Jak zvládnout péči o těžce nemocného

je to v haji, tata minuly tyden zemrel, proste se clovek muze snazit jak chce, ale nepomuze vubec nic. zkurveny zivot.

Lenko, dopisuji si s lidmi kteri jako ja maji onkologicke onemocneni, protoze jsem nemocna uz hodne dlouho, prozila sjem vsemozne komplikace a vim, jak si se spoustou problemu fyzickeho i psychickeho razu poradit. Neuznavam alternativni medicinu, ani nejsem verici, snazim se jen ostatni podporit na podklade svych zkusenosti a podporit je v situacich ktere jsem sama zazila. Zkus zkontaktovat Hospic v sv. Anezky ceske Červenem Kostelci. Ted nemam cislo, ale zkus spojovatelku. Jsou tam velice ochotni a jestli nejake podobne centrum je jiste Ti poradi. Mohou Ti poradit i v konkretnich vecech. Ja na ne nedam dopustit, pri remisi nemoci jsem tam pracovala jako stazistka a tak vzornou peci o nemocne s onkolog,.onemocnenim jsem nikde nevidela. Jinak byla bych velice rada, kdybys mi napsala. Tohle neni tema na par radku. Moc zdravim a myslim na Tebe. Jirina. Lyka"seznam.cz

mila Lenko,vim co asi prozivas. tata zniceho nic na Vanoce onemocnel - diagnoza rakovina tlusteho streva. slo to vsechno strasne rychle, 4 operace, chemoterapie a pred mesicem metastaze na krku, dve operace ledvin ...je to hruza pro celou rodinu, protoze tata vzdy byl stycny bod, vsichni ho maji radi a vetsiho optimistu a kamarada jsem neznala. je to porad pro me nejblizsi osoba na svete. stara se o neho mama, ktera uz dva roky jezdi trikrat tydne na dialyzu, takze taky na tom zdravotne neni nejlip. ja bydlim 70 km daleko, jezdim k nim co nejcasteji to jde a pritel je moje opora. ale dokud to nezazil, nemuze citit jak mi je. tak Ti preju hlave pevne nervy...

Dobrý den, naše rodina poslední rok prožívá opravdu krušné období. Moje starší sestra má melanom, již podstoupila program na posílení imunity, bohužel před 3/4 rokem jí našli metastáze na plicích a játrech, prodělala půlroční chemoterapii, leč bezvýsledně. Po dalším kontrolním vyšetření jí doktoři našli metastáze na mozku. Minulý týden byla na Gamma noži. Mým rodičům se zhroutil svět a já musím být nejsilnější článek v rodině, ale zároveň se nemám komu svěřit. Mému příteli vloni zemřel otec na rakovinu hrtanu. Nejhorší je, že jsme věřili bezmezně doktorům a vše se zatím mění jenom k horšímu. Chtěla jsem se zeptat, zda v Praze, popř.v Pardubicích či Hradci Králové neexistuje skupina rodin pacientům trpící tímto druhem rakoviny, která se schází a je si nápomocna v okamžiku, kdy vám přátelé nemohou rozumět. Děkuji za odpověď. L.

Jitko, jsi skvely clovek, jen velice malo lidi by dokazalo to co Ty a protoze se ve sve prispevku nezminujes o vire, mam zato ,ze mas jen jednu-viru v lidskou solidaritu a soudrznost. Obdivuji i to, zes dokazala nejen vse sama, ale umis i odpustit tem, kdo Tebe sestru a prarodice v teto situaci nechali. Misa je v tezke situaci, i proto ze jeji otec se psychicky meni, zazila jsem jak lide s demenci se dokazi chovat zle, i k tem kdo je osetruji a casto mas pocit umyslu, je velice tezke to vzdy vzit jako projev tezke nemoci, za kterou ten clovek nemuze, projevuji se zde i vzpominky na detstvi kdy byl otec ( patrne) hodny obetavy inteligentni a clovek(osetrujici dcera) reaguje na to, proc uz neni takovy, podvedomou zlosti vuci nemocnemu. Je si vzdy nutne uvedomit ze je to zlost vuci nemoci, ale i kdyz jsem neco podobneho zazila, se svym otcem, nemohu odsuzovat, kdyz se nekdo skutecne fyzicky a psychicky zhouti a da nemocneho do lecbny, prace s dementnim clovekem je velice narocna a pokud to Misa tahne sama jen s babickou, muze skutecne dojit az na hranici svych sil. Ty jsi to dokazala a postarala ses o prarodice az do konce, ale ne vsichni jsou tak silni...

Ahoj Míšo, starat se o těžce nemocné je šíleně vyčerpávající, vím očem mluvím, bylo mi 17 a měla jsem sama se sestrou (16) na starost úplně invalidního dědečka a babičku která před očima umírala na rakovinu. Takhle jsme žily 3 roky. Rodiče se dalece distancovali. Chtěli je dát do ústavu. Jenže já je šíleně milovala!!! Dochovaly jsme je se sestrou do smrti oba dva. A jsem strašně ráda že jsem to nevzdala, i když mi můžeš věřit že jsem si několikrát sáhla na úplné dno, protože jsem jim nemohla pomoct vůbec nijak, jen tím že je budu krmit, přebalovat, mýt.... já sama jsem potřebovala podpořit, slyšet uznání a nic jsem od svého okolí ani od rodičů (!!) nedostala. Mě stačilo poděkování od těch, kterým jsem vyměňovala plenky... Miluju je oba strašně pořád, a i když je to už 5 let zpátky, pořád mě jejich nespravedlivý a bolestný odchod šíleně bolí a hrozně bych si přála aby tu byli se mnou pořád. Na druhou stranu jsem na sebe samu hrdá na to, že jsem se o ně dokázala postarat!! Život totiž není o tom kolik máš peněz nebo aut, ale o krásném pocitu štěstí, když třeba sedím v kuchyni a slyším svého přítele smát se vedle v obýváku když se dívá na televizi a přitom cinká lžičkou o hrneček s kafčem a je spokojenej... Ten pocit miluju a to je největší BOHATSVÍ. A podle mě i smysl života. Já něměla hezkej život, ale nezlobím se na nikoho. A věř mi, že pokud by se něco podobného (jako dědovi s babčou) stalo mým rodičům, kteří tohle odsuzovali, starala bych se o ně taky, pokud by mi síly stačily. Musí být hrozné vědět že umíráš a zůstat v tom sám.....jitka

mám 22 rokov moji rodičia sam pred 4 rokmi rizviedli ostala som s maminkou ale stretávala som sa aj s otcom nikdy som ho neprestala mať rada hoci som mu to nepovedala a ani on mne pred 9 mesiacmi mal ve?mi vážnu mozgovú príhodu po ktorej bol 6 dní v bezvedomí prebral sa a zdalo sa že všetko bude zase v poriadku dokonca aj lekári si to mysleli aspon to tak vyzeralo ale opoak bol pravdou po troch tyždnoch ked ho previezli do BA na operaciu sa situácia zopakovala a aj napriek tomu že operácia bola "uspešná" otec sa z nej už neprebral jeho ošetrujúci lekár mi v ten den povedal váš otec zomrie, je to už 8 mesiacov a otec stále "žije" je v kóme vobec sa nehýbe nekomunikuje no ten poh?ad ma nicí dnes uz je v domácom osetrení a to je este horšie stara sa o neho jeho priate?ka dnes už 5 mesiacov manželka a ja ked ho vidim nie som takmer schopná slova mam aj dvoch bratov ktorý ho ale považujú za mrtveho mam ho ve?mi rada a to je asi ten problém bojímn sa ze to nevie a ze mu to uz nikdz nepoviem niekedy mam pocit ze sa mna mraci som smutna...

Michaelo, protoze jsi se neozvala, domnivam se, ze jsi musela dat tatinka do nemocnice. Michaelo, nevycitej si to. Bohuzel, pece o nemocne s tezkou demenci je velice vycerpavajici a konci casto zhroucenim pecujicich. Je to opravdu jedna z nejtezsich veci, sledovat jak se clovek, ktereho jsme meli radi meni, jak podleha zachvatum vzteku a nenavisti, jak postupne nepoznava okoli, az nakonec jen zivori. Je velikou utechou myslenka, ze vyjma pocatecnich fazi, si tito pacienti svuj bedny stav neuvedomuji a lze proto predpokladat, ze sami dusevne prilis netrpi. Zato pecujici rodina se casto dostane az na konec svych sil, kdy nezbyva, nez lecebna pro dlouhode nemocne. Michaelo, kazdy, kdo s pacienty a Al. demenci prisel do styku, Tebe i babicku pochopi, ze jste uz proste nemohly dal. Pokus se tatinka obcas navstevovat i kdyz mas pocit, ze Te nepoznava. Snaz se netrapit, zivot je nekdy velice zly, ale musime tyto tezke roky prekonat, jsi mlada a jiste Te mnoho pekneho ceka. Preji vse dobre a pokud si chces popovidat, kontaktuj me na uvedeny e-mail. Lyka

Mila Michaelo,to, co prozivas, je jedna z nejtezsich veci, ktere mohou cloveka potkat. Pokus se vydrzet a nedavat tatinka do ustavu i kdyz clovek vi, ze si to pacient s Al. chorobou nemusi uvedomovat, prece jen si to muze sam pozdeji vycitat. Vim, ze jsi unavena, vydesena, ze se mozna bojis chodit domu, protoze domov ztratil svou funkci utociste, presto se pokus vydrzet. Lze vyuzit pecovatelskou sluzbu /pokladna hradi tri hodiny denne, ale zbytek lze doplatit/ lze vyuzit i kratkodobe hospitalizace tatinka v nemocnici /budete-li s babickou skutecne v koncich/ ale hlavne, proc bys celou peci o tatinka mela nest sama. Neni mozne zapojit ostatni pribuzne? Poprosit je o pohlidani nemocneho na par hodin dvakrat, trikrat tydne? I oni maji sve povinnosti i kdyz temto vecem se kazdy vyhne. Domluv se s babickou na smenach a na volnu. Nutne potrebujes se dostat parkrat tydne z domu a trochu si odpocinout. Pokus se poradit se vsemi, kteri resi nejaky podobny problem. Pokus se najit vsechny moznosti, abyste tatinka nemuseli davat do nemocnice. Ale pokud situace bude skutecne nezvladnutelna a bude nutná hospitalizace, pokus se ji alespon prokladat vikendy, kdy si tatinka budete brat domu. Pokus se, aby ani on i pres vsechny tezkosti ktere vam dela, ale ktere jsou zavineny chorobou, neprisel o to co jeste muze vnimat a na cem jeste muze zaviset: o sve blizke a o svuj domov. Budes-li potrebovat se sverit, nebo popovidat, muzes se na mne kdykoliv obratit. Lyka"seznam.cz

Když jsem před čtvrt stoletím čekala druhé dítě, děda po mrtvičce přestal být soběstačný. To znamenalo nakrmit, přebalit. Sehnali jsme "šibenici" nad postel, když nás děda vnímal a spolupracoval, nadzvedl se a bylo to v pohodě. Horší když měl výpadek paměti. Měla jsem jedno dítě v postýlce, druhé v bříšku a třetí-dědu-v posteli. Vůbec mi nebylo zatěžko se o něj starat. Ovšem - střídaly jsme se u něho tři. Teta ráno, než šla do práce, já přes poledne a mamka odpoledne, když přišla z práce. Doktor říkal, že to může trvat několik dnů ale také několik let. Kdybych nebyla na mateřské, nevím, kdo by se staral přes poledne. Dnes už existují různé pečovatelské služby a dá se objednat přesně to, co rodině pomůže. Mnohem horší je sehnat umístění do ústavu. Náš děda tam nakonec skončil a mi je dodnes líto, že jsme si ho nedoopatrovali. Kterési ráno prostě zapomněl, že nemůže chodit, chtěl vstát, samozřejmě spadl, na dveře, které se otvíraly dovnitř, teta k němu lezla oknem, vyšokováná, protože děda křičel bolestí, když chtěla otevřít dveře. Tenkrát se rozhodli, že musí do ústavu. Měli jsme to v ulici, byla možnost navštěvovat ho tam často, ale mockrát jsem tam na rozdíl od mamky nebyla. Děda se během krátké doby ztratil.Teď jsme se vlastně všecky sesypaly na ubohou oběť. Péče o nemohoucího je náročná zejména psychicky a pokud tě k ní budou nutit, tvůj vztah k nemocnému se ještě zhorší. Nemoci, kde nefunguje hlava, jsou ty nejhorší. Radila bych skutečně maximálně využít pečovatelské služby, abyste tátu nemuseli "odložit". Ale i ústavy mohou mít své kladné stránky, nemocný tam může mít lepší péči než doma - toť teorie. Zdravotní péči máme myslím docela dobrou, ale ta lidská často chybí. Rozhodni se tak, aby ti nebylo smutno. Přeju ti hodně sil.

Ahoj Miso,teprve dneska jsem si precetla Tvuj prispevek, ale i tak bych Ti chtela odpovedet.Starat se o nekoho tak nemocneho musi byt opravdu velmi narocne a urcite i velmi vycerpavajici,jak pro Tebe tak pro vsechny blizke Tveho tatinka.Bylo by fajn, aby Te to nepohltilo uplne,ale zaroven si myslim, ze Ti to muze mnohe prinest.Uvedomit si, ze clovek se muze pohybovat,smat se, mit sve zajmy je perfektni vec,protoze ne vsichni to mohou delat.Pak uz jen "staci" dobre si rozvrhnout cas a doufam, ze to pujde.Kazdopadne Ti moc drzim prsty.Ahoj Alena

mila Michaelo, kdyby na svete nebylo nemoci to by bylo prima. bohuzel svet je tak skonstruovan ze nemoci jsou a tak musi byt i lidi kteri se o nemocne staraji.Choroba Alzheimera je choroba zla, a potkava lidi v starsim veku kteri se stavaji bezmocni a jejich zivot zalezi na druhych. Tvoje babicka i maminka maji jiste plne ruce prace se staranim o tatinka a tak nekdy mozna potrebuji i tvoji pomoc. Proc by jsi jim nepomohla? vzdyt tatinka si pamatujes jako zdraveho a mozna ze mas i nektere hezke vzpominky?Takze vlasy ti nevypadnou ani korunka princeznicky nespadne kdyz mu das plenku jako kdysi daval tatinek tobe. A kdyz jednou nepujdes na rande a venujes se tatinkovi a das moznost babicce a mamince odpocinout bude to od tebe krasny darek pro rodinu pod stromecek!!! V rodine se musite stridat po dnech nebo tydnech jestlize chcete byt s tatinkem v chorobe v nestesti spolu, nikdo z nas nevi co ho potka v budoucnosti.Hodne sily ti preje Vanessa

Kdyz mi bylo 13 začaly se u mého táty oběvovat
první příznaky Alzheimra, nyní je již šestým rokem v invalidním důchodu, došlo k rozpadu osobnosti, mluví jen minimálně, vyslovuje jen nesmyslná slova a je inkontinentní. Stará se o něho jeho máma, síly jí ubývají, ale do ústavu ho nechce dát, zato neustále vyvíjí nátlak na mě,je mi 22 a nechci trávit svůj volný čas tím, že budu tátovi měnit pleny a nechat se citově vydírat svou babičkou. Už to nějak přestávám zvládat a nevím co mám dělat.