Téma k ukamenování!

Kateřino, dík za kritiku a připomínky. Vidíte, opět zase přispívám. :-)
Jsem rád, že máte také svůj názor do diskuze. Nemyslím, že se volná a nemoderovaná diskuze musí vždy povinně ubírat "nalinkovaným" směrem, protože právě (jak ostatně sama píšete) každý problém má více dimenzí, se občas stane, že se přeskočí do dimenze jiné. Nevím, jestli znáte tu životní zkušenost, která se občas s humorem traduje mezi lidmi: ať se začneme bavit o čemkoliv, vždy skončíme u ...... .

Hlavně reaguji proto, že se hluboce mýlíte, pokud si myslíte: "tak jako by se vám jistě nelíbilo, aby tady někdo hovořil o tom, jaké je to mít postižené dítě - pokud by tu zkušenost neměl". Proč ne, v tom problém nevidím, diskuse je diskuse, na argumenty jsem ochoten reagovat zase mými argumenty.
Také nemáte zcela pravdu v tom, že se tato diskuze vůbec netýkala postižených dětí. Možná jste nečetla podrobně diskuzi od začátku. Veronika sama přiznala, že na některé věci změnila názor až poté, co sama musela řešit problémy se zdr. stavem vlastní dcery. Ale to bych opakoval to, co zde v diskuzi již bylo.
Pravdou je, že se musím omluvit za jednu věc. Život byl a je ke mně tvrdý a já jsem taky tvrdý a někdy mé přímočaré názory mohou ostatní urazit. Toto je mi líto, není to mým primárním cílem a musím se Veronice omluvit, že jsem to takhle nešťastně formuloval. Ale vy zase křivdíte mně, když píšete, "Nechápu, proč když je tato diskuse o diametrálně odlišných tématech a problémech, které řešíte vy, do ní vůbec vstupujete". Já to napsal v tom smyslu, že problémy které řeším já a samozřejmě nejen já, posunuly mé měřítko hodnocení trochu jiným směrem. S Vaším názorem, že neexistuje menší a větší problém, že vždy záleží na subjektivním vnímání lidmi nesouhlasím. Ano, každá situace má subjektivní stránku věci pro dotyčného, ale kromě toho tu existuje i vztah k objektivní realitě . Schválně uvedu zcela extrémní případ pro srovnání: na jedné straně nářek milionáře, že mu "ťukli" blatník na novém Meďouru a na straně druhé, problém vozíčkáře, který kterému zamítli příspěvek na vozík, on sám nemá peníze a bez vozíku je absolutně v životě vyřízený. Já v tom dost podstatný rozdíl vidím.

A co se týká původního tématu? Já ho znovu osvěžím - muži hodnotí ženy pouze podle vzhledu, tím pádem jsou špatní (ve většině), kdežto ženy jsou v tomto směru úplně jiné, ty hodnotí hlavně podle charakterových vlastností.

"A nerad to zde píši a opakuji, existují mezi lidmi daleko větší a neřešitelnější problémy než to, že někdo není úplně atraktivní. Kdybych já měl řešit každou hloupou větu na téma mentálně postižených lidí, tak zde mám založeno asi tak patnáct
diskuzí."
"Vím, že mé příspěvky se ti nelíbily a nepatřily mezi ty, které jsi chtěla číst. Naštěstí to učinili jiní. Mé životní zkušenosti a problémy, které řeším (nemluvě o jejich délce) jsou totiž diametrálně odlišné od Tvých..."
Nechápu, proč když je tato diskuse o diametrálně odlišných tématech a problémech, které řešíte vy, do ní vůbec vstupujete.
Nemůžete jednoduše hodnotit, nakolik je problematika toho, co na začátku popsala Veronika, "plytké" téma. Osobní zkušenost je zcela subjektivní a nesdělitelná, a tak jako by se vám jistě nelíbilo, aby tady někdo hovořil o tom, jaké je to mít postižené dítě - pokud by tu zkušenost neměl, tak i mně připadá nelogické, že se vyjadřujete k něčemu, co je "diamterálně odlišné od vašich témat a problémů." Argumentace ve vašem posledním příspěvku mi připadá způsobem "Já mám zlomenou ruku. Ale to nic není, ta tvoje zlomená ruka, já mám zlomená dvě žebra, a to je teprve bolest."
Na jednu starnu cítíte potřebu nebo vidíte určitý smysl v tom zapojit se do diskuse, což je určitě dobře, protože to znamená, že přesto, jak složitý problémy musíte v životě zvládat, netrpíte např. depresí. To, že vás to, co někdo napíše, přiměje reagovat, znamená, že stále vidíte ve věcech okolo sebe smysl, neztratil jste zájem. Tato diskuse se ale žádným způsobem netýkala postižených dětí, a proto pokud nemáte co říct k ničemu jinému než k osobě Veroniky, měl byste skutečně založit diskusi na téma, které odpovídá "vašim životním zkušenostem a problémům."
Toto téma mi přišlo velmi zajímavé, protože je to něco, co bylo prakticky od mala trvalou součástí mého života. Tento problém má jistě mnoho dimenzí a jednou z těch, které jste zmiňovali, je podle mě právě problematika rodinné výchovy a sebehodnocení. Pokud už člověk má nízké sebevědomí, pokud se ho poznámky lidí okolo ohledně jeho osoby velmi hluboce dotýkají, není to něco, co by se mohl jednoduše rozhodnout a změnit pomocí své vůle. Člověk nad sebou samým nemá nadhled, jeho pohled na svět je téměř neměnný, resp. nezměnitelný a on z této subjektivity není žádným způsobem schopný vystoupit. Nic jako menší a větší problém neexistuje, vždy záleží na subjektivním vnímání lidmi.
Negativní hodnocení může mít na člověka tak negativní dopady, jaké by vás velmi pravděpodobně v této souvislosti nikdy nenapadly. Bohužel mám pocit, že tato diskuse je mrtvá, tady nebo teď už se k původnímu tématu bohužel určitě nevrátíme.

strojnik: normalni stylistiky postup :)))

ostatni:
proc se tolik preme, copak nevidime, ze vsichni to myslime stejne, ale zrazujou nas slova? Pocity se nekdy spatne vyjadruji. Prece musime rozlisovat mezi jakymsi bezrozumovym usudkem na prvni ci dokonce na nulty pohled a usudkem, pri kterem zapojujem mysl, zkusenosti, zajem o osobu jako takovou, ne jen o jeji obraz. sakra.

jenom kdyz to tak pisu, mi prijde zvlastni, jak moc dulezity je zrejme onen "nespravny" - rekneme detsky bezrozumovy usudek, protoze z nej vlastne plynou nase mindraky.

mozna je ukolem nas vsech na jedne strane se v dospelosti umet prenest pres onen detsky sklon k nazirani na lidi v cernobilem stylu kraska a zvire, a na strane druhe se vyrovnat s takovym posuzovanim sebe nebo osob nas blizkych.

ja myslim, ze ten primer s obrazy byl docela trefny.

Otazka:
proc se v jakemkoli clanku o cemkoli o letadlech z toho letadla okamzite stava "STROJ"?!
Nehody, nouzova pristani, technicke stavy a zavady, letecke udalosti, je to jedno... O letounu je nadale vzdy psano coby o STROJI.
Nehoda autobusu?! Vzdy a v celem clanku porad autobus. Auta, kamiony, kobajny, vsechno zustava. Jedna-li se vsak v clanku o letadlo, toto se vzapeti po uvodniku stava STROJEM.
Jedna se o nejake novinarske klise, fetis, uhranuti, posednuti?
Za uspokojujici a opodstatnene vysvetleni tohoto fenomenu predem dekuji.

PRIKLADY - VSE BEZ UPRAV VYNATO Z TISKU:

Antonov An-24
dvouvrtulové dopravní letadlo, začalo se vyrábět v roce 1959 na Ukrajině, v provozu je stále asi 800 strojů, především v Africe a zemích bývalého sovětského bloku.
Maďarští záchranáři dokončili vyprošťování 42 obětí čtvrteční havárie slovenského armádního letadla. Plně obsazený stroj se zřítil při letu z Kosova.

Stroj ruské výroby se zřítil ve čtvrtek večer nedaleko maďarské vesnice Telkibánya.
Příčiny pádu dosud nejsou jasné

Vyšetřovatelům se už podařilo najít tzv. černou skříňku, která by mohla celou tragédii osvětlit. "Stroj se odchýlil asi tři kilometry od původního letového plánu," řekl novinářům maďarský ministr obrany Ferenc Juhász.

Důkladné vyšetření slíbil pozůstalým i náčelník slovenského Generálního štábu ?ubomír Bulík. Okolnosti tragédie by měla zjistit zvláštní vyšetřovací komise. Každý z pilotů zříceného stroje měl podle armádních představitelů nalétáno 1800 letových hodin.

Podle některých svědků letadlo ještě před dopadem zanechalo v lese asi 100 metrů dlouhý pás polámaných stromů. Ze stroje prý zůstal celý jenom ocas.

Letadlo odstartovalo z letiště v Prištině krátce po 17. hodině a v Košicích mělo přistát v 19:40. Na Slovensko se podle zpravodajského serveru SME vracely dva stroje, ten druhý přistál podle plánu.

Veroniko, možná bylo věnováno tolik zájmu proč to děláš jednoduše proto, že jsi do určité míry na začátku mlžila nebo aby to nevyznělo tak tvrdě, tak to téma bylo a je takové plytké. Vlastně až v jednom z posledních příspěvků jsi to popsala jednoduše a výstižně. Vždyť jsme ani nevěděli, jestli jsou to jen Tvé domněnky o utrpení Tvé kamarádky nebo opravdu se setkala s vulgární narážkou z očí do očí. Takový člověk si musí udělat pořádek především sám se svojí psychikou.
Ještě než tuhle diskuzi taky opustím si dovolím jednu osobní zkušenost: moje žena patří taky mezi postavy, které někteří nazývají almary. Jenže ona se osobně nikdy nesetkala s tím,že by jí to někdo řekl do očí a moc nevěřím, že by se to stalo té Tvé doktorce. A nerad to zde píši a opakuji, existují mezi lidmi daleko větší a neřešitelnější problémy než to, že někdo není úplně atraktivní. Kdybych já měl řešit každou hloupou větu na téma mentálně postižených lidí, tak zde mám založeno asi tak patnáct diskuzí.
Možná není špatné řešení pro to udělat i něco v životě a tomu člověku to říct, že se chová jako hovado. Možná bychom mohli sáhodlouze diskutovat na téma mlčící většiny, protože to je živná půda pro zlo. Na stranu druhou, existují lidé s malým sebevědomím a jsou schopni se v tom donekonečna utápět. Jak jim pomoci - to opravdu nevím.
Vím, že mé příspěvky se ti nelíbily a nepatřily mezi ty, které jsi chtěla číst. Naštěstí to učinili jiní. Mé životní zkušenosti a problémy, které řeším (nemluvě o jejich délce) jsou totiž diametrálně odlišné od Tvých, proto jsem napsal něco, co vyznělo tvrdě.

Ano, Alfe máš pravdu, to je přesně to, co je potřeba udělat - musím se probrat. A především z toho, že snaha "kopat za něčí barvy" je možná moje trochu naivní iluze.
Pro mne je opravdu zajímavé vidět, kolik příspěvků z celé této diskuse bylo věnováno zájmu, proč to dělám, namísto toho, aby se přispivatelé vyjadřovali přímo k tématu. Ale uznávám, že je to možná i proto, že asi toto téma nebylo dostatečně zajímavé nebo atraktivní.

Kateřino, chtěla bych se ještě vyjádřit k tobě - máš v mnoha věcech pravdu a je to opravdu obdivuhodné vzhledem k tomu, kolik ti je let. Drž si své zdravé a dobré názory.
Jen se připrav na jednu věc, se kterou se bohužel ve svém "dospělém" životě budeš asi setkávat - poměrně hodně dospělých lidí bohužel prostě není ani moudřejší nebo lepší než někteří třeba už v osmnácti. A je potřeba žít i mezi nimi a zvládat to tak, aby ti to nepůsobilo problémy. Tomu, jak se k sobě navzájem chovat, aby nám to mohlo něco pozitivního přinést, jsem také chtěla věnovat tuhle diskusi a jsem ráda, že jsou i tací, kteří tomu rozuměli.
Myslím si, že to byl i Rob.

Mějte se tu na doktorce všichni hezky, já si dám teď pauzu.

:-)

Som tu zas po dlhsej dobe... a napadlo ma, Veronika nepozeras sa na tu svoju kamaratku ako na velmi neatraktivnu prave ty, ale nechces si to pripustit, tak to zatlacas do podvedomia, ale nejake tie pocity viny u teba zostavaju, tak to tvoje ego riesi pomocou obranneho mechanizmu, kt. sa vola projekcia - to znamena, ze vsetky tieto negativne myslienky o vzhlade tvojej priatelky pripisujes vsetkym naokolo len nie sebe. Konecne sa preber.

Asi jako každý člověk jsem si během dospívání (15+) začala uvědomovat, že dospělí lidé nemají vždycky pravdu a taky se někdy chovají hloupě nebo nevhodně. V období děctví je člověk velmi závislý na úsudku a hodnocení druhých, dítě většinou nechce, aby ho jeho vrstevníci viděli s kamarádem, který není např. dostatečně úspěšný, bohatý, hezký...Teprve když jsem začala dospívat, začala jsem si uvědomovat, že hodnota lidí není bezprostředně závislá na hodnocení druhých, že si člověk můžu dělat co chce a s kým chce, že můžu vypadat jak chce. Mám pocit, že chování každého člověka je ve skutečnosti ve většině případů "rozumné" - že to, co lidé dělají, dělají z konkrétních pohnutek, které dávají smysl. Ať dnes vidím kohokoli, ať ten člověk vypadá jakkoliv nebo dělá cokoliv, snažím se jej nikdy apriory nehodnotit, protože věřím, že co se týká jeho vzhledu nebo chování, vždycky odpovídá nebo je podmíněno určitými, třeba skrytými důvody nebo jednoduše danými, neovlivnitelnými okolnostmi.
Zaujalo mě, co jste psali o tom, že člověk pokud vypadá nepřitažlivě, měl by alespoň důkladně dbát o svůj zevnějšek.
Pamatuji si jeden okamžik z doby, kdy mi bylo asi dvanáct. Líbil se mi jeden kluk, když jsme šly s kamarádkou ven, nalíčila jsem se. Ona se začala smát a jako by to byla naprostá, nad slunce jasná, samozřejmnost, řekla, že se mu přece nemůžu líbit, protože jsem tlustá.
Myslím, že existují dvě skupiny lidí, které současná společnost aktuálně nepovažuje za přitažlivé nebo atraktivní. Jedni se skutečně snaží vypadat co nejlépe, být vždy upravení, aby svůj "handicap" alespoň trochu kompenzovali. Druzí rezignují a o svůj zevněšek se přestanou úplně starat, protože to považují za zbytečné. Dokonce bych řekla, že tito lidé mají pocit, že se moderním oblečením nebo nalíčením ještě více ztrapní, protože na nich bude vypadat komicky.
Abych se vrátila k tomu, co jsem napsala na začátku: Je mi 18 a si začínám uvědomovat určité výsady toho být dospělá :-) Pro mě je jedno z nejcennějších poznání, že mi ne vždy musí záležet na názoru druhých lidí. Myslím si, že to neustálé hodnocení druhých, vymezování se proti něčemu a někomu, jenom aby člověk zůstal tzv. "in", je něco, co dospělí nemají za potřebí. Přesto se lidé často chovají tak, jako by se usilovně snažili zapadnout, potlačit svoji přizenost a "neztratit svoji tvář" tím, že je např. kolegové uvidí bavit se s neatraktivní nebo společensky neobratnou kamarádkou.

Shledávám toto téma naprosto zbytečným,dokud se nenaučíme tolerovat osobnost každého jedince a budeme se zabývat malichernostmi,nebudeme mít rádi a ctít ostatní a hlavně nebudeme upřímní sami k sobě.
Pracuji s lidmi spoustu let.Denně se zabývám problémy přibližně 40ti různých lidí a nemám sebemenší nutkání někoho posuzovat a škatulkovat.Mám je ráda jako lidi.Když vejdu do obchodu,hlasitě pozdravím a nebojím se prohodit pár slovíček s nakupujícími a prodavačce popřát hezký zbytek dne.Nezabývám se vyzáží druhých lidí,stačí mi jejich úsměv na tváři.
Čím si společnost myslí,že je vyspělejší,tím víc má převrácené hodnoty.Všichni se honí za
mamonem a přitom tu největší krásu si nechají unikat.
Když je někdo spokojen se svým vzhledem,tak proč ho uniformovat do představ kohosi,kdo si myslí,že má mandát ktomu,aby rozhodoval o tom co je krása?Každý jedinec je originál a tak by se k němu mělo přistupovat.(mimochodem,když vidíte jakou cenu jsou lidé ochotni investovat do některých uměleckých děl jen proto,že jsou to originály,přitom absolutně nechápou jejich význam)

Doufám samozřejmě, že úplně všichni na ni takto nenazírají a také doufám, že ona zdaleka neví o všech těch negativních hodnoceních v duchu mého prvního příspěvku. Myslím, že část jejího problému ale tkví také v tom, co jsem v prvním příspěvku napsala také - určitě řeší problém se schopností se nad takové věci povznést.
Její sebevědomí je opravdu velice nízké a proto jí vlastně každá taková poznámka ublíží mnohem víc než člověku, který by o sobě pochyboval méně, který by se dokázal sám před sebou nějak ocenit. Takže i z jejího vlastního podání vím, že každá podobná jednotlivost jí opravdu způsobuje velké trápení. Mluvily jsme o tom. Jak si ale v takových podmínkách pěstovat lepší sebevědomí a cítit se lépe, to neví ani ona sama a já jí také bohužel nedokážu téměř nic pořádného poradit.
A zda to nedokáže zvládat proto, že se někdy třeba stala nějaká "chyba" ve výchově nebo zda k tomu výrazně přispěly právě podobné necitlivé poznámky, to opravdu přesně nevím, neznám ji celý život. Ale musím říct, že i tohle byla jedna z věcí, proč jsem chtěla tuto diskusi zakládat. Také jsem chtěla zjistit, do jaké míry ženy ovlivňuje v tom, co si o sobě samy myslí, zda mají nebo nemají prostřednictvím chování mužů k nim, možnost cítit se jako "princezny".
Já jsem se totiž párkrát v životě takhle hezky cítila. Jsem hrozně ráda, že se mi stalo, když se ke mně některý muž choval tak, že jsem byla v jeho přítomnosti prostě ráda, že jsem ženou. A vlastně o nic dalšího ani nešlo, jen mi takový muž svým fantastickým chováním - možná aniž to bylo přímým záměrem - způsobil pocit - "jsem ráda tím, kým jsem".
Nevím, zda ona měla někdy v životě tuhle úžasnou zkušenost také, myslím, že asi příliš ne. A zajímalo mne, zda by opravdu mohla náhled sama na sebe změnit, pokud by se k ní někdo choval tak, jak jsem to někdy zažila já.

Naposledy: já jsem ti velice dobře rozuměl, proto se znovu ptám - proč musí Tvá kamarádka cítit bolest? Řekla ti to? A opravdu si myslíš, že na ni takhle nazírají úplně všichni v jejím okolí?

Robe, omlouvám se, pokud máš pocit, že jsem k tobě byla příliš drsná v tom smyslu, aby z toho vyznělo, že diskusi chci skončit pouze kvůli tobě.
Z toho, co píšeš teď, je přece logické, že prostřednictvím svého problému jsi patrně dospěl k velice podobnému způsobu nazírání, k jakému jsem také přes cestu nacházení přístupu k problému mé dcery dospěla i já.
Ale prosím tě, přečti si ještě jednou svůj příspěvek, v němž byl ten úryvek adresovaný mně. Podle mé interpretace zní tak, že mým motivem k vedení této diskuse je prostě pokusit se změnit společnost a svět proto, aby se lidé chovali tak, aby byli schopni přijmout moji dceru. Ale tak to není. Já jsem jen prostřednictvím toho, že jsem vlastně musela začít vnímat svět jinýma očima, začala aspoň trošku vidět bolesti a problémy jiných lidí. Najednou jsem začala trochu lépe vnímat, co cítí a čím se trápí ostatní. A nepochybuji, že po tom, co teď píšeš, jsi asi něco podobného v životě cítil nebo cítíš také. Chci říct jen naprosto známou věc - pokud někdo osobně neprožije nějakou bolest, těžko si u jiného člověka vůbec dokáže něco podobného představit a zdaleka to ještě neznamená, že je necitlivý nebo např. příliš zahleděný do sebe. Prostě v případě, pokud není od přírody opravdu výjimečně empatický, není takového pohledu schopen. Možná by to dokonce šlo shrnout do otřepaného rčení - "sytý hladovému nevěří".
Nevím, zda jsme si přesně rozuměli v tom úseku, kde jsem psala "chudák holka".
Měla jsem na mysli svoji kamarádku, jejíž problém a to, jakou bolest asi musí cítit, když si je vědoma toho, jak na ni lidé nahlíží, bych vůbec nedokázala chápat nebo vidět, před tím, než jsem nějakou skutečnou bolest zažila sama.
Proto bych si o ní, pokud by se to vše odehrálo před mou vlastní zkušeností - tedy před šesti lety - v duchu řekla jen to - "Chudák, má to blbý". Ale s největší pravděpodobností by mne asi tenkrát vůbec nenapadla myšlenka, jak se ve své roli cítí a jakou bolest jí to vše působí.
A já jsem opravdu nechtěla vést tuto diskusi kvůli sobě. Myslím, že pokud by to tak bylo nebo pokud bych chtěla psát o problému mé dcery, nebyl by žádný důvod, proč to neudělat přímo. Bylo by přece zbytečné, dělat to na anonymním serveru takto zbytečným obcházením přes de facto odlišné téma.
Hodně štěstí.

kuskus: čaues :-)

Tak až teď jsem si v klidu přečetl ten jeden předcházející příspěvek a ani vlastně nevím co napsat. Snažím se vždy a za každou cenu diskutovat slušně, ale na stranu druhou hledám konkrétní závěry a řešení. Od toho taky diskuze je. A nakonec se dozvídám, že jsem to já, skrz koho bude lepší ji ukončit.

Ač jsem to původně nechtěl, tak na závěr jěště něco napíši: přes 23 let se s manželkou staráme o těžce mentálně a tělesně postiženou dceru. To jenom pro ty, kteří se třeba zamyslí, jestli patřím mezi ty co "rozumí". Ostatně v jedné jiné diskuzi zde "kopu" za postižené.
Za ty roky, vím co je to podvědomí a vše co z toho vyplývá. Takže nemusím mít nějakou konkrétní věc před očima, ale pokud je tato věc značně emociálně silná, může se promítat do mých všech ostatních činů a názorů. Asi tolik k mému příspěvku.
A na úplný závěr: Veronika napsala, že stát se to před šesti lety, tak řekne chudák holka a dál by to neřešila. Tohle mi nesedí, proč chudák? Já ji neznám, ale má dvě děti, prestižní zaměstnání a předpokládám milujícího manžela. Pokud jsou navíc děti zdravé, tak má asi všechno, co řada lidí v životě nemá. Myslíte, že ona sama potřebuje aby ji někdo litoval?

cusik i tobe, ty bidniku Robe :) :)

ahojte, takze to balime? jak myslite, podle me jsme tady vsecko podstatne rekli,takze mozna je ta spravna doba, ale urcite ne proto, ze to rob trosku shodil. Ja opakuju, ze se mi tenhle zpusob diskuse libil.

Danko, Danus, ja jsem si samozrejme moc dobre vsimla, ze jsi psala, ze se ti zdam spravna zenska, no, mohla jsem podekovat, to mas teda pravdu. Jsou dve moznosti, bud jsem to nechtela zakriknout a nebo reaguju jen kdyz mi to rekne chlap :) :). Neee, ja jsem robovi odpovidalana konkretni vec, coz je zpusob psani prispevku.
Taky myslim, ze ses fajn a tvy prispevky to tady celkem dobre ozivujou, osvezujici protipol k takovymu tomu hustymu resicimu stylu veroniky nebo me :) Hlavne si uchovej nadhled jakej mas a jesti veris v sama sebe, tak si to nenech nikdy nikym zpochybnit. Nerikam prat se za svou pravdu, ale v klidu si myslet svy.

Kayi, porad jse premyslela, jak takovy rozvazny clovek jako ty muze byt schopny ukoncit vztah v zarodku. Porad jsem mela chut ti napsat, ze se mozna staz a vztah s touhle divkou nevylucuji - overeno vlastni zkusenosti - ale nejak jsem to neudelala. Ja myslim, ze je fajn, ze chcete zustat v kontaktu. Preju moc moc stastnou cestu, (o to vic, kdyz jsem cetla, ze s byvalou a jejim soucasnym delate na stejnym institutu, to musi bych fakt psycho),preju hodne bilologicych :)) uspechu a neuvar se tam.PS: taky tobe diky za podporu a ver, ze ne vzdy jsem pohodova a hodna holka :) :) :)

Mila Veroniko, moc dekuju za zalozeni diskuse, ja myslim, ze svuj ucel splnit mohla a splnila, neni treba to shazovat kvuli jedne poznamce. Kdyz si odmyslis trosku hustsi formu, Rob to rekl vlastne pravdive, premyslel, co vezi za tim, ze nekdo zaklada tak velky tema kvuli kamaradce. Vic bych za tim nehledala. Me osobne tve prispevky zavedly k mnohym zamyslenim a navic se strasne dobre ctou, prestoze jsou delsi. Bud v pohode a zbytecne se nestrachuj, co bude dal, tim asi dcerce pomuzes nejvice. Ja vim, ze nejde nerikat si, jak to asi vsecko dopadne, ale nezivit obavy vic nez je nutne, je taky docela umeni a deti vyciti strasne moc, velke lpeni na plastickych operacich a upirani se k tomu, ze PAK bude vsecko lepsi, pro ni muze byt taky vysilujici. Ale to uz je skoro zbytecny psat, tohle ti je urcite jasny, takze moc drzim palce, at to cely zmaknete bez sramu na dusi :))

Danko: možná nerozumím vtipu, on psaný text je dost problematický, že jsem protivný, prosím, nevím, ale proč namyšlený? V čem proboha?

Ahoj,
v první řadě bych chtěla popřát Kayovi všechno dobré na jeho velké "cestě".
Také ti děkuji za tvé přání, moc oceňuji, že jsi mně a věcem v této diskusi porozuměl, mám z toho radost.
Až budeš v LA, tak tam za mne prosím pozdravuj v Redondo beach a Palos Verdes:-))
Měj se moc hezky!

Danko, Kuskus:
Včera jsem přemýšlela o této naší diskusi
a musím říct, že mi přece jen bylo trochu líto, když jsem z Robova příspěvku zjistila, jak moc zjednodušeně a černobíle může být moje snaha zde chápána. I když je to pro mne samozřejmě důležité v tom smyslu, že je potřeba o tom vědět, určitě se mi takový poznatek bude v životě hodit, vím, že se s takovým pohledem ještě mnohokrát v životě setkám. Přimělo mne to ale také k tomu,abych se zamyslela nad tím, že asi tady na tomto serveru opravdu není prostor nebo možnost vhodného způsobu pro to, abych zde vedla tenhle typ diskuse. Nechci tím říct, že by čitatelé nebyli vždy chápaví nebo mi nechtěli nerozumět, ale možná nejsem tímto způsobem ani schopna svoje myšlenky interpretovat tak, aby jim bylo možné rozumět.(nepomůže tomu tedy vlastně ani nadměrná délka mých příspěvků). Rozhodla jsem se tedy, že zatím také nebudu v diskusi pokračovat, možná, že časem zase přijde třeba i od někoho dalšího nějaký nový impuls, ale zatím nevím.

Přesto jsem přesvědčena, že jsou osoby, které něčemu z toho všeho rozumí a znamenají pro mne velký přínos - jste to vy dvě a Kay. Ráda bych se s vámi - pokud budete chtít, také setkala na mém soukromém mailu. Můžeme probírat o životě vše možné i nemožné a třeba si i radit - pokud by se vám tedy někdy chtělo - aeternum"centrum.cz

Mějte se moc hezky, zdravím vás!

Kay, to je zrada. Přeci net je i v USA, ne? Můžeš si s námi povídat i z LA, jen nebudes psat hacky a carky, no. A tvoje představa, že hezký holky pořád koukaj do střepu je mimo. Tam totiž koukaj všechny ženský, jen důvody jsou jiný :-)) A mužský už dnes koukaj taky. Nebo jsi neslyšel o metrosexuálech? A kdybys si chtěl někdy poklábosit, tak danulinkar"seznam.cz

Kuskus, tedy, že jsi prima ženská, jsem ti řekla první já a nevím, proč tě to potěšilo až od toho protivnýho namyšlenýho Roba :-))

Veroniko, já věřím ve šťastné konce...

Ahoj všichni, díky za zájem, bylo to dost smutný, kupodivu i pro mne, i když jsem si myslel, že nejsem až tak "zaláskovaný". Ale byli jsme teprve na začátku a vztah byl ještě platonický (do intimity jsem se nikdy moc neženu), tak jsme si slíbili, že si budeme e-mailovat. Uvidíme. Jsem v kalupu, protože tam jedu za jednoho kolegu, který vážně onemocněl a ústav nechce příležitost k navázání spolupráce s tak významným pracovištěm promeškat. Nebude to úplně nová zkušenost, v USA jsem byl několikrát (i v NY, Danko, a to nejsou Státy, víš :-)), to je "kontinent" sám pro sebe). Teď jedu na východ do LA a budu tam půl roku s možností prodloužení. Vlastně se těším protože změna prostředí mi jenom prospěje (asi jsem vám neřekl, že s mou bývalou ženou jsme v jednou ústavu i když ne v jedné laboratoři a že její současný manžel je také můj kolega). Tak se vám všem tímto omlouvám, že z té naší diskuse asi vypadnu.
Veroniko, jsi statečná žena. Pro mne je rozhodující informace, že tvůj manžel je lékař. Věřím, že pro dceru uděláte co je v současnosti v medicíně možné, a že ty jí dáš tolik lásky, aby byla v životě silná a statečná jako ty.
Milá kuskus, na začátku této diskuse jsem napsal, že mám rád pohodové ženy, souhlasím s Robem, jsi pohodový člověk a v tom je tvé kouzlo. Věř, že je to lepší a trvalejší dar, než krása. Přeji ti vše dobré.
Danko, ty jsi roztomilé kotě, tak ti přeju, aby z tebe vyrostla taky moudrá kočka. Nepromarni život díváním do zrdcadla :-)).
Byl jsem s vámi rád, holky moje.