Úmrtí pejska

na česneku!'

S úmrtím pejska jsem se setkala již dvakrát, je to tragedie. Teď naposled před 3 měsíci. Šlo o fenu mojí kamarádky - paní důchodového věku, která žije sama. Ve svých asi 60 se rozhodla pro pejska - berňáčka. Bessi byla požehnáním, tak úžasného psa už asi nikdy nepotkám. Panička se o ni příkladně starala, já zajišťovala dostatečný pohyb, péči veterináře, výcvik, mívala jsem ji u sebe když paní onemocněla. Byla prostě úžasná, dělaly jsme spolu canisterapii (terapie pro lidi). Byla neuvěřitelně klidná, hodná, tvárná, nikdy neutekla... V zimě začaly nespecifické zdravotní problémy, podezírali jsme paní z hypochondrie, vyšetření Bessy byla v pořádku. Později se zjistila rakovina a na klinice řekli, že jsme přišli pozdě, náš veterinář stále léčil infekce, ale bylo to něco jiného. Když Bess dostala 3. chemo, už to nezvládla. Přišla jsem se na ni podívat, Jana mě upozornila, že Bessi konečně zaspala a odpočívá, jinak den prozvracdela. Jenže Bess už spala na věky. Byla ztuhlá, nedýchala, bez pulzu, rohovkový reflex negativní. Strašné. Jana je tedy sama. Zlobí se na veterináře a všechny kolem, že to tak skončit nemuselo, dalšího psa nechce, prý je na to moc stará. Nevím, jak jí pomoci. Bessi si tenkrát pořídila s tím, že já se o ni postarám, kdyby se něco stalo... A ono se stalo, jenže obráceně. Takže teď to jsou 4 stěny, prázdno a Jana. Bessi jí byla vším, byly spolu 24 hodin denně. Jenže jen 6 let. A to Jana nemůže skousnout, mohla tu být dýl, kdyby... Bolest to ale nezmenší. Ani tu moji a to nikoho neviním. Mám doma ještě dva pejsky, kteří mě potřebují, ale už staré, tak se o ně taky bojím. Zatím jsou ale veselé. Naštěstí.'

Jsou jako naši poslanci vše poserou a střílet se nesmějí.'

Také mi umřel pejsek, vím jaká je to bolest. Je tomu rok a stále ho postrádám i když hlídám pejska mojí dcery.'

přesně tak, taky mě hned zarazilo, že pes byl v takovém stavu v garáži saám...........'

mám teď doma malá koťátka.Nejsou sice perská,ale zrzavá.Kdybyste měla zájem......'

Onemocněl mi perský kocourek, je to s ním špatné... Už je hodně starý a ten strach, úzkost a bolest jsou hrozné. Žiju sama, nemám dítě, to zvíře je můj veliký kamarád, moc jsem si na něj zvykla. Je tak hodný, oddaný, poslušný. Netušila jsem, že to jednou bude tak těžké.'

Psi sou hnusny smradlavy zvirata....kdyby vsichni pochcipali,bylo by nejlip

Pane dalmatine,nejste sam komu umrel pejsek, ale zvelda se mi zluc pri cteni vaseho clanku. Pokud by byl pro vas tim,cim pisete, ze byl, tak ho nenechate umirat v garazi a nenasel byste ho na rohozce mrtveho. Drzel byste ho celou noc v naruci a umiral by v klidu, a ne tak jak jste ho nechal ze sveta odejit.Copak dalmatin je kotcovy pes? Kde jste to kdy slysel?Vy uz si psa nikdy neporizujte!!!

Ale i my si potřebujeme ulehčit umírání a smrt svých blízkých a tudíž i zvířat. A k tomu jsou tyto rituály (pohřeb, výročí apod.) určeny. Pomáhají především lidem se vyrovnat se smrtí případně jinými událostmi. Dalšími takovými rituály jsou narozeniny, svátky, Vánoce.. a naopak, bohužel jich spoustu stále častěji mizí a nebo se degradují..
'

Taky mi už umřeli dva psi na akovinu. Ani jeden přirozeně, ale oba injekcí od veterináře. Pořád si u jednoho z nich vzpomínám, jak mu vet. píchal morfium a říkal, že bude klidný a nic nebude cítit. A pes ležel, nemohl už sám chodit a v pravidelných intervalech zvedal hlavu a tak strašně smutně štěkal, že mi z toho vstoupily slzy do očí ještě teď po deseti letech, kdy umřel. Smrt byla pro něj už jen vykoupením z té bolesti.My lidi máme naštěstí tu možnost volby, jestli to skončit nebo protahovat. Vždycky si vzpomenu na ten výraz očí, tu důvěru v člověka a odevzdanost, kterou jsem tam viděla. Konec, brečím.'

Jak pisete o dustojnem konci, to plne souhlasim. ale pro me je dustojny konec nenechat psa umirat v bolesti a zbytecne dlouho (umrel mi na rakovinu) a byt s nim, aby se nebal. To je konec, pohreb je jen humbuk pro lidi. Rozloucit se musite, dokud je jeste tady, v dire v zemi uz vas neuslysi.

My jsme od mala se sourozencema pochovávali všechno... Myslím, že pro dítě je to dost velké trauma, když umře zvířecí člen rodiny. A do popelnice ho hodit, to je neúcta... A pokud měl člověk zvíře opravdu rád, tak chce, aby mělo i důstojný konec. Ale změňme radši téma,ne? Ať všichni žijí do sta let!!!'

Evo, máš pravdu. I když pokaždé u někoho slyším: "ne, dalšího už ne.." Bohužel je psí život tak krátký... A s tím porovnáváním je to těžké - my se bavíme o tom, jací jsou a jak jsou jiní a v čem stejní, jinak si myslím, že nejvíc se vtiskne "první" pes.
'

Nám když umře pes, tak ho zakopeme na chalupě před okny, na to místo dáme veliký kámen a manžel vyrobí z leštěného nerezu cedulku s jménem a datem úmrtí a tu tam pak nalepí. Takhle už tam máme pochovány tři naše pejsky. Hezky to vypadá a vždycky si na ně vzpomeneme. Rostou tam kytky, takže máme před okny pěkné zátiší. A máme takovou tradici, že když náš pejsek odejde, tak si co nejdřív pořídíme jiného. Myslím si, že pokud je člověk na zvířátko zvyklý, tak najednou je dům příliš prázdný a někdo tam chybí. Původní zvířátko by určitě nechtělo, abychom byli dlouho smutní. Nový chlupáč je nejlepší lék na soužení. Ovšem nesmí se nikdy příliš srovnávat s tím původním. Je to stejné jako u chlapů. Ti by se taky neměli moc porovnávat. Ahojte.
'

Ehm, trochu se bojím zeptat, ale jak se s nimi zachází?'

Já někde četla, že dřív se smělo na zahradě pohřbívat zvíře do hmotnosti 30 kg, ale teď že už je to bez omezení, tak nevím?
'

Nám veterinář také pejska nechal, ale řekl, že jáma musí být nejméně 60cm hluboká.
Ale nesmí se to..'

text

Když mě umřel pejsek, mohli jsme ho pohřbít na svém pozemku, ale museli jsme si sehnat vápno a vysypat hrobeček i pejska. Je to potřeba kvůli ostastním zvířatům, např.u lesa, aby to třeba nevyhrabaly lišky a spol.Je to hlavně kvůli hygieně.
Mluvili jsme o tom jen s našim veterinářem, a ten říkal, že pokud chceš pejska pohřbít podle svého uvážení, tak můžeš. Je tu i volba, že se o něho postará někdo jiný.( můžeš ho nechat u veterináře, nebo nechat odvézt) Ale radši mít ho u sebe, že jo, když to jde?'