Přecitlivělost

Rány osudu sice trochu zocelí, ale při každé další ráně se ty jizvy z předešlého života otevírají. Jsem z těch citlivek jak vy říkáte, ale u mě to určitě není rozmazleností. Snažím se vždy držet a být tvrdá, ale možná že tím je to pak nakonec ještě horší. Rozbrečím se nakonec tak, že začnu vzlikat a pak se třeba půl hodiny uklidňuji, než začnu zase normálně dýchat. Doufala jsem, že tu najdu nějakou radu. V pátek jdu na další pohřeb a bojím se těch starých jizev.

Přesně tak, rány osudu vás pořádně zocelí. Je pravda, že opravdu těžké chvíle v životě člověka zpevní.

Mám podobné potíže, dost přesně je vystihla Radka. Je to pro mě obtíž jak v osobním, tak profesním životě. Je to dané geneticky a dalšími vlivy z rodiny. Od psychologa, který na mě dělal posudek kvůli práci, jsem dostala doporučení chodit na psychoterapii. Bolavý zub si také člověk netrhá kleštěma sám. Pokud se s těmito problémy nepracuje, tak se prý budou jen zhoršovat. Chystám se tam v nejbližší době, protože se s tím prý dá poměrně dobře pracovat a naučit se to ovládat.

Zhýčkaný rozmazlený citlivky. Život vás naučí.

díky lidi, už jsem si myslela, že jsem jediná taková přecitlivělá.. Je mi 18. Zhruba do těch 14 let když jsem alespoň dvakrát týdně nebrečela, tak už to bylo něco divného. Porstě jsem cítila jak se ve mě všechno hromadí a pak stačila jen malá záminka. V poslední době se držím i delší dobu, jenže zase mě rozbrečí každá blbost, každá divná situace, každý zvýšený hlas, každé byť nejmenší obvinění, každá kritika.. je to trochu na obtíž, protože mě v mém okolí- hlavně ve škole- nikdo nechápe a pak se na mě divně dívají...a rozbrečím se i když chci vyslovit svůj názor, že třeba s někým nesouhlasím. Snažím se s tím bojovat, hodně mi pomáhá můj bývalý přítel ale asi se toho nezbavím nikdy. Akorát se mi taky stává, že když mě někdo třeba nařkne z něčeho, co je vyloženě blbost a nepravda tak se rozpláču tak hodně, že z toho dostanu jakoby škytavky- ale neškytám prostě pak asi dvacet minut potahuju a lapám po vzduchu.. a nejde s tím nic dělat...

Já jsem přecitlivělá fakt divně. Někdy všechno v pohodě, nerozbrečí mě nic, jsem ranařka a klidně se pohádám - bez emocí. A někdy mě rozbulí taky každá kravina. Myslím, že hlavní vinu na tom má můj otec, kvůli kterému jsem v dětství plakala opravdu hodně. On byl sice hodný, ale šílený cholerik a často křičel. Postupem času jsem si vypěstovala podivný reflex - začala jsem brečet úplně z každého rozhovoru, který jsem s ním vedla - dokonce ikdyz na me nekricel, stacila i mala kritika od nej a byla jsem v slzach. Někdy jsem v pohodě, ale jsou dny, kdy brečím celé dny (a nemusí to být před menstuací). Když to tak shrnu, tak nejsem nějak extrémně přecitlivělá - někdy jsem totiž tvrdá jako šutr.. ale ta přecitlivělost mě překvapuje v určitých situacích a v extrémní podobě.. a pro svého otce jsem samozřejmě slaboch..

Také mám poslední dobou...Uplne přesně, jako jsi to napsala to mám já. Jenom se s přítelem loučíme, tak mu dám pusu a du rychle pryč, protože mám v očích slzy, mam to takhle asi posledni dva měsíce a myslím si, že to je vlivem nové antikoncepce, az dodelam plato, zajdu si pro novou, protože bulet při každý prkotině se mi vážně nechce, nikdy sem taková nebyla a tedka sem ze všeho naměkko :(

Tak ,teď jsem zjistila,že moje chování je normální, když se s nim nesetkava moc lidi..Rozbrečím se snad nas vsim! Někdo mi zacne nadavat a já už brecim. Pritel mi napise miluji Te a já brecim stestim do polstare..Brečím nad kazdých stestim..Pritel ochazi do prace a ja mam slzy v ocich..nechci ho pustit..a pak jeste brecim. Jsem normalne nenormalni:-)

13. 5. 2007 11:37:05, Sandra
Jsem extrémně přecitlivělá už od malička, a zdá se mi, že jsem čím dál víc, nejhorší je, že mě rozbrečí úplně všechno, nejvíc přítel, když neni něco, tak jak jsem si přála, pak mám pocit, že jsem s ním víc nešťastná, než šťastná:( Domnívám se, že se to zhoršuje hlavně z toho důvodu, že mě nejdříve něco dojme, plču jak malé dítě, následně to přejde v histerii a pak se tou "prkoninou" dokážu trápit další dva dny, než mě rozbrečí zas něco jiného. Pláču pětkrát týdně, jsem nemocná? Kéž by mi bylo pomoci... myslím, že to není vyléčitelné, ale, kdybyste někdo věděl, jak to zmírnit, budu ráda... Děkuji za odpovědi!

Sandro jsem na tom uplne stejne. Nejcasteji becim kvuli pritelkyni a to kvuli nejake strasne prkotine ... Mrzi me to, protoze ona si mysli ze udelala neco spatne. Prenasim to na ni :(

Snad nebude potřeba, ale díky... Zatnu zuby!

:) Tak to chápu,kdybys něco potřeboval,tak tady je můj e-mail-MIKERozcova"seznam.cz.

Možná nemám za co, ale člověka to tak hezky zahřeje u srdce...

Nemáš vůbec za co Zarri,přeju hodně štěstí a pevný nervy..

Mocinky díky za podporu! :-) Zatím to zkusím s práškama, uvidíme, co to se mnou udělá. Měl bych po nich mít celkově utlumené vnímání, což nevím, jestli je dobře, ale mám strach, že bych to bez nich sám nezvládnul...
Díky Mischell!!!

No což o to.Prášky zkusit můžeš,za to nic nedáš.A uvidíš jestli Ti pomůžou.Ale určitě to zvládneš i sám.Jsi přece chlap,ne?:-PHodně štěstí!!!

Budu se snažit trénovat. ;-) Problém je, že právě když si uvědomím, že na mě nemá kdo křičet, přijde mi, že dělám nějakou chybu, že je něco špatně, a právě kvůli tomu se rozbrečím... Ale dělám to, co jsi mi poradila a myslím, že už se to zlepšuje. Kamarádka teď studuje psychologii, tak mi na to poradila ještě nějaký prášky, ale nevím, nemám k tý chemii moc důvěry.

Ahoj Zarri,tohle je vážně na dlouho respektive na dlouhý tréning.Ale uvědom si,že máš také svojí hrdost a nemá na Tebe kdo co křičet.Ale když víš,že to na Tebe vážně už jde,tak se buď seber a někam se vypař a nebo zatni zuby a řekni svůj názor,braň se.A hlavně se toho neboj!!

Ahojky Mischell Psyche... Jak dlouho Ti to trvalo, než se ti pomocí tohohle podařilo ovládnout? Mně se to pořád nějak nedaří. :-( Včera se na mě rozkřičela šéfová, protože jsem špatně vyrovnal krabice do regálu a já se před ní zase rozbrečel...

Ahojky lidičky jsem taky takovej magorek ale už se to učím pomalu ovládat.Docílela jsem k tomu vlastníma myšlenkama.Když na mě někdo křičí nebo tak něco,tak se snažím myslet na něco krásného,něco srandovního,takže toho dotyčného skoro ani nevnímám.A nebo na něj upřeně zírám a v dufu si řikám:,,Jdi s těma kecama někam,koho to zajímá?''Zkuste to mě to pomohlo,teď už se jenom tak nerozbrečím.:)

Ahoj lidičky, zajímalo by mě, jestli náhodou nevíte, jestli se dá něco dělat s tou přecitlivělostí...? Já mám vždycky čas os času takový období, kdy jsem pod nějakým tlakem a to s tím mám celkem velký problémy. Třeba mi stačí jen to, že mi tá přítelkyně pusu a už brečím jak želva. Nebo když mi něco normálně vytkne, rozbrečím se lítostí. Nevím vůbec, co s tím mám dělat. Stydím se za to.