PANICKÁ PORUCHA 6 DÍL

Pozdrav tady všem přeje
z rozzářené Moravy - M!

Pajko,
každý víc či míň kritizujeme, je to lidské, jen záleží na podání : )

I terapie je PRÁCE, zkus si tedy návod od Lamy vyzkoušet. Když moc pracuješ, vl. práci pro sebe samu utíkáš. Co kdybys to udělala třeba pro mě, alespoň část od Lamy si přečti, prosím, prosím. A pak mně napiš, třeba na můj e-mail, k jakému závěru přišlas.
Nebo to zkusit jako LUCKA,
ta to udělala výborně, tleskám jí, vedl ji pud sebezáchovy, který poslechla! Intuice, co máme teď udělat a kašlat na řeči druhých, to je mooc důležité. Jsem také jak malé děcko venku i doma, když mě to popadne : ) a dřív jsem byla uhlazená hodná nezlobící holčička, nechající se sebou zametat či holčička se sklopenou hlavou před autoritami. Díky bohu, kde že jsou ty časy pryč. I autoritám se s rozmyslem dokážu postavit, jsem za to ráda.
Strach ze smrti či samoty mám taky, byla jsem k tomu i vedena matkou

Holky vy jste doma, nebo flákáte práci jako já?

Evakrk ,,jsem ráda,že Ti je lépe a lépe.Sálá z Tebe radost.Jak píšeš radost z maličkostí jaký je na to recept ? :))))))

Zdeni, já taky. Zrovna včera. Jak jsem večer ležela, tak mě hrozně bolelo levé rameno a pod lopatkou, tak jsem zas jančila , že to nebyly ataky, ale určitě infarkt, protože u toho přeci bolí rameno a lopatka. Jenže mě mešuge nenapadlo, že když jsem řádila s rýčem a krumpáčem, že mě asi něco bolet bude. no jo.

Já už si taky píchla myš, ale jak se mi to povedlo dostat na stranu, to jsem mešuge.
Začíná mi přát štěstí, huráááááá.Raduju se z maličkostí.
No když už to dnes tak flákám, tak vám ještě musím říct, že náš kocour dostal chudák pěknou nakládačku. Ta potvora, co za ní běhaj kocouři, chrněla doma a on to odnesl.Ale jen pár škrábanců a natržené ucho, tak se z toho zas vylíže. A když se mi přišel ukázat a nechat se politovat , tak mu ta mrška ještě skočila na tu otrhanou hlavu.
Jo a nasázeli jsme ty thůje a sousedka, hrozná megera se nechala slyšet, jak se máme, že na to máme. To mi zas řekla druhá drbna od naproti, oni spolu nemluví. A ještě říkala, to tam vám bylo lidí, celá brigáda na ty stromky. Přijel totiž pomoct kluk a vzal sebou nastávající přízeň, tak jsme chvíli sázeli, chvíli keceli, no pěknej den to byl. To je sranda na vsi. Jenže já omylem koupila ty thůje, jak se hrozně rozrostou, takže za dva tři roky maj po prdeli a už k nám nikdo neuvidí.

Renčo,,ty nemoce ,ano znám to také snad všechny mám,když mi je hrozně.

Já se stále bojím ,,bojím se ,že se někomu něco stane ,,hlavně synovi ,vím,že to neovlivním,ale ty myšlenky jsou stále i když si říkám NE.Vlastně já se bojím všeho :-(.Krásný den

Tak Bravo!:-)

Jo, taky mám noťas. Ale stejně tam mám píchlou myš, jezdit prstem na té plošce mi nějak zdržuje.

Člověče, nejde mi to :-(

Teď se mi to povedlo nějakým zázrakem dostat nalevo, tam mi to už nevadí. Hurááá.

Renčo, jde to nějak bez myše na noutbuku?Dík.

Myší to přetáhneš zpátky, až se kurzor změní na oboustrané šipky.

Jinak tě moc zdravím, Evi!

Ježiš, já tu něco zmáčkla a ze spodní uzounké lišty mi narostla lišta asi pět cenťáků široká. Nevíte někdo co s tím?

Ahoj z hor všem.
Žiju a žít budu, já ji dám svini, že mě bude trápit. Ještě trochu sprintuju mezi záchodem a účtováním, ale už se zase směju.
Nějak se toho na mě poslední dobou vytelilo moc, nemocný manžel, zlobivé děti, depky, pepky a pak se divím.Vlastně nedivím. A ještě jsem se rozhodla pro jednu velkou věc. Začnu se mít ráda a jako první se poptám po okolí po nějaké psycholožce, kinezioložce nebo tak něco a začnu pracovat na sobě, abych se trochu odnaučila prožívat všechny starosti, problémy v rodině , užírat se smutkem, nespat po nocích, přemýšlet co mi kdo udělal a proč. Prostě se malinko naučit být splachovací. Nevím, jestli se mi to povede, ale za pokus to stojí. Padesátka na krku, za krkem infarkt, přechod a já nevím co ještě a tak jsem se rozhodla, že začnu fakt myslet trochu na sebe. Ne, že si půjdu koupit šaty, to dělám , ale přitvrdím na své okolí.Jako první -naše společné děti. Když budeš slušný člověk, budu ti pomáhat, jak jen budu moct. To ostatně dělám celý život. Ale , když budeš zmetek, budeš lhát, kouřit trávu, doufám, že ne nic horšího, nebudeš se učit, chodit do práce. Dobře. Žij si svůj život, ale ať to nevidím a někde daleko. Je to pro mě hrozně těžký, ale myslím, že už mám trochu právo myslet na sebe a neskončit v blázinci, nebo v nějakém jiném zařízení. Nevím, jak to dokážu neprožívat všechno a se všema naplno, ale musím to aspoň zkusit. Je to asi nějaký pud sebezáchovy, který mi bliknul v hlavě.

No a jinak? Mám nasázené kytičky, buduju skalku, kvetou mi rajčata, všechny stromy na zahradě. Tráva a okolní lesy hrají nádhernou zelenou barvou. Jaro na jednu stranu strašně miluju, ale na druhou je pro mě hrozně smutný, protože právě když začínaly kvést stromy, tak v té době u mých nejbližších propuklo poslední stáduim té nejhorší nemoci a pak přišel konec. No a už zase řvu, tak nevím, jak se chci převychovávat ve splachovací bytost.

Ale babulky moje, ještě šest týdnů a letím k moři, moříčku, sluníčku a teplíčku. A abych tam se nedala dohromady, to by v tom byl čert. A pak jako hrdá matka povedu svoje děťátko k oltáři a tam ho předám své snaše, kterou mám moc ráda a je mi dcerou, kterou nemám. No teď vlastně už mám.

Tak já jdu zas chvíli něco dělat, ale asi to dnes moc nevytrhnu a půjdu dřív domů vrtat se v hlíně.
Ještě vám řeknu, nepamatuju ani jeden rok, aby tady na horách v dubnu kvetly stromy.
A už vylezli zmije. To je moje noční můra. Ty svině plazivý, jakou já z nich mám hrůzu. To už je fobie, mě vadí i větší žížala.

Ještě jednou, mějte krásný den a nenechejte si ho ničím a nikým kazit.

Zdenko, toť otázka - kdy je člověk venku. Začlo to v takovým blbým období - umřela babička, stres v práci, do toho dálkově studovat, nějak ten vztah se taky nerozvíjel jak bych si přála, takže celkově nervy na pochodu. Pak přišla 1. ataka a nervy se vystupňovaly. Nevěděla jsem co to je, tak jsem si přisoudila snad všechny nemoci na světě. A to byl začátek konce, deprese, člověk se furt pozoroval, čet o nemocech a do všeho jsem se musela přemáhat. Dokonce i do sportu, který je můj život, a třeba i do setkávání s přáteli, které mám ráda. Naštěstí jsem se nikdy neuzavřela do sebe a neztratila ani zájmy ani kámoše. Zlepšení stavu přišlo především přijmutí a pochopení té nemoci a nebýt z ní vyděšená. Pochopitelně přispěly AD a lidi tady, kterým se člověk může svěřit a taky poradí něco z vlastních zkušeností.

Pajko máš to tolik let ,,proč Ti žádné léky ,,terapie,,léčba nepomohla.Jistě jsi zkoušela vše možné tak proč?... :-)

Pajka má určitě obrácený problém, ona se se smrtí naopak smířit musí,naučit se s tou pitomou smrtelností žít...stačí tak málo,pochopit vlastní bezvýznamnost v tomhle světě a věřit,že naše děti to bez nás zvládnou....a to je moooc těžký..
.

Dělá kognitivně-behaviorální terapii ,Ty jsi z toho už venku ?

Ahoj Renčo ,,já chodila vedle k Dr.Horažďovský :-))))-Teď se po 2 letech objednám do PP-ne PANICKÁ porucha,ale PP-Klinika :-)))tak uvidím :-)

Ahoj Zdenko, já chodim k Dr. Charvátové, kousek od zimního stadionu. Má pěknou vilku, je vidět, že chocholouškaření docela sype a klientů je dost :-)
Kam chodíš ty?