Panická porucha 5

Teď nevím,kam ti psát,Leníku.Na diskusku nebo na ICQ?:-))))Já se zas až tak nedivím tomu,že se musí při PP na více sezení,jen jsem tím chtěla říct,že se toho člověk nezbaví jako mávnutím proutku.Bodejť,když se od dětství na nás nabalují další a další věci,které se neřeší..

ahoj, už jsem tady :-) Já jdu na kineziologii čirou náhodu za půl hodinky :-) A musím říct, že zkušenosti s ní mám velké a že tam chodím pomalu při každém problému už tak pět let. Funguje a vůbec se nediv, Šári, když ti řekne, že to bude chtít víc sezení. Já jdu teď taky podruhé a přitom jindy stačí jednou. Pamatuji si i na problém, s nímž jsem tam musela tak pětkrát. Ale to bylo na střední škole.

OPRAVA:samozřejmě,že mám jen jednu pusu:-)))
Leni,už jsi tady?

JITUŠ,mně to vysvětlila tak,že ten strach ze změny nebo jakákoliv změna ve mně vyvolá pocity toho malého dítěte,které se bojí..že zůstane samo,že zabloudí atd..Když nad tím tak přemýšlím,tak ta výluka tramvaje a zjištění,že musím jít jinudy a jet jinou trasou ve mně vyvolal úplně ty samé pocity,jako když jsem byla malá a ztratila jsem mámu z dohledu..Prostě jsme v kinezce pracovali na přijímání změn s radostí a odstranění strachu ,který s tím úzce souvisí.
DITUŠ,ono je to složité...mně kinezioložka sama řekla,že to bude chtít více sezení,že tam toho je víc,co to způsobuje.Vzpomínám si,že jsem u ní byla kvůli sociální fobii,připadal jsem si ve společnosti afektovaná,protože jsem měla pocit,že mně lidi sledují,kolikrát jsem se ani s chutí nenajedla,protože jsem měla pocit,že my všichni koukají do pus:-))Stačily dvě sezení a já byla bez problému.A jsem.Ale PP je určitě složitější,asi to není jedna věc,která to způsobila.Chce to asi fakt víc návštěv a odblokovat všechno.A jako je dobrý či špatný psycholog,tak je to i v kinezce.

Dituš, já ke kinez. šla taky s despektem, ale opravdu mi bylo potom vždy nějakou dobu dobře a několikrát, takže to není náhoda.

Šárko, hezký.Taky se v tom trochu nacházím...a souhlasím.i já byla u kineziol..ale jen dvakrát.Nijak zvlášt si ale pomoc nepamatuju...bylo spíš takové mystické,ale asi na takové akce nejsem duší t a pravá,se na to asi nehodím a nejsem dobré médium:-).Taky si z raného dětství pamatuju hlavně pár nehezkých zážitků...často se o tom bavím s mužem , když na to téma dojde.

Šárko, dost se v tom vidím. Musím říct, že kinez. mi taky dost pomohla, ale ne natrvalo. Po sezení a po následném cvičení se mi už dvakrát stalo, že jsem byla asi 2 měsíce v pohodě, tak na kinezku dost věřím.
Ještě k té separační úzkosti. Moje tchýně vždycky vypráví, jak můj manžel byl hodně úzkostné dítě. Ve školce prý celou dobu seděl pod stolem a brečel a přitom teď je naprosto pohodovej člověk, bezstarostný, bez psychických problémů. Je to ale možná taky tím, že od dětství jezdil na měsíc na tábory, jezdil potom na střední škole do zahraničí na tábory a na vejšce jezdil na celé prázdniny do ciziny pracovat. A to vždycky sám. Možná proto se to u něj neprojevilo, kdežto mě drželi doma zkrátka, nikam jsem nesměla, protože měla mamina strach.

ahoj Šárko, a co ti kinezioložka řekla na ten strach ze změny v životě. Já se v tom dost vidím. Končím totiž vysokou školu a právě v této době se u mě PP znovu objevila. A když o tom tak přemýšlím, tak poprvé se u mě objevila, když jsem končila školu základní. Ale když jsem končila střední, tak se nic nedělo. Tak nevím, jestli je to ten strach ze změny. Asi na tom budu špatně, dokud si nenajdu práci. A to bude nejdřív v září. A mám z toho strach. Začátek pracovního procesu je velká psychická zátěž asi pro každého.

No vidíš,Evi!Vzpomínky se někdy vynoří z ničehonic. No,mně psychologie vždy zajímala:-)Dokonce jsem ji chtěla studovat..Já osobně si myslím,že kinez by hodně pomohla,já když se před rokem k té mé objednávala a ptala se mně,co se bude řešit,tak jsem ji řekla o mém podezření na PP a agorku a ona mi rovnou řekla"jé,zlatíčko,tak to bude chtít více než jedno sezení,vidím to tak na 6-7...tam bude hodně bloků..možná jsem čarodějnice,ale až taková ne":-)To mně zarazilo,protože jsem u ní párkrát byla kvůli jiným věcem a to vždy stačilo tak 1-2 sezení..Jenomže já byla jen na třech,protože jsem tam fakt nebyla schopná dojet..A pak jsem se na to vykašlala..Moje blbost.Asi se brzy objednám,protože mi to sice jen trochu pomohlo,ale nějaká změna tam proběhla.Cestování a obchody už mi problém nedělají,jen někdy,ale trochu.

ty jo, tady to je jak sezení u psychologa.Když vás čtu,tak si vybavuju, jak jsem vždycky u všech psychiatrů tvrdila, že mě v dětství nic zvláštního,špatnýho nepotkalo a te?d si vybavuju, že mě naši vždycky vypravovali, jak, když mě byl asi rok jsem měla nějakou otravu krve, byla jsem v nemocnici, naděje na uzdravení skoro žádná.Byla jsem tam strašně dlouho, nepoznala jsem pak mamku a nechtěla jít od sestřiček.Nic si nepamatuju, ale možná někde hodně hluboko ve mě to zůstalo.To mě nikde nenapadlo.Tady vidíte, jak je náš chat užitečnej.Doufám, že nám dlouho vydrží.

OPRAVA:jJÁ jsem dostala záchvat paniky,ne moje kinezioložka:-)))))

Holky,mně ten léčitel řekl a potom vlastně i kinezioložka,že ta separační úzkostná porucha v dětství se spustí jedna dvě,děti jsou citlivé ažaž a my,co byli přecitlivělí...nám stačilo málo.No a pak jak človíček roste,tak to ustupuje,ale tím,že se ty věci v dětství nevyřešily/taky jak,že/,tak pak v dospělosti stačí nějaký větší stres nebo nevědomé opakování určité situace,která je hodně podobná té z dětství,o které už dávno nevíte,ale máte ji zakódovanou v podvědomí.No a pak se spustí ty pocity,co známe.Strach,úzkost,tíseň.A my nechápeme,odkud se to všechno bere...Já si třeba pamatuji,že jako 2 a půl letá!!!! jsem byla v nemocnici a pamatuji si z toho pobytu až moc,nato,kolik mi bylo...Máma se mnou byla na příjmu do nemocnice,koupala mně tam,oblékla do pyžámka a já si myslela,že s ní půjdu domů.Omyl.Strašný řev a strach.Pak mi brala sestřička krev,nakonec mně museli držet dva doktoři a dvě sestřičky,protože jsem hysterčila a snažila jsem se jim utéct:-)Pak si taky pamatuji,že přišla sestřička do pokoje a zavolala:Děti,jdeme na pohádku..a já tam zůstala sama zavřená v postýlce.Prostě se na mně nějak zapomělo:-)Já začala plakat a nakonec pro mě přiběhl nějaký chlapeček,vytáhl mně z postýlky a odvedl mně do jídelny.Tam hrála televize a dostala jsem vanilkový pudink s piškotky:-)tuhle mňamku mám ráda dodnes,ale vždy,když jijím,tak si vzpomenu na tu nemocnici.Musel to být fakt stresující zážitek,když si to tak barvitě pamatuji.No a když jsem byla na kinez před rokem,tak se mi okamžitě tahle věc vybavila a kinezioložka měla radost,že úžasně spolupracuji:-) A když jsem ji řekla,že dostala záchvat paniky po tom,co jsem jela domů z práce trasou,kterou jezdím a najednou byla výluka tramvaje a já musela jít a jet jinudy...Tak mi to vysvětlila tak,že mi to ukazuje vlastně strach ze změny V ŽIVOTĚ..strach něco změnit.Že ta naučená trasa/cesta domů/ je určitá jistota /v životě/ a jakákoliv odchylka ve mně vyvolává strach a nejistotu...

Eduš-mně je taky mizerně---už nad ránem po nemožné noci mi začly ES-včera jsem to asi zakřikla.A tka mě střídavě zas otravují,jsem slabá.Je v tom jistě počasí-tlak apod.Neboj...

Já se v separační úzkosti taky vidím, ale myslím, že to zavinila moje máma, která se o nás pořád bála, takže jsme se ségrou nebyly nikdy na táboře, nejela jsem ani na výměnný pobyt, nebyla jsem na lyžích atd. Když šli naši třeba do kina, tak ségra hrozně řvala a dělala scény a já taky, protože jsem si myslela, že to tak má být :-)

Edušo, neboj , to je tím hnusným větrem.

Mně se dneska hrozně špatně dýchá, nevím, co mám dělat, začínám z toho panikařit. Musím tady doma čekat na truhláře a bojím se.

Holky, já tou sep.úzkostí musela taky trpět a věřím, že dozvuky si nesu-sem dodneška v jisté podobě uvnitř sebe.To nemusí znamenat,že jsme měly nějak šílené dětství...ale např.já prožila 20 let vlastně v presu,stresu a věčných vnitřních obavách, že se zas někdo s někým dohádá(bydlení s tatkovými rodiči pohromadě,kdy babka s mamkou nevycházely,pořád se něco dělo,no děs) apod.Navíc jsme bez sourozenců,takže ze mě byl automatický hromosvod a pojítko mezi 4 dospělými,co se nedokázali srovnat. Dnes už vím, kdo na všem měl vinu...ale už se o tom málo mluví,stejně by to te dnevedlo k ničemu.Tatka nerad hádky, neshody,a tak ,i když jsme s mamkou měly pravdu my kolikrát,nezastal se nás. Bud zaujal neutrální postoj,nebo byl spíš na straně své matky.Málokdy pamatuju, že by jí něco pořádně vytmavil.A že ta se v rodině nadělala negativních věcí!Mamka mohla být někdy mírnější,ale nemá to v povaze, je bojovnice za svá práva:-) a babka byla prostě strašná,diktátorka ,nikdo se jí nelíbil,na všem a všech něco hledala a viděla jen ty nejhorší scénáře dobudoucna,co se většínou nikdy tak neuskutečnily.Nakonec s ní zůstal táta sám,bráchové žijí celý život mimo , a byl s ní až dojejích 96 let do konce. Psychicky mu to nepřidalo,ani mně,ale to už naštěstí osud před 2 lety vyřešil.
Tábory a výlety?? To samé.Hlavně jak jsem měla být pohromadě s cizími dětmi,nervy nadranc.Ale když jsem se nakonec seznámila a udělala si jednu dvě kamošky, bylo mi líto, že odjíždím.Tábor jsem v 1O letech musela přežít,tedy jen jeden za život.První noc jsem se v tomto věku z těch nervů počůrala a velmi těžko to tenkrát nesla. Naštěstí se mi to podařilo tenkrát ututlat,jen našim jsem to pak řekla.Byl to tábor zdravotní,kvůli skoliose,kam mě vybrala školní doktorka.Nahnali nás, všechny holky-donaha- do jedné místnosti a čuměl na nás jakýsi doktor.Strašně jsem se styděla.V deseti jsem byla vyspělejší než většina tamních holek,tak nečuměl jen ten doktor.Skamarádila jsem se tam s holkou a udržovala s ní krátké kamarádství i dopisování. Před nedávnem jsem zjistila,že jistá paní u nás v baráku mi ji připomíná,měla dvě děti.A když jsem ji viděla se svou matkou, co bývala Dr.ortopedie a já k ní kdysi chodila,doklaplo mi, že je to ta kamoška z tábora.Osmělila jsme se a ptala jejího malého syna,zda se nejmenovala XYová...no a světe div se,nejsi tak malej.Byla to ona.Mluvily jsme pak spolu krátce,protože se za týden stěhovala jinam.mno...to jen takovej příběžík.....-)))
Počasí dnes děsné,zima,temno...tak to přežijte.

Na tom něco bude.Já jsem zas nikdy v mládí nešla nikam sama a mám s tím problémy dodnes.Třeba když spolužáci šli někam na vínko a já měla přijít až za nima, tak jsem nikdy nešla.Radši jsem byla doma a na něco se vymluvila.Prostě přijít někam třeba do restaurace a hledat stůl, kde sedí, to byla hrozná představa.Dnes mi to taky dělá hrozný problémy, otevřit někde dveře, teď mám pocit , že na mě každej kouká a než najdu ten stůl, kde na mě čekají, to je horor.Tak se takovejm situacím vyhejbám, jak můžu.Když už jsem byla mezi ostatním, tak bylo dobře, ale než jsem tam došla.Brrr.

Ahojte,psala jsem ,že ASI TAK na konci 3.měs.Před necelým měsícem říkal DR., že to vypadá na 9.tyden,příští jdu na kontrolu,takže když přičtu 4 týdny,vychází to na konec 3.
Ale dnes jsem sedla ráno na postel a málem letěla...co zas ten žaludek začal bláznit.

ahoj, šárka psala o separační úzkosti a já jsem si uvědomila, že jsem ji určitě trpěla. Vzpomínám si, že jsem odmítala chodit do školky, ve škole jsem nejezdila na výlety, na kterých jsem musela být přes noc, ani jsem nebyla nikdy na táboře ani na lyžáku. Že by byla PP z toho?