Psychické zhroucení

Ahoj holky ja uz chodim do prace je to pro me velice tezke a v teto dobe co tam chodim se vzdycky silene tesim az mi skonci ma pracovni doma nebo az bude vikend. Karkulko bohuzel jsem se nedivala a mrzi me to. Tady v CR je takove hnusne sychrave pocasi hrozne na me pusobi mluvila jsem o tom se svym psychiatrem, rekl mi, ze jsem hodne citliva. Mam migreny, uzkostne stavy, vcera jsem uz myslela, ze se z toho zcvoknu ani prasky nezabiraly. Ale muzu si za to sama pri tech mych panikach nejsem schopna do sebe nic dostat jen mam zizen hubnu a to se odrazi na zdravi a nici mi to jeste vice psychiku. Myslim Chymero, ze je to nesmysl byt hubeny a troska. Me stavy jsou strasne tezko zvladatelne,chtela bych se najist, ale nejde to vazila jsem 50 kg potom 45 spravila jsem se na 48 kdy mi bylo opravdu fajn, ale ted zase vazim 45 kg a je to sileny zaber na psychiku mam panickou poruchu spojenou s depresemi, nejhorsi jsou ty deprese, kdy se muze stat, ze neovladnes sama sebe a skonci to spatne, ale pud sebezachovy funguje. Ja zadne diety nedrzim, protoze vim, ze jsou pro me nebezpecne, kdyz zacnu z niceho nic hubnout i kdyz jim tam mam sileny strach, ze ta nemoc prijde. Clovek nesmi byt sam musi chodit nekam ven delat cokoliv jen se nezavirat tak jak to rika Miona je to moc tezke, ale kdyz to clovek nedela ten stav se jeste vice zhorsi, vis Chimero jen prasky nepomuzou ty ti pomohou utlumit tvuj stav jsou takova berlicka pro vzchopeni, ale to ostatni zalezi na tobe co pro sebe udelas a prekonas sve problemy, kdyz neudelas nic stav bude stejny i pri praskach. Karkulko, Miono ja se tak tesim az prekonam tu jarni unavu taky to na Vas tak pusobi jsem nejaka divna vzdycky poznam, ze bude skarede, neni mi do smichu jsem podrazdena nechce se mi mluvit je to hruza a to jsem tak mlada je mi teprve 26 vite kazdy den se modlim, abych se uzdravila. Chodim k psycholozce je mi u ni fajn, rikala jsem ji, ze jak se zacinam pomalu uzdravovat tak zacinam zase workacit a zanedbavam sama sebe a vim, ze me to zase znici, ale snazim se to hned uvedomit a okamzite prestanu s urcitou cinnosti.A co vy jak valcite se svymi stavy?

Chimero, můžu Ti dát číslo na svou doktorku - Mudr. Martina Skovajsová, poliklinika Budějovická, číslo 261 00 62 44, ale nejsem si jistá, jestli bere nové klienty. Minimálně by Tě mohla nasměrovat někam, kde Ti pomůžou. Moc Ti držím palce. Z vlastní zkušenosti Ti můžu říct, že doba, která uplynula od konce Tvého vztahu je ještě poměrně krátká na vyprchání smutku. Bohužel, musí se to nějak přetrpět. Dávej si pozor na berličky. Prášky na spaní jsou sice na chvíli dobrou alternativou, ale nedají se brát věčně. Spadla bys do ještě horších - s prominutím - sraček, než jsi teď. K závislosti na ex partnerovi si přidáš závislost na chemii a to je opravdové peklo. Smutek nelze tímhle způsobem vymazat, musí se tou cestou prostě projít. Možná si řekneš, že zbytečně moralizuju, ale já jsem si tou cestou prošla a stále ještě procházím a hodně mi pomáhaly právě zkušenosti a názory ostatních - i když jsem je vždycky nepřijímala. Chimero, rozhodně vyraž mezi lidi. Nemusíš se s nikým bavit, ale hlavně se nezavírej o samotě. Já to řešila sportem. Byla to ze začátku velká křeč a přemáhání a nebylo to lehké ani fyzicky, když jsem byla taková troska, ale nakonec to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Když jsem seděla doma, jen jsem se užírala, brečela a dělala všechno možné, abych se zničila. A proč? Proto, aby mi k psychické bolesti přibyla ještě fyzická? Proto, aby bylo vidět, že trpím? K čemu? Mého ex to nezajímalo a nezajímá dodnes a mé blízké to jen trápilo.
Ta prázdnota, co teď cítíš se nedá zaplnit ze dne na den, ale i když to zní jako velké klišé, čas opravdu obrušuje hrany. Jak říká má lékařka, nakonec Ti ten obraz Tvého milovaného vybledne, jako stará fotografie. Máš jich plné album a s nostalgií se na ně díváš, ale už nejsou součástí přítomnosti.
Tak to je ode mne vše, omlouvám se, jestli jsem se Tě nějak dotkla, rozhodně jsem to neměla v úmyslu. Měj se krásně a hodně síly překonat své vlastní já.

Moina a David... Ja uz 1/3roku nemuzu nic, prezivam, predtim jsem porad zvracela a brecela a klepala se, pak jsem onemocnela, zkoloabovala z unavy na tri tydny se hodila marod s horeckama, pak jsem zacala uzivat lexaurin, skvela vec na spani, zezacatku jako to co mi umrelo jeste vic ve me otupelo, uz jsem se neklepala, min brecela, vic spala, skvele dny vzpominam na ne strasne rada, sotva se doplahocim do skoly, na to co musim, nastesti se mnou nikdo nechce komunikovat, tak me celou situaci ulehcuje. Bohzel uz je slaby a zacinam se opet klepat a hledat lekare, ale neni to lehke ho najit. Rodine to tajim, nastesti bydlim jinde, tak mam klid na spani,ale jit treba na rande je pro me jako vylezt na nejakou horu, proste nesmysl. Jedine na co myslim jako na spasu jsou leky, nic jineho mi v tehle chvili nepomuze. Jen vim, jake maji ty leky vedlejsi skvele ucinky a to nechci, hodne lidi po tom tloustne a to plodi jeste dalsi deprese, to fakt ne, to radeji budu stihla troska. Nekomu kdo ma 48kg to prospeje,ale tomu, kdo je ok, moc ne. Problem je, ze nevim co mam delat, nemuzu se toho pocitu chybeni zbavit a nemuzu fungovat normalne. Zaroven uz to nechci zpatky ten vztah, nemuze byt, aspon vim duvod proc odesel, ale mam pocit jakoby me nekdo zmrazil, jakoby me nekdo umrel, drzim smutek, chodim v cerne, vychazim minimalne, malokdy muzu nekam jit, treba si nakoupit nebo na panaka, proste to nejde, nejhorsi byl stav, kam jsem byla schopna se dostat pred temi 3mesici, ted je to proti tomu diky lekum lepsi,ale co az nebudou. Nemate nekdo dobry kontakt na MUDr.v Praze? Kam se da jit hned, ty mesicni objednaci lhuty se nedaji ustat. Hlavne si pripadam jako cvok jen, kdyz se tam mam objednat.

Ahoj Moino,

precitala som len prvy a posledny prispevok tejto diskusie a uplne ta chapem. Tiez som po viac nez roku oficialneho rozchodu s partnerom stale mimo. Vztah, ktory som mala po nom bol pre mna len akasi nahrazka. Ako vravis, mas ho "len" rada a sexualne je to tiez o nicom. Nakoniec sme sa rozisli. Ten byvaly ma novu priatelku a ja to citim ako totalnu prehru a nedokazem sa s tym vyrovnat :(

Ahoj všichni,
Davide, popsal jsi to přesně. Zoufalství je bolestivá "nemoc", která navíc může spustit i nějakou tu opravdovou chorobu, ať už duše, nebo těla. Já už odpočítávám dny do ročního "výročí" našeho rozchodu a tak trochu bilancuji. Mám za sebou celkem velký kus cesty a práce se svým já. Není to pořád úplně růžové, ale to asi není nikdy. Minulý týden mi volala maminka mého ex, že si našel nějakou slečnu, kterou ona nesnáší, ale mě to tedy moc nepomohlo. Vlastně ani nevím, co cítím. Na jednu stranu je mi to jedno a na druhou stranu to vidím jako totální prohru a ztrátu. No, ale nijak zvlášť to neprožívám.
Horší je to se stavem mého nového vztahu, protože jsem jaksi citově chladná a pořád se nemůžu otevřít svému partnerovi a prostě si užívat. Jasně, že ho mám ráda, ale nějak to není ono. Mám ho prostě "jen" ráda a ani sex mě s ním nebaví. Beru to jen jako povinnost.....
Ach jo. No, ale co, nějak bylo a nějak bude a třeba to nakonec bude lepší :-)
Tak se mějte a užívejte krásného počasí.

Vsechny moc zdravim a doufam, ze se vede dobre.
Sabi, vzpomela jsem si na tebe, kdyz jsem koukala na pocitaci na 13.komnatu Ludka Soboty. On taky trpi zachvaty paniky. Videla jsi to?

moc hezky jsi to napsal:))

Ahoj,vidím,že píšou samé holky,já jsem chlap a naprosto chápu Moinu.Je mi 33,zažil jsem před 4 lety rozchod s přítelkyní,se kterou jsem byl 3 roky.Musím říct,že jsem prožil období absolutního smutku,byl jsem naprosto zoufalý,jelikož jsem věděl,že už ji opravdu neuvidím.Nebyl jsem schopen asi rok navázat jiný vztah,stále se mi zjevovala při komunikacích s jinými ženami moje bývalá přítelkyně.Nejhorší bylo,že se mi s ní zdály krásné sny,kdy jsme jakoby v pohodě a krutá byla probuzení.Ze zoufalství,abych ukončil ten smutek,jsem spolykal celou tubu Diazepamu,ale když už jsem to měl v žaludku,nějaký vnitřní hlas mě zavedl na WC a ja si strčil prsty do krku a vše rychle vyzvracel.Poté jsem usnul,neboť Diazepam trochu i přesto začal účinkovat.Když jsem se probudil,byl jsem naprosto vyčerpaný ale taky jakoby úplně odevzdaný životu,ale začal jsem zase žít,přicházeli noví lidi a život začínal mít smysl.Trvalo to rok,neustále jsem čekal,že mi napíše aspoň SMS,na ty moje reagovala odmítavě.I později jsem uvažoval,že třeba skočím z paneláku,jen abych se zbavil toho smutku a touhy po ní,ale jiní lidé mi říkali,že po sebevraždě duše vlastně neunikne tomu stavu a nadále v něm zůatává,tak jsem jako věřící v posmrtný život měl i strach,že tomu trápení stejně neuniknu.Po roce jsem poznal novou ženu a až ta mě z toho dostala.Takže moje rada pro všechny: je třeba to vytrpět,ale čas vše přebolí a případný další vztah (možná) vše přemaže.Ale stejně je život drsný...Moino a všichni,držme se a zkusme to vydržet!

Ahoj holčičky :-)
Jojo, sebevraždy se nám tedy pěkně urodily. Mě osobně nejvíc dostalo interview s Vendulou Svobodovou. Přesně jsem si při něm uvědomila, jak sebevraždou trpí okolí zemřelého a jaký je to sobecký čin. To, co se nám zdá jako jediné východisko může do stejné situace hodit lidi, na kterých nám za života záleželo a tohle je vlastně taky jedna z věcí - možná jediná, která mě tu v největší krizi udržela. Představa mé mámy a kamarádů, kteří se ptají, proč... Nene, tohle není cesta, sakra.
Za svým ex jsem ještě nebyla, řeším teď trable v práci, kdy mě šéf jeden den vyhazuje, další se mi omlouvá, prostě chaos po daňovém přiznání.
Karkulko, taky se mi tomu nechce věřit, ale asi to tak je, že když se k chlapovi chováš hezky, tak Tě má za chvilku na háku. Ten můj současný přítel taky přestává být ak ideální, jak se tvářil. Jen co jsme spolu začali déle bydlet, jakoby si myslel, že už je ruka v rukávě, ale to je na omylu, chlapeček :-) S tou Tvou kamarádkou je mi to fakt líto. Když jsem byla na dně a nechtěla komunikovat s nikým, tak mě máma s otčímem prostě naložili do auta a odvezli k psychiatričce, takže o žádném přemlouvání nemohla být řeč. Buď s ní aby věděla, že není sama. Já jsem taky byla ráda, že za mnou chodí návštěvy, i když jsem je pořádně nevnímala, ale jen ten pocit, že na Tobě někomu záleží je k nezaplacení.
Tak já musím běžet, mám jednání a hned pak terapii, tak jsem zvědavá, co se dnes bude řešit. Mějte se moc krásně a na tu zimu za oknem kašlete. Zkuste na ni vystrčit prostředníček, třeba si to rozmyslí :-)

Ahoj holky, ja jsem v severni Evrope. Zase spatne spravy :-( Kamaradka se rozvadi (letos uz druha, co si manzel nasel novou!), dve male deti, je na tom zle a zatim nevypada, ze se ji chce k doktorovi. Jenze ona se kdysi davno o sebevrazdu pokusila, tak se o ni moc bojim. Mate radu, jak ji na toho doktora namluvit? No nic, drzte palce, zitra za ni jedu ji "domluvit" a povzbudit. Doufam, ze se to vsechno uz brzy obrati! Ona na nej taky byla vic nez hodna a rozmazlovala ho...A jak se ji odvdecil?! Nechce se mi verit, ze na chlapy musime byt prisne, aby to klapalo. Mejte se krasne a ten chatik s kavou si urcite domluvime!!!

Ahoj holky, je to hruza me se zda, ze tato doba je tak hekticka a hodne tezka, ze ti lide to nedavaji nechcou vyhledat zadnou pomoc a pak to takhle vypada. Vite ja jsem alspon stastna, ze vzdycky tu pomoc vyhledam psychiatra, psycholozku a hlavne ty pilulky s nema to jde trochu lip. Ja uz se ani moc nedivam na zpravy jsou tam samy sebevrazdy, vrazdy, pedofilove hlavne na nove ty jejich zpravy jsou des. Holky prave se chystam ke svemu psychiatrovi tak snad mi bude potom trosinku zase o neco lepe chce to cas. Karkulko kde zijes v zahranici? Ja bych i na to kafco sla, ale ta Praha je pro me daleko, protoze nejsem bohuzel z Čech myslim, ze si kazda uvarime to kafco doma sednem k pocitaci domluvime se na urcitou hodku a budem si psat :-)). Ja uz se tak tesim na jaro, ta zima je strasna nemam ji rada mam s ni depky kdyby alspon to slunicko svitilo. A co ty Mion uz si byla s tim svym ex jsem zvedava jak to dopadlo a doufam, ze jsi v poho. Holky drzte se a kdyby byli depky tak vam poslu kyblik cokolady a nejak dobrej film:-)) zatim pa pak vam napisu jak jsem dopadla.

Ahoj holky,
Tak zase sebevrazda, Iva Hercikova. Ja mela jeji knizky moc rada. Je to tak smutne, ale my se budeme drzet, ze jo?!
Krasny den preju

Sabi,
me to taky vzalo a je mi lito, ze se dostal az tak daleko a nebyl zrovna pobliz nikdo, kdo by mu v tom mohl zabranit :-( Ano i slavni trpi...bipolarem (jako ja) treba Petr Muk (o tom se ted dost pise), ale i Milos Kopecky, Ota Pavel a sposta jinych. Zkuz se na ten svuj strach divat tak, ze je to urcita "chyba" nedostatecnost v mozku a tu tim stejnym mozkem neovlivnis. To jsem si rikala ja kdyz jsem byla mimo. Je dobre se snazit to mit pod kontrolou, ale casto to proste nejde, protoze se tam nejak splasila chemie. Drzim palce at ti to u psychiatra i psycholozky pomuze. Moina ma pravdu, ze zalezi na terapeutovi. Me delala psychoterapii moje psychiatricka, pro mne idealni kombinace! Taky jsem chodila na psychoterapii 1x tydne pri tom jsme ruzne "dopasovavaly" a menily leky a ja byla po kazde navsteve jako vymenena a optimistictejsi (i v depresi, nechapu jak to ta zenska dela!).
Moino,
ja bych terapeuticke sezeni nad kafickem strasne rada, ale ziju v zahranici a rodice (ktere v Cechach navstevujeme) na Morave.
Mejte se krasne!

Ahoj holky tak jaky jste měli víkend, ten můj byl docela v pohode. Dneska rano me strasne zaskocila zprava v televizi a na netu, ze skladatel Karel Svoboda spachal sebevrazdu prvni jsem tomu ani nechtela verit, zdal se mi takovy vyrovnany. Ale jak vydim tak i ti slavni sami se sebou bojuji a jsou po strance psychicke slabi. Tento tyden me ceka sezeni s mym psychiatrem tak jsem zvedava snazim se sama se sebou bojovat a postavit se tomuhle stavu, vite to neni jako chripka, ze se za 14 dni vzchopite a doufam, ze se z toho zase dostanu, ale porad patram co se stalo doufam, ze na to prijdu s mou psycholozkou vratim se do minulosti az do detstvi a najdu pricinu sveho problemu z ceho mam vlastne ten strach. Uz musim koncit jdu navstivit sve rodice nebyla jsem u nich uz skoro mesic jsem z toho setkani hodne nesva, ale snad to zvladnu. Zatim pa potom se ozvu.

Ahojte,
tak včera jsem měla vážně "úspěšný" den. Šla jsem za svou lékařkou, sluchátka na uších - poslední dobou bez iPodu neujedu v MHD ani kilometr, protože se mi vůbec nechce slyšet ostatní lidi. No a když jsem si sedla v čekárně a chtěla vypnout telefony, zjistila jsem, že mi volal můj bývalý :-( Takže zase klasika - rozklepala jsem se, v očích slzy, prostě jako blázen. Hned jsem to doktorce vysypala a ona kupodivu zareagovala úplně jinak, než bych čekala. Vůbec mi nevynadala, že se pořád trápím a chci ho vidět. Takže se mnou rozebírala všechna pro a proti naší hypotetické schůzky, poradila mi, abych mu zavolala zpět a řekla, že si myslí, že bychom se setkání bránit neměli, že jinak to zůstane pořád nedořešené. Taky mi řekla, že své věci bych u něj rozhodně nechávat neměla, protože: "Když si někde necháte své věci, které máte ráda, je to jakoby jste tam pořád tak trochu byla". Prostě, byla na mě tak hodná a plná pochopení, že jsem od ní odcházela jako vyměněná. Takže jsem doma zavolala svému drahému Filípkovi, abych zjistila, co se mu vylíhlo v hlavince a on mi s klidem řekl, že mě chce vidět, že je zrovna v Plzni a jestli prý nejsem u rodičů :-) Prostě jakoby se nic nestalo, dokonce mě zase oslovoval jako když se mnou chodil. Chvilku mě ještě přemlouval, ať přijedu, že prý v Plzni natáčí nějaký koncert až do neděle, ale to už jsem se jen smála. Nakonec mi řekl, že za mnou přijede v Praze. No, to jsou mi věci. Chlapské myšlení fakt nechápu :-)
Takže to, čeho jsem se tak bála byla nakonec úplná groteska.
Karkulko, s tou čokoládou jsem to měla stejně. Když jsem měla těch svých 48 kilo, živila jsem se v podstatě jen jí, kafem a cigaretama - a to jsem byla až do té doby nekuřák. Bylo to tak, že jsem nic jiného nebyla schopná sníst. Čokoláda budiž pochválena :-) A co se týká léků, je to fakt, že samy o sobě neudělají zázraky. Proto jsem mluvila o terapii. Já brala několik měsíců Ziloram a předchozí lékařka se mnou vůbec nemluvila. Každá návštěva proběhla ve stylu - spíte, jíte, pláčete? Tady máte léky a nashle za měsíc. Nakonec jí docvaklo, že nedělám pokroky a řekla mi, ať si najdu někoho v Praze. Přes rodiče svého ex jsem se dostala k současné paní doktorce a jsem moc spokojená. Chodím k ní jednou týdně, změnila mi léky a nasadila pravidelnou psychoterapii (u jiného terapeuta). Kdykoliv k ní jdu, baví se se mnou a když je třeba, tak mi i prodlouží návštěvu, než se dostanu do klidu. Je prostě výborná a já mám konečně pocit, že se to hýbe.
Takže to chce asi i notnou dávku trpělivosti při hledání terapeuta a hlavně přesvědčení, že bude líp.
Tak holky, já se loučím, jdu na mrazivý výlet se psem - tedy jestli ho dostanu z pelechu. Mějte se krásně. Ještě mě napadlo, kdyby jste byly z Prahy, nebo okolí, mohly bychom si někdy udělat terapeutické dámské sezení, co vy na to?
Ahoj a hezký den.M.

Sabi,
Ale to, co rikas o tech problemech (ze se zdaji vetsi) je priznakem oslabene (docasne) psychiky. Ja nemohla nic resit ani v manii ani v depresi. Jakakoliv prkotina a ja se nemohla rozhodnout treba nekolik hodin ani dni. Cokolada se mnou dela to same! A nejen se mnou. V depresi jsem jedla skoro jenom ji a nepribrala jsem ani deko (jen hubla), nic jineho jsem pozrit nedokazala. Ted mam kamaradku, co se zrovna rozvadi (ten jeji se zamiloval do jine a manzelce vycetl kde co, pri tom ja lepsi zenu neznam, presne ten typ, co popisujes, nic nemusel, jen si uzival zivota) a ta je ted moc smutna a cokoladu ji dodavam i ja protoze ona nic jineho skoro neji ;-) Ono to fakt chce cas plus doktora. Bohuzel ne vzdy prasky zaberou uplne. Ja o tech zachvatech paniky kdysi cetla, bylo to o zene, co precenila sve sily (4 deti, uspesna v praci i jinde) a ta uz nekolik let bojuje a bohuzel leky ji moc nezabiraji, tak se smirila, ze s tim musi zit (jako treba vozickar) Hlavne ji pomohlo, ze polevila tempo! Ja myslela, ze vyhybani se lidem a mistum, co mi nedelaji dobre je normalni. Dosla jsem k tomu, ze kdyz me nekdo opravdu zrani nebo se s nim necitim, je skoda plytvat casem na reseni. Taky se vyhnu, nebo budu udrzovat neutralni spolecenskou konverzaci. Ale verit uz uplne nikdy nebudu.

Holky,
mejte se moc krasne, na vikend tu nejsem.

Ahoj,
mám chvilku, než půjdu na pravidelnou schůzku s psychiatričkou, tak píšu. Jo, asi by bylo nejlepší nechat své věci u přítele, ale to se mi moc nechce. Není to ani tak tím, že bych to brala jako možnost vidět svého ex, víte, už jsem tu psala, že se stýkám celkem pravidelně s jeho rodiči. Moje vlastní rodina totiž už celá léta moc nefunguje a maminka mého ex si mě tak trochu vzala za svou dceru a já ji za svou "pražskou maminku". Dokonce mi i vrátila klíče od jejich bytu, abych mohla kdykoliv přijít - samozřejmě, že jsem je nikdy nepoužila, vždycky tam jdu po předchozí domluvě jako každá slušná návštěva. Od ní to byl spíš projev důvěry a já jsem za něj ráda. Své věci - a hlavně počítač potřebuji hlavně proto, že v něm mám uloženou spoustu své práce.
Ach jo, teď v televizi dávají dokument o natáčení pohádky Princezna ze mlejna... Blbina, až na to, že kameru tam dělá tatínek mého ex a mně je smutno, když ho vidím a připomenu si, jak mi bylo v jejich rodině skvěle (malá odbočka).
Sabino, chodíš na nějaké terapie? Myslím si, že by Ti rozhodě prospěly. Začala jsem chodit na skupinovky a je to celkem příjemné. Sedět doma a cpát se čokoládou není cesta z deprese. Promiň, nechtěla jsem se Tě dotknout. Já jen že to dobře znám - černé představy, kdy si myslíš, že všechno je a bude špatně, že i když je Ti teď dobře tak zákonitě přijde nějaká rána..... A k těm chlapům. No, oni jsou zkažení právě námi, ženami a matkami, které jim od narození po celý život poskytujeme plný servis a pak se divíme, že se jim nechce měnit zvyklosti. Já mám přítele, který je o 4 roky mladší než já a můžu říct, že je v tomhle směru dost netypický. Rád vaří, uklízí bez řečí a nemá takové ty mužské manýry typu - uvař, ukliď, přines... To by si mohl zkusit. Vzhledem k tomu, že k němu nijak nevzhlížím, nemůže si ani dovolit se chovat jako maminčin mazánek. Takže v tomhle směru tu panuje rovnoprávnost a staráme se jeden o druhého.
Tak, já musím běžet. Mějte se krásně a ozvěte se. M.

Krasne dobre ranko holky, vite ja stejne tu muzskou chemii nepochopim, my zensky to mame slozitejsi, musime chodit do prace, jsme nachylnejsi na nemoci hlavne ty dusevni, starame se o domacnost, nosime v sobe 9 mesicu tvorecka, kteremu pak davame vsechnu lasku, mame svy dny. A co ti chlapy mysli si, ze starani se o domacnost, ze je to udel kazdy zensky omyl nejsme prece zadny sluzky, oni jen prijdnou z prace domu sednou k televizi vyvali se na gauc a odpocivaji, ale my jsme porad v jednom kole a na to nase nam nezbyva cas. Pro me je nejhorsi dokopat se rano z postele jsem jeste takova zeslabla, ale snazim se tomu postavit zatim mi neni dobre ani spatne,kdyz me chytne nejaka ta depka uvarim si kakao nebo si dam cokoladu. Zacala jsem ji jist jako chleba pri tomle stavu pomaha mi uklidnuje me predtim jsem zadny sladky nejedla. Vite nevim jak u jinych lidi funguje panicky strach, ale me kdyz nekdo ublizi tak nedokazu odpustit, reknu jim vse co si o nich myslim i to nejhorsi a ani me to nemrzi, nechci uz tyto lidi potom videt i kdyz oni treba ano, kdyz chytnete ten zachvat tak se potom vyhybate mistum, kde vas to potkalo nebo kteri lide vas rozrusili. Je to opravdu hnusna nemoc. Kdyz nekomu ublizim svymi slovy a ani me to nemrzi, hned na to zapomenu,bavila jsem se o tom s lekarem je to omyl, ze i kdyz si myslim, ze to v tom mozku neni tak porad na to v podvedomi myslim a uzirame to aniz bych o tom vedela a potom se z toho vyvrbi panicky strach.Vim, ze to chce cas a modlim se, abych se z toho zase dostala, ale co potom mam strach, ze zase prijde nejakej problem udelam z neho velkej nebo clovek, budu to dusit v sobe buch a je to tu znova. Muj problem je, ze z malyho problemu udelam velky a myslim uplne na to nejhorsi, ale pritom se to vyresi jednoduse, ale to uz je potom pozde, protoze me to stalo stres a zase me zdravi.A nevim ja se tomu postavit a vymazat sve nejhorsi predstavy z hlavy.

Sabi,
Ja nechtela aby to vyznelo jak to vyznelo. Myslela jsem, soucitim s tebou, protoze ten stav, kdy clovek neovlada svou hlavu a telo je fakt strasny! Ja mam taky vysokoskolske vzdelani, no na lasku zadne vzdelani nepomuze, ze? Ja na toho ex taky vzpominam podobne jako ty. Lituju, ze jsem tenkrat nevidela jine kluky (a bylo jich nekolik a ja byla tak verna=blba) a ze mi tolik ublizil a o tolik okradl. Na dalsi vztahy vzpominam jen v dobrem. No je to blbe, kdyz ma clovek takovou zkusenost u prvni lasky, u me to bylo stejne. Ja zas "vedela", ze pokud s nim zustanu, tak jednoho dne zabiju ja jeho nebo on mne. No a z moji diagnozou, nevim, nevim, zda se, ze to tuseni bylo spravne. Nastesti se projevila, kdyz uz jsem na nej zapomela. A jinak, mam zkusenost s psychoterapii i psychiatrem - moc dobrou! Pa!

Ahoj holky, Miono Karkulka ma pravdu pro ty veci se nevracej mozna si to nebudes chtit pripustit, ale je to reflex na to, ze se s nim chces setkat to je zasadni chyba nechej je tam za nejakou dobu treba i za 2 roky se ozve a bude ti je chtit vratit, protoze bude on zase ve stychu a nebude mit nikoho. Ja je taky nechala u sveho ex a bylo to dobre rozhodnuti, potom mi je nabidl formou sms,ale neodepsala jsem jak uz jsem se zminila v predeslem vyjadreni. Vite mam docela dobre vzdelani dobrou praci ridim 4 firmy, ale at jste na jake koliv pozici vzdycky vas muze deprese napadnout a poznamenat chronicky na cely zivot,ktera je velmi neprijemna. Plizi se pomalu jako had a tezko se ji zbavuje. Vis Karkulko nechci, aby jsi me litovala litosti se vyhybam a tahle diskuse neni o tom, aby clovek nekoho litoval, ale aby mu vysvetlil, ze zrovna on jediny neni sam na svete kdo ma panicky strach ci depresi. Dulezite je cloveka podporit, nelitovat a donutit ho komunikovat, tahat ho do spolecnosti i kdyz se citi sebehur proste se musi vzchopit.Musim se priznat, ze se mi panicky strach po 2 letech vratil asi ke konci listopadu, kdy me jen bolelo srdce bylo to z vycerpani nedokazala jsem relaxovat porad jsem jen pracovala,chodila do skoly,starala se o svou domacnost,shanela darky,pripravy na vanoce, resila problemy rodicu, kterym se ted vyhybam a nejak je nechci videt proste chci mit svuj zivot, protoze cim vic myslite na druhe a resite jejich tim vas to vice poznamenava. Jsou to normalni problemy kdy jsem pred par lety fungovala uplne normal,ale od toho prvniho zhrouceni me kazdy stres poznamena. Pred vanocemi me prepadla unava jen jsem spala bolela me pater,mela jsem migreny, tusila jsem, ze se ten stav vraci, ale nechtela jsem si to pripustit, den ode dne to bylo cim dal vice horsi a pridavali se projevy panicke poruchy jak jsem se jiz zminila, na novy rok jsem skolabovala odvezli me do nemocnice udelali mi testy vse negativni, okamzite jsem vyhledala psychiatra nasadil mi AD, prvnich 14 dni byl mazec myslela jsem, ze se zblaznim a umru, pro meho pritele to nebylo nic prijemneho dotklo se ho to a nevedel jak se ma ke me chovat, protoze nevite jakou naladu budete mit co 5 min, ktera se neda ovladnout, ty AD mi rozhodily psychiku uz je uzivam mesic ty samy co kdysi pred 2 lety, brala jsem je tehdy jen 2 mesice potom se to vytratilo lecebna kura pro panicky strach je 6 mesicu, coz chci dodrzet a sloucila jsem to i s psychoterapii na kterou pujdu poprve u psychiatra nemam co delat, protoze leci jen tezke psychicke nemoci ten mi bude predepisovat jen leky, ale chci se z toho dostat, nejhorsi je to, ze pri teto poruse to co me pred 2 lety poznamenalo se mi vraci jako dela mi problemy komunikovat o svem problemu s muzi i s mym otcem, neni mi prijemna chlapska konverzace, bojim se muzu, nevery je to hruza proste panicky strach.Mozna si to jen namlouvam, ale vim ze ty problemy mam s predchoziho vztahu a jeste je o to horsi to, ze to byla ma prvni laska. Takze az budu mit ve svem zivote nekdy deti tak je budu nutit, aby vystridali vice partneru, aby se nepoutali na jednu osobu, i kdyz je to moc tezke, protoze zamilovanemu cloveku nic nevymluvite to samy dobre znate. Vite mozna vam to bude divne, ale hodne lidi vzpomina na svou lasku, ale ja ne ja citim prazdno a zast, trvalo mi hodne dlouho nez jsem o tom zacala s nekym komunikovat pamatuji si, ze asi tak pul roku krome psychiatra tomu jsem duverovala i kdyz jsem byla roztekana. Kdyz jsem se seznamila s mym dosavadnim pritelem ani jsem se nechtela s nim podruhe setkat mela jsem strach, ze me nekam zavlece a neco mi udela, ale nejak jsem to prekonala a je to uplne jinej clovek me zlaticko, ktery mi pomaha a zaroven se trapi z meho stavu, takze se snazim ho tim nezatezovat, ale zaroven mu to vysvetlit, aby si nemyslel, ze kdyz mam spatnou naladu, ze je to kvuli nemu, me hodne pomahali a pomahaji zvykacky, uklidnuji me protoze se soustredite jen na zvykani a ne na to, ze zkolabujete nebo dostanete srdecni prihodu. Vite porad patram v pameti proc se to deje a chci tohle vyresit s psycholozkou a vratit se do minulosti a prekonat svuj panicky strach a depky. Zatim pa mejte se