakou banalitou, jsem totálně vynervovaná z představy, co mi najde. Sotva mi vyloučili rakovinu prsu, nechala jsem si vyříznout znamínko, o kterém se mi zdálo, že je podezřelé. Než mi vytáhli stehy, našla jsem si další, ještě podezřelejší. Před preventivní gynekologickou prohlídkou nejsem schopná několik dní zamhouřit oči. Je mi 42 a mám pocit, že už mě nečeká nic, jen nemoci a smrt. Máte někdo podobný problém a jak ho řešíte?
Dobrý den všem. Vždycky jsem byla trochu hypochondr, každé píchnutí jsem považovala za příznak vážné nemoci, ale dokázala jsem si z toho dělat legraci. Poslední rok až dva je to však na pováženou. Dá se říci, že strach z nemocí ovládl můj život natolik, že mi dělá problém normálně fungovat. Dokážu celé hodiny strávit na internetu surfováním po zdravotnických stránkách a heldat si nemoci, porovnávat své příznaky s popisovanými. Když jdu k lékaři s nějakou banalitou, jsem totálně vynervovaná z představy, co mi najde. Sotva mi vyloučili rakovinu prsu, nechala jsem si vyříznout znamínko, o kterém se mi zdálo, že je podezřelé. Než mi vytáhli stehy, našla jsem si další, ještě podezřelejší. Před preventivní gynekologickou prohlídkou nejsem schopná několik dní zamhouřit oči. Je mi 42 a mám pocit, že už mě nečeká nic, jen nemoci a smrt. Máte někdo podobný problém a jak ho řešíte?
- Odpovědět
Pošli odkaz