alkoholismus

Aleno, je to pro m taky nepredstavitelné, ale moje matka opravdu striktne abstinovala!! Proto jsem taky hned poznala, po tech deseti letech, ze pila, hned se samozrejme nezpila pod obraz, ale já to poznala. Taky to nechapu. Proste nechapu. A diky za varovani, vzhledem k tomu co ted prozivam, vim, ze geny pokouset radeji nebudu.

recidiva je casta i po delsi dobe,moje matka jich mela za nekolik vzdy po dvou ci trech letech,je to krute ale je mi odporna.rikam si,ze by bylo lepsi kdyby zemrela,meli bychom klid bez ostud a stresu.

A dědičnost? Jestli nějaké dispozice existují, tk si nemysli, že Tě ospravedlňují pít. Vypít sama celou láhev- jen tak, při žehlení - je jasný problém!! Já taky začínala vařit se šampňský, to bylo fantastický!Něco tak příjemnýho jsem nikdy nezažila!! Jen tak, sama, prozpěvoval jsem si, šlo mi to fantasticky od ruky, dokonce to mohlo i dobře vypadat. Vysoká sklenička, Bohemia sekt, demisec.....Do dvou let jsem byla na protialkoholním. IV.stadium etylismus. Fuj. Doufám, že jsem Tě dostatečně vyděsila!.A.

Lenko,prosím Tě, odpověz mi, abstinovala Tvoje máma těch deset let? Striktně? Nebo si sem tam nějaký alkohol dala? Je to pro mě nepochopitelné. Jestliže člověk 10let abstinuje, zažije za tu dobu spoustu dobrého i zlého. A jestliže se 1000x postavil nepříjemnostem(musel - každý musí mít v životě nepříjemnosti), a Tvoje máma také, a dokázala to vyřešit bez berličky, co by ji vedlo(po 10letech!!!!), aby po něčem sáhla. Po 5 letech své abstinence to nechápu. Ale musím říct poctivě, že mě to vyděsilo! Chápala bych to kdyby popíjela. Tudíž neabstinovala. Tvůj příběh je asi nepříliš častý. Nepředstavitelný. Musela jsem reagovat. Jsem ale bezradná. Nechápu to. Vím, že existují recidivy. Nejsem ochotna si svoji připustit! Napiš zase. Dík A.

Je to tak strasne tezky. Je mi vsech tech lidi, co jsou zavisli na alkoholu lito, myslim si, ze musi byt nestastni (se svym zivotem) a proto se problemy snazi prepit. Mam pocit, ze v pripade uspokojiveho zivota by alkohol brali jako spolecensky prostredek a ne jako pomocnika v nouzi, nebo vypln volneho casu. Ja sama jsem nestastna ze sve matky, ale vim, ze ona je jeste vic, jinak by nemela potrebu pit. Moje mama ma psychicke problemy od meho detstvi. Po narozeni me sestry vazne onemocnela (zanet mozkovych blan),uspesne se vylecila, ale jako dusledek nemoci u ni vznikla agarofobie. Cele tydny nemohla vyjit z bytu, bylo ji hrozne zle. A potom prisly problemy s pitim. Jako deti jsme to se sestrou braly dost zle a vsechny jeji stavy jsme vnimaly. Nekdy sice prislo obdobi klidu, ale nikdy to nebylo uplne v pohode. Kdyz mi bylo sestnact, mama tezce onemocnela (nekrozy na slinivce podle nas jako dusledek alkoholismu) a skoro umrela. V nemocnici byla pul roku. Opravdu zazrakem se z toho dostala a doktori ji rekli, ze jen kapka alkoholu by ji mohla zabit. Prakticky 10 let se dostavala do plnohodnotneho zivota nazpet, musela drzet strasne prisne diety, hrozne jsme ji obdivovaly jak je silna, dokonce i psychicke stavy se ji zlepsily, chodi do prace, zije spolecenskym zivotem. Uz byla tak v pohode, ze zkousela jist vsechno co my a my jsme byly stastne. Pred mesicem jsme si daly vinko a smaly jsme se u toho, ze to je super, ze je uz uplne zdrava a jak to vsechno krasne jde. Za tri tydny na to jsme zjistily, ze je uplne na mol. Co dodat? Nechapu to. A je mi smutno. Kvuli ni. Chtela bych ji pomoct a bojim se. Jeste jsem se chtela zeptat, jestli je alkoholismus dedicny. Jeji matka byla alkoholik, s mamou se to veze, tak nevim, jestli mam informovat partnera a poprosit ho, aby me v budoucnu hlidal...Je fakt, ze uz se mi taky parkrat stalo, ze jsem si sama k zehleni koupila lahvinku a celou ji sama vychrupla. Tak co vy na to? A na celý tenhle výlev, co jsem napsala?

MJ: Tebe a cele vasi rodiny (krome tvoji matky) je mi lito. Naprosto te chapu. Jakkoli to zni krute, vubec se nedivim tomu, ze chces, aby uz to mela tvoje matka za sebou a cela rodina by si oddechla. Po 20ti letech chlastani by ji mohl pomoct snad jenom zazrak a cekat na ten zazrak a doufat v neho, je hodne ubijejici. A ten strach, ze nekomu ublizi - ten taky znam. Bohuzel s tim nemuzes delat absolutne vubec nic az do te doby, nez opravdu nekomu ublizi a soud ji naridi ustavni lecbu...Je to hrozne. Nezbyva, nez ti poprat hodne stesti v zivote, ktery se netyka tve matky.Ja jenom nechapu a obdivuju ty partnery alkoholiku, kteri jsou schopni s alkoholikem vydrzet nebo treba se k nemu vracet. Fakt to VUBEC nechapu. Jednotlivych duvodu asi muze byt spousta, ale nedokazu si predstavit, ze bych to ja sama psychicky zvladla (a to se povazuju za celkem stabilniho jedince :-)).

Cítím s Vámi se všemi. Drogová závislost je věc ničící člověka zdravotně, sociálně, finančně, společensky...Zkuste navrhnout Vašim blízkým, kteří touto závislostí trpí, vpodstatě neškodnou náhražku: Jedná se o nápoj SPEED8,tzv. mozkový nutrient, který vyvolává podobné pocity extáze jako po požití alkoholu či tvrdé drogy a je absolutně zdraví neškodný. Zajímá-li Vás tato informace, podrobnosti najdete na http://ivana.friva.net

Můžu s Vámi jen cítit,protože takhle si nevím rady s manželem - alkoholikem. Poradit Vám neumím,protože neumím poradit sama sobě. Jen chci říct, že chápu každé Vaše slovo, pocit i myšlenku.

Ahoj všetci diskutujúci!Bohužia? aj v našej rodine je problém - alkoholizmus. Moja matka pije už 20 rokov a bohužia? dodnes si nepriznala, že je alkoholička a potrebuje pomoc.Navyvádzala sa toho až-až. Keby som to chcela všetko spísať, ako nám všetkým strpčuje život, asi by som sa upísala k smrti.Neviem ako jej pomôcť. Nepomáha nič. Otec sa od nej zopár krát odsťahoval, chvi?u sekala dobrotu a znova siahla po f?aške. Stráca na d sebou kontrolu. Pred 3 rokmi v lete bola sama na chate. Sused nám volal domov, že je s ňou zle... Utekal za ňou môj brat a s tehotnou manželkou. Našli ju celú zakrvavenú, čo sa niekde ožratá strepala ležať na zemi vo vlastných výkaloch. Hrôza. Postarali sa o ňu. Keď sme jej povedali, ako sme ju našli, tak to nebola pravda, a ona pomoc nepotrebuje a môže sa na nás všetkých vysrať... boli jej slová namiesto vďaky. V opitosti otcovi roztrepala predné sklo na novom aute...Presviedčala nás, že keby mala vnúčatá, tak sa všetko zmení... Má dve vnučky a nič sa nezmenilo, je len horšie... A čuduje sa nám, že jej deti nedáme opatrovať, že ona sivtedy nevypije. Po dlhom prosíkaní presvedčila brata, a nechal jej 2ročnú chorú dcérku. 2x to dopadlo dobre, ale na tretí krát zle. Dieťa neprebalené, hladné, umrnčené, vystresované... Našťastie sa nič iné nestalo. Keď sme jej to vyčítali, tak povedala len to?ko: "No bože, veď sa jej nič nestalo...!" Ani náznak ?útosti, či previnenia. Teraz sa strepala zo schodov a zlámala si ruku. Postarala som sa o ňu... Žiadna vďaka.Menili jej plyn. sporák za elektrický. Bola ožratá a blčiacou zápalkou h?adala dieru v rúre, aby tam strčila zápalku... Včera jej zhorela úplne bábovka...Našťastie je vždy doma otec. Ale máme obavy, že raz podpáli celý činžiak. Svojim alkoholom začína ohrozovať svoje okolie a susedov. Neviem ako tomu zabrániť, ale proste, nemôžeme ju stále strážiť. Ona je už na dôchodku, otec pracuje. My tri deti máme svoje rodiny, žijeme samostatne. Snažili sme sa ako sa dalo, ale bolo to zbytočné. Mám strach, aby neublížila druhým. Začína byť nebezpečná a my sa len prizeráme, lebo naozaj nevieme čo ďalej. Na liečenie musí ísť sama. Povedala, že nepôjde, že sa máme ísť liečiť my... Štát jej liečenie môže nariadiť len keď niečo vyvedie! Lenže už potom môže byť neskoro. Viete nám niekto poradiť, čo robiť v takomto prípade? Či len čakať, čo spraví najbližšie. To, že ublíži sebe, ma už vôbec nebolí a netrápi (keď ona je so sebou spokojná), ale aby neublížila iným, to ma trápi!!!Snáď by som bola aj rada, keby sa konečne upila k smrti... Je to kruté, ale mám za sebou 20ročné peklo. Urobili sme maximum, čo sa dalo, ale jej už niet pomoci. Všetko odmieta!!!Keby už bol koniec!!!

tak já vás zase všechny pěkně pozdravím: pěkný den! :o)

dle prispevku sami inteligentni lide po poziti alkoholu stupidni pr....a nemyslete si,ze to rodiny nevi. moje mama si to taky myslela do dneska ji nenavidim a alkohol taky.

Diky Jiri za Tve radky, ja vim, ze mas pravdu, jenze znas to jak to je. Dokud to jde, tak prezivam, odpolëdne s vinem a v praci s neurolem. Nevim, co vice rict, jsem hrozna, neobhajuju nic, ale proste do te lecebny se mi nechce, protoze necitim silu, ze bych tam vydrzela.

Zdeno, mohla bys mi prosim napsat na muj e-mail? Chtela bych se na neco zeptat. Samozrejme pokud te to neobtezuje, chapu, ze svych problemu mas dost... Diky.marie.bi"centrum.cz

A deně vožralej ,deně vožralej mám velikej pupek smrdím a jsem špinavej ,hodně piju jim ženský nebalim a když vo sobě vim tak to oslavim... A není mě líp než vám? Akorád se trápíte a hrajete si na chytráky. Je důležité být spokojený a pokud k tomu někdo potřebuje flašku tak proč mu ji brat...

Mila Marie,ctu si tvoje radky a nezbyva mi nez prikyvovat. Mam naprosto stejny problem se svoji matkou (neumim rict ani mamka, natoz maminka). Pred mesicem, kdy jsem ji nasla zase v praci (delam bohuzel s ni) opilou, se mne ji podarilo primet k tomu, aby sla na detoxikacni odd. Stravila tam 14 dni a po prijezdu domu byla presvedcena, ze uz nikdy nezacne. "Kecy" typu - ja sem si tak odporna, jak sem mohla apod - zrejme doznivaly nemile vzpominky z pobytu. Stacilo dalsich 14 dni a moje nepritomnost v praci a zase sahla po flasce, odlozila navstevu na psychiatrii a po mem dotazu - zda zase pije se jen blbe usklibla, s tim co ma jako delat kdyz do lecebny nechce. Za ten rok sme ji s tatkem nabidl spoustu moznosti, ktere vsechny prochlastala. Ja osobne sem na pokraji sil, pred rokem mi totiz umrel bratr, ktery byl pro me velikou oporou, a do dnes sem se stim nevyrovnala. tak misto toho, abych bojovala ja, podavam pomocnou ruku ji. Moc dobre to nejde, clovek nemuze pomahat nekomu (kor kdyz na to kasle), kdyz sam neni uplne OK. Takze uplne psychicky na dne sem si vzala 2 dny volno, chodila po lese a premyslela co dal. Nevim, zda sem se rozhodla spravne (ale kdo to vi, ze?), ale udelam to tak, jak mne radila psycholozka, aby to bylo nejlepsi pro me! V pondeli v praci oznamim, ze do konce roku tam vydrzim, pak mam zkouskovi, pak se chystam jet na Novy Zeland a po prijezdu se tam uz nevratim. Matce zakazu v pripade jeji opilosti mi telefonovat, vencit meho psa a cokoliv, co by se tykalo me osoby. Ve zkratce receno - omezim s ni styk na minimum. Co se tyce lecby, budu se angazovat jen aby v tom nebyl tatka sam. Na nu kaslu. Po tech 3 letech mi nezbylo nic nez nenavist!!! Tezko rict jak se stim vsim srovnam, ale zustat s ni by pro me znamenalo se utrapit! Vzdycky se vzpomenu co mne rikal bracha: Kazdej sme tady sam za sebe!!!! A ja jen dodam, kazdej ten zivot mame, jakej si ho udelame... ja se svym su naprosto spokojena, bohuzel sou mezi nami ti, kteri mne v tom moc nepridaji.Marusko, preji ti hodne sil, vim o cem mluvis a vim, ze to stoji pekne za ...Pred vama vsemi,co ste to dokazali KLOBOUK DOLU!!!

Marie, Tvůj pocit viny je sice možná pochopitelný, ale ne oprávněný. Rozhodně se nenech manipulovat výčitkami své závislé maminky. Ona sama je manipulována svou závislou psychikou, a ze všech svých zkušeností i zkušeností, které znám od jiných a o kterých hovoří i odborníci, je zřejmé, že závislý člověk je velmi dovedný manipulátor. A čím inteligentnější, tím dovednější. Takže na to bacha.Napadá mne, že bychom měli upozornit taky na další rozměr. Závislost jako problém zasahuje samozřejmě nejen samotného pacienta - nositele závislosti, ale také jeho rodinu, nejbližší okolí. Proto klade také velkou zátěž na Tebe, Marie. Připomínám, že partneři a rodinní příslušníci závislých patří do skupiny osob ohrožených psychickými problémy. Proto se rozhodně nestyď vyhledat sama psychologa, pokud cítíte napětí, které se Ti zdá neúměrné k normálnímu životu. Dbej na sebe a svou pohodu! Tvá angažovanost v řešení problému Tvé maminky je rozhodně hodna obdivu a neměla by být zdrojem Tvého pocitu zahanbení nebo viny, ale zdrojem hrdosti sama na sebe. A prosím pěkně co nejvíce zdůrazňuji tento dodatek: řečené platí bez ohledu na to, jak úspěšně bude bojovat Tvá máma se svou závislostí. To totiž skutečně nemůžeš odžít za ní (i když se Tě snaží nevědomky do takové pozice vlákat, aby se zbavila vlastní odpovědnosti za sebe)! Budeš jí dál užitečná jen tím, že nebudeš tak tolerantní, jak po Tobě záludně vyžaduje!Buď jí dál ztělesněným odporem proti její konzumaci a zároveň ztělesněnou podporou v abstinenci. Nenech si při tom ale namluvit, že je třeba přestat se kvůli tomu věnovat svému vlastnímu životu. To ani náhodou! Na něco takového nepřistupuj! Žij svůj život! Věř mi, že jestli Tvá matka si nechá zničit život alkoholem, nepomůžeš jí vůbec nijak tím, že její závislosti nabídneš jako oběť ke zničení ještě i život svůj. Nic neobětovat závislosti! Ahoj! Hodně síly!Jiří

Diky Jiri, diky i Vam, Aleno. Pomoci vasich prispevku ze me pada cast te tihy a pocitu zodpovednosti...

Karinko + Marie (co trpí výčitkami kvůli alkoholické matce).Mechanismus vzniku rozhodnutí k ústavní léčbě znám sám od sebe a i od kolegů spolupacientů z Bohnic, s kterými jsme si tuto zkušenost potvrzovali. Do té chvíle, než si člověk pořádně nenabije hubu, ho bude stále závislost přesvědčovat, že ústavní léčba není zcela nezbytná atd. Zkráta bude ho přesvědčovat a vymýšlet stovky těžce ušlechtilých argumentů, proč tam nejít. Nejobvyklejší je převlek za zodpovědnost: "nemohu přece nechat rodinu a domácnost na holičkách!" nebo "Mám zodpovědnost za své zaměstnance, kolegy" nebo "Už nikdy bych tak skvělé zaměstnání nenašel". Rovnou na tvrdo vám říkám: to na mně nehrajte! To já znám, sám jsem tyto ušlechtilé argumenty používal! Dokud nepřišel skutečnej kolaps - okamžik, kdy už nemůžete dál, a vlastně de facto o tu práci přijdete tím, že zkrátka nejste schopni ji dobře vykonávat. A uvědomíte si, že žádná práce není dost dobrá k tomu, aby Vás směla nutit k otročení závislosti a prožívat nešťastný život! Když jste najednou ve stračkách, dochází vám, že jste sami dobrovolně přišli o všechno, čím jste stále tak eticky argumentovali. Říkáte si - no, kdybych se pro léčbu rozhodl třeba před půl rokem, mohl jsem se do zaměstnání ještě docela dobře vrtátit a ještě být obdivován jako člověk nevšedních kvalit, který se postavil čelem k vlastní závislosti a uspěl! Jenže teď, po všech těch průserech, poté, co jsem si vybudoval za poslední půlrok či rok pověst nespolehlivého, podivného a ne tak úplně schopného člověka, jakým jsem se jim zpočátku jevil...? No, jsem prostě v řiti, co teda teď? Rodina mne nemůže vystát, protože jsem pořád podrážděnej, těšej se vždycky jen abych už vypadl anebo abych co nejdřív usnul, atd. Takže teprve v situaci, kdy je vlastně úplně všechno ztraceno, člověku dochází, že měl do té léčebny jít dřív a nemusel ztratit všechno! A teprve v situaci kolapsu se člověk rozhodne do té léčebny jít. Proto si myslím, Karinko, že ty nejprve o tu svou do nebe vynášenou zodpovědnou těžkou práci nejprve přijdeš a teprve pak půjdeš do léčebny (možná ani to Tě nepřesvědčí, co já vím). A Ty, Marie, máš mamku, která to má asi podobně. Dokud se jí bude dařit zavírat oči před skutečností a bude jí k tomu pomáhat fakt, že povrchně domácnost ještě funguje, tak prostě asi bude léčbě vzdorovat. A k léčbě svolí až v okamžiku, kdy bude domácnost v rozkladu, kdy bude čelit Tvé lhostejnosti a kdy bude zkrátka naprosto zřejmé i jí samotné, že je úplně vyřízená. Teprve potom, až z úplného dna, se dá startovat ke skutečnému rozhodnutí léčit se. Bohužel, tak to je. Váš předpoklad, že teď by se přeci člověk mohl rozhodnout snadněji, dokud není ještě tak zle, je mylný. Právě naopak: dokud není tak zle, k léčbě se nerozhodne. Takže, Karinko, není vlastně, jak vidíš, ještě tak zle. Bude rozhodně hůř. To, co zažíváš teď, je ještě velmi slaboučký odvar toho, co tě čeká za hrůzy. Jednou z nich je ztráta zaměstnání, ale to je opravdu jen ta nejtriviálnější z nich. Že ztráta pozice v zaměstnání je oproti celému životu naprosto směšná, ti ještě musí teprve dojít, na tom dně, v tom kanále lidské duše. Neříkám to abych tě strašil, jen vysvětluju mechanismus duševního procesu vedoucího k rozhodnutí jít se léčit. Dokud nebude život v léčebně, jehož se tak děsíš, naprostou rajskou zahradou oproti tvému všednímu životu, nebudeš logicky schopna k ničemu se rozhodnout. Ujišťuju tě, že zametat chodbu a chodit na program skupinové terapie je oproti Tebou volené alternativě (chlastu) skutečně učiněnou zábavnou rekreací!

Ahoj vsem, u me zase vse tak nejak stejne. Piju ale stale vice a kompenzuju to druhy den neurolem, abych zvladla moc narocnou praci. Nechci ji za zadnou cenu ztratit a do lecebny uz vubec nechci, stejne bych tam nevydrzela. Ale samozrejme nechci byt zavisla cim dal vice. Moc me to trapi. Nikdo to skoro nevi, jen muj nejlepsi kamarad. Tomu se to sice nelibi, ale co ma se mnou delat. On nepije vubec, jak ja ho obdivuju. Doktorka mi rika, ze stejne jednou v te lecebne skoncim, ja to podvedome vim, ale nechci si to pripustit.

Ahoj nebo dobry den bohužel ma rada je dosti tvrda ale dobra ine vychodisko neznam ,sam jsem to zažil 5let hotoveho pekla na lečení manželka byla 5 ale bezuspěšne člověk musí sám chtít jinak není šancevěř mi jen samé slibovaní ale nebyla to pravda .Seber odvahu a děti vykašli se nato chvili to boli ale pak určitě potkaš někoho jiného a je to parada to je jen ma rada a skušenost. měj se a držse (PEVNE NERVY )zDENĚK