Přecitlivělost

Ahoj, dcera je precitlivela a...A jak na ni mluví? Taky jsem citlivá. Prosím o pomoc.

A jak na ni mluví? Taky jsem hodně přecitlivělá a nevím co mám dělat. Prosím pomozte mi.

Ahoj, dcera je precitlivela a dost. Někdy je ve špatném psychickém stavu a potom trpí třeba velkýma krecema, jednou ochrnula na celou nohu a různé zdrav. problémy. Má hodně živé sny a když je vzhůru tak slyší jak někdo na ni mluví. Byly jsme u psycholožky, ale nijak nám moc neporadila. Máte někdo něco podobného?

Ahoj, co mám dělat jsem úplně nejvíce přecitlivělá, ale myslím, že za to může i má výchova. Hodně mi nadávají a já se pak nevládní, ale pak mi právě proto brečení nadávají ještě víc. Je to moc divné. Máma se o nás moc nemohla starat, protože byla stále v práci, takže se o mne a o mou skoro dospělou sestru staral táta. To mělo důsledky. Vyrůstala jsem jako kluk. Milovala jsem kovbojku, prala jsem se, ale dobře se učím a jsem přecitlivělá. Co mám dělat? Rodiče, ale hlavně táta mi to pořád připomíná a nadává mi za to. Ale ani já nechci být taková. Strašně bych chtěla statečná. Někdy se ovládnou a někdy zase ne. Už taková být nechci. Sestra mi říká, tak si poruč. Ale mě to prostě nejde. Nechci být taková.

Já jsem taky hodně...No, v tvém věku je to opravdu zvláštní.

Já jsem taky hodně přecitlivělej. Napříklaď jsem v pondělí zkoukl film Poslední Mohykán a vůbec nechápu co to se mnou udělalo. Hrozně mě ten film dostal a navíc jsem se zamiloval do hlavní představitelky Madelein Stowe. Kdyby mi bylo 12 let, tak se to dá pochopit, ale v pětatřicet? Tohle se mi v životě navíc stává poměrně často. Já už fakt nevím co s tím. Proč se mi to dějě, když vím, že to není normální?

Dobrý den, také bych sem chtěla něco napsat, a snad mi někdo poradí, nebo mě aspoň pochopí.S přítelem chodíme rok a půl,po tu dobu jsme stavěli domek,a plánovali společné bydlení,doted jsme se vídali o víkendech. Jsem hrozně citlivá, je to můj velký problém, vím to, ale nikdy jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Přítel pracoval v zahraničí a na měsíc jezdil pryč, vždy když měl odjet, jsem to těžce nesla, brečela jsem, a nemohla jsem přestat.Bylo mi líto, že jede pryč,ale jen do doby,než odjel, pak jsem byla v pohodě. Poslední dobou jsem měla hrozný strach z toho,že se mám na Vánoce stěhovat k němu,vzdát se svého současného domova, práce a začít žít někde jinde, kvůli tomu jsem taky několikrát brečela. Myslíte si, že jsem hrozná, když to vše tak prožívám?? A hřebíček do rakve našeho vztahu bylo toto: šli jsme s přáteli na bowling, při vystupování jsem zavadila o pás a ten bouchl do obličeje jejich dceru, strašně se rozplakala, její matka vyjela s tím, že "určitě má vybité zuby" (aniž by se podívala co se vlastně stalo), ve mě se něco seklo a rozbrečela jsem se, že jsem ublížila cizímu dítěti, a že za to mohu já,...no a už jsem na ten bowling nešla, brečela jsem venku, přemlouvali mě, at jdu s nimi, že malá už o ničem neví, nic vážného se nestalo, byla v pořádku,ale já už se nedokázala bavit, a nechtěla jsem jim to kazit, přítel mi pak řekl, že jsem to celé zničila. Po hodině a půl vylezli a já jsem s nimi odjela domů, chtěla jsem jet sama, ale neměla jsem se jak dostat domů, spoje nejely, tak mi nezbývalo nic jiného, než jet s nimi. Pak mi ta známá řekla, že jsem blázen a že potřebuji psychologickou pomoc, že pořád brečím, ale já si nemyslím, že je to pořád, jen když jsem ublížila té malé, loučila jsem se s někým, nebo jsem měla strach z životní změny. Nemůže mi někdo říct svůj názor, prosím. Děkuji

Brouzdám po netu a hledám...Ahoj,chtěla bych se zeptat,kde máš maminku? Nebo žiješ sama s otcem?To jak ho popisuješ,mi přijde,že je sám nešťastný a zlost si vylévá na tobě.Pokud to na tebe působí tak,že myslíš na sebevraždu,musíš od něj co nejrychleji pryč,kamkoliv-kolej,podnájem atd....Taky bych doporučovala psychologa. Už jen tím,že se vypovídáš,se ti obrovsky uleví,uvidíš.Je taky možné,že trpíš depresí,ta se právě prjevuje plačtivostí.Ale to by už chtělo psychiatra. Není to v dnešní náročné době vůbec žádná ostuda!!!Ať uděláš cokoliv,držím moc palce. Ale hlavně-pryč od tvého otce!!!!

Přecitlivělost psychická i...Brouzdám po netu a hledám někde, jak se zbavit přecitlivělosti, ale asi to není žádný zaručený způsob. Jak tak čtu příspěvky, tak vidím, že za to asi nejvíc může výchova, protože taky odmala mám problémy s otcem, dřív mě bil a teď když už ví, že si to nemůže dovolit tak mě psychicky ponižuje, studuju VŠ a najednu stranu ze mě dělá malé dítě, co nesmí ani mluvit sprostě a na druhou se musím prakticky o sebe starat sama, protože jsem vegetarián, a to mu tak vadí, že si musím jídlo zařizovat sama, neustále mě ponižuje, že školu stejně nedodělám, že jsem blbá a tele, tak jediné, co mě drží při životě, je to že za 5 let až dostuduju snad najdu práci a odstěhuju se a začnu bydlet s přítelem, avšak někdy se tak psychicky zhroutím, že mě napadají myšlenky, jak se vším skončit...Potřebovala bych radu, jak říct hlavě, to aby si řekla, neplakat, ale povznést se nad tím s prominutím hajzlem...

Mám podobný problém,...Ahojky Ubrečená. Vím že si budeš myslet že se mi to píše snadno, že jsem nezažil to co ty a tak .... ale není chyba i na tvé straně ? Problémy v dětství, vyhrožování ze strany bývalého přítele a nyní problémy se současným ... to vše asi nebude náhoda. Nejsem psycholog a neznám tě, ale jedno vím jistě ... každý by měl zažít u sebe .... jak se říká zamést si před svým prahem. Tím nechci říci že nutně za vše můžeš ty, to rozhodně ne ... a taky co bylo to bylo a to se už nedá změnit a vzít zpět .... každopádně budoucnost ovlivnit můžeš. Někdy je těžké přiznat své chyby, případně se omluvit druhému .... nikdy ovšem není pozdě .... nikdy není pozdě si to sám se sebou probrat ..... myslím ve své hlavě, a potom si vše v klidu a bez řvaní či nějakých vzájemných urážek vše vyříkat ... např. s rodinou .... či s tvým současným přítelem .... a přijít na vaše problémy a hlavně je začít řešit. Pokud i potom nenaleznete vzájemnou shodu tak nezbývá než se vydat každý svou vlastní cestou protože řvaním na tebe ti to jak moc tě miluje a váží si tě opravdu nedokáže :-(

Nicméně ti věřím a přeji ti ať své problémy vyřešíš ... ať už s tvou mámou a nebo přítelem. Měj se hezky, Luki.

Mám podobný problém, dětství nebylo žádné peříčko samé nemoci a velké problémy s otcem.. Takže výchova následně pouze matkou, která byla dost ovlivněna svou matkou, více méně se pak stejně chovala ke mě, jako to dělala její matka jí. Takže asi tak do 12 let jsem se s matkou neustále dohadovala, celkem obstojně, ovšem potom začala doopravdy přehánět. Při tom když na mě vyjela ve 13, že s prominutím šuk*m s kamarádama (tehdy jsem skoro nevěděla, co to znamená v naší rodině se o tomto normálně semnou nebavilo), tak jsem se psychicky zhroutila. A to jsem do té doby, co jsem bydlela doma musela být doma do půlnoci, takže jsem prakticky nikam nechodila, ovšem moje sestra mohla vše. No a pak to jelo.. nešťastná láska, poté celkem vážné onemocnění, takže pořád v nemocnici no a na střední, kvůli tomu přerušení na 2 roky ve 3. ročníku, což mě celkem dost položilo k zemi. Když jsem po 2 letech řekla dost, už žádné léčení, prostě si chci dodělat školu, najít brigádu a normálně žít, byla jsem opět plná elánu, jen tak něco by mě nedostalo. Jenže to přišlo celkem rychle, našla jsem si brigadu a jednoho dne se zdržela, takže telefonáty, vyhrožovaní.. A já to nedala a sesypala se, odstěhovala jsem se ke svému šéfovi, cca 2 měsíce mi vyhrožoval můj ex přítel, zezačátku i sestra a matka. No a poté to došlo k tomu, že na mě časem začal řvát i můj přítel aktuální, při každé výčitce, nebo zvýšení hlasu se mi vehnaly slzy do očí, začala jsem vzlykat, načeš mi začal nadávat, proč brečím, atd... No teď se snažím zvládat individuálně školu, práci a mít doma klid, ovšem více méně se neustále hroutím, nemám si ani s kým popovídat, nic me už nebaví v ničem nevidím žádný smysl. Pouze sedím doma a bud se snažím učit nebo pracovat a nakonec jsem seřvána za to, že je vše špatně. Doopravdy nevím jestli se z těchto "sra*ek" vyhrabu a už ani nevidím, že by mi to vůbec k něčemu bylo dobré, pouze k tomu, že se ze mě stal uzlíček nervů, který brečí, hned jak na něj někdo zvýší hlas.

Copak copak Ivoši,nemůžeš spát?Čim to asi bude,he?
My dva spolu máme ještě nějaký nevyřízený účty,tak se radši modli,aby sme se nepotkaly.Já nezapomínám!

Lidumile rozumím. králici a morčata pryc..

Lidumile co myslíš, kdybys ses hodně snažil vymyslel bys i jina reseni,kromě perníku a obdobných preparatu ..Nebo je to jen toto co te jisti....

Vzdyt' tě tu nikdo nedrží,perníkovej závisláku Maugli!

Ve společnosti kde si vazi pouze úspěšných tvrdých,mladých, ne citlivých je dobře umřít mladý. ....

I ja jsem toho nazoru,ze byt citlivejsi je lepsi,i spolecensky prijatelnejsi,nez' lide citove oplosteli a bezpaterni.S takovymi se totiz' neda zit v jedne domacnosti...
Je dobre,pokud se svoji citlivosti necitime byt handycapovani.Nekterym totiz' jejich precitlivelost dokaze dost srazet sebevedomi.A pritom jde o normalni povahovy rys,je to jen o tom si to uvedomit.
Take zdravim :-J.

Ahoj vsichni, zdravim vas a...Já jsem taky přectlivělej a co, no. Každý je nějakej. Lepší cítit něco, než být jako kámen.

Ahoj vsichni, zdravim vas a preji vse dobre. Jsem jedna z vas a jsem opravdu rada, ze jste; Kdyby vsichni byli tak citlivy jako my, bylo by lepe. Uz se kvuli svym slzam netrapim. Ty jsou tu proto, ze nekdo je agresivni a hruby. Hlavu vzhuru! Jenom my mame ten dar procitit vse opravdove. Je to dar, a ze to druhy nezna a nechape je jina vec. My jej muzeme jenom litovat. Byt citlivy je krasne. Skoda jenom, ze nas neni vic. Zdravim vsechny a citlivym radost jejich krasnym dusim.

Ahojky, vždy jsem byla...je ti asi něco líto,nemáš nějaké trable,něco tě mrzí.