jak se odmilovat ?

no jde mi o to ze bych se s ni chtel dal bavit klidne jako kamarad, a mam pocit ze tim ze ji reknu ze ji miliju se zase na nejakou dobu odcizime ( ted mam pocit ze se to mezi nami urovnava), nevim, treba u ni sanci mam jen delam neco spatne uz jednou mi rekla(loni v cervenci) ze o me zajem mela ale ze ma nekoho jineho a ze si musi v zivote udelat jasno... proste citim potrebu si s ni o tom otevrene promluvit takhle to proste dal nejde, ale nevim jak na to aby se to vse nepodelalo, je mi s ni fajn..... nevim jestli ji rict co k ni citim, nebo jestli se spise ptat na ni, jestli s nekym je a tak.... nechci ji svymi otazkam ci projevy citu odpudit, spis cekam na to co ona... je to dobry napad?

Simča má pravdu. Otevřeně a jasně si promluvit. A víte co je pro mě naprosto nová zkušenost (nejsem já trochu sebestředná, furt tu mluvím jen sama o sobě), ale že poprvé v životě se mi děje něco, co nemohu přímo ovlivnit, ale to by ani tak nevadilo, ale já to nemohu ovlivnit jen proto, že někdo řekl ne, já nechci. Jinak řešení by to mělo, šlo by to ovlivnit, ale prostě ne. To je pak naprosto zvláštní boj.

Na co by ses jí tak, Petře, asi ptal, než na to, co k tobě cítí. Řekni jí, že ji miluješ a že chceš vědět jak je to u ní. Čekáš už dost dlouho a sám vidíš, že mlčení k ničemu nevede.

Tak to jsi dobrá, že jsi v tomhle stavu zvládla tolik zkoušek. Asi zítra taky zajdu k doktorce, jinak snad zešílim.

ahoj, tak ja stale nevim na cem jsem, jsme ted sice spolu v kontaktu, shodou okolnosti jsme se ted vidali casto, ale spis jsme resili nejake pracovni zalezitosti, ona mi rikala jak si spolu muzem nekam vyrazit, ze muzem podniknout to ci to, ale pak ji zavolam jestli by nechtela vyrazit za sportem jak sama navrhovala ze muzeme jit treba na bazen a ona mi prijde jako co po ni chci, kdyz spolu mluvime tak nekdy je vyrecna, jindy zas jakoby ji nezajimalo co delam, atd... nevim jak si to s ni vyrikat a pri jake prilezitosti... chtel bych od ni slyset jak me ona vidi, jestli mam u ni sanci jako pritel, nebo jako kamarad, budu rad za jakoukoliv formu naseho pratelstvi i kdyz ji miluji ale hlavne se s ni chci stykat a bavit normalne i kdyz treba vedle ni budu asi trpet kdybych mel byt kamarad, ale nechci na ni pusobit jako zoufalec, a tim svym chovanim mi prijde ze ze me dela trochu vola, nevim jak si to s ni ujasnit, na co se ji zeptat...... Nemate nekdo podobne zkusenosti?

Simčo, ty mé léky jsou tedy jen na předpis, jedny my dala máma a to Lexaurin a ty jedny mi dnes předepsala ta doktorka, takže nevím (Asentra). Ale kdyby se ti podařilo nějak získat ten Lexaurin, tak vcelku zabírá, uklidníš se, ale je návykový, takže velmi opatrně, jen v malých dávkách a jen v akutních případech - ale to hlavní, během tohoto měsíce jsem udělala 5 zkoušek a docela to šlo, nepociťovala jsem, že by mě nějak utlumovaly. Jak pak nás jen utěšit?

H., co to máš za léky? Asi by mi taky něco prospělo, ale mám teď před zkouškou, tak zas aby mě to moc neutlumilo. A umíte si představit, jak mi to učení v tomhle stavu jde. Potřebovala bych dělat něco, abych na něj nemyslela, což při učení vůbec nejde.To jo, kdyby věděli, jak se trápíme, nestačili by se divit. Mám chuť mu zavolat, že chci naše kamarádství obnovit, ale zase si uvědomuju, že když jsem se rozhodla pro přítele, tak je asi blbost stýkat se s kamarádem, kterýho miluju a který se stejně snaží o jinou holku. Jen bych vedle něj tiše trpěla. Už jsem takhle trpěla hodně dlouho, ale když jsem bez něj, je ta bolest ještě větší. Ani jsem nevěděla, že ho mám tak moc ráda.

Když mi nepomůže setkání, tak k doktorovi také půjdu, protože tohle nervové vypětí bych dál nezvládla. Také beru nějaké léky, byly bez předpisu, velmi slabé, beru je večer, takže se alespoň nebudím a klidně spím, ale od záchvatů pláče mi nepomohly.Jani, když se ti ozve, tak dej určitě vědět!!! Moc ti přeji, aby se ti ozval....!!!!

Ahoj holky, naprosto si rozumíme. Fakt máme úplně ty samé pocity. A plním vaše rady - ráno jsem si vyběhala psycholožku, nepřepadnu ho dnes večer a napsala jsem mu takovou velmi rozumnou sms za použití tvých slov, H. :-)Tak se uvidí. Asi si už definitivně musím začít zvykat na pocit, že se ke mě nevrátí, že už si nebudeme povídat jaký jsme měli den, co nás kdy napadlo atd. Bolí to, mám ho ráda, proč se to jen muselo stát. Ale doktora doporučuji, obvodní lékařka mi hned předepsala antidepresiva, nijak silná, nenávyková, ale že mě alespoň opustí ty záchvaty pláče, avšak ještě tak týden než zaberou. A k psycholožce jdu ve čtvrtek, tak jsem zvědavá, jestli mi to pomůže. Něco dělat musíme, hlavně nebýt samy a snažit se něčím zaměstnant, a jak jsi kdysi H psala, snad se ta bolest časem otupí. Tedy... kdyby ti pitomci věděli, jak se kvůli nim trápíme...

Ahoj Simčo. Já jsem s ním vůbec v kontaktu nebyla a je to strašný utrpení, teď se alespoň těším, že ho uvidím. Vy jste jim psaly průběžně a jste na tom stejně jako já, tak ať se udělá cokoliv, bolest je stejná. Opravdu, už jsem nemohla dál, tak jsem mu zavolala... S tou bolestí na hrudníku máš pravdu, kolikrát se nemůže z hluboka nadechnout, najednou cítím hrozné bodání a svírání...

Jani, je to asi blbost, ti to psát, ale sejdi se s ním, zavolej mu, že si s ním chceš popovídat, v klidu, že se ti stýská, že o nic nejde, jen máš strašnou touhu ho vidět, že nedokažáš z ničeho nic přetrhnout kontakt s někým, koho máš ráda...potřebuješ mu říct vše co máš na srdci...nebo tak něco, hele já jsem teď tak nějak klidnější, když vím, že ho uvidím, může se to zhoršit, ale alespoň budu vědět, že jsem to nevzdala a zkusila jsem to nějak řešit...

Jo, přesně, taky nevydržím, napíšu mu a čekám, že se k tomu nějak vyjádří, že třeba napíše, že je mu to taky líto nebo něco takovýho. Takhle mám pocit, že mu na mě vůbec nezáleželo. Že prostě celý ten rok našeho přátelství hodil za hlavu a je mu to už jedno. Bohužel ze dne na den se opravdu odmilovat nedá, myslím, že nás všechny čeká ještě dost práce a smutku. A je zvláštní, jak ten smutek skoro bolí fyzicky, co. Taková šílená svíravá bolest v hrudníku. A nejhorší je, jak člověk začne vzpomínat, co s tím druhým zažil, a přemýšlet, co s ním ještě chtěl podniknout...Je to hrozný, zoufalý, já se snad zbláznim steskem:-((.

Takže psychologa určitě ano:) H - Máš naději... závidím ti. Říká se -Věř v nejlepší, ale počítej s nejhorším-, takže hlavně naber sílu a zvládni to. Simčo - také mi neodpovídá... Ale jsou to takové stavy, kdy se nedovedu ovládnout a prostě mu napsat musím. A pokaždé věřím, že protentokrát odpoví a on jako pokaždé neodpoví a já jsem jako pokaždé o další krok zpět. A další záchvaty a další slzy a tak dále. Jestli mi si možná neubližujeme samy. Ale jak to přemoci, vůle je v těchto případech tak zoufale slabá. -H- mu nepsala a nevolala a byla na tom úplně stejně jako my. Tak co máme dělat? A myšlenka navštívit ho má dvě strany, ta první - strach, vydržím nebýt hysterická?, co když mě už opravdu nesnáší, nepodělám to ještě více než už to podělaný je? - a ta druhá - uvidím ho (a kdyby mě tak objal). Takže nevím, zoufalost sama. Přeci se mi nemůže nabídnout a pak si to vzít zpět a říci: citům neporučíš, promiň. Přeci se nejde odmilovat ze dne na den. A to s ním opravdu nic nedělá, když se mu nabízím, říkám, jak ho mám ráda, že bych pro nás udělala všechno? Já se mu také vnucuji z toho pohledu, že mám u něj strach, že on si prostě jednou řekl, že už jí rád nemám, konec, tečka. On právě často ve svých názorech je takový zarputilý, on když si jednou řekne, tak to tak je a není možná žádná změna. Mívá potřebu si vytvořit názor na všechno a na všechny a často tak vychází z naprosto mylných předpokladů, aniž by se zeptal protistrany. Je takový hodně sebevědomý. Tak to je právě to jediné na co já sázím, abych ho přinutila o tom znovu od začátku přemýšlet. Jestli měl někdy pocit, že mu za to stojím a jestli mě měl někdy rád, tak proč to nechce zkusit znovu. Proč je tak neoblomný. Proč se se mnou rozcházel pomocí sms, ve stylu - ne, nestojím -, - citům neporučíš - a ostatní taková krátká hesla. Asi je to pěkná bačkora a možná se tak chlapi chovají často, - hlavně si to nijak nekomplikovat, hlavně žádné emoce -, ale mě takto vzniklo akorát mnohem více proč a více trápení. Jestli někdo někdy řekl, že se nelze vyznat v ženách, tak se seknul s pohlavím. Také mi při tom posledním telefonátu řekl, že se teď stěhuje, plánuje změnit práci, že možná dostane nabídku na zaměstnání v zahraničí a - já vlastně sám nevím co chci -. Tak proč nechce, abych mu jednoznačně vysvětlila, co chce:-) Mě a na tom ostatním nezáleží:-) Asi teď mám jeden z těch momentů, kdy je mi lépe, pak si uvědomím, že jsem ho měsíc neviděla, že je venku krásně a my jsme plánovali kolik toho navštívíme, že už jsem přijela ze školy domů, tak začneme chodit do divadel a budeme mít na sebe více času atp. a jsem v koncích. Toto je tak výborná vykecávačka:-)

Myslím, že vyhledání psychologa je lepší než přepadávání bývalého přítele. Udělala jsi toho už hodně, aby se k tobě vrátil, takhle by ses jen ponižovala a jemu zhnusila. A jít k psychologovi mi přijde jako dobrej nápad, mohlo by to pomoct. No a já to taky moc dobře nezvládám. Zase na mě včera padl smutek, zase jsem to obrečela a napsala mu, že je mi smutno. A on opět neodpověděl. Že já se vůbec namáhám:-(.

Jani: No uvidím, doufám, že mi to pomůže, když nic jiného, tak sned mi vysvětlí ten zvrat a budu se s tím lépe smiřovat.Jani, klidně uskutečni obě myšlenky. Když za ním půjdeš, tak se snaž být co nejklidnější, aby z tebe cítil pohodu a lásku, né hysterku, která ho za každou cenu chce zpět. Teď když jsem s mým K mluvila v klidu, tak i on byl příjemný, né jako ze začátku, kdy jen říkal, ne nemá to cenu, jsem rozhodnutý, je konec. Bude to těžké, ale musíš sebrat všechnu sílu!!! Nemáš co ztratit, tak dělej co cítíš!!!Odbornou pomoc klidně také vyhledej, není na tom vůbec nic špatného a třeba to půjde s pomocí odborníka lépe zvládat, přivede tě na správnou cestu, já ti tady radím z pohledu jako máš ty, (jsme na stejné vlně) a třeba je to špatně...Také jsem o psychologovi přemýšlela, už mám na něj i kontakt, ale teď když mi svitla naděje, tak to zatím odložím. Po včerejšku jsem kapku klidnější, ale zítra se depka může zase vrátit..

H - to je dobře, třeba to vyjde, takhle bude mít dostatek času si to ještě rozmyslet a třeba uchopí svoji šanci a třeba se k sobě vrátíte. A když ne, tak alespoň dostaneš odpověď na některá svá proč. Přesně jak psal Dan - zkusit udělat všechno. No a já jsem na tom bídně, teď tu brečím... a už nevím... Mozek i srdce na milion kousků, úzkost, neklidný spánek, nemůžu usnout a budím se brzy... ještě jsem tohle nikdy nezažila. Kamarádky, máma i Kamil mi říkali, jak je překvapuji, že normálně působím jako hrdá, naprosto soběstačná, tvrdá osoba a teď se takhle hroutím. Ale třeba jsem právě taková - vyplašená, nejistá, hysterická (no hysterická 100%). Asi umím klamat tělem:) Napadla mě šílená myšlenka a sice, že ho přepadnu u něj doma až přijede večer z práce... ale co bych mu řekla... už mě tolikrát odmítl a mám strach, že jsem se mu svými hysterickými telefonáty a sms tak dokohale zhnusila, že by mě nejspíše vyhodil. Anebo druhá myšlenka - vyhledat odbournou pomoc, psychologa, mám už takovéto stavy několik týdnů, podepisuje se to i na mém těle a mám pár strašáků ještě z minulosti, avšak asi největší problém je a to mě sužuje celý život, že podléhám panice, jsem hysterická, sama sebe neustále něčím stresuji, neustále žiju v hrozném napětí... Uvidím, která z mých dvou myšlenek převáží. Moc vám všem děkuji za podporu. Děkuju, moc.

Ahoj Jani i ostatní. Včera jsme spolu mluvili, sejedeme se během 14 dní, teď je v zahraničí a přesně neví kdy se vrátí. Z hovoru mám dobrý pocit, mluvili jsme spolu klidně bez emocí, neměl nic proti setkání.Naštěstí jsem se ovládla a brečela jsem až pak, byla jsem ráda, že mi to vůbec vzal a neváhal se sejít. Vím, že to nemusí nic znamenat, ale alespoň ho uvidím!!!

ahoj dane ahoj všichnijá tu byla stále četla si příspěvky ale neměla sílu se objevit ale vím že spousta lidí je na tom stejně i mnohem hůř,láska bolí.a snad o to víc mě mrzí že se to stává,že se to děje.dřív když jsem byla mladší a koukala na dospělý a mladý lidi jak se trápí brečí kvůli svým láskám a já si říkala jak se na ně dívala že já tohle nikdy zažít nechci že když nmě muž nebude mít rád ,když mě bude trápit ubližovat či ignorovat a pod. že ho nakopu do prd.. a a nenechám si to líbit a že už vůbec kvůli někomu kdo by mě ubližoval nebo neměl rád nebudu brečet.a ted si na to vždy vzpomenu na to co jsem říkala ale nedokázala bych to udělat,ani bych nevěřila že někoho budu tak milovat a že to bude tak bolet a že to není vůbec snadné...kdo dokáže se na to dívat po čase s ůsmevem je hodně silný člověk a určitým způsobem mu závidím jelikož já to nedokázala a äni nedokážu.zapomenout prostě nejde,vzpomínat na to hezky či s ůsměvem je hrozně těžký a ježtě těžší je udělat ten krok a odejít říct z bohem..

Dane, to je všechno moc hezký, jak píšeš nesmí v tom být stesk, jen úsměvná vzpomínka, ale jak to udělat, aby to byla jen ta úsměvná vzpomínka? já bydlím nedaleko míst, kde jsem chodila se svým bývalým, a je to už 12let, ale doted, když tam na ta místa přijdu-a že je to celkem často- ty vzpomínky jsou pořád bolavý

Těch krásných příspěvků a pravdivých myšlenek je tu víc. Delší dobu jsem tady nebyl a teď všechno to množství honem pročítám. Holky, nesmírně vás obdivuji za sílu vaší lásky, to si my chlapi ani nezasloužíme. Navíc ty vaše protějšky za to ani nestojí.Jano, to co sis prožila, bylo fakt hodně silný. Nevyčítej si smsky ani telefonické hovory, máš to pro klid duše, žes udělala všechno (i když to nepomohlo). Soustřeď se na státnice, jsi chytrá holka a nějaký nevděčník je přece hluboko pod tvoji úroveň. Starost mi dělá jen to braní prášků na uklidnění, jak jsi o tom jednou psala (ale snad to není nějak moc). A co je hlavní: teď už může být jenom líp!"v": Jsem rád, že ses mezi námi zase objevila. Vidíš, že i jiným trvá odmilování hodně dlouho. Úplně zapomenout nejde asi nikdy, člověk nemá magnetickou paměť, která jde rychle vymazat. Ale aby to byla po čase jen taková vzpomínka, o které se dá příjemně vyprávět. Nedávno jsem dostal za úkol opravit elektrickou instalaci v místech, kde předtím pracovala moje největší láska. Je to velká místnost s více lidmi, dnes už jsou všichni cizí, ale ten duch doby je tam pořád přítomný. Člověk si uvědomí - tohle je původní zařízení, tady jsme si popřáli k novému roku, v téhle kuchyňce jsem jí řekl, ať si neumáčí ty krásné dlouhé vlasy, tady jsem jí tajně přišil na svetr utržený knoflík, aby měla radost... ale už v tom není smutek, nesmí v tom být stesk, jen úsměvná vzpomínka.Když jsem šel ve středu do práce, uviděl jsem na lávce přes dálnici, že zábradlí je celé poseto malými žlutými přilepovacími papírky. Na každém z nic bylo natisknuto "Nemůžu na tebe přestat myslet. B." Tak kdybyste náhodou B. potkali, ať sem přijde taky na kus řeči.Užijte si krásné teplé dny k vylepšení nálady. A pište, jak to jde.