diskuze - komentáře

Ernst Wilhelm Wenders při svém pobytu v Paříži nebyl přijat na zdejší Akademii Malířských Umění, tak si alespon přivydělával výpomocí v uměleckém ateliéru. A právě ve Francii, při svém pobytu v Paříži, v té době navštěvoval zdejší kino, kde se postupně zrodila jeho největší vášen začít kriticky psát recenze právě o filmech, které v kině shlédl, později coby profesí už mimořádně nadaný a ctižádostivý znamenitý filmový kritik. To samé platí pro něj i co pro fotografa a kameramana, Wim má nesmírně vyjímečný a vzácný cit pro fotografování i pro práci s kamerou. Wim psal své filmové kritiky pro listy "Filmkritik", "Suddeutsche Zeitung" a pro "Die Zeit". Uvědomil si že má v životě mnohem navíc než zustat jen u profese filmového kritika. Nedokončil svá studia semestru medicíny a filozofie, ačkoliv puvodně snil o tom že se stane knězem a Wim se zajímá též i o teologii, a krom toho že obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání v roce 1988 získal čestný doktorát pařížské katolické teologické fakulty a v roce 1995 mu stejné vyznamenání udělila i fakulta ve švýcarském Fribourgu. Wim vždy rád cestoval a právě k cestování ho podle jeho slov hodně podněcovala klasická anglo (britsko) - americká rocková hudba, pod jejímž vlivem zprvu natáčel krátkometrážní a středometrážní existenciální, později už road-movie snímky, kdy se roku 1967 do roku 1970 stal studentem Vysoké Filmové Školy v Mnichově, je univerzitním pedagogem a spisovatelem, a také vyučoval na fotografické škole v Hamburku a pořádal ve světě i vernisáže svých fotografií, natáčel životopisné, cestopisné i hudební dokumenty, uspěšně Wim také založil svou vlastní produkční společnost, která se i často dostávala do finančních problému, většina jeho road-movie filmu se tématicky dotýká ztráty (jeho) domova v Německu

Darina je první hezká věc v mém životě, která mě v Trutnově potkala. Nenechte se citově vydírat od rapperu, umějí v tom dobře chodit, neváží si nikdy sami sebe, proto tolik hluboce pohrdají druhými lidmi a holky, skutečné ženy jsou pro ně jen laciné kurvy. Na skutečnou osobní sebeuctu je třeba být vždy hrdý a nenechat sebou jen tolik vorat, nenechat se nikdy druhými lidmi a rappery zvláště tak snadno využívat k tomu co se jim osobně vždy už zlýbí - hrát na city druhých, citově druhé vydírat, nutit k drogám, pohrdat sebou i lidmy, neustále porušovat zákony atd., nijak se nenechat už jimi a druhými lidmi ovládat, nenechat sebou manipulovat, chce to zdravé hranice a svou osobní sebeuctu a když máte nastavené zdravé hranice, máte pak svou větší svobodu i častěji už právě i nezávislost na druhých lidech. Ačkoliv měl Campino z Die Toten Hosen taky se sebou ve svém osobním životě velké problémy, vždy intuitivně jako skutečný dobrý punker věděl, co je správné a šel si za tím, jako charizmatický a velice nadaný (a stále hodně i vyjímečný) textař písní vždy hodně vycítil trápení a problémy druhých lidí kolem sebe, texty jeho písní jsou vždy hodně inspirované a psané samotným životem, hodně se pro lásku a pro partnerský vztah Campino vždy trápil, zejména už v 90. letech Campino hodně osobně citově strádal, a na dobrých a vyjímečných albech z 90. let, jako jsou "Kauf Mich!" (1993) a "Opium furs Volk" (1996) je to stále vždy i hodně znát.

To že mnohem více uspěšný rádoby punkeři Horkýže Slíže chtějí u nás v Trutnově v Uffu za vstup na jejich koncert na 650,-kč je myslím už nehorázné, tak dobrý zase už nejsou, aby si učtovali za svuj koncert tolik peněz. Někdo by už asi nešel na jejich koncert stejně ani zadarmo, ten o nic nepřichází. Rádoby hovno punkeři Tři Sestry mě taky u nás pěkně serou, skutečná česká a dobrá punková scéna u nás více žije s kapelou P.U.M a se skupinou Vision Days, ty už vubec nehrajou špatně, to jsou pro mě dobrý český punkeři...

Ani zločinecký GANGSTA rapp už není ve společnosti žádným řešením, takový rappeři hluboce vždy pohrdají druhými lidmi, chýbí jim ucta a respekt k lidem a ke společnosti, ověšený zlatými řetízky se spoustou laciných "kurev" šampanské teče plný proudem, jsou v tom vždy králové, jsou KING pro své posluchače, bohužel rappeři ve skutečnosti upřímně nakonec častěji už rádi vždy hrajou na city svých posluchaču i druhých lidí kolem sebe, své posluchače ždímají, vyždímají a druhé lidi kolem sebe podrazí, punkeři mají pro mě hluboce dobré srdce a vědí toho už upřímně vždy už více o skutečném přátelství ke druhým lidem ve společnosti než právě už rappeři a metallisti, na skutečné punkery je častěji vždy velice dobrý spoleh, a skutečným punkerum žádná ideologie už nikdy nevymývá mozek a nejsou nikdy "na peníze", žijou vždy na plno a svobodně, jak to už častěji rappeři a metallisti už právě sami nedokážou. V tom jsou zase punkeři skutečný králové.

"Co sadismus přináší. Naprostou duvěru partnera a co odnáší, šrámy na těle i na duši." (To se mě líbý, je to chytrý - Takový bizár a sadista Till Lindemann, ten má u nás bohužel vždy velkou duvěru většiny rockových fandu v ČR, ty si sami serou na hlavu aneb němec Till Lindemann, bizár mezi skutečnými sadisty a největší sadistická zruda v Německu. Prostě ubohý a neštastný sadista, parafilik, ateista - v jedné osobě. Běžte už všichni konečně do hajzlu s tímhle sadistickým bizárem a s německými RAMMSTEIN, právě covid měl kdysi ukončit Lindemannovo sadistické trápení... za tím si stojím. - Martas)

Já to všem řikám furt, že pořádné a největší štěstí v životě je třeba hledat vždy v lásce, ne v politice. Nikdy ne v ideologiích a v politice. Láska a štěstí v životě je hlavně to, když už dokážeme být sami sebou před druhými lidmi a nenechat sebou jen manipulovat a kontrolovat druhými, co a jak by jsme měli podle druhých říkat a co a jak si máme už podle druhých myslet. Druhý lidi neví, co je pro nás nejlepší, to víme vždy jen mi sami. V pravdu je třeba dokázat vždy věřit, a zapomenout na politiku. Jak říkal Wim Wenders: - politiku je vždy nakonec nutné už umět, dokázat oddělit od svého osobního a soukromého života a v tom se Wim nemýlil, v tom měl Wim Wenders naprostou už pravdu. Podle Alberta Camuse je jedině v lásce jediná a skutečná už poctivost k sobě samému a podle rusa Nikolajeviče Lva Tolstého jedině pravá a skutečná láska teprve nakonec i řeší všechny nesrovnatelnosti a spory v náboženství i v samotné politice. Taky pravda, každé ortodoxní náboženství je vždy velké zlo.

Protože i emoce se dají trénovat, někdo jako právě Andreas Frege - Campino z Die Toten Hosen má už jednoznačně pořádně velkou a vytrénovanou amygdalu, proto je k druhým lidem tak empatický. To na něm hodně obdivuji. Vlastně písen "Froschkonig" ("Žabí Král") je hlavně už o tom, jaké to pro Campina nakonec osobně emočně je, když ho žádná žena už v životě skutečně nechce. Najít tu pravou lásku je vždy už pro melancholika hodně obtížné, je skutečně těžké.

Dnes je vědecky již dokázané, že poslech klasické hudby nakonec rozvýjí logické myšlení mnohem vždy lépe než matematika, protože v nás hluboce harmonizuje všechny emoce, které vnímáme mylně jako protikladné. Já, abych došel k pravdě nepotřebuji vubec už znát a uplatnovat nějaké složité matematické rovnice, takové myšlení je na hovno a zcestné, nejsem žádný velký intelektuál a vysoký intelekt ještě není nikdy už zárukou toho, že s ním budeme umět vždy i zacházet, ve vysoké politice se to i nejlíp u vysoce vzdělaných jedincu dokazuje, nejlepší je vždy selský rozum, a na to je třeba být i skutečně hrdý, a rozvíjet v sobě už především emoční inteligenci díky hudbě, já žiju hlavně rockovou hudbou a pro hudbu ve svém životě více než pro co jiného, a jsem na to hrdý. Dobrá hudba léčí srdce, rozum i duši, zatímco už právě elektronická hudba a techno, tvrdý metal a rapp, hip-hop je většinou skutečně nakonec tou hudbou, která je častěji hodně zcestná, ale kupř. taneční hudba je vždy prostě hodně neutrální, že příliš nijak posluchače se skutečným hudebním sluchem už neosloví, ani nikoho už zároven neurazí. Prostě je "neutrální." Alespon pro mě osobně.

A nebyl by to opět Wim Wenders, aby svému road-movie filmu "Land of Plenty" ("Země Hojnosti", 2003) nedal i především natolik něco sám ze sebe, s jasně už s psychologicky s terapeuticky pak s křestanským zájmem - Wim Wenders ukazuje nesmírnou srdeční laskavost a skromnost, upřímnost a otevřenost, odvážnost a trpělivost, obětavost a duvěřivost ke druhým lidem už u mladé křestanské misionářky Lany Swansonové (Michelle Williams), vracející se z Blízkého Východu po mnoha svých letech strávených v Izraeli a v Palestině zpět do Ameriky, kde prožila své dětství, za svým strýcem Paulem (John Diehl), coby jinak Vietnamským veteránem a přespříliš už velkým americkým vlastencem, který trpí post traumatickou stresovou poruchou osobnosti a svým ještě nevyřešeným neukončeným osobním traumatem z Vietnamské války a svou paranoiou snová další konspirační teorie o terroristických bunkách a o dalších případných terroristických utocích na Ameriku, už bohužel pod silným a převažujícím vlivem amerických masových médií, která už po terroristických utocích na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11. září 2001 přestala být nezávislá na americké politice, a jinak přímé politiky George Bushe ml. Právě Paul (John Diehl)  je přesným opakem charakteru své neteře Lany (Michelle Williams) - je neduvěřivý a uzavřený sám do sebe, je zatrpklí, je nezdravě podezíravý až paranoidní, který přitom sám potřebuje hluboké a stále živé válečné trauma z minulosti v sobě samém uspěšně vyřešit, dokončit, porozumět mu a odpustit si sobě samému, a naskytne se mu k tomu příležitost teprve až prostřednictvým své neteře Lany, díky které poznává nenásilnost a srdečnost Arabu. Pracovní podtitul k tomuto filmu už pro Wima Wenderse pak zní: "Angst and Alienation in America." - "Pocit Uzkosti a Odcizení v Americe"!!

Občas není v angličtině v pop-rock mainstreamu už nad těžkého a největšího flegmatika-folkaře-Kanadana Leonarda Cohena a jeho nepřekonatelný tolik už překrásný milostný duet se Sharon Robinson v písni "Boogie Street", tu bych mohl poslouchat vždy stále dokola a pořád to bude tolik čerstvé a nové v prožitku, stejně jako už miluji od Leonarda Cohena podobnou milostnou písen-taky duet se Sharon Robinson právě už v "The Latters" a v písni (Wima Wenderse) "The Land of Plenty", nebo právě i klip k písni "Happenes To The Heart" je obzvláště už vyjímečně vydařený a geniální... Cohen jako těžký a velký flegmatik a dobrý zpěvák, nemá vubec špatná alba. Některé jeho písně se mě pořádně svou překrásnou tolik pěknou melodií i textem vryli hluboko do srdce, že si je rád vždy připomínám. Hlavně němec Wim Wenders Leonarda Cohena hodně muže a miluje, zbožnuje - viz. jeho znamenité road-movie "Land Of Plenty" (2003), v něm od Leonarda Cohena zazní 2 písně. Myslím si, že pro Wima Wenderse je Leonard Cohen v jeho hudbě hodně moc duležitý a v lesčems pro něj i hudebně nepřekonatelný. Kdo zná trochu písně a hudební alba Leonarda Cohena, dá mě jistě beze sporu už jednoznačně pak za pravdu.

Já z Punku už většinou už jen poslouchám jedině německé Die Toten Hosen, to je myslím už hodně zvláštní a víceméně netypický Punk, prostě to je i místy občas častěji více taková ta skutečně hluboká příjemně melodicky rocková melancholie, jiný Punk Rock vubec neposlouchám a moc nemusím a pak i nakonec vždy hodně poslouchám i Ukrajinské pop rockové Okean Elzy a i nakonec melodicky folk rock- metalové Ukrajinské Veremiy, záleží vždy hodně i na náladě, takovou hudbu vedle Punku nejvíce poslouchám a miluji, i naštěstí přes jazykovou baryéru, není už vždy vubec snadné české překlady jejich písní právě těchto Ukrajinských interpretu na netu vždy i nakonec dohledat. Také jsem to proto prozatím raději i vzdal, ale skutečně jen prozatím. Rád bych v budoucnu někdy moc rád jejím, jejich písním skutečně rozuměl. Ale právě už o nějaké té ruské populární hudbě už tu raději pak moc nemluvím, ale určitě ne z takové ruské populární hudby nikdy rozhodně vše, jen něco hodně málo. Anglický jazyk moc v rockové hudbě už tolik nevyhledávám jako dříve a upřímně moc ho i nemusím, je to pro mě pak vždy většinou už častěji pak dalece už více bohužel o pop-rockovém mainstreamu, ale neurazí mě nijak angličtina, občas si ji i poslechnu v případě některých písniček folkaře Leonarda Cohena. Nebo i vzácně Scorpions "Wind of Change", Stinga "Desert Rose", Bon Jovi "Its My Life" apod... prostě v angličtině vždy mužu už jen něco asi hodně málo, a nikdy už vše od těchto interpretu, najde se jich možná i více, než které jsem tu už jmenoval. Prostě poslouchám toho upřímně už právě vždy hodně a přerustá mi to občas i pěkně přes hlavu, záleží i vždy hodně pak na náladě, poslechnu si vždy rád i nakonec snad vše, co má nějakou silnou a sugestivní melodii, vždy nakonec už mimo jen už právě tvrdého metalu a rappu.

Tedy pane Karfík, vy nás zásobujete. :))

Ten anonym k Wimovy jsem tu byl já.

Wima Wenderse jsem se jako filmoví divák naučil milovat a přijímat, hluboce chápat, nejvíce respektovat, ctít a tolik uznávat právě nejvíce díky právě až jeho filmum z let 2003-2017, pro Wima vrcholné a nejlepší tvurčí režisérské období, kdy Wim Wenders uspěšně už spolupracoval na svých filmech s tolik ve své profesi ocenovaným, s vubec nejlepším a s hodně vyjímečným německým kameramanem s Franzem Lustigem, který vnesl do Wimových filmu novou vizuální estetiku a vždy znamenitou i hodně vyjímečnou sugestivitu, to jsou filmy od koprodukčního vynikajícího road-movie snímku "Land of Plenty" ("Země Hojnosti", 2003, za kamerou Franz Lustig) s plnou českou podporou, tedy s českým dabingem a "Dont Come Knocking" ("Nechod Klepat na Dveře", 2004, za kamerou Franz Lustig) také s plnou českou podporou, opět s českým dabingem, přes opět koprodukční, ale nicméně už vyjímečné mysteriozní road-movie "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo", 2008, za kamerou už opět Franz Lustig), také s plnou českou podporou, opět s českým dabingem až nakonec pak po znamenité komorní psychologické drama "Every Thing Will Be Fine" ("Všechno Bude v Pořádku", 2015, už bez kameramana Franze Lustiga), bohužel už nakonec bez české podpory už jen v originálním znění a až po tolik už netypicky romantické opět už vyjímečné koprodukční socio-politické (melo) drama "Submergence" ("Až Na Dno", 2017, už opět bez kameramana Franze Lustiga, alespon myslím), právě už tyto filmy nejvíce miluji a divácky obdivuji, nepřestanou mě nikdy překvapovat a udivovat, fascinovat, jsou tím vubec nejlepším co Wim Wenders už kdy natočil, pro mě jsou už hodně jedinečné, neopakovatelné a tolik vzácné, že jsou mojí vždy naprosto už tolik srdeční záležitostí. Wim je samozřejmě něčím kulturně vysoce mnohem více než jen režisér.

Humanitně zaměřený melancholik 40 let hledá svobodnou ženu od 30-47 let pro Trutnov a okolí pro společné strávení volného času pro vážný vztah, ale mužeme být pro začátek nejdříve jen přátelé chceš-li, a jedině čas nám pak ukáže jak v životě dál, nekuřák, svobodný, hodně ve vztahu upřímný, skromný, i pohledný, laskavý, oddaný a věrný, citlivý i smutný romantik se silným vzdorem vuči zavedeným autoritám, hodně svobodomyslný a volnomyšlenkář, s láskou k PUNKU Die Toten Hosen, k rocku, k hudbě, jsi li punkerka anebo rockerka, prosím ozvy se mi tu, vyměním si tu rád s tebou svuj e-mail, jsem celkem pohledný, mé staré foto na FB už současnosti neodpovídá a prostě neplatí, to jsem byl pěkně zřízený, FB dnes nepoužívám a zustávám prostě i pohledný dál... nemužu tě bohužel finančně nijak zabezpečit a nabídnout ti dobrou finanční jistotu, proto hledám i tzv. trochu mimo systém a většinovou společnost, jsem v ID. nepracuji... [email protected], ps. nevím asi najdu, moc v to stejně nedoufám a už nevěřím. Asi je to stejně už myslím uplně zbytečné, zkouším tu životní štěstí jak v nějaké loterii, kde je skutečná šance už mizivá a téměř už žádná, ale alespon že tak než vubec.