Schizoid

Lukine nechci tady rozkrýt...schizoid a schizofrenik je něco uplně jinýho......meleš bludy......schizoid nemá psychozu

Lukine nechci tady rozkrýt...Normalizovat cenu má, ale ten člověk to musí chtít, a musí si uvědomovat, co dělá. Já děkuju za zpětnou vazbu. Aspoň si tolik nepřipadám mimo mísu.

Multiteriere, tenhle popis na...Lukine nechci tady rozkrýt karty, ale opět jsi se trefil na 100% v tom , že podstata tkví v tom, že dotyčná osoba musí poznat co je to absolutní dno. Což je zde těžko vysvětlit co to všechno obnáší, ale je to zřejmě jediná možnost, poněvadž nezávisle na tobě to předpovídají odborníci a i běžný selský rozum tomu dává nejvíc pravděpodobností. O narcismus se ale nejedná. To sobecké chování je právě to co jsem označil před tím za extrémní. Ale asi máš pravdu, že takováto osobnost má v sobě něco nadprůměrného. A nemá cenu cosi normalizovat ikdyž to většína nepochopí. Je jasné že je to schizofrenie jak vyšitá. Ale co je dneska normální na druhou stranu. Já děkuji za autentické citlivé posouzení situace. Děkuji i Renému.

Multiteriere, tenhle popis na mě úplně nesedí. Takovým sebevědomím zase neoplývám. To, co popisuješ by mohla být spíš narcistická porucha osobnosti, ale čert aby se v tom vyznal. Mimochodem tak mě napadá, jestli náhodou poruchy osobnosti nejsou jenom hanlivým označením většiny pro osoby se zvláštními schopnostmi, uvažováním, přístupem apod. Takový postoj sobce a egocentrika je přece mnohem jednodušší. Normalizovat se, ba dokonce se označit za obyčejného člověka, je pak strašně bolestné.Nevím, pokud bys chtěl této osobě pomoct, protože spokojená se sebou určitě není, pak ji budeš muset dostat nějakým způsobem na dno. Znemožnit ji, protože ji na její pověsti záleží asi nejvíc, chovat se k ní odměřeně, opustit ji, vsugerovat ji nemoc, třeba je to hypochondr, co já vím. Až ji dojde, že je sama ve chvílích, kdy ji bude špatně, a nebude se mít na koho obrátit, pak možná změní přístup k druhým. Nechci být obviňován z šíření toxikomanie, ale taková marihuana depresivní a úzkostné stavy ještě zhorší, a když je na to člověk správně naladěn, třeba se i "vykoumá". Lepší recept nemám. Není pak lepší pocit, než vyplavit ze sebe tu zlobu, a vidět svět a druhé jinýma očima. čau

Multiteriere, můžu ale...Lukine u tebe velmi oceňuji ten postoj jak umíš sám sebe popsat. Těžko posoudit do jaké míry je ta tvoje charakteristika specifická, ale na ten můj případ to sedí kompletně. Osoba kterou řeším je myslím nejvíc typická tou mistrností s jakou umí ovlivňovat své okolí a jak umí mistrně ty svý problémy maskovat (lhaním a vystupováním jako že se vůbec nic neděje apd). Co je asi nejvíc viditelné, že se vzrůstajícími problémy inklinuje k problémovým lidem. Od doby kdy problémy už byly na světě i když zatím tajně, tak se cíleně vyhýbá lidem , kamarádům kteří vedou normální spořádaný život. Cíleně se uchyluje zničeho nic k obrovskému kamarádství k lidem kteří za normálních okolností nejsou hodny být kamarádi a ani jako přátelé. Z těchto lidí se inspiruje a hledá jak ospravedlnit svý činy. Nehledá to u těch bezproblémových, poněvadž je jasné, že by se v praxi nedostalo asi toliko potřebné psychické podpory, že to co se děje je normální ba naopak by se dostalo toho nechtěného poukazování, že to co proběhlo je za jakoukoliv hranicí běžného chování. Osoba je relativně málomluvná, zadumaná trochu taky, lže a vymýšli si ve velkým, velmi pracovitá a energijí přeplněná, hrozně se sebou spokojená, s docela častými konstatováními který v danou chvíli vyrazí i dech a konkrétními činy za sebou kdy nad tím normální člověk zůstane s pusou do kořán. Má velké charizma a dokáže cvičit s veřejným míněním blízkého okolí tak že i politik by záviděl. Pohledově vystupuje tak že 100 lidí ze 100 by nevěřilo že ty činy jsou od tohoto člověka.

Multiteriere, nevím co ti...René já se bohužel zamísil a sedí to naprosto přesně jak jsi to popsal. A skutečně mi ta rodina přijde jako uzavřená společnost, která bude hájit svý ikdyž už je to do nebes jasný, že to co hájí je daleko za hranicí jakékoliv normálnosti.

Multiteriere, můžu ale mluvit jenom za sebe, každý člověk je jiný. Je mi 24, studuju, takže k zodpovědnosti a vztahu k penězům se radši nevyjadřuju. Ale jsem v podstatě materiálně založený člověk. K tomu lhaní, někdy to mám tak, že jsem skoupý na slovo, někdy si vymýšlím. Nevím jestli je to proto, že nechci, aby mě druhý úplně poznal, nebo proto, že chci vždy působit dokonale. Zrovna včera jsem si říkal, že už těm všem lžím i věřím. S tou bezcitností, jak říkáš, je to tak, že doufám, že druhý ví, že jsem to tak nemyslel, že ho mám rád, že jsem si dělal legraci atp. Prostě si nějakou poznámku nedokážu odpustit. Nebo jde o obranu před nějakým domnělým útokem. Člověk si to uvědomí hned, pozná to z reakce toho druhého, ale omluvit se, to nepřipadá v úvahu. Pak jedu, jakoby se nic nestalo. Nevím, dřív jsem se často urážel, teď už mě právě nedokáže urazit vůbec nic, všechno po mě steče. Lidi pak měli často výčitky z toho, co mi udělali, což mě mrzí, protože žádné úmysly mi ublížit neměli. Důvodem byla vztahovačnost a strach z něčeho, co zrovna nedokážu popsat, no a výsledkem byla nepřiměřená reakce. Časem se už člověk tolik obrní proti vnějšímu světu, že se z něho stane bručoun a protiva a v podstatě zlý člověk, protože získá pocit, že takové chování je normou. Jestli se myšlenkama k něčemu vracím? Tak dřív jenom k tomu, jak mi kdo ublížil. Když jsem v depresi, tak si dokážu uvědomit i to, co jsem dělal. Snažím se jít stále dopředu, tohle přece není od věci, ale myslím, že vím, jak to myslíš. Je to věčnou nespokojeností. Lidi mají pocit, že jsem na ně zapomněl, to tak ale není. Je ale pravda, že historek a zážitků z minulosti si mnoho nevybavím. Na všechno prostě pohlížím skepticky. Zajímalo by mě, jestli osoba, kterou popisuješ, je dost, jak to říct, zakoumaná. Zahleděná do sebe, jakoby měla mít pořád nějaké problémy, se kterými se ovšem nesvěří, protože tě hlouběji nepustí. Nebo stále působí nad věcí, vyrovnaně, záhadně, což je ovšem totéž, protože má ještě sílu své problémy maskovat.

Multiteriere, nevím co ti odpoví Lukáš, ale já mužu za část lidí s mírnější poruchou se nijak zvlášť neliší od průměrného citlivého člověka.Máme to v rodině, určitou formou trpí jak má matka, sestra, strýc tak i přítelkyně.Tito lidé mají něco vnitřně společného a být tebou tak bych se s nimi nemísil, mohl by jsi se cítit nemilován, i když by city z její strany nebyly povrchní.

Lukine, asi mám problém s něčím podobným co popisuješ, osoba mi blízká má zřejmě něco co ty tady popisuješ. Zajímalo by mne jak jsi na tom s pravdomluvností s osobní zodpovědností k čemukoliv a jaký máš vztah k penězům a jestli s nima umíš normálně nakládat. Jestli jsi ochotný mi sdělit svý osobní dojmy, tak bych těch dotazů měl víc. Tu pravdomluvnost myslím v tom úhlu pohledu jestli si dokážeš vymýšlet a přesvědčivě a jestli se dokážeš do těch vymýšleností i zamotat a sám tomu věřit. Pak nerozumím ty hladině bezcitnosti, ten člověk je na pohled citlivý, ale při rozhodnutí se pod tlakem koná naprosto bezcitně a extrémně bezohledně. Jestli děláš něco podobnýho, tak dokážeš si vnitřně uvědomit hned že toto bylo za hranicí jakési normálnosti nebo na to potřebuješ čas. A vracíš se myšlenkama vůbec někdy k něčemu? Nebo jdeš jen stále kupředu a co se stalo už tě nezajímá? Zajímá mě jestli existuje nějaké zpětné ohlédnutí za tím co ten člověk svým chováním všechno způsobil nebo jestli ten člověk je před svým konáním vpodstatě na útěku. Ještě by mne zajímalo jak jsi cca starý, já řeším člověka ve středních letech naprosto dospělýho.

Stejně je tahle porucha jenom drobnou odchylkou od toho, co zažívají všichni. Copak můžete někomu docela věřit? Dokážete si nikdy o tom druhém nic nemyslet, aniž byste mu to řekli, i když je to nejbližší člověk? Nebo se úplně pletu a jenom podle sebe soudím ostatní? Nechci tady spamovat, ale vážně by mě na tohle zajímal názor někoho "normálního", protože sami jsou v podstatě všichni, jenom někdo víc a někdo míň. Díky :-)

Ale aby to neznělo úplně pesimisticky, má to i své světlé stránky. Projdou mi věci, co by jiným neprošly, jsem dost manipulativní. A taky ignorant, ono je pak všechno jednodušší. Není to hezké, ale když se člověk snaží změnit, přejít na druhou stranu, akorát ho to přivádí do deprese. A jak už tady někdo napsal, lidi přitahuju, i když o ně nestojím. Což vůbec nechápu.

Lukáši, měl jsi to dříve...Ano, to je přesné. Jako dítě jsem byl zlatý, to slýchávám dodnes. Ale pak jsem "umřel". To slovo to vystihuje nejlíp. Asi i proto, že jsem viděl problémy, kde vůbec nebyly. A to mi taky zůstalo.

Lukáši, měl jsi to dříve také tak,že jsi měl relativně dobrý kontakt se svým okolím a měl jsi i nadání pro určitou bezprostřednost.Ale občas tvá nadměrná křehkost vedla hlubokým vnitřním konfliktům, které byli chápány jako katastrofaPotom jsi změnil postoje a unikáš do svého nitra. Máš to také tak?

Lidi, schizoid má dost pokřivený pohled na svět, utlumené emoce, a to pak ovlivňuje všechno. I partnerské vztahy, které se tu tak řeší, ale to je až následek téhle poruchy. Je to dost na pytel neumět se od srdce zasmát, rozčílit se, pobrečet si. Jsme uvěžnění v sobě, a i když se sám snažím to změnit, vždy se časem najde nějaký důvod, proč utéct. Nebo si nějaký vymyslím, to je tou zatracenou vztahovačností. Upřímně, problémy normálních lidí bych chtěl mít.Moje rada, schizoidi: někdy si zahulte, ať z toho života taky něco máte! :-) Tuším, že toto je můj první a taky poslední příspěvek v této diskuzi, neboť cokoliv konkrétnějšího nemůžete od správného schizoida čekat.

xx

Pište,rád bych poznal vaše zkušenosti

Je to stejné,jako když já budu tvrdit,že vidím v dálce cosi,psychiatr se tím směrem ani nepodívá a řekne,že je to halucinace

Vážně ,já jsem četl,že blud je nevyvratitelné přesvědčení.Jak ale dospěje psychiatr na blud když se nikdy nepokusí názor vyvrátit.Potom tedy je blud stanoven jenom na základě jeho intuice.

Ano,ano,asi tak nějak nebo ještě výrazněji se bludy diagnostikuji

Víte co by mě ,ze všeho...ty máš bludy pavle........tím jak tvrdíš že ho nemáš jsi jasnej psychotik....