Agorafobie

Já vrátilo se to po dvou umrtích a krádeži v bytě.Bavila jsem se o tom s psychiatrem ,natrvalo to asi nebude ,nikdy a vrací se to.Neboj to já se také přesvědčuju ,nic se mi nestane apod.ale už mě z metra odvezla i rychlá.Já mám totiž ještě astma a když začnou makat nervy astma se zhorší,mám nízký tlak a už jedu,bum.Ale nevzdávám to,to ani náhodou

Ono třeba to co teď prožíváš, už nemusí být vůbec agorafobie, ale obrovská obava ze sebe. Mozek se třeba nedokáže smířit s tím, že někdy v minulosti pochybil a pořád se mu to vrací a je přesvědčen, že nevydrží nic, což se může jevit jako agora. Není ale dobré trápit se den co den myšlenkami na to, že neumím jít nakoupit nebo dojet někam podzemní dráhou. Já to třeba i dokážu, ale tím věčným vsugerováváním si to jenom znemožňuju a dělám si z duše cedník. Mysli optimisticky, mysli na to, že jsi to už jednou dokázala a dokážeš to znovu a natrvalo. Mysli na to, co jsem psal já a na to, že z toho lze vybruslit a nikdy není pozdě. Negativní myšlenky jsou jen ideální živnou půdou pro rozvinutí obav a nejistot. Mysli jen na hezké věci a na to, jak příští týden vyhlásíš fóbii válku, kterou vyhraješ. Ono se sice snadno řekne, abys myslela na hezké věci, když je tvoje podvědomí zaplácané obav z dalších následků fóbie, ale aspoň to zkus. Prostě to řešit lze a hotovo!

Moje fóbie byla dost silná na to, aby mi totálně ochromila život a abych se bál jít i nakoupit. Když mi psycholožka vysvětlila, že musím udělat první krok a drastickou metodou se jít vystavit nejobávanějším situacím, málem jsem jí z ordinace utekl, a teď nakupuju jako dřív, jen s malými příznaky. První kroky byly naprosto nepřežitelné a myslel jsem že skončím v blázinci, ale pořád jsem si uvědomoval její slova, totiž že se nestane lautr nic z toho, čeho se obávám. Takže jsem se pomalými krůčky dostával dál a dál, až jsem dospěl do nynější úrovně a jsem za ní šťastný. Pokud máš problém vlézt do mera (jako jsem měl já), tak do něj prostě vlez, zezačátku třeba s někým blízkým a trp jako jsem trpěl já ve frontě. Prdlajs se stane, neomldlíš, nezcvokneš se, ale vydrž to!!! I kdyby jednu blbou stanici. A až vylezeš s metra, uvědomíš si, že se vlastně nic nestalo a že´s to přežila. To ti dodá odvahu a elán k dalšímu testování sama sebe a zkoušení situací. Takhle jsem se vypracoval já, ikdyž mě to zezačátku stálo pěknou umu - chodit pořád dokola nakupovat blbosti a jezdit nesmyslně autobusem něco stojí:-) A pokud se léčíš 25 let marně, není náhodou problém v psychoterapeutovi??? Jinak pokud byly roky, kdy´s na tom byla dobře, nechápu, jaká vůle dovolila, abys spadla zase na začátek. Já jsem na tom den ode dne líp, ikdyž to leze pomalu, ale výsledky jsou, a musím zaklepat, že stále lepší. A třeba tvůj problém nespočívá pouze v agorafóbii, ale v nedůvěře v sama sebe a automatickém očekávání potíží. Mě konkrétně by vzpomínka na to, že jsem to (jako např. ty) nějaký čas zvládal, hnala k osvobozující myšlence, že je to přeci jen řešitelné, a že když se chtělo, tak to šlo. Co se stane, když hupsneš do autobusu a ujedeš jednu zastávečku? A druhý den dvě? atd. atd.? Zatni zuby a jdi do toho! Možná to vypadá, že machruju, protože jsem už relativně za vodou, ale zkus to znovu a uvidíš. Osobně mi taky pomáhalo jít se vystavit obávaným činnostem, když jsem si řekl "tak ať tady v tom buse třeba chcípnu, stejně takový život nestojí za nic". A ono nic:) Žil jsem i potom, navíc jsem se přesvědčil, že se vůůůůbec nic nestane, tedy kromě obrovské vnitřní nervozity a pocitem, že mě zákonitě musí trefit. Ale příště to bylo mírnější, a pak zas, a ještě, až jsem ve fázi, ve které jsem, šťasný a OK

Já ............jak jsi to dokázal ??To jsi měl asi jen opravdu náznak agorafobie,mně začala před 25 lety a bojuju s ní stále,byly roky ,kdy bylo dobře ,líp a hůř,takže tě zklamu ,jak píšeš o uvědomování a podobně,chodím k psycholožce ,k psychiatrovi,ale do autobusu nevlezu,do metra nevlezu....................takže nezlob se nesouhlasím a nevěřím ,že je vyléčitelná a nejen já,ty jsi měl zřejmě pouze mini náznak,vid?

Zdravím všechny, pozoruju co píšete a zdá se mi, že propadáte možná až zbytečným obavám, že agorafobie nemá řešení. Mě začala před půl rokem a s pomocí psycholožky (cca 2x měsíčně) se mi jí podařilo na 99% zlikvidovat. To jedno zbývající procento do 100 je jakási stále přetrvávající obava, že se to znovu vrátí, ale je stále menší a menší, takže třeba za měsíc už to bude 99,5% atd., až se to ztratí úplně, věřím tomu. Nejdůležitější je uvědomit si fakt, že se vám za žádných okolností nemůže přihodit nic z toho, čeho se obáváte, např. omdlení (pokud vám začne ve frontě bušit srdce a zvedne se vám tlak, je i z lékařského hlediska omdlení nemožné!!!). Taky pomáhá říkat si, že pokud ve frontě (nebo v buse atd.) náhodou omdlíte (ale ono k tomu nikdy nedoje), nestane se vlastně nic, přinejhorším vás někdo zvedne, ne? :-) Nejtěžší na fóbiích je překonat tu první fázi - jít se drasticky vystavit nejobávanější věci. Zpočátku si to můžete zjednodušit drobným nákupem do ruky a s malou frontou nebo jízda busem jenom pár zastáveček a postupně přidávat. Léky jsou možná fajn, ale jde to i bez nich a psychoterapie je efektivnější a má, narozdíl od farmakoterapie, dlouhodobé trvání. Jen se nikdo nestyďte zajít k psycholožce - od toho tady jsou a kvůli tomu chodili 5 let na VŠ, aby pomáhali lidem:-) Možná byste se divili, kolik lidí, do kterých byste to neřekli, řeší podobné problémy! A bez psychologa řešit fóbii asi těžko zvládnete - potřebujete něčí podporu a hlavně slova odborníka. Rozhodně nepropadejte beznaději, protože jsem si ověřil, že fóbie je řešitelná věc, ikdyž chce píli a možná, pokud je to možné, oporu někoho blízkého - třeba na svěřování se mu s případnými prvními neúspěchy. A taky je třeba mít trochu trpělivosti - nelze čekat, že se agory zbavíte za jeden den. Cca čtvrt roku to určitě potrvá. Tak do toho !!

Lucko najdi si psychoterapeunta a nevzdávej to ,najed si na panická porucha pp7,tam nás je víc Hanka

Mam dotaz. Lecim se s agorou rok. Pul roku jsem byla v pohode i jsem nastoupila do prace, ale pred casem se mi vsechno vratilo a to i pres to, ze beru leky. Jsem opet bez prace a bez pritele nikam nejdu. Co mam delat? Je mi teprv 21.let a chci zit...

Maruško -ano ,nevím jak dlouho to máš,ale začni hned ,to je opravdu na léčení.Nenech si to rozjet jako já.

Ahoj, prave jsem pojmenovala to co me uz tak dva az tri roky trapi - agorafobie. Mam strach ve velkych obchodnich centrech ze budu mit ten muj "naval a omdlim", vystat frontu na odbaveni na letisti a pak jeste cekat az otevrou letadlo v te prosklene mistnosti se 100lidmi je fakt sila, jestli se to da nejak zvladat (lecit) tak uvazuju ze do toho asi pujdu. Vzdyt ani do te Ikey nemuzu :( je to fakt sila i se za to stydim, je tam milion lidi vsichni v pohode a ja jsem hotova, ted naposledy jsem ani nesla nehoru a zustala jenom dole v oddeleni za kasami (tam muzu rychle odejit) tak to je uz na leceni skoro ne??? Budu rada ze kazdy nazor..... diky

Maty -nevím,také by mě to zajímalo Hanka

Ahoj.Tď jsem se dočetla o nějaké metodě EFT.Říká vám to něco?Jestli ano,je to něco jako kineziologie?Je mi zase mizerně,zase se začínám chytat všeho.

Míšo díky,ale nevím,víš už tam moc let a bylo to i dobré a po Vánocích se to zase zbláznilo,ale snažím se .Všechna 3 těhotenství jsem měla ok.

Míšo smekám jsi skvělá a máš supr manžela,a přeju ti krásné zdravé miminko a já budu cvičit a bud to zvládnu nebo ne

Míšo smekám jsi skvělá a máš supr manžela,a přeju ti krásné zdravé miminko a já budu cvičit a bud to zvládnu nebo ne

Maty to asi píšeš o mně ne?

Ahoj.Tak jsem si zase užila.Byl nádherný den,tak jsme se vypravili na menší tůru.Po několika km jsme se dostali do lesa a najednou jsem nedohlédla na kraj.Všude to bylo daleko,jen les a najednou beznaděj,strach,derealizace a panika.Trvalo to jen chvíli,manžel mě tak dlouho ujisťoval,že je to jen 300m,že jsem se uklidnila,uvěřila mu.Z toho prokletýho lesa jsme se dostali,ale ta bezmocnost je se mnou pořád.Tak ten den krásně začal a já zase selhala.Sakra!

Maty také se s tím peru ,ale pořád mám pocit ,že to prostě není to co bych chtěla,snažím sae ale.......................jako Pajka i já hledám

Maty, nikde se neprodávají... máš ho v sobě, jen ho najít :-) Přeju Ti, aby se Ti to podařilo. Jsem ve fázi hledání...ale nepřestanu, doufám... A díky za pozdrav, vyřídím :-)

Díky Pajko.Rvu se s tím taky už mnoho let,někdy se to povede,jindy selžu.Z každého úspěchu mám radost a bezva pocit,každý selhání mě umrtví.Doma a v mém prostředí jsem frajer,ale před spoustou situací utíkám,vlastně se spíš schovávám.I když mě celá léta ovládá strach,strach ze strachu,dovedu se radovat.Já tady hledám recept na odvahu.Udělat ten první krok a vydat se někam sama,nemuset sebou někoho mít,nalézt v sobě jistotu.Nejde mi to,ale nevzdávám to.Měj se moc hezky,pozdravuj svoje děti a když se dozvíš,kde se prodávají zázraky,tak mi napiš.Ahoj.

Maty, mám agorafobii 40 let, přechozenou, chronickou... nebyla definována, když není diagnóza, není ani terapie. Mám ji, ale nepřestanu se s ní rvát, omezí mi život na minimum, neuvězní mě = neuvězním se mezi 4 stěnami, v tom mi internet příliš nepomůže, to musím sama. Vím jen, že pro mě jako tahoun připadá v úvahu někdo, kdo je na tom psychicky mnohem líp, neutáhla bych sebe a ještě dalšího úzkostníčka, kromě dětí... pro ně bych byla schopna zapomenout na svůj strach.
Souhlasím s Tebou, že je potřeba si popovídat, proto sem i chodíme. Když člověk pochopí, kolik lidí se s labilní psychikou rve, nebere vše tak tragicky a nechá se strhnout. Ale překonat svůj strach musí každý jen a jen sám... Do terénu je třeba nasadit zdravého poučeného parťáka, který ví, jak se zachovat v případě krize, jak moc táhnout, kdy raději ne apod. Jinak může nastat stav přílišné tvrdosti a dalších traumatických zážitků anebo zbytečné změkčilosti až rozmazlování v ústupcích. Pokud se chceš dovědět víc, pak je nejlépe začít se ptát. Vždycky někdo zareaguje.