Agorafobie

Ahoj agorofobičky, je tu někdo z Brna? Věk tak 30 - 40 roků? Dana

Ahoj neznama ,mam taky male děti ,zhruba nějak stejně jak ty. Mam dotaz? Jak jsi zvladala těhotenstvi? Ja hrozně ,moc se to zhoršilo uzkosti ,aby vše dobře dopadlo ,a ono to vzalo za sve a jak řikaš Ty ,s dětma musim ven. Když se necitim ,jsem jen u domu ,ale někdy v pohodě dojdu a dokonce i dojedu i s přestupem. Vubec nemam vypozorované,co mě ovlivnuje,je to na kočku,taky mam druhy měsic leky -Asentru ,zatim nic moc,ale zhubla jsem asi kvuli ni 4 kg,což mě těši :-))

Ahojky neznámá.Já stímto problémy nemám,myslím ty tvé myšlenky.Jen ta agora.Momentálně je jak všichni víme před svátky a mě děsí už jen myšlenky na plné obchod,dlouhá čekání ve frontách atd.A navíc děti jsou dobrá terapie na to aby se tvůj stav nadále nezhoršoval.Ikdyž vím že to jednoduché vůbec není.Ale u mě se projevila též když byly děti menší.Ale to je i plus jelikož fungují jako hnací motor a důvod proč se sebou něco dělat a bojovat.A Reni máš pravdu nebýt kamarádky tak teda nevím,nevím ale krom psychologa na tom má zásluhu i můj skvělí psycholog ikdyž větší část leží na mě.Já musím bojovat on jen poradí atd.Jedno je fakt mám jí pořád ale když si vzpomenu na úplný začátek tak si říkám proboha byla jsi na tom o 100 procent hůř tak tě přece nepoloží občas slabé záchvaty agory.A to mě vždy zvedne.A navíc když už vím že jsem kdysi fungovala jako zdravý člověk.Dojíždělado práce,chodila do obchoďáků a na flámy.Vím že i toto zase přijde ale to už záleží jen na mě.Nenechat tu mršku vyhrát to je můj momentální úkol a boj proti ní.Jinak všem tu přeji krásné vánoční svátky,plné pohody a hlavně lidi vše v klídku ať té mršce nedáme šanci ještě větší.

ahojky,je mi 27,mám 2 male děti,9 a 19 měsíců.Agorafobií trpím asi 3 roky ,ale až teď se mi to opravdu zhoršilo.Je mi strašně špatně ,když se mám vzdálit od domova.Třeba jen do města.A s dětma ven chodit musím denně,takže je to dost problém.Nakonec teda jdu,protože je to nejlepší,jak se toho zbavit.Navíc od odborníků vím,že se toho dá úplně zbavit,ale člověk v té situaci nesmí polevit a musí tu úzkost přetrpět.Když to tak bude dělat postupně pořád,ona časem vymizí.Je to jediné řešení.Jinak beru sertralin 50mg a nyní jsem opět objednaná k psycholožce.Navíc mám k fobii ještě obsedantně-kompulzivní poruchu.To jsou vtírvé myšlenky,abyste něco udělala.Já mám neustále vtíravé myšlenky,abych zabila své děti.Vím ,že to nikdy neudělám,ale je to tak obtěžující život.Většinou jsou tato fobie a tato porucha propojené.Chtěla bych se těch vtíravých myšlenek zbavit navždy.Máte s tím nékdo zkušenost?

Peegas na zázraky nevěřím a myslím že většina lidí po kratší či delší době jedná jak je mu dovoleno.Péto je fajn že jsi se ozvala.Ty obchodáky mě taky vadí ale dřív bylo hůř.Snaž se tomu nevyhýbyt a znova a znova to zkoušet.Když se začneš vyhýbat,tak v podvědomí ten strach zůstane a budou se přidávat další místa a situace.Většina odborníků ti stejně řekne že musíš tu fobii pokořovat sama.Léky ano,pokud ti nevadí klidně jo.Mě pomáhá lexaurin,když mě čeká nějaký stres ale nakonec to musím zvládnout sama.Je fakt že někdy není dost sil.Jindy se to zvládá líp ale jde to.Leni v nouzi poznáš přítele vid?Bud ráda za kamarádku ani neví co pro tebe dělá.S tou rodinou už je to lepší ale začátky ani nechci vzpomínat.Dost jsem o agoře četla ale bydlím na venkově a psycholog je 40 km daleko.Už vidím jak mě tam někdo vozí.Třeba někdy v budoucnu nevím.Snažím se chodit do práce i když nejsem ok a vím že kdybych vypadla šlo by to se mnou z kopce.Ted jsem byla měsíc doma s krční páteří a není to dobrý.Do práce se nijak netěším ale vím že to bude lepší než být sama doma.Tam jde o začátek a pak to bude doufám zase dobrý.Tak se mějte moc moc fajn a zase někdy čauky.

Agora,panika a deprese jdou většinou ruku v ruce a pomůže jenom léčba.Nečekat na zázrak a jednat!!!!!!!!

vadí mi zatím jen obchodnáky a dlouhe chodníky.MHD zatim cestovat můžu.tak pa pa

ahojky Renčo,děkuji za odpověd,no ja jsem s agorou asi v začátcích.Jednou je mi fajn,jindy zas méně.Snažím se na to nemyslet,no jde to velmi těžko.Ted je mi momentálně fajn.Jsem z Brna,tak se těžko vyh
ýbám lidem a nakupům v hypermarketech.Od posledni špatné situace což bylo před 14 dny jsem v takovém velkém obchodě nebyla.Ale podle toho,co se zde o agoře píše,mám stejné přiznaky.Snad to bude dobré a dostanu se z toho sama,bez pomoci lékařů.Zatím se tu mějte moc pěkně a hodně úspěchů,ja se tu občas ukažu.ahoj Petra

Ahoj Reni a ty chodíš jen k psychiatrovi?Já chodím i k psychologovi a utoho nic neplatím.Sezení mi opravdu moc pomáhá,mám skvělého psychologa.Je fakt že jen AD nepomůžou to je pravda.Jo beru Frontin a ten mi sedí.Ber dva denně,ráno vemu celý a pak po půlce pokouším se snížit si dávkování,takže tu druhou půlku beru až v případě nutnosti.A co se týká pochopení v rodině tak to jsme na tom stejně.Úplně stejné reakce,tobě se nechce,hraješ divadlo,to si namlouváš atd.A paradox je ten že z nejhoršího mě vytáhla kámoška.Trénovala semnou vycházky ven,prostě nenechala mě zahálet ale pokud viděla že to opravdu nejde tak na mě netlačila,jednou to zkusila a sama se přesvědčila že nucením do něčeho co prostě vten moment nejde a mozku bohužel neporučíš,tak to nechala být.A momentálně jsem vtakové fázi klidu ikdyž to není ještě tak jako když jsem kdysi i dokonce do práce jezdila.Taky přeji tu všem jen to nej a aby bylo jen líp a líp pokud to bude jen možné.Přece tu mrchu nenecháme nad náma vyhrát no ne?

Lenko je to jak píšeš.Já mám děti 20 a 16 a už kvůli nim jsem si připadala nemožná máma.Vždycky jsem lehce všechno zvládala a najednou to nešlo.Doma nikdo nechápal o co jde, ale nejvíc to vadilo mě samotný.Já se odhodlala k doktorovi po4 letech překonávání se a tam to poprvé ze sebe vysypala.Stejně mě ale nic neřekla a nasadila léky.Bohužel mě nesedly asi troje AD a tak s pomocí lexaurinu jsem začala bojovat sama se sebou.Až na diskusích tady jsem konečně pochopila o co jde.Je to tak, pamatuju jak jsem tady četla příběhy jiných lidí a bulela jsem tady jak malá holka,že si to nevymýšlím a že to má spousta lidí.Pořád jsem nechápala co se najednou stalo a proč?Žádný trauma jsem nezažila v ty době tak proč?Připadala jsem si že na mě každej kouká že si něco vymýšlím a vymlouvám se a že to je nesmysl.Tady jsem hodně pochopila a to mě hodně pomohlo a pomáhá doted.Jediný co mě tehdá doktorka řekla, že mě stejně AD nevyléčí, jenom pomůžou a všechno ostatní musím pomalu zvláddat sama.Hodněkrát jsem byla na dně, ale už vím, že zase přijde lepší období a že bude líp i když to ted nevypadá.Nejhorší je vypadnout z normálního života a uzavřít se před světem doma,i když to nejprve vypadá, že mě doma bude fajn,po čase přichází deprese a jde to dolů.Opravdu je dobrý trénink ,chodit do práce i když se někdy sakra nechce, ale vydržet a jde to.Hlavně pokud to jde tak necouvat.Tak alespon nějaký postřeh co mě momentálně napadá ,ale mohla bych napsat na téma psychiky román.Vše už tu bylo řečeno a sedí to.Lenčo zdravím a zase někdy čauky.Mějte se všichni fajn jak to je možné.

Ahojky jak píše Renča i já kolikrát přemýšlím proč zrovna já.Akorát když jsem ze začátku začala chodit i k psychologovi tak jsem mu kolikrát říkala že za ten stav který byl poprvé šílený si můžu sama.Že jsem to tak neměla nechat daleko dojít.Jenže tenkrát byly děcka na víc závislé než nyní.Taky jim je 19 a 17 už.A já se zaměřila jen na ně.Aby měli udělané úkoly prostě vše jen okolo nich.A na sebe jsem kašlala.Ale to snad udělá každá máma.Ale psycholog mi to vyvrátil.Řekl mi že jsem potřebovala spadnout až na samé dno a buď bych se zvedla a nebo ne.Ale že jsem měla a mám děti tak ti byly ten hnací motor.A začala jsem konečně něco dělat ikdyž bohužel za pomoci druhých,sama bych nikam nedošla,nedošla jsem pomalu ani před dům natož k lékaři.Když si vzpomenu že jsem od bývalého byl alkoholik utíkala teda známý mě odvážel autem tak jsem to bez dvou neurolů najednou nezvládala.Byla tam už i silná závislost na AD.Momentálně beru jen jeden lék,ten mi sedí a beru jen dva deně.Jsem ráda že už jsem se naučila sní žít a nepoddávat se tomu.Jsou lidé kteří jsou na tom ještě hůře než mi tu.Krásný zbytek večera všem tu.

Petrak jasně piš piš od toho to tady je.Já mám agoru asi 6 let a jak píše Lenka je to přesný.Je období pohody a pak najednou ze dne na den zase všechno zpátky.Pro mě bylo asi nejdůležitější pochopit co mě je a proč ale to jsem vlastně nepochopila dodnes proč?Další krok je to přijmout a neuhýbat pokud to je možný,ale nejde to vždycky.Takže se s tím peru jako o život taky a jediná útěcha asi sobecká,že v tom nejsem sama.Právě mě vždycky někdo potěší, že se z toho relativně dostal a že žije pohodovým životem.Není to u mě jako dřív, ale možná si člověk váží jiných věcí než dřív.Péto napiš víc o sobě jestli můžeš a já se ozvu.Nesedím každý den u PC ale občas mrknu tak napiš.Mějte se fajn a zatím čus.

Ahojky všem tu z agorou.Já jí mám asi 7 let a bohužel možná někoho nepotěším ale u ní bývá i takové klidové období.U citlivějších povah to platí dvojnásob,bohužel mezi ně patřím i já.Byla jsem ze začátku v šíleném stavu a měla i výjezd rychlé než se zjistila příčina.Pak nastoupili AD a léčba u psychiatra a psychologa.Vždy tam někdo semnou docházel,postupem času jsem to začala zvládat i sama.Pak přišlo období kdy jsem začala fungovat jako před nemocí.Dojíždět do práce atd prostě vše co k normálnímu životu patří.Vydrželo to asi tak něco přes 2 roky.Pak problémy v rodině,finanční a rozjelo se to opět.Ale můžu vás uklidnit už to není v takové fázi jako poprvé,jelikož se naučíte díky i psychologovi stou nemocí bojovat,nepoddávat se tomu tak a i nezabírat.Čím víc si to při záchvatu zabíráte tím vám je hůř.Pořád beru léky ale je mi líp,zvládám obchody i ty větší,kavárny občas z kamarádkou a i procházky po okolí a venku si kolikrát ani nevzpomenu že mi něco je.Jde jen oto umět stou nemocí žít a věřte mi i já bych brala aby se už nikdy nevrátila ani mě a ani vám tu.Držím všem palečky

Ahojky Renato,jsem tu nova.Nahodou jsem tyto str nasla.Mas agoru?ja asi taky,můžem si psát??predem dekuji

Péto díky a moc ti přeju úspěch s tou potvorou agorou.Každý zdárný pokrok i u jiných lidí mě posiluje a dává šanci a sílu.Dík za odpověd.

Magdalena: doufám už se už před časem stalo, ale jeden nikdy neví, bohužel...

Přeju i vám všem ostatním, abyste nad nemocí zvítězili.

Petře moc vám přeju ,abyste se toho zbavil navždy a nikdy na tyhle stránky nemusel.

Já teda doufám, že už se mi to nevrátí...na tyto stránky jsem náhodně narazil, tak jsem se rád podělil o zkušenost....chodil jsem pouze ambulantně k psychiatrovi, pomohla mi určitě rodina, i pan doktor..a asi silná vůle....nechci se k tomu ale příliš často vracet, takže promiňte že se tady už třeba neobjevím :-)

Já mám sice PP tak cca 2 roky, ale je to horší a horší. Nevěřím, že se toho někdy zbavím:-(

Petře myslím,že jste měl velké štěstí,že vám lék takto zabral,zřejmě máte i dobrou rodinu,která vám pomohla,píšete,že za 3 měsíce potíže téměř zmizely,tak to je užasné,ale to jistě nebylo jen léky,chodil jste na terapie,nebo pouze k psychiatr.,moc krásně se čte ten váš příběh