Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Děkuji a můžu se ještě zeptat...pro silvii,ja beru 50mg,nejvetsi denni davka snad muze byt 300mg,pa

presne si popisala čim to je , nizke sebavedomie, nizka sebahodnota, ziadne uznanie, kedze nevieš ako zaujat tak ta napadaju same sprostosti....ja to poznam...prezivam to iste. Ale takto to nefunguje aspon nie dlhodobo. Unik do choroby po case prestane druhych bavit, a zase si tam kde si bola. Prestan hladat uistenie u druhych, vsetko co potrebujes hladaj v sebe. Sebaistota a sebaucta, ocenenie to si musis dast ty sama, nikto ti to neda v takej miere aby si ty bola spokojna. pises ze si sikovna, mudra, a ja verim ze si ....ale toto vsetko mozes vyuzit dvoma sposobmi bud zle alebo dobre.
Skus hladat na sebe to dobre, vede uz si to aj nasla, ocen sa ty sama. Myslim ze clovek co ma problem s takymi to myslienkami ma v sebe aj potlaceny hnev, aspon ja som si to na sebe vsimla. Vysporiadaj sa aj s tymto. drzim ti palace

Líbí se mi představa, jak vlastní bolestí potrestám sama sebe. Ale vůbec nevím, za co se trestám:/

A tak se oklikou dostávám k touze někomu ublížit. Přesně si pamatuju tu chvíli, kdy se mi ty myšlenky vloudily poprvé. Měla jsem práci, kde to bylo peklo. 6 lidí v kanclu, jenže včetně šéfa. Nesměli jsme spolu navzájem mluvit, mít puštěné rádio nebo si soukromě telefonovat. Prostě jenom 8 hodin sedět v tichu a horku bez výhledu ven (byla tam zeď) a datlovat data do PC. Prostě výplach mozku. Do toho šéf dával nepokrytě najevo, že ženský nemají jakýkoli technický nadání a jsou to prostě jenom kvočny. Mimochodem v předchozí práci nadřízená taky perla. No a v téhle době zase někde v Německu nebo v USA postřílel student spolužáky. V MF Dnes o tom byla celá stránka a rozebírali tam, že to skoro vždycky udělají tiší lidé s nízkým sebevědomím, do kterých by to nikdy nikdo neřekl. A najednou sedím u stolu s přítelem u večeře, krájím něco nožem, polilo mě horko a vnutila se mi myšlenka, že ho kuchnu. Bylo mi absolutně hrozně. A od té doby (asi rok) to jede. V noci když spí, tak bych ho nejraději praštila nebo se mi vtírá myšlenka, abych ho udusila polštářem. Zkouším si ty myšlenky víc rozebrat – proč mám na to chuť? Došla jsem k závěru, že netoužím po tom ho zabít, to vůbec ne, mám ho moc ráda. Když si představím třeba situaci s nožem. Mě se na tom líbí jen ta představa toho bodnutí, to dokázání síly, že na to mám, vůbec mi nejde o následek – zabít. Prostě jenom dokázat světu, že v sobě mám tu sílu, ale aby to bylo bez těch hnusných následků, které by to mělo kdybych to udělala. Když třeba slyším ve zprávách, že někdo někoho brutálně zabil, dělá se mi z toho člověka špatně. A přitom bych toho sama byla schopná. Víte, zajímavý ještě je, že třeba v práci jsou kolegové, kteří nejsou uťápnutí. A celý den v práci mě to nenapadne. Já mám tyhle nutkavé myšlenky jen vůči lidem, nad kterými mám i přes své nízké sebevědomí převahu. Třeba je zajímavé, že ačkoli na veřejnosti si neškrtnu a můj přítel není nesebevědomý, tak přece jen doma mám hlavní slovo v rozhodování já a vůči němu jsou také mé myšlenky zaměřené. Nebo když jsem byla sama na školení na víc dní mimo domov, měla jsem tyto zraňující myšlenky vůči sobě. Chtěla jsem se rozběhnout a skočit z balkónu. A přitom jsem se nechtěla zabít. I teď jsem sama doma, přítel odjel na noc pryč, jsem těhotná a mám myšlenky si začít bouchat do břicha. Nebo třeba bodnout. Ale kdyby tady byl, tak mě to nenapadne. Bojím se, co se stane, až se mimi narodí a já s ním budu sama doma. A ono by se ještě něco našlo, jako několikaminutové zírání na světlo, jestli je opravdu zhasnuté apod. A víte, co je zajímavé, že když se o někom dozvím, že je schopen čtvrt hodiny obíhat auto, jestli je zamčené, tak sebevědomě prohlásím, že je to magor a odsoudím ho. A přitom magor jsem já. Víte, když si tak promítám všechny ty svoje fóbie a dokonce si vzpomínám na momenty, kdy to začalo nebo třeba co mi pomohlo… sakra já moc dobře vím, že je to nízkým sebevědomím a tím, že nedokážu před cizími prosadit sebe samu. A taky pocitem samoty nebo přímo tím, že se ocitnu doma sama. Nechci brát prášky, když vím, že je to „jenom“ tímhle. Vždyť, když jsem si našla přítele a začala s ním žít, najednou zmizelo přežírání. Samo od sebe, vůbec jsem se nemusela snažit. Všechno je to jenom o tom sebevědomí, ale jak si ho zvýšit permanentně a začít si vážit sama sebe, to fakt nevím. U mě to funguje jenom chvilkově. Nedokážu si ten pocit sebevědomí a štěstí udržet permanentně nebo alespoň po větší část dne. Toužím po uznání. Dokonce kolikrát v nitru toužím i být středem pozornosti … ale když na to někdy omylem přijde, tak to sama zahraju do autu a zadupu do země. Přitom jsem hezká, chytrá, šikovná, umím vařit, bez problémů řídím auto atd. a přesto si připadám jako absolutní nula, která má akorát myšlenky na to jak ublížit člověku, kterého má ráda. Prostě chci na sebe upozornit, ale myšlenky mi nabízejí jen tuhle ubohou variantu. Je to asi spojeno s touhou, aby člověk zanechal na světě nějakou zásadní stopu a když holt nemám na to něco vynaleznout, vnucuje se mi jen tahle ubohost.

Ahoj, mám ten samý problém - chuť ublížit někomu. Také mám sníženou funkci štítné žlázy, ale už 3 roky v normálu pomocí euthyroxu. Těžko říct, jestli to může souviset. Popravdě takovýchto podobných "poruch" jsem si prošla a procházím víc. Ani nevím, kde začít. Asi v šesté nebo v sedmé třídě mi začalo dělat problém číst cokoli před třídou. Dokonce si pamatuju i ten první moment – referát na hudební skupinu. Mohlo to být i opsané z časopisu. Učitelka hudebky ale byla jinak dost přísná. A já si vzala ten samý referát, který měl můj bratr loni a také s ní. Sice nepoznala, že je to ten samý text a když se mi strachem začal třepat hlas, tak najednou byla milá jako nikdy a ještě mi radila, ať se nejdřív pořádně rozdýchám. Že se nemusím ničeho bát. Od té doby mám problém s vystupováním na veřejnosti. Hodně pomůže, když si třeba prezentaci řeknu 30x nahlas o samotě. Ale stejně je to na mě znát. Tak nějak celkově mám malé sebevědomí. Pak se k tomu přidaly diety a touha po bulimii. Bohužel nebo spíš naštěstí se mi nedařilo zvracet, takže z toho bylo „jen“ záchvatovité přejídání a občas projímadla. Což je zajímavé, že to samo od sebe zmizelo, když jsem začala žít s ex-přítelem. Najednou to bylo pryč. Když jsme se rozešli, do měsíce nebo dvou bylo přejídání zpátky. Až zase když jsem si našla dalšího přítele, zase to zmizelo. A taky ještě sociální fóbie. Taky si pamatuju přesně ten den, kdy se mi poprvé rozklepala lžíce v ruce, že jsem ji nedonesla k puse. Šla jsem na jídlo s jedním kamarádem, ale tajně jsem ho milovala. A najednou se ruka při jídle klepala a od té doby kdekoli. Teď už je to mnohem lepší, ale je pár jídel, které na veřejnosti prostě nesním. Teda když jsem sama. Když jsem s kamarádkou nebo přítelem, tak je to OK. Prostě záleží, kdo je kolem, když je to nějakej zajímavej chlap nebo sebevědomá nadřízená, je to peklo.

ahoj silvie,zoloft je velmi...Děkuji a můžu se ještě zeptat kolikati miligramový?Četla jsem ,že je 50-200mg.

ahoj silvie,zoloft je velmi jemny a uciny lek na ocd,zadne vedlejsi ucinky jsem nemela.beru jeden rano a dva vecer.pa

ahoj mam stejny problem jako...pro Lenuši
Chtěla jsem se zeptat,jak ses cítila,když jsi brala Zoloft,jestli ti pomohl a jestli měl nějaké nežádoucí vedlejší účinky.Rozhoduji se jestli ho mám začít brát.Díky.

A máte někdo zkušenosti s ústavní léčbou KBT,třeba zrovna v Kroměříži?Mě docela děsí představa,že bych měla být zavřená v nějaké léčebně,ale třeba to pomůže.

Ahoj všichni, já trpím OCD 15...ahoj mam stejny problem jako ty.trpim s tim uz 10 let,nemej strach mit miminko.dneska existuji leky i v tehotenstvi.ja jsem se dostala do hroznyho stavu z vysazeni leku a v tehotenstvi jsem dostala zoloft.ale po porodu se znacne muj stav zlepsil,nebyl cas premyslet na nejake myslenky.az ted po ctyrech letech se to opet vratilo.prozivam uzkosti.snad bude lip.drzim ti palecky.slysela jsem take o lecebne v kromerizi,ktera je primo specializovana na tuto poruchu.nacvicuji prave kbtterapii.pa

u mna sa to objavilo po porode syna, ale tie myslienky su agresivneho obsahu nielen voči nemu, resp.detom. Boli to muky ale proste nejako to islo. Horšie su depresie. Ja som to vzdy tak nejako ,,rozchodila,, začala niečo robit alebo tak. Potom som otehotnela druhy krat tak zase som mala myslienky aj na babetko ale tieto hovadiny ma napadali. Proste som sa tomu nejako ani nevedela branit. Ziadne ritualy nerobim len tie myslienky, no katastrofa. Teraz som zmenila liek berem Seroxat ale je mi nejak horšie tak uvidim co povie moja adoktorka. covek sa s tym musi naučit nejako vysporiadat a ten sposob si musi najst sam.psycholog mi moc nepomohol.
určite sa nevzdavaj a maj detičky, možno prave to ti pomoze, prides na ine myslienky, budeš mat pre koho zit!!
Skus si najst dobreho psychiatra a ked na to nemas silu popros manzela nech ti pomoze.
ja si myslim ze NEUBLIZIS!!!! proste je to len myslienka ktora nas neustale muči a my sme jej uverili ze sa toho musime bat. Kazdy si dava otazky ze prečo ja??? kazdy chory....na to nikto neodpovie.
Pomaha ked je clovek v cinnosti, snazi sa robit čo ho bavi ak ma na to silu ....
Ja sama cez to prechadzam....raz su lepsie dni a potom zas horšie dni....stale verim ze sa to spravi a bude to lepsie.....proste snazim sa mat nadej....a učim sa hladat aj v tych maličkostiach dna nejaku radost aspon malinku....potešit sa ze svieti konečne slnko...uzkostny clovek vidi len to zle a to dobre akoby ani nebolo.Hlavne hladaj to čo pomoze tebe!
Skušaj mozne aj nemozne aby ti bolo lepsie. Je dost ludi čo to zvladli a mali tazku ocd, prečo by sme to nemohli zvladnut aj my??? pojde to musime verit.

Ahoj,
uplne chapu, co prozivas, u me se tento typ OCD objevil, kdyz jsem byla tehotna, bylo to strasny, zustala jsem na rizikovym tehotenstvi sama doma, jen se svyma myslenkama a mela jsem pocit, ze to nemuzu vydrzet. strasne jsem se bala, ze az se mi dite narodi, ze mu ublizim, tyden v porodnici to bylo pro me sileny, ale zvladla jsem to, nic jinyho mi ani nezbyvalo :-) ze zacatku jsem si prozila muka, kdyz jsem s nim mela byt sama, kdyz jsem ho sla koupat, proste porad jsem zila ve strachu, ale casem je to lepsi a lepsi. po porodu se da vzit vic prasku na uklidneni, aby se to lepe zvladalo a hlavne si proste clovek nesmi tech myslenek vsimat, nejak je rozebirat, oni pak jsou mene caste. ted memu diteti budou dva roky a je fakt, ze se s nim clovek zabavi, je to paradox, ale myslim si, ze kdyz jsem s nim, tak nemam tolik casu myslet na sebe, takze mi vlastne i pomaha a urcite ti dite prospeje, prinese zase tu radost do zivota. ale musim rict, ze tech 9 mesicu tehotenstvi je dlouha doba. drzim pesticky a myslim, ze tim stresem to neni, ze si potratila, ja mela cele tehotenstvi stres a je spousta zenskych, ktere to maji stejne, asi tam byl i jiny problem, tak drzim pesti, at to podruhe vyjde, hodne stesti.

děkuji za podporu, nejhorší je, že si nedokáži užít radosti života a to jsme na světe zřejmě jen jednou. Ráda bych se pokusila o další mimi, třeba by to už vyšlo, ale mám hrůzu z toho, abych mu nějak schválně neublížila... Ptám se proč zrovna já musím tohle mít... Jak ty jsi tenhle problém s dětmi řešila (píšeš, že už máš rodinu)... Děkuji za odpověď.

pre bez jmena:

trpiš tym uz dlho a nikdy si nič nikomu neurobila...a nikdy ani neurobiš!!!! len tvoja mysel ta bude mučiť tymi nezmyslami. Ja sama mam taketo myslienky, moja psychiatrička mi povedala ze takto postihnuty clovek neubliži ale ja stale pochybujem, čo ak že??? berem teraz seroxat ale je mi trochu horšie tak uvidime ako sa to bude vyvijat, myslim tym ze mam ,,blbu smutnu naladu,, a ono sa vtedy aj tie myslienky tazsie zvladaju. Moja psychiatrička bude so mnou robit KBT tak som zvedava čo to bude. Kecanie s psychologom mi zatial nepomohlo. Proste su aj tazsie dni a nemozme to vzdavat, aj ja vtedy myslim na to ci by nebolo lepsie ,,si to hodit,, ale mam rodinu a zase uprimne..uz nič pekne mi zivot nemoze ponuknut ???dnes je mozno zle ale zajtra bude lepsie....musime tomu verit. KBT sa určite niekde robi len asi tvoj lekar o tom nema informacie tak na to kasle. Predpisat lieky je najjednoduchsie ale ,,trapit,, sa s niekym a robit terapiu to sa nikomu nechce. Hladaj niekoho kto to robi...ja som z BA takze tazko ti poradim. Psychiatričke som zacala chodit len od januara co som uz nevedela vydrzat depresiu. Psychologovi som chodila skor ale efekt nulovy. Na tuto potvoru nestaci kecat a rozpravat sa ale vystavit sa konkretnej situacii. Toto so mnou psychologička vobec nerobila aj ked som jej to prizvukovala ze v tej knizke od Praška to presne tak riešia. Tak som to zobrala do vlastnych ruk a ten nozik som si jedneho dna vylozila na oči, nech ho vidim. strach bol nenormalny. čo ak????? ale nič s anestalo....bojime sa len vlastnych myslienok. kazdopadne chcem absolvovat tu KBT a uvidim, snad sa niečo najde čo pomože. Hlavne bojuj....ked nemas silu tak sa niekomu zdover, aspon sa porozpravaj a dostan to zo seba, ono podelena bolest je hned mensia bolest. Držim ti palce!!! nejsi sama.

Ahoj všichni, já trpím OCD 15 let od svých 17 let. V nepravidelných periodách se mi vrací nutkavé myšlenky na ublížení komukoliv i blízkým i úplně cizím lidem - např. někoho přejet, bodnout, bouchnout čimkoliv - prostě hrůza. Vždy se mi z toho udělá strašně zle, že bych to mohla udělat a ty strašné následky potom. Je mi ze mě zle, periody návalů těhle nechutných myšlenek. Bohužel ani jeden psychiatr ze dvou, u kterých jsem byla mi nenabídl žádnou pomoc kromě cipralexu, který mi zmírňuje deprese, které jsou druhotným projevem mých stavů - agresivních nutkavých myšlenek. KBT mi všichni trvdí, že se skoro nikde nedělá. Bohužel, ač čtu všechny příspěvky o tomto onemocnění, ať mám koupenou knížku od MUDr. Praška o OCD totoho rázu, vím čím trpím, nedokáži mít nadhled nad OCD a vyhnat jí z hlavy. bojím se mít i děti, abych jim náhodou neublížila a to už je mi 32 let a mám manžela. O jedno jsme se pokusili a byla jsem donedávna těhotná a v 10 týdnu těhotenství jsem o dítě přišla a ani se nedivím, protože v této době u mě vypukl další "záchvat" OCD, takže jsem pořád brečela, že dítě mít nemůžu, že se bojím, abych mu neublížila, takže jsem byla psychicky úplně na dně. Závěrem chci říct, že bych 1000x raději brala jakoukoliv fyzickou chorobu než chorobu duševní mého rázu a kolikrát si říkám, že už nemám sílu dál s tím bojovat a že by bylo nejlepší spáchat sebevraždu, ale na to jsem zatím zbabělec.

mazlik
aka si na tom naozaj velmi zle...to vieš iba ty sama ako sa citiš....vyhladaj pomoc, viac menej sa hovori ze najučinnejsie su lieky a terapia, niekomu stači len ta terapia a niekto to musi podopret liekmi, ja som sa tiez zubami nechtami branila liekom, stale som si myslela ze ved to zvladnem sama ze nejako to pojde, budem sa snazit pracovat na sebe ale ak su tam aj tie chemicke procesy mozgu narusene tak jednoducho tabletam sa nevyhnem. V pondelok idem ku doktorke takze uvidim co mi povie, co sa s tym da robit...tak som zvedava. Ono človeku pomoze ked ho niekto vypočuje a podpori, ulavi sa ale tie pocity sa nedaju len tak lahko ovladat....Predtym som to brala ako prehru ezsi nedokazem poradit sama zo sebou a musim zase ist k psychiatričke ale dnes to beriem tak ze neni hamba sa liečit ale hamba je nič s tym nerobit, a zneprijemnovat zivot sebe a svojmu okoliu svojimi depkami, naladami....
Mne psychologička radila ze opakovat si nejake pozitivne tvrdenia o sebe...hlavne rano...proste pozitivne nastartovat den...ale moc ma tato metoda neoslovila...prosste tiez hladam ako na to.

Hani, máš pravdu, nechce se to těm myšlenkách podávat a snažit se je co nejvíc odhánět, i když někdy je to opravdu hodně moc těžké. Z vlastní zkušenosti vím, že když se nad nima moc přemýšlí, tak se to ještě zhoršuje. Moc Ti děkuju, je mi o něco lépe, a hlavně jsem tu našla někoho kdo mi rozumí... Měj se hezky a přeji hodně sil.

tvoje predstavy a myslienky su vyhnane do absurdna ....strach to posiluje.Poznam tu uzkost z toho ze ved čo ak?? čo ak sa to stane???? čim viac sa tymto predstavam a myslienkam branime tym viac sa vracaju....mam tu knihu od Praška ,,Jak zit s  neurozou,, a tam pise ze tie myslienky su ako psy..stekaju a cim viac si ich vsimas tym viac stekaju....nechaj ich nech si stekaju casom ich to prejde....Na zaciatku mas pocit ze toto je to posledne co dokazes....ale casom to dokazes, dostat sa z neurozy to je praca na sebe....hladat ten sposob ktory tebe sadne  a pomoze.

ak to dobre chapem tak...Předem děkuji Hani za odpověd, ale nevím jak to popsat, aby se to lépe chápalo. Já jsem nikomu nic neudělala a ani nechci. Bylo to jen v té mé představě, která mě strašně moc vyděsila. Začala jsem o tom moc přemýšlet, přemítat, až se z toho stala tahle neuroza.Prostě se s tím nemůžu smířit, že mě něco takového mohlo napadnout...

ak to dobre chapem tak trpis vinou...citis sa vinna ze si niekomu ublizila v minulosti a z toho mas strach, uzkost ze si urobila niečo zle. Mozno trepem tak prepač...Ak mas pocit ze si niekomu urobila niečo zle, hoci si neurobila ak mas moznost poprosit ho o odpustenie tak to urob...omluv sa mozno ti to pomoze ak je ta moznost. A hlavne prijmi odpustenie....Ak nemas moznost povedat niekomu zoči voci to co potrebujes, alebo sa omluvit tak nevadi...skus to zo svojim priatelom...mne to poradili moji krestansky priatelia,na  stretnuti za vnutorne uzdravenie, vyber si niekoho komu doveruješ a mozeš sa mu zverit....ja som si vybrala kamosku (potrebovala som odpustit mame a aj sa jej omluvit ale som to nedokazala priamo) a tak som akoby si predstavila ze je to moja mama a poprosila som ju o odpustenie a potom sme sa objali. Bolo to oslobodzujuce....Hlavne PRIJMI ze ti je odpustene....ty sa rozhodnes ze to prijimas, pocity budu nejaku dobu trvat ale casom to prejde....hlavne si casto pripominaj ze ti bolo odpustene. Zapis si ten den niekde a ked pridu pochybnosti tak si to pripomen. Pochybnosti a obavy pridu ale ty uz vieš ze si sa s tym vysporiadala....podla mna potrebujes urobit hrubu čiaru za minulostou, proste obratit list....ak mozeš niečo na minulosti zmenit tak to urob ale ak nie....musis to pustit z ruk....a vtedy je dobre ked ti s tym niekto pomoze.... Psycholog ta hlavne vypocuje, podrobne mu povieš čo ta trapi....a čo by si s tym asi chcela robit....čo potrebuješ zmenit...a on ti moze dat navrhy ze ako na to....Terapie su na dlhu dobu....je to beh na dlhe trate....takze na prvom sedeni nepride zmena...chce to čas pomaly rozplietat tie pavučiny do ktorych sme zamotany. Musim koncit ale zajtra určite nakuknem. dufam ze som nepisala z cesty ono je to takto tazsie cez net pochopit o co ide...ale snazim sa.